Byly dva týdny po Zařazování, když se vřítila do prázdné učebny se slzami v očích. Měla za sebou obzvlášť ošklivý rozhovor se svou starší sestrou (která byla pochopitelně ve Zmijozelu), proto si nepočínala nijak zvlášť obezřetně. Málem se jí zastavilo srdce, když se za ní ozvalo tiché: „Co se ti stalo?“ Za ní stál chlapec asi stejného věku.

„Co je ti do toho?“ vyštěkla na něj místo odpovědi.

„Nic,“ pokrčil chlapec rameny. „Jen jsem se ptal. A ztiš se trochu, okolo tu brouzdá Filch, uslyší tě.“

Dívka mávla proti dveřím hůlkou, což doprovodila příslušným zaklínadlem.

„Páni,“ vydechl chlapec obdivně. „To bych já nedokázal. Jsi vážně dobrá.“

„Dík,“ pousmála se skrz slzy. Byl to její první úsměv od začátku září.

„Už mi řekneš, co se ti stalo?“

Znovu se žalostně rozplakala a mezi jednotlivými vzlyky si vylila srdce u malého kluka, kterého ani neznala jménem. Ale naslouchal jí s účastným výrazem, což bylo víc, než co pro ni kdokoli za poslední dva týdny udělal.

„Zahraješ?“ zaprosil na závěr, když už se chystala odejít. Usedla za klavír a chlapec poslouchal melodii stejně soustředěně, jako předtím její nářky.

Když zpívá, tak já procitám

a přitom slzy v očích mám,

já chápu štěstí, chápu lásku, chápu lady Black.