Harry Potter ležel ve svém pokoji na staré posteli, která zažila již lepší časy. Je to už měsíc, co umřel Sírius a on se s tím ještě stále pořádně nevyrovnal. Jen ležel na posteli a koukal do stropu, často vzpomínal na okamžiky s jeho kmotrem. Přemýšlel o té věštbě a uvědomil si, že je pravdivá. Pokud bude žít Voldemort, tak mu bude neustále brát jeho blízké a on tak nebude moct žít. Měl by něco začít dělat, vzchopit se, vždyť ani Sírius by nechtěl, aby se trápil.

S odhodláním se Harry postavil a opatrně pohlédl z okna. Službu dneska měla Tonksová, právě zakopla o kořen stromu rozplácla se až na chodník. Opravdu velmi nenápadná, ušklíbl se v duchu.

Chlapec, který přežil se podíval na hromádku dopisů, které mu přišly od jeho kamarádů a členů Řádu. Neotevíral je, neměl na to náladu a taky je otevřít nechtěl, nepotřeboval slyšet řeči o tom,jak je jim líto, co se stalo a jak moc mu rozumí.

Rozhodl se, že se musí něco naučit, vždyť vždycky, když se střetl s Voldemortem, tak z toho vyšel živý jen náhodou, měl prostě štěstí. A to se nemusí opakovat. Povzdechl si a rozhodl se, že bude muset odejít. Tady nemohl zůstat, jen svou přítomností ohrožoval spoustu lidí okolo. Možná by mohl do Godricova dolu, i když kdo ví, jak bude jeho rodný dům vypadat a kde přesně vůbec je, musel by se zeptat Remuse a tomu by to mohlo být podezřelé. A pak by to bylo první místo, kam by ho šel hledat. Ne, musí jít někam jinam…

Z ničeho nic se za ním ozvalo zakašlání. harry se prudce otočil a hleděl na vysokého hnědovlasého muže. Mohlo mu být něco okolo čtyřiceti, ale jeho oči byly mnohem starší.. Ale cítil z něj dobro. Byl oblečený do černých kalhot  a bílé košile, přes toto oblečení měl přehozený černý hábit.

„ Kdo jste?“ Zajímal se ihned mladík.

„ Jmenuji se Alexandr Rupert Parker, jsem bývalý tajný agent.“ Harrymu se na něj nedůvěřivě podíval, něco o něm už četl.

„ A co po mě chcete? A nemáte být náhodou mrtvý?“

„ Ach ano, měl bych být. Díkybohu se to ale Voldemortovi nepodařilo. Před deseti lety jsem založil školu pro další tajné agenty, které budu cvičit v boji proti zlu. Nikdo o tom neví, školu otevírám tento rok poprvé, protože se už nemůžu dívat na ty packaly z ministerstva. Někdo musí bojovat proti Voldemortovi a myslím,že ministerstvo v čele s Pepletalem bude první, kdo se vzdá.“ Prohlásil znuděně a s úsměvem jako by tohle říkal dneska minimálně po desáté.

„ Stále jste nevysvětlil, co to má společného se mnou.“

„ Myslím, že chápeš. Potřebuji žáky, ale jen ty nejlepší z nejlepších a ty, kteří stojí na straně dobra. A k tomu ty se musíš něco naučit, ta věštba mluví jasně… Máš dvě možnosti: zabije tě Voldemort a ty se mu nebudeš moc ani postavit jako rovný rovnému a nebo přijmeš mou nabídku ke studiu a nakopeš mu zadek, minimálně mu budeš rovnocenným soupeřem.“ Mladík již byl rozhodnut…

„ Ale co mojí přátelé? Nemůžu jen tak zmizet…“ Vzpomněl si ještě na své blízké.

„ Dávám ti šest let studia, kdy se budeš učit všem odvětvím magie a mnohem více věcem. Za těch šest let, co se budeš učit, tady uběhne pár minut. Složitým kouzlem, které jsme vymyslel, zastavím v tomto světě čas. Nikdo si to neuvědomí a nikdo za tu chvíli nebude vraždit  a budeš mít přátelé v bezpečí. Přijímáš?“

„ Ano, moc rád.“ Po dlouhé době se usmál a z pod postele vytáhl školní kufr, kam ještě přihodil pár věcí, které měl na nočním stolku – album s fotografiemi rodičů, fotku s přáteli a s kmotrem. Poté zavřel kufr, byl připraven zmizet.

„ Tak fajn, půjdeme.“ Alex vytáhl malý talířek, který sloužil jako přenášedlo. Když se ho Harry dotkl, tak jeho nový učitel napočítal do tří a poté se s ním všechno začalo točit. Právě kvůli tomuhle točení nesnášel přenášedla.Dopadli na louku, uprostřed které stál hrad. Na první pohled se dalo poznat, že je mnohem starší než Bradavice, ale byl zase o něco menší. Kolem louky pak byly lesy a menší jezero.

„ Páni,“ uniklo Harrymu z úst.

„ Tak pojď, jsi poslední ze studentů. Nejdříve půjdeme do jídelny na oběd a pak vás rozdělím do pokojů. Bude se vás tady učit zatím pouze šest, musel jsem vybírat lidi z celého světa, protože nevím,co se děje, ale nějak nikdo nemá tak velký magický potenciál. Nebo ho nevyužívá jak by měl.“

„ Jak vám mám vlastně říkat?“ Zajímal se poslední ze studentů.

„ Při hodinách pane, jinak mi můžeš říkat jménem, ale atále vykat, až pokud dokončíš studium zde, tak mi budeš moct tykat.“

„ Dobře.“  Zbytek cesty absolvovali mlčky, Harry se jen okouzleně díval kolem sebe. Bylo to tam opravdu nádherné. Když vešel do hradu, chvíli se musel zastavit a rozdýchat ten šok. Bylo to tam mnohem krásnější než v Bradavicích, velké a přesto milé, všude to na něj promlouvalo a říkalo, že tady je doma. Okolo stěn byly sochy a brnění, na stěnách visely obrazy a u oken byly tmavě modré závěsy. Strom byl očarovaný, ukazoval oblohu jaká byla právě venku.

Když vešli do jídelny, upřelo se na ně pět párů očí, tři dívčí a dva chlapecké. Usmál se na ně a představil se, hned na první pohled mu byli sympatičtí.

„ Simona von Darkmoor, pocházím z Francie.“ Představila se černovlasá dlouhovlasá dívka se hnědýma očima. Podle jejího příjmení usoudil, že pochází z nějakého významného rodu.

„ Moc mě těší.“

„ Jo, mě taky.“ Usmála se na něj a na tvářích se jí vytvořily roztomilé dolíčky.

„ Já jsem Angela Moneyová a pocházím z Montany, poslední rok jsem ale bydlela v LA.“ Představila se mu další z dívek, tentokrát blondýnka s modrýma očima. Vypadala jako anděl, vlasy se jí k tomu stáčely do prstýnků, které jí lemovaly oválný obličej. Taky se na ni usmál.

„ A já jsem Rose Karnelová a pocházím z Austrálie.“ Zazubila se na něj poslední z dívek, taktéž černovláska, ale měla naprosto rovné vlasy jako hřebíky sestříhané tak, že nejkratší pramen jí sahal něco nad ramena.

„ Adam Müller, narodil jsme se v Německu, ale od svých pěti let žiji v Kanadě.“ Promluvil hnědovlasý kluk, který měl promelírované vlasy.

„ Taog Feon a jsem z Irska,“ představil se středně vysoký opálený kluk. „ Moje jméno se odvozuje od keltského Boha.“ Zazubil se a ukázal své sněhově bílé zuby. Byl veselý a šťastný, že poznal nové lidi, kteří vypadali, že budou v pohodě.

„ Fajn,takže jste se seznámili. Teď něco málo k organizaci. Pokoje budete mít po třech a jedno celé patro bude vyhrazeno pouze vám. Pokud někdy přijmu další studenty, tak budou mít patro pod vámi, ano? Budete se učit vždy od sedmi hodin rán až do šesti odpoledne, to je bez debat.“ Podíval se na ně ostře. „ Musíte se toho ještě hodně naučit, nejste tak silní, jak si možná myslíte. Někteří z vás si to již uvědomili,“ koutkem oka se podíval na mladého Pottera, který se podíval do desky stolu. „ Snídaně bude o půl sedmé, oběd ve dvanáct a večeře se bude podávat o šesté. Každý rok, co tady uplyne, budete skládat zkoušku. Pokud ji neuděláte, pak mi nezbude nic jiného, než vás poslat zpět domů. Budete si pamatovat kouzla, ale nebudete vědět nic o osobách, které tady jsou a také zapomenete důvěrné informace. Teď bych vám rád představil další vaše učitele.“ Před studenty předstoupilo dalších pět lidí ve stříbrných pláštích, kteří si s vyslovením jejich jména sundávali kápě.

„ Bývalá tajná agentka Selena  Woodová vás bude učit boj s mečem a ostatními zbraněmi, také boj z blízka a léčitelství.“ Kápi si sundala první postava a odhalila tak svou tvář. Žena měla jemné rysy v obličeji, tmavě hnědé vlasy, které se jí jemně vlnily. Usmála se na ně.

„ Bývalý agent William Judges vás bude učit černou magii, obranu proti ní a lektvary.“ Druhá postava odhalila svůj obličej. Byl to muž okolo čtyřiceti let, hnědé oči a černé nepoddajné vlasy.

„ Jane Ostenová, bývalá agentka na francouzském ministerstvu vás bude učit jazyky, etiketu, kouzelné formule a také vám bude dávat lekce tance a herectví.“ Žena v bílém plášti si sundala kápi a většina zalapala po dechu. Před nimi stála žena, která byla nápadně podobná Simoně.

„ Mami,“ zašeptala dívka a v očích se jí třpytily slzy. Hned se zvedla od stolu a spěchala svou maminku obejmout. „ Mami,“ šeptala stále dívka a nevěřila svým očím. Ostatní se jen usmívali, bylo to dojemné rodinné setkání po 10 letech.

„ Myslela jme, že jsi mrtvá. Kde jsi byla? Dali mě k pěstounům, vyrůstala jsem u von Darkmoora.“ Říkala tiše a dívala se jí do očí, tolik ji milovala a při tom nenáviděla, že ji opustila.

„ Promiň mi to, ale nebylo jisté, zda to přežiju. Jen díky Alexovi mě nezabili a já se uzdravila.Ale dlouho jsem ležela v kómatu, probrala jsem se až před pár týdny. Hned jsme se na tebe šla podívat, ale nemohla jsme se ti ukázat, bylo to příliš nebezpečné. Promiň mi to, maličká.“ Přikývla, chápala, proč nepřišla, prostě jen nemohla.

„ Představuji vám svou matku, Jane Ostenovou, nejlepší tajnou agentku, kterou francouzské ministerstvo kdy mělo. Ještě před pár hodinami považovanou za mrtvou a dávanou za vzor všem bystrozorům, tajným agentům a žákům škol.“ Prohlásila Simona pyšně.

„ A taky ženu, která přežila týden u lorda Vodlemorta aniž by mu prozradila jedinou informaci a poté dokázala ještě utéct a zdemolovat mu polovinu sídla. Tím, že nic neprozradila, zachránila hodně životů, dokonce i ten můj a před šesti lety se ji pokusili zabít jedni z posledních Smrtijedů, ale díky Alexovi přežila.“ Doplnil Simonu muž, který stál hned vedle. Sundal si kápi a před nimi stál blonďatý muž s delšími vlasy. Rysy jeho tváře byly ostré, ale když se usmál, celý se rozzářil jako sluníčko.

„ Jmenuji se Erik Vegas, jsem bývalý tajný agent španělského ministerstva a budu vás učit bílou magii, obranu proti ní a souboje.“ Další postava si odkryla kápi a odhalila svůj obličej. Byla to žena s hnědými vlasy a tmavýma očima, byla nižší a jasně se dalo poznat, že její předci byli z Číny nebo Japonska.

„ Mé jméno je May Chanová, kdysi jsem byla jednou z osobní ochranky ministra v Japonsku, ale po pádu Voldemorta mě obvinili ze smrti ministra a vraždy mé rodiny. Při tom, když jsem se bránila, jsem málem zemřela. Před pár dny jsem byla očištěna od všech obvinění a propuštěna z Azkabanu, kam mě poslali na doživotí. Já vás budu učit runy, věštění z čísel a živlovou magii.“

„ A já vás budu učit nitrobranu a nitroztyp, také kouzlení bez hůlky a všichni s vámi budeme cvičit fyzickou kondici. Péči o kouzelné tvory budete mít s kentaurem Narem, kterého vám představím až zítra. Studium mudlů a s ním spojené předměty vám budeme přednášet všichni na střídačku. Teď vám ukážeme vaše pokoje  západní části.My, tedy profesoři, máme pokoje v severní části hradu, je naše celé jedno křídlo. U rozvrhu, který dostanete zítra, budete mít přiloženou i mapku hradu. Pokud se zpozdíte a nebo nebudete při hodinách pořádně pracovat, tak budete makat dvakrát tolik, uložím vám dvojnásobek než bylo zamýšleno množství. To platí pro každého z vás, nikdo nebude vyjímkou.“  Ujal se znovu slova ředitel.

„ Jídlo budete mít dnes na pokojích, potřebujeme se ještě na něčem domluvit.“ Doplnil ještě informace William, protože si všiml některých hladových pohledů svých svěřenců.

„ Simon, promluvíme si večer, ano? Musím ti toho hodně vysvětlit.“ Usmála se na svou dceru její matka a poté usedla ke stolu, zatímco studenti i s ředitelem odcházeli…