Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

DRACO MALFOY I. - Do Bradavic od Hermione
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Bylo pozdní odpoledne. Pomalu se začínalo smrákat. Vlhká mlha lehce klesala mezi mohutnými kmeny stromů lemujícími cestu ke starému, ale dokonale udržovanému domu. Staré kamenné sídlo, z jedné strany obrostlé břečťanem, stálo na malém návrší obklopeném hustým lesem nedaleko vesnice. Vedla k němu jen ta jediná cesta. V posledních paprscích se naposled zaleskly skleněné tabule oken, než se dům ponořil do tmy.

Přes padající mlhu mohl už jen stěží někdo zahlédnout padajícího letce na koštěti, který se řítil přímo proti čerstvě zasklenému oknu, za kterým se náhle rozzářil krb. Zprvu se sytě rudé plamínky roztančily na zlatých ornamentech zdobících dřevěné obložení stěn a stropu. Ve stejnou chvíli se rozsvítily všechny svíce ve zdobených svícnech a i na zlaté míse, trůnící uprostřed stolu, vzplál teplý ohýnek. Na temně rudém přehozu přes stůl se začaly objevovat podnosy s kuřecími roládami, vepřovými a hovězími plátky na houbách, pečené brambory a zelenina, košík ovoce, švestkový dezert, karafa s tím nejlepším vínem a vaničkou, ve které se koupalo malé dítě a cákalo vodu na všechny strany. Převrhlo karafu přímo na švestkový dezert, zavadilo nohou o košík s ovocem pomocí kterého shodilo plátky a rolády.

Náhle bylo vyrušeno ze svého počínání podivným, tříštivým zvukem. Něco velkého, černého a špinavého vletělo oknem dovnitř, hlavou to narazilo přímo do stolu a následně do krbu. Plameny na to přeskočily a zapálily tomu hábit a také dlouhé vlasy, na kterých si ona osoba velmi zakládala. Ze záhybů hořící látky se ozval mužský hlas:

"Narcissooooooooooooooooooooooo! Voduuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!" Malé dítě, které zrovna leželo bříškem v pečených bramborách a zelenině se vesele rozesmálo: Táta přijel!

Ještě ani nedozněla ozvěna za dveřmi, když se jejich křídla rozletěla. Dovnitř vběhla štíhlá žena s plavými vlasy, které za ní vlály spolu s temným hábitem. V rukou nesla vědro vody, které chrstla příchozímu do obličeje a mrštila s ním (s tím vědrem) o zem. Vyždímala dítě (kterému se to evidentně moc nezamlouvalo) na hořící hábit, začala přecházet po místnosti a přitom vřeštěla:

" Už zase! Já se ptám, Luciusi, kolikrát ještě??? Zrovna jsem to okno dala zasklít!!! Ale tohle ti zatrhnu, to si nemysli, žádnej Voldemort už nebude!!! Doma budeš, jasný? A budeš zasklívat okno a taky se starat o svoje dítě," vrazila muži pod nos malého chlapce, " Vždyť ani neví, že nějakého tátu má, když pořád NEJSI DOMA!!! Já vím, co je ten tvůj šéf zač. Co kdyby tě zavřeli???"

"No, myslím, že to nehrozí... Teď už ne." ušklíbl se ohořelým obličejem, "Bylo to těžké, ale přesvědčil jsem je. Mělas vidět jejich tváře, když mě pouštěli... a hlavně Brumbálovu," odfrkl si zhnuseně. Odložil ohořelý plášť a zvedl stůl. To ovšem na jeho ženu moc nezapůsobilo. Rozhodila rukama, přičemž jí vypadlo z náručí dítě:

" Je mi jedno, jak se tvářili, podívej se na ten ***čík kolem!!!"

" Upadlo ti dítě, Narcisso..." řekl tenkým hláskem pan Lucius Malfoy.

" Cože? Nezajímá mě nějaký dítě, tohle tady do rána... COŽE??? Ó chudáčku, Draco, pojď k mamince!" shýbla se bleskurychle pro syna, pak si naposled změřila svého manžela a práskla za sebou dveřmi. Malfoy si povzdechl, ponuře pohlédl do zrcadla na svou novou pleš a pak se těžce vydal pro vysavač, smeták a Dobbyho.



Druhý den z paní Malfoyové naštěstí opadlo včerejší rozčilení a u snídaně byla na svého manžela docela milá. Do jejich idyly se ozvalo hlasité Bum bum bum bum bum, to jak se malý Draco batolil ze schodů. Když dole spočítal všechny hvězdičky (obrazně řečeno, v jednom roce ještě neuměl počítat), maminka ho sebrala a odnesla také ke stolu. Začala ho houpat na klíně a švitořila:

" Notak, Draco, řekni máma!"

" Ne, řekni táta!" skočil jí do řeči pan Malfoy.

" Máma, máma," Draco na ně chvíli koukal, jak se přou, a pak zažvatlal:

" Voldemolt!"



O 10 let později...



"Draco!!!" BUM BUM BUM BUM BUM. Pozdě. " Neházej tatínka ze schodů!" ječela navztekaně paní Malfoyová ze šatníku, kde se připravovala na návštěvu Příčné ulice.

" Ale mami, já do něj jen tak strčil..." vymlouval se blonďatý výrostek, zatímco stál na nejvyšším schodu a díval se na svého otce, který ležel hlavou v právě zapáleném krbu.

" Žádné ale, slyšíš? A koukej sebou hodit, za chvíli jdeme!" křičela jeho matka.

" Narcissoooooooooooooooooooooooo!! Voduuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!!" ozval se známý výkřik. Dracova matka se vyklonila z šatníku a vrazila svému synovi vědro s vodou. Draco nesmírně otráveně sešel dolů a chrstl vodu otci na hlavu. " To je ale otrava," stěžoval si. To už po zlatém koberci pokrývajícím schodiště kráčela dolů paní Malfoyová.

"Potřebuji si ještě něco zařídit na ministerstvu," oznámil doutnající pan Malfoy své ženě a podal jí malý zlatý klíček."Budu v Příčné ulici dřív, než vyberete peníze." Důrazně přikývl a poté nasedl na koště a vyletěl zavřeným oknem ven.

" Aaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!! Luciusííííííííííííííííííííííí!!!" zaječela Narcissa, popadla pohrabáč a hodila ho dírou po svém manželovi. Ten měl naštěstí celkem rychlé koště, takže pohrabáč neškodně dopadl na zem deset metrů od domu a omráčil babičku Malfoyovou plející záhonky karfiolu. Narcissu to moc nevzrušilo.

" Kdyby si dala říct a nechala práci na domácím skřítkovi, nic by se jí nestalo," prohlásila přesvědčeně a lehce se ušklíbla. "Pojď, Draco, půjdeme!" řekla ještě směrem k šokovanému synovi a s hrstí Letaxu skočila do krbu. Draco ještě chvíli koukal na ležící babičku a pak zcela konsternován napodobil matku.

" Příčná ulice," řekl slabým hlasem a zmizel. Letěl podél nejrůznějších krbů, za nimiž mohl na kratičkou chvilku spatřit, co se v pokojích za nimi děje. V jednom uviděl strejčka Tuvoka, což ho poznamenalo na celý život. Pak náhle začal zpomalovat. Byl na Příčné ulici.

Nestačil se ani pořádně rozhlédnout, když ho jeho matka začala oprašovat.

" To je hrůza, tolik svinstva!" pištěla rozčileně jeho matka.

" Ale mami," ošíval se Draco a snažil se dostat z jejího dosahu. Bohužel pro něj se mu to nepodařilo. Zoufale volal o pomoc, ale všechno marné. Když byla s jeho vzhledem matka konečně spokojena, vypotácel se úplně zdecimovaný ven do Příčné ulice. Vzápětí ho převálcovala skupina dětí, které se valily k obchodu s košťaty. Ve výloze tam trůnil nový Nimbus 2000, ale to Draco z chodníku neviděl, takže jim to velmi, velmi zazlíval. Ale kdyby ho viděl, bylo by to nejlepší koště, jaké kdy viděl. Když se vynořila jeho matka, z hrůzou na něj pohlédla.

" Draco, ty už ses zase rozcuchal!" vrhla se k němu a začala ho znovu upravovat.

" Ne, jen to ne! Slibuju, že už nikdy neshodím tatínka ze schodů, už nikdy nebudu dávat babičce koluběnky do pletení, SLIBUJU!" Jeho matka ale nedbala a pokračovala ve své činnosti až do zdárného konce.

" Výborně, teď už zase vypadáš jako pravý džentlmen!"

" Sakra."

" Cože?"

" Niiiiiic..."

" No dobrá, tak jdeme do banky." rozhodla paní Malfoyová a vydala se krokem topmodelky (po autohavárii) k velké bílé budově Gringottovic banky. Cestou tam mu každou chvíli nějaká potrhlá čarodějka nabízela smažená netopýří játra a jemně restované žabí oči, nebo co, radši to nevědět. Cestou kolem obchodu s kouzelnými tvory ho zaujala nabídka.

" Mami, koupíš mi draka?"

" Na to zapomeň!" odsekla matka naštvaně. Draco si povzdechl a šel dál.

V bance přistoupila paní Malfoyová k pultku a s výrazem zemědělce kydajícího hnůj povýšeně řekla:

" Chci si vyzvednout nějaké peníze v trezoru číslo 323."

" Hmmm...vaše jméno?" Narcissa si odfrkla.

" Malfoyová Narcissa."

" Váš klíč?" Narcissa pohlédla dolů na Draca. Ten třesoucí se rukou podal klíč skřetovi a málem nadskočil hrůzou, když se na něj skřet podíval a zaskřehotal:

" Vy máte ale rozkošnou holčičku, paní Malfoyová."

" Děkuji," procedila Narcissa mezi zuby a podívala se na skřeta vraždícím pohledem. Draco se snažil o totéž, ale zcela ho ovládlo zděšení nad tím, jak asi po matčiných úpravách vypadá. Skřet za pultem zatleskat a zapištěl:

" Gribhůku!"

" Ale né, já mám jet až s Potterem..."

" Tak sory. Blažku!" V tu chvíli k nim přistoupil ten nejstrašidelnější skřet, jakého kdy Draco viděl. Viděl jich sice přesně dva, ale byl si jistý, že tenhle je nejhnusnější ze všech. Byl dokonce ještě hnusnější než strejček Tuvok, a tak nebylo divu, že Draco omdlel strachy. Když se probudil, ležel v jedoucím, skřípajícím vozíku, který se řítil bludištěm klikatých chodbiček a křižovatek. Náhle vozík prudce zabrzdil, až Draco narazil hlavou o boční stěnu, která byla celá zrezavělá. Vystoupili na pevnou zem. Ve stěně chodby byly veliké dveře se dvěma masivními sloupy. Skřet si na ně posvítil a pak požádal:

" Klíč, prosím."

" Klíč?" podivil se Draco, " Ale ten jsem přece už dával tamtomu prvnímu!"

" DRACO! CHCEŠ ŘÍCT ŽES HO TAM NECHAL???" zavřeštěla paní Malfoyová, až se to rozléhalo po celé bance. Tak zase nastoupili do vozíku a jeli zpátky. Dorazili zpátky k pultu, Draco si vzal od skřeta, který kroutil hlavou (jako psychiatr nad beznadějným případem), svůj klíček a zase nasedli do vozíku a vyjeli. Tentokrát jeli asi třikrát rychleji, protože vozíkovi docházela trpělivost, a paní Malfoyová byla hrozně zelená. Tedy, dokonce zelenější, než obvykle. Draco se začal nudit, a tak přemýšlel, co se asi stane, když zakreje skřetovi oči. Tak to v zájmu vědy udělal.

" Máte to marné, vozík se řídí sám," zaskřehotal skřet a dál klidně seděl. Tak toho Draco nechal a složil ruce do klína. Ale pak ho napadla další vědecká otázka. Jak daleko může vystrčit skřeta z vozíku, než skřet vypadne? Zjistil to, něco kolem dvaceti centimetrů. Bohužel to nemohl ověřit ani upřesnit, protože ve vozíku už další rezervní skřeti nebyli. Podíval se dolů a sledoval, jak Blažek padá... a padá... Vozík začal zrychlovat. Dracovi svištěl vzduch kolem hlavy a když se vyklonil, spatřil, že jim od kol odletují jiskry (to byl mimochodem ten oheň, co viděl Harry. Nebyl daleko od pravdy, když si myslel, že jsou od Draca...) Pomyslel si, že kdyby vyhodil matku, jel by ještě rychleji, ale když se na ni ohlédl, usoudil, že by to asi nezvládl. Když dojeli ke svému trezoru, vozík zabrzdil tak prudce, že oba přeletěli přes okraj a skončili na dveřích. Matka chvíli stála a tupě koukala, ale po deseti minutách se vzpamatovala:

" Draco, kde je Blažek?"

" Neviiiiiiiiim..." V Dracovi hrklo. Narcissa se na něj podezřívavě podívala.

" Neshodil jsi ho náhodou zase někam?"

" Nééééééé..." pospíšil si s odpovědí Draco a rychle klíčem odemkl trezor. Jako zázrakem se mu to podařilo a on nahlédl dovnitř.

" Mami, vždyť tu nic není..."

" Cože?!"

" To byl jen vtip! Ha ha!" rozesmál se Draco. Matka ho usmažila pohledem, vkročila dovnitř a nabrala si plné hrsti mincí. Nasupeně prošla zpět k vozíku. Draco už se nesmál, spěšně zamkl trezor a připojil se k ní. Vozík se poslušně rozjel a za chvíli už byli ve velké mramorové hale banky. Zatímco si paní Malfoyová stěžovala skřetovi u pultu na Blažkovo zmizení, všiml si Draco, že už tam na ně čeká Lucius. Přiběhl k němu, vrátil mu klíček a vyhrkl:

"Kam půjdem nejdřív?"

"Ukaž mi ten seznam," vyzval ho otec a netrpělivě rozevřel pergamen. Chvíli nad ním pokyvoval hlavou.

" No, kotlík nepotřebuješ, učebnice ti někdo půjčí, hmmm... no, hůlku ti možná koupím... zajdi si k Madame Malkinové koupit ten stejnokroj, zabere to trochu času, než s tím bude hotová."

" A co zvíře?" zafňukal Draco.

" Máš Crabba a Goyla, ne?" odsekl pan Malfoy a rázným krokem se vydal mezi kouzelníky, kteří ho občas zdravili kývnutím hlavy. Draco se však nedal odbýt a dál naléhal:

" Ale já bych chtěl něco velkýho a chlupatýho... třeba támhleto!" Lucius se podíval tím směrem.

" Draco, to je Hagrid!"

" Aha..." zamumlal zklamaně Draco a odšoural se zpět k matce. Stále ovšem sledoval Hagrida smutným pohledem, dokud mu nezmizel z očí.

"No tak, Draco, pojď už!" vybídl ho matčin hlas. Draco se ještě naposled podíval směrem k obchodu, kde Hagrid zmizel, a vydal se poslušně za ní. Před obchodem Hábitů pro každou příležitost mu paní Malfoyová ještě připomněla, že ho bude čekat u Ollivanderových, dala mu malý váček s mincemi a odchvátala. Draco se za ní ušklíbl a změřil si výkladní skříň módního obchodu. Za sklem byla vidět buclatá žena, která se natřásala ve fialkovém hábitu, jak špendlila vysoké tmavovlasé dívce černý hábit.

Draco sotva stačil za sebou zavřít dveře, když se odkudsi vynořila další čarodějka. Ještě než stačil říct jediné slovo, usmála se a vychrlila ze sebe příval slov, z nichž zachytil slovo brokovnice, nebo brokolice... nebo že by Bradavice? a pochopil, že má jít "támhle do zadní části krámu a postavit se na stoličku." Překvapeně hleděl za čarodějkou, která zmizela mezi regály. Nicméně udělal, co řekla. Chvíli tam stál, než se konečně objevila s kusem hnusné, páchnoucí, brčálově zelené látky.

" Co to je?" zeptal se zděšeně Draco při pohledu na ten hadr.

" Tvůj hábit, drahoušku!" zašvitořila čarodějka a přetáhla mu to přes hlavu.

" Ale já jsem chtěl černej..."

" Opravdu? Tak promiň, drahoušku..." sebrala čarodějka látku a odcválala pro jinou a pro sebe si mumlala něco jako „Suchare…“. Za chvíli byla zpátky a už mu špendlila hábit, tentokrát předpisově černý. Mezitím se otevřely dveře a dovnitř vešel tmavovlasý chlapec s brýlemi, kterého se okamžitě ujala Madame Malkinová a odváděla ho jeho směrem. "...ostatně jednoho mladého, ehmmmm… muže už právě strojíme," usmívala se na chlapce, a když se postavil na stoličku vedle Draca, také mu oblékla hábit a začala ho upravovat. V tu chvíli píchla čarodějka Draca špendlíkem do nohy.

"AAAAAAAAAAAAaaaaaaaahoj," zařval Draco a rychle to zamaskoval. Nebylo už vyhnutí, musel se s někým začít bavit. No, s čarodějkou radši ne. Tak s tím divným křováckým klukem, "Taky jdeš do Bradavic?"

Bradavice. Původně chtěl jít do Kruvalu, ani rodiče nebyli proti, ale když se dozvěděl, kolik je v Bradavicích schodišť, okamžitě změnil názor.

"Taky," přisvědčil chlapec.

"Otec mi vedle kupuje knížky a matka šla dál, podívat se po hůlkách," vykládal Draco a doufal, že mu to ten chlapec uvěří. Jak se zdálo, byl na poznávání lhářů velmi tupý. "Potom je musím zatáhnout někam, kde mají závodní košťata. Nechápu, proč v prvním ročníku nesmíme mít svoje. Myslím, že nakonec otce dotlačím, aby mi jedno koupil, a nějak ho tam propašuju... A co ty, ty už koště máš?" Zdálo se mu to, nebo jeho "chlupatá zvířata" opravdu vyzněla jako "závodní košťata"...?

Chlapec vypadal zaskočeně. "Ne."

"A hraješ vůbec famfrpál?" snažil se svou úchylku zamluvit Draco.

"Ne."

Draco si pomyslel, že jestli tenhle se dostane do Bradavic, tak to už se tam dostanou i Crabb a Goyle.

"Já ano - otec říká, že to bude hřích, jestli mě nevyberou, abych hrál za svou kolej, a musím přiznat, že s ním souhlasím." plácal Draco játra o košťatech, která ho vůbec, ale vůbec nezajímala. Jestli měl talent na létání po otci, nechtěl na koště nikdy ani sáhnout. Rozhodl se pro další hloupou otázku. "Už víš, ve které koleji budeš?"

"Ne," odpověděl znovu chlapec. Hm, s tim je ale pokec, pomyslel si Draco. Doufal, že s ním bude v koleji, rád by ho totiž hodil z nějakých hezkých, dlouhých schodů. "On to vlastně neví nikdo, než se tam dostane, to je jasné, ale já vím, že půjdu do Zmijozelu jako všichni z naší rodiny - ovšem představa, že bych se octl v Mrzimoru, to bych té školy radši nechal, co myslíš?" Ani nevěděl, proč to řekl. Asi proto, že ve skutečnosti přemýšlel nad tím, jestli jdou duchové shodit ze schodů. Ovšem Draco si byl opravdu téměř jistý, že přijde do Zmijozelu, jako všichni z jeho rodiny. Prý odtamtud vždycky vyšli vrahové a zlí kouzelníci a zloději a lumpové a násilníci a zločinci a invalidní důchodci. Ne moc dobré vyhlídky. Jeho pozornost náhle upoutal rozložitý muž s tváří téměř zakrytou dlouhou ježatou hřívou a štětinatými vousy, který se na ně šklebil a mával dvěmi zmrzlinami. Hagriiiid!!! Už ho zase vidí! Proč mu ho táta nekoupí? Takhle zblízka byl ještě chlupatější!

"Hele, vidíš tamtoho člověka?" oslovil znovu chlapce, který pohlédl tím směrem a usmál se.

"To je Hagrid," ožil chlapec. "Pracuje v Bradavicích."

"Ach tam," Jako bych to už nevěděl, to mi to každý musí připomínat? zoufal si Draco. "O tom jsem už slyšel. Je něco jako sluha, že?"

"Dělá hajného..."

"Ano, to je ono. Slyšel jsem, že je to takový divous - bydlí v boudě na školních pozemcích a čas od času se opije, pokouší se dělat kouzla a nakonec pod sebou podpálí postel," Nooo... když to teď slyšel, možná, že ho ani tak nechtěl...

"Myslím, že je to skvělý člověk," namítl náhle chlapec.

"Myslíš?" podivil se Draco, jak může někdo takový myslet. A ke všemu už zas řekl, že je Hagrid člověk. Ale když je tu s tím klukem, třeba se nějak dohodnou, třeba mu ho vymění za tátu... "A proč je tu s tebou? Kde ty máš rodiče?"

"Oba už jsou po smrti."

"To je mi líto," Super, tak to tátu určitě neodmítne! Náhle sebou Draco trhl. Uviděl záplavu oslepujícího zeleného světla a nějakého muže... ano, byl to jeho otec, Lucius Malfoy. Ale měl nějaký podivný ohoz - na sobě měl koženou řeznickou zástěru, v jedné ruce držel důtky a v druhé pohrabáč. Potom Draco pocítil velkou bolest a uslyšel otcův hlas: " Pamatuj si, mudlovská krev je špatná krev, jediný dobrý mudla je mrtvý mudla, mudlové jsou podřadní, jedině čistokrevné kouzelnické rodiny mají právo na kouzelnické vzdělání!"

Draco se oklepal a položil zásadní otázku: "Ale patřili k našim, že ano?"

"Jestli myslíš tohleto, moje matka byla čarodějka a otec kouzelník."

Hurá, aspoň to pro něj nebude taková změna! Ale není to blbý, říct: Hele, a vyměníš mi Hagrida za tátu...?

"Já si totiž myslím, že ty ostatní by vůbec neměli brát, co říkáš? Prostě nejsou jako my, nevychovali je, aby znali naše způsoby. Představ si, že někteří o Bradavicích nikdy ani neslyšeli, dokud nedostali ten dopis. Myslím, že by se mělo zůstat jen u starých kouzelnických rodin," odříkával Draco jako v tranzu předem určené věty. Ano, tak to říkal jeho otec. Najednou ho napadlo, jak se bude jeho otec po výměně jmenovat: "Mimochodem, jak se jmenuješ příjmením?"

Bohužel se to Draco už nedozvěděl, protože Madame Malkinová řekla: "A je to, drahoušku." Nechtěl vypadat nějak zaujatě, a tak seskočil ze stoličky a měl se k odchodu. "Takže nashledanou v Bradavicích, viď," ušklíbl se Draco na chlapce a odkráčel. Až venku se rozbrečel, že přišel o poslední šanci získat Hagrida.

Pořád ho to táhlo k obchodu s kouzelnými tvory. Už chtěl vykročit tím směrem, když mu na rameno dopadla něčí ruka. Vyděšeně se otočil a vzhlédl. Stál za ním otec s náručí plnou knih. Vypadalo to, že už je v lepší náladě.

" Tohle jsem vymlátil z Crabbeho otce." Dokonce se i ušklíbl: "Ollivanderovi mají obchod tímhle směrem..." Složil Dracovi učebnice do náruče. "Řekni matce, že si ještě něco zařídím na Obrtlé ulici. Potřebuju nějakou vodičku na růst vlasů. Nemusíte na mě čekat."

"Nemohl bych jít s tebou?" rozzářila se Dracova tvář. Obrtlá ulice, otec se o ní občas zmínil. Dalo se tam sehnat i to nemožné... I Hagrid?

"Dnes ne," zchladil jeho naděje Malfoy. "Někdy jindy. A teď si pospěš, máš před sebou ještě dost práce, než seženeš všechno, co potřebuješ. A matka už na tebe čeká."

Draco zamířil směrem, kde tušil, že na něj kývá jeho matka, aby vybrali hůlku, koupili ještě pergameny, brky a inkoust. Nakonec ještě pořídili kotlík na míchání lektvarů a slušnou zásobu přísad.

Vstoupili do obchůdku s hůlkami. Chvíli se nic nedělo a pak se objevil stařík s velkýma, kulatýma, vodovýma očima.

" BAF!" zaskřehotal a potrhle se rozesmál. Draco málem omdlel strachy.

" Takže, co byste rádi? Snad ne hůlku?"

" Ano, zrovna tu," odpověděla nebezpečným hlasem paní Malfoyová.

" Vážně? To je náhoda, zrovna jich tu pár máme, hahaha!" Draco odpočítával vteřiny Olivanderova života. Paní Malfoyová se na chichotajícího se staříka podívala vraždícím pohledem, až ztuhl a spadl na zem. Po čtvrt hodině konečně začal Draco zkoušet hůlky.

" Zkusme tuhle, dubové dřevo a pero z fénixe," podal pan Olivander Dracovi přes pult hůlku a opatrně zahlížel na Narcissu. Potom se rychle přesunul na konec krámu, kde měl barikádu z navršených pytlů s pískem, "Od tý doby, co tady byl Potter, už ničemu nevěřím!" dodal na vysvětlenou. Draco mávl hůlkou. Nic se nestalo. Tedy aspoň on si to myslel. Ve skutečnosti zrovna panu Malfoyovi narostly znovu vlasy.

" Tu zřejmě ne," konstatoval Olivander a opatrně vykoukl zpoza barikády. Odněkud vyštrachal další hůlku, kterou z bezpečné vzdálenosti hodil Dracovi a dával pozor, aby se netrefil do paní Malfoyové, " Patnáct palců, cedrové dřevo a chlup z nosu horského trolla." Draco znovu mávl a znovu se nic nestalo. Alespoň on si to myslel, ve skutečnosti zrovna panu Malfoyovi znovu vypadaly vlasy, což ho dost zklamalo, protože zrovna svou vodičku na růst vlasů pořízenou za nehorázný peníz hodil do kanálu.

" Tu očividně také ne," řekl zase pan Olivander. Zamyslel se a pak si na něco vzpomněl:

" Á, už to mám!" vyklonil se až na nebezpečnou vzdálenost zpoza pytlů, " Je to zahraniční dovoz, zatím nebylo třeba je vyndávat, ale jak tak na vás koukám... Tady to je. Sedmnáct palců, korkové dřevo a jazyk koluběnky." Draco to zkusil a to, co se stalo, ho udivilo. Tlaková vlna rozmetala bunkr pana Olivandera a zasypala ho hůlkami z police, až koukala jen bezvládná ruka.

" Děkuju, tuhle si vezmu!" křikl Draco a urychleně vyšel z obchodu, zatímco si obdivně prohlížel svou novou koluběnčí hůlku. " Hmm, zahraniční dovoz..."

Doma už na ně čekalo rozbité okno a zápach spálených vlasů. Vodička zřejmě účinkovala. Paní Malfoyová zuřila. Nebyly to totiž jen vlasy, co hořelo, ale i její drahý koberec.

" Zabiju svého manžela," křičela a její ruce se svíraly touhou rdousit. Z hora se přibelhala babička.
" Ale notak, snacho, přece bys nevraždila mého jediného syna!"

" Jaktože vás nezabil ten pohrabáč?" pronesla konverzačním tónem paní Malfoyová a s motyčkou v ruce se vydala do sklepa na návštěvu soukromých komnat pana Malfoye.

Babička a Draco se dali do večeře tedy bez rodičů. Včas se objevil i Lucius Malfoy, který přichvátal ze sklepení sídla a ještě dlouhou chvíli se za ním táhlo děsivé vrčení a škrábání.

„ Tati, jak ses jí zbavil?“ zeptal se se zájmem Draco plnou pusou.

„ Zhasnul jsem,“ odpověděl ledabyle pan Malfoy a nandal si velkou porci crabbího… totiž krabího salátu. Náhle se podlaha pod stolem začala otřásat. Pan Malfoy si nacpal dva chleby do pusy, popadl několik talířů oblohy a fikaně odešel zpět do sklepa, kde se zamkl. Draco a babička se zájmem pozorovali zvětšující se díru v perfektně vyleštěných parketách. Po pár minutách lítajících třísek se v díře objevila motyčka a hned za ní rozcuchaná hlava paní Malfoyové.

„ Kde je??!!“ zafuněla nasupeně jako bizon. Draco a babička ještě chvíli večeřeli, ale pak odešli do prvního patra spát. Takovéto drobné neshody nebyly v jejich rodině nic výjimečného.V pokoji pak čekalo na Draca překvapení. Vedle velkého kufru s pečlivě uloženými věcmi, které stejně pečlivě poslintala jedna z domácích koluběnek, se ladně vznášela velká klec zakrytá prostěradlem. Draco, zvyklý na dárky od otce, si nasadil bezpečnostní helmu a strhl bílý hadr. Objevila se železná klec okovaná zlatem, stříbrem, elektronem a lazuritem a v ní se pohupoval na bidýlku velký výr. Nebyl to sice Hagrid, ale peří se od chlupů skoro nerozezná.

„ Húhú,“ oznámila sova.

„ Budu ti říkat Houkačka,“ oznámil Draco, sundal si helmu a skočil do postele. Během noci ho ještě několikrát probudila maminka, která s motyčkou v ruce rozrazila dveře a sykla:

„ Není tady?“ počemž zase odešla. Jednou rozrazil dveře jeho otec a s výrazem štvané zvěře přiškrceně zašeptal: „ Není tady?“ počemž zalezl pod postel. Skoro k ránu byl slyšet zvuk tříštěného skla a pak už byl konečně klid.

Ráno se zdálo, že všechny včerejší události se vůbec nestaly. Jen díra v podlaze a rozbité okno mohly nezasvěcenému něco prozradit.

Draco se od chvíle, kdy se probudil, snažil přemluvit tátu, aby si mohl vzít do školy Dobbyho.

„ No vidíš, Dobby!“ luskl Malfoy prsty a seběhl do sklepa. Za chvíli už byl zas venku a za ním se vypotácel chudák skřítek.

„ Takže souhlasíš?“ zaradoval se Draco a snažil se ignorovat otázky jako Co tam dělal?, Kdo ho tam zavřel? a Co to má proboha na hlavě?, které se mu rojily v mysli. Mohl by mu tam uklízet a vařit a taky psát úkoly…

Ovšem vzít si ho sebou do Bradavic, to Lucius Malfoy nedovolil, ať se ho Draco snažil umluvit sebelíp. "Už jsem řekl ne!" odmítl Malfoy a vstoupil krbu. V okamžiku začal hořet, protože a) si nevzal LETAX a b) hořel tam oheň.

„ Narcisooooooooooooooooo! Voooooooooooduuuuuuuuuuuuuuuu!!!“ Pozdě si uvědomil, že konfrontace s jeho manželkou není v současné situaci zrovna to nejlepší řešení. Paní Malfoyová nicméně už stála s kanistrem vedle něj a na tváři měla podivně samolibý úsměv. Naštěstí si Lucius včas všiml nápisu PETROL, který byl namalován na kanistru a se smrtelným řevem vyběhl z krbu a vyskočil oknem. Paní Malfoyová zavřeštěla, rychle se rozloučila s Dracem a skočila robinzonádou za svým manželem.

Draco pokrčil rameny a šel si s Dobbym pro kufr. Potom uhasil oheň v krbu a popadl jednu z nádob na římse, ve které byl prášek podobný popelu. Stoupl si do krbu, vedle sebe postavil kufr, klec s Houkačkou a řekl: „ Příčná ulice!“ načeš vysypal na sebe všechen prášek. Nic se nestalo.

„ Sakra, to byl dědeček!“ zhrozil se Draco a jal se shrabávat popel zpět do urny. Vzal to i s tím, co už v krbu byl předtím… popel jako popel, jen aby si toho nikdo nevšiml. Když nádobu naplnil až po okraj, vrátil ji na místo a vzal úplně stejnou vázu, ve které ovšem už snad byl letax. „ Příčná ulice!“ Vžžžžžž vžuuummmm vžžuuuummm vvvžuummmmmm strejček Tuvoooook!!! Vžžž vž, vž. Bum. Tříííííííííísk.

Draco jel tři metry po mimořádně špinavé podlaze Děravého kotle. Několik lidí na něj omylem šláplo, ale on za to zase porazil pár židlí a stolů. Po pár minutách se vypotácel ven a při tom si počítal boule a třísky. Nakonec toho nechal, byla to už záležitost vyšší matematiky. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a pak si uvědomil…

„ Sakra, ale já jsem chtěl na nádraží!“ Podíval se na hodinky. Vlak jel za deset minut. „ Jsem v loji,“ konstatoval a vyřítil se ze dvorku.

Rozhlédl se ulicí, na které se ocitl. Měl neobyčejné štěstí, protože zrovna pár metrů od něho byla autobusová zastávka 3 a půl. Když prošel informační tabulí, ukázalo se, že jeden autobus zrovna jede. Draco do něj rychle naskočil.

Cesta byla krátká, ale zato dost strašidelná. Autobusem kromě Draca jelo několik divně vypadajících individuuí. Draco se opatrně rozhlížel a přitom kopal nenápadně do Houkačky, která hryzala do nohy vedlesedícího pána. Jak se však zdálo, pánovi to vůbec nevadilo. Draco se odvážil na něj pohlédnout. Tmavá pleť, krátké vlasy, kamenný výraz, zvláštně tvarované obočí, špičaté uši… špičaté uši? Proboha, vždyť to je… Draco se s tlumeným výkřikem „ Strejček Tuvok!“ plným hrůzy odsunul na jiné sedadlo dostatečně vzdálené. Úlevně si oddechl a opřel se v sedadle. Náhle se vedle něj ozvalo hrobovým hlasem:

„ Nechceš štípanou?“ Draco se zděšeně obrátil na svého souseda. Uviděl černou kápi zpod které se na něj sápala slizká vředovitá ruka mozkomora. „ Äáááááááá!“ zapištěl a skočil na druhou stranu autobusu. Tak se chvíli nic nedělo. Pak Houkačka začala provokovat spolusedící svým houkáním Húhúú. Nějaký pán s oblečením, náhrdelníkem a čelenkou plnou peří se na ni hladově zadíval, ale nic nepodnikl. Když se už blížili k nádraží, naklonila se k Dracovi nějaká podezřele vyhlížející paní a zašeptala: „ Nechceš bonbónek, holčičko?“ přičemž mu podávala podezřele vyhlížející barevnou pilulku. Draco si pomyslel, že to asi nebudou Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak, a vychovaně odmítl. Začal se kolem něj srocovat hlouček značně rozčilených pedofilek očividně rozhodnutých mu prášek nacpat do pusy násilím. Naštěstí však než se na cokoli zmohly, přijel autobus k nádraží King’s cross a Draco s nesmírným ulehčením vyskočil ven.

Nádraží bylo opravdu veliké. Byly tam tabulky se všemi možnými čísly, ale Draco dobře věděl, že musí skočit do nějaké přepážky v okolí devátého nástupiště. Když tam dorazil, sebevědomě namířil vozík do zdi. Rozhodně se rozběhl. Už viděl, jak se blíží k přepážce, už viděl, jak do ní naráží… a prásk! Náhle ležel na zemi, na něm vozík, na něm Houkačka a na ní kufr.

„ Co se stalo?“ podivil se a znovu všechno narovnal do správného pořadí. Rozhodl se pro další pokus, protože tohle bylo určitě jen nějaké trapné nedorozumění s onou zdí. Ovšem vše proběhlo úplně stejně, až na to, že Houkačka skončila na kufru. Další tři pokusy byly totožné. Už bylo za tři minuty jedenáct a Draco začínal panikařit. Co si počne, jestli mu vlak ujede??? Už mu bylo jasné, že tudy se na nástupiště 9 a tři čtvrtě nedostane. Bezradně se opřel o protější přepážku… a propadl skrz. Spletl si v tom zmatku stranu nástupiště! Samým štěstím málem zapomněl na Houkačku a kufr, ale nakonec se pro ně vrátil. Byl ale už vyčerpaný a nechtělo se mu je nést samotnému. Vytáhnul tedy píšťalku na psi a zapískal. Všechna zvířata na nástupišti začala šílet a pokousala své majitele. Jednoho žáka honila dokola po nástupišti jeho tarantule a ke Dracovi přispěchali Crabbe a Goyle. Naložil jim všechny své věci a vydal se směrem ke vlaku.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.