Je pozdě večer. S kamarádem čekáme na metro, které má intervaly sobích spřežení na Aljašce. Kol dokola samé podezřelé existence, potenciální úchylové a tak podobně.
Podléhajíc chmurné atmosféře, povzdechnu si. Napadá mě zvláštní myšlenka… i když na mě možná ne až tak zvláštní.
„Víš, je to divný,“ obracím se ke kamarádovi. „Lidi pořád – upíři, vlkodlaci, upíři, vlkodlaci a jaký s nima maj problémy. Já jsem s žádným upírem ani vlkodlakem nikdy žádnej problém neměla.“
Přítel se na mě podíval a naštvaně odvětil:
„Protože nás biješ.“