Školní rok uběhl jako voda. Prvňáci se těšili domů, až budou vyprávět svým rodičům historky o škole. A zároveň se nemohli dočkat začátku září, až se vrátí do Bradavic jako div ne „staří mazáci.“

Jen jedna malá havraspárka se domů netěšila. Věděla, že jí otec potrestá za vše, co mu nažaluje její sestra. Matka byla jiná, ale proti otci nikdy nešla.

Ve škole to bylo lepší. Hned druhý den po tom památném večeru si její nový kamarád začal na spojovaných hodinách sedat vedle ní. Vytáhl ji z hlubin osamělosti a ona hned při následujícím obědě s údivem zjistila, že jí tvář rozzářil úsměv, oči zjiskrněly a jazyk se rozvázal. A ostatní havraspárští s údivem zjistili, že příjmení není vše a že Moudrý klobouk potvrdil své jméno, když ji poslal do Havraspáru. Do konce měsíce už měla mnoho dalších přátel, všichni si rychle oblíbili tu milou usměvavou černovlásku. I učitelé, ale učitelé měli vlastně havraspárské rádi skoro vždy.

Přesto se jejím nejlepším kamarádem stal prvňák z jiné koleje, z Mrzimoru. Ten, který se jí přiznal, že se první týden ukryl před Filchem v nepoužívané učebně, kam pak přišla, a celý další týden sbíral odvahu nabídnou jí pomoc. Ten, který zajistil, aby ji vždy někdo doprovázel po chodbách, aby si na ně nemohli počkat zmijozelové poslaní její sestrou, aby jí připomněli, že správná Blacková nezapomíná na svou výchovu, ani když není ve Zmijozelu, a alespoň se nevybavuje s Mrzimorem. Jmenoval se Theodor Tonks.