3. Posluchač

Vracíme se s kamarádkou z čajovny. Mohla bych tvrdit, že obligátně čekáme na metro, ale ve skutečnosti sedíme a probíráme tisíc a jednu věc, zatímco další a další vlaky přijíždí a odjíždí bez nás. Najednou – něco je jinak. Nedaleko se posadí člověk, který kolem sebe šíří auru ostře nabroušeného nože – nebezpečí. Na kolenou drží holý meč. Jsem na meče dost zvyklá, ale z téhle osoby je cítit nějaký nepříjemný úmysl. Nezaměřuje se na nikoho konkrétního, jenom sedí a vyzařuje vztek a agresivitu. Hladina adrenalinu v krvi mi automaticky nastoupá do nebeských výšin.
„Hele,“ obracím se ke kamarádce, „a už jsem ti vyprávěla jak tuhle přijel Trpaslík na trénink děsně smutnej?“
„Povídej,“ vrací mi nahrávku.
„No, to jel jednou Trpaslík na trénink a měl trochu zpoždění, takže děsně pospíchal. A zrovna mu ujíždělo metro, takže zasprintoval, jenže bylo vlhko, mramor klouzal a on se skvěle natáhl… a jak držel meč v ruce, tak ten mu vylítl a akorát zaplul do tý škvíry jak je mezi nástupištěm a vagónem. Dveře metra se zavřely a metro se začalo rozjíždět. Trpaslík se tiše modlil. A jak se tak to metro rozjíždí, tak slyšel t-dn t-dn, t-dn t-dn, t-dzoink dzoink…“

Místo po naší levici je prázdné. Asi odešel…