Dívenka se posadila na stoličku a profesorka McGonagallová jí dala na hlavu Moudrý klobouk.

„Hm, čekal jsem, že přijdeš,“ ozvalo se jí v hlavě. „Vaší rodinnou kolují je Zmijozel, ale co ty? Zmijozelové jsou vychytralí, to ano a ty jsi chytrá, velmi chytrá, skutečně. Ale toužíš skutečně po moci a slávě?“

„No, vlastně ani ne.“

„Zajímavé, ach ano, je. Protože je velmi odvážné postavit se své vlastní rodině, své krvi, to ano, jsi velmi odvážná, ale nejsi rebelka, tak ať je to tedy HAVRASPÁR!“

Od havraspárského stolu se ozval vlažný potlesk, který však docela rychle utichl, protože tleskající brzy ucítili pod žebry lokty svých spolustolovníků, kteří jim tlumeným hlasem stručně vysvětlili, co je její rodina zač.

Dívenka na sobě cítila jejich nepříliš přátelské pohledy, když kráčela ke kolejnímu stolu. Po zbytek slavnostní večeře se dívala jen do svého talíře a odpovídala, jen byla-li přímo tázaná, což byly otázky téměř vždy procházející od prváků z mudlovských rodin.

Podobné to bylo i několik dalších dní. Prváci s ní sice mluvili, ale drželi se povrchní konverzace. Nevěděli, co si o ní myslet. Kromě toho jim přišlo podezřelé, že s ostatními nechodí na snídani. Netušili, že každé ráno dostává huláka od svého otce a netouží po rozebírání své osobnosti na veřejnosti.

Velmi ji mrzelo, že se jí ostatní straní. Těšila se, že získá ve škole přátele a zatím... Ničilo ji to, nemohla spát. Každý druhý večer tajně odcházela z koleje a chodila se vyplakat do jedné nepoužívané učebny. Když přestala plakat, očarovala místnost proti zaslechnutí zvuku zvenčí (mívala domácího učitele) a usedla za zaprášený klavír v rohu učebny. Nevěděla, že o ní někdo ví. Někdo, kdo si začal na její melodii vymýšlet vlastní slova, protože neznal jazyk těch původních.

Černé oči, černý vlas,

když zpívá, překrásný má hlas

a černé šaty nosí – říkají jí lady Black.