Ředitel odváděl studenty do jejich pokojů a při tom jim povídal o historii tohoto kouzelného místa.

„ Tento hrad byl letním sídlem samotného Merlina, který zde ale pobýval jen zřídka. Po Merlinově smrti byl pozemek i s hradem podarován mému předkovi, který zde i s rodinou pobýval po celý rok. Před sto lety bylo toto sídlo zničeno, nedalo se obývat a oprava by stála příliš mnoho peněz. Až před deseti lety jsem začal dávat hrad do pořádku, perfektně se hodil pro mé účely, všichni již zapomněli jeho polohu a také byl vyškrtnutý ze všech záznamů. A ty záznamy, kde zůstal, tak ty jsem zničil.“ Ušklíbl se a vzpomněl si na včerejší cestu do archívu v Alexandrii. Vždycky si myslel, že je složitější dostat se tam tajně, ale zmýlil se, bylo to až  příliš jednoduché. Mnohem horší bylo najít záznamy, které potřeboval…

„ Je zde spoustu ochranných kouzel, které jsem hledal více než sedm let, protože spousta jich byla už zapomenuta a našel jsem je v těch nejstarších a nejděsivějších knihách, které kdy existovaly.“

Dorazili do západního křídla a nyní stačilo jít jen do správného patra… Teprve v pátém patře se zastavili.

„ Vpravo jsou připravený pokoje pro slečny a vlevo pro pány. Nezapomeňte, že v sedm hodin vám začíná výuka před hradem. Rozvrh i s plánkem hradu vám doručíme večer, jídlo budete mít ve  společenské místnosti, která je přímo na konci chodby. Zatím nashledanou.“ Rozloučil se s nimi ředitel a odcházel zpět do jídelny, potřeboval s kolegy spoustu věcí projednat.

Jako první k pokoji vykročil Taog, chtěl využít zaváhání ostatních a zabrat co nejlepší pokoj, přece jen v té ložnici bude spát dalších šest let a to je poměrně dlouhá doba. Harry si hned uvědomil o co mu jde a snažil se ho předběhnout, to se mu ale nepodařilo a tak mu alespoň podkopl nohy a jeho nový spolužák se svalil na zem jako hruška. Tak trošku si nabil nos. Zatímco se přetahovali a navzájem si podkopávali nohy, tak nerušeně do pokoje vešel Adam a na chvíli zůstal ohromeně stát. Ocitl se v obývacím pokoji,  který byl spojený  s jídelnou a kuchyní, taky u dveří byla knihovna a křesílka, aby nemuseli knihy nikam odnášet. Knih tam bylo opravdu dost, pokud to přečte a zapamatuje si to, tak bude fakt machr. Celý pokoj byl laděn do uklidňujících barev, každý se tam musel cítit dobře. Z této místnosti vedly troje dveře. Jedny otevřel a ocitl se v ložnici pro jednu osobu, která byla opravdu přepychově zařízená. Velká postel, noční stole, skříň a ještě psací stůl. No a pár obrazů s drobností všude kolem. Ihned v tom pokoji zůstal, opravdu se mu líbil a byl si jistý, že tam těch šest let bude trávit rád. U postele už stál jeho kufr, skřítci ho tam přenesli hned, když si všimli, že si vybral svůj pokoj. Z pokoje vedly ještě dveře do jeho vlastní koupelny, kde byla velká rohová vana, ale také se tam nacházel sprchový kout.

Adam si mávnutím hůlky vybalil své věci a ty se mu hned  naskládaly i do skříni. Jen fotografie, které zůstaly v kufru, položil na svůj noční stolek s láskou. Byl tam se svou rodinou, babičkou a pak ještě pár přáteli z Irska.

Harry si uvědomil, že ten nejlepší pokoj už asi zabral Adam a tak už nebylo o co se prát. Proto nechal svého nového známého, aby ho klidně předběhl a vešel do místnosti první. Harry šel hned za ním a s úžasem si prohlížel místnost. Hned poté vešel do dveří, které jako jediné byly zavřené, Adam i Taog si totiž své pokoje už zabrali.

Chlapec, který přežil se s úsměvem rozhlédl po své ložnici. Vypadala úchvatně, nečekal, že tam bude takový luxus, někdo pravděpodobně chtěl, aby se cítili dobře.

Když všichni prozkoumali své pokoje, uvědomili si, že venku se již stmívá a oni měli už docela velký hlad. Proto se vydali do společenské místnosti, kde měli mít dnes jídlo. Společenská místnost byla opravdu okouzlující, dost připomínala místnost Nebelvíru v Bradavicích spojenou s KNP, protože plnila přání.  Ihned se posadili ke stolu a dali se do jídlo, kterého tam bylo opravdu hodně. Harrymu to připomínalo hostinu na začátku roku v Bradavicích.

„ Páni, to je výborné… Snad tady bude takové jídlo pokaždé.“ Promluvil s plnou pusou Adam. Angela se na něj trošku znechuceně podívala, jelikož seděla přímo naproti němu a opravdu nepotřebovala vidět to, co má v ústech.

„ Možná jo,“ usmál se Harry s nabral si další porci. Měl opravdu obrovský hlad, u Dursleyů se práv moc nenajedl. Možná by se mohl naučit pár kouzel na přípravu jídla, to by pak nehladověl.. ale ještě by si musel začarovat hůlku, aby ho neodhalili, že čaruje, jinak by ho to opravdu naštvalo.

„ Co takhle pustit nějakou hudbu? Je tady ticho.“ Zeptala se Simone, která byla zvyklá poslouchat hudbu vždy a všude.

„ Ok, co posloucháte?“ Zajímal se Taog.

„ Hlavně ať to nejsou žádné slaďáky, jinak je mi to celkem jedno… Jo a ještě pokud možno ať to není žádné disko.“ Ozvala se poprvé Rose.

„ Mi je to jedno,“ odtušil Harry.

„ Hm.. co takhle Nightwish?“ Navrhla Angie.

„ To by šlo,“ odtušil Adam. „ Ale mám raděj něco trochu jiného… Co kdyby chvíli hrál oblíbený interpret od každého?“

Nakonec se na tom shodli, chvíli se síni ozývala Nirvana, pak Nightwish a další… Prostě taková směska všeho, dokonce se ozývala i keltská hudba, kterou měl Taog velmi rád a ostatním nevadila. Chvíli dokonce i zpívali, hráli tchoříky a povídali si vtipy. Nikomu se ale nechtělo hovořit o svém minulém životě, takže se toho o sobě příliš nedozvěděli. Jen to, co vypozorovali z chování a všichni samozřejmě věděli něco málo o Harrym, naštěstí ne zas tak moc, nejvíce toho věděl Taog, protože nebydlel zas tak daleko od Anglie a do Irska se spoustu věcí přeci jen doneslo.

Nakonec ve společence strávili čas až do půlnoci, teprve poté se rozešli do svých pokojů, museli se trošku vyspat na zítřek, neradi by zaspali hned první den, byli si jistí, že by jim to dali pořádně sežrat a už tak to bude asi dost těžké. Ještě si pro jistotu nastavili budík na šest, aby se stihli alespoň před snídaní umýt. Dnešní večer všichni usínali s úsměvem na rtech, byli rádi, že jsou tam kde jsou. Za ten jeden jediný večer se dali dohromady a i když o sobě ještě nic nevěděli, brali se a celkem si rozuměli. Jen se trošku neshodli na tom, jestli jsou lepší čokoládové žabky nebo sladké brky, o to se hádali dlouho a mohutně.

Ředitel šel zpátky do jídelny za svými přáteli, měli si toho ještě hodně co říct.  S některými se setkal teprve včera po dlouhých letech a to neměl moc času si s nimi popovídat o životě a taky o svých plánech, do kterých by je rád také zatáhl. Musel plánovat hodně dopředu, takže neměl promyšlené ty nejmenší detaily, s tím mu budou muset pomoct jeho přátelé… Pokud se k němu teda přidají. Unaveně si protřel oči, včera toho moc nenaspal – nejdříve výlet do Alexandrie, pak návštěva May  a poté už se vydal pro své nové studenty. Dalo mu práci je nalézt, někdy se dost divil, kde je nacházel. Nikdy by si nepomyslel, že třeba Angelu bude nahánět na diskotéce a ta ho nakonec donutí chvíli tančit. Usmál se při té vzpomínce. Dívka na první pohled vypadala nevinně a tak trošku usedle, ale bylo to pořádné kvítko, to už poznal.

Sešel do jídelny a posadil se ke stolu.

„ Alexi, proč jsi tady vzal právě nás pět? Nemohla jsme si nevšimnout, že jsou tu ti nejzoufalejší bývalí agenti, co kdy byli.“ Ušklíbla se May.

„ Máš pravdu, nevolil jsem vás náhodně. Vás všechny žene kupředu pomsta a touha ukončit tuhle válku. Ale prvně budeme muset těch šest něco naučit než budeme bojovat, protože podle jedné věštby existuje jen jeden člověk, který může Voldemorta porazit. Je to Harry Potter.“

„ Ten malý kluk od Lily Evansové a Jamese?“ Zeptal se nevěřícně Will.

„ Ano, přesně ten. Již několikrát stál Voldemortovi čelem a vždy s ohromným, štěstím vyvázl. Voldemort věří té věštbě a teď se pokouší toho kluka zabít, musíme mu pomoct a také bych té věštbě věřil, mohlo by na ní být přeci jen něco pravdivého.“

„ Hm… To nám mění situaci, budeme ho muset připravovat na život tam venku. Jen nechápu, proč mají mít i herectví? Máš s nimi i jiné plány, co?“ Zajímala se Selena s jiskřičkami v očích. Tohle byla to její práce, kterou milovala, opět se ocitla ve svém živlu.

„ Všichni víte o Fénixově řádu, že ano?“ Počkal, až všichni kývnou.

„ Řád už ale není tak silný jako kdysi, ať chceme nebo ne, tak Brumbál stárne a dělá chyby, které se špatně napravují, někdy napravit ani nejdou. Řád slábne, má jen málo členů oproti Řádu prvnímu. Chtěl bych založit novou organizaci, která by bojovala proti Pánu zla. Mohla by třeba spolupracovat s Brumbálem, ale hlavně bych se chtěl dostat do kruhu nejvěrnějších Smrtijedů a převést je na stranu dobra. Mnozí tam nejsou dobrovolně, jen ze strachu. Kdybychom jim ale zajistili ochranu, tak by polovina šla k nám a hned by byl náš úkol mnohem snadnější.“

„ Cože? Ty chceš dát Smrtijedům svou ochranu? Vždyť vraždí a mučí nevinné lidi.“ Rozkřičel se na něj Will, moc dobře si vzpomínal na to svinstvo, které po nich vždy zůstalo.

„ Ale ne všichni to dělají dobrovolně, někteří jen pod pohrůžkou smrti svých blízkých.“ Také zvedl hlas Alex.

„ Mluvíš jako by jsi někoho takového znal,“ pověděl tiše Erik a zkoumavě si ho prohlížel.

„ Pár takových lidí jsem poznal, bohužel už je teď většina mrtvých, protože je Voldemort zabil. Nechtěli vraždit a vzepřeli se mu, bohužel se museli dívat, jak umírá jejich rodin a to je dobrá výstraha pro ostatní, aby se mu nikdy neodvážili odporovat.“

„ Nevím, jestli je to nejlepší nápad, Alexi. Mohli by nás poté vinit z napomáhání Smrtijedům, velezrady a dalších nechutností. Sám znáš zákony dobře,“ promluvila May.

„ Právě od tebe bych  to nečekal, May.“

„ Ale měl bys. Už jsem seděla v Azkabanu a nechci tam být znova, rozumíš? Tehdy jsem taky neudělal nic zlého, chránila jsem svého ministra a rodinu a oni mě zavřeli za jejich vraždu! Patnáct let, neumíš si představit, co to bylo!“ Zařvala na něj.

„ Máš pravdu, neumím, ale i tak bych rád tento plán uskutečnil.“ Pověděl s pohledem upřeným do jejích očích.

„ V tom případě tady nemám co dělat, nikdy nebudu osvobozovat Smrtijedy a chránit je, rozumíš? Sebrali mi všechno, co jsem milovala, díky nim jsem seděla, protože jimi bylo prolezlé celé ministerstvo a tak teď po mně nechtěl, abych jim pomáhala!“ Řekla zlověstně a zvedla se ze své židle. Chystala se odejít, ale zadržela ji Jane.

„ Posaď se ještě, nemyslím si, že by Alexův nápad byl marný. Jen bych to udělala trošku jinak, rozhodně nemíním Smrtijedy osvobozovat a chránit je, ale je pravdou, že budeme potřeboval lidi, kteří budou umět bojovat. I se studenty nás bude dvanáct, to by se už něco podniknout dalo, ale oni budou muset ještě chodit do školy, takže s nimi nemůžeme příliš počítat.“

„ Takže se mnou souhlasíš?“ Zajímalo Alexe.

„ Ne, nesouhlasím. Jen s tím, že bychom měli rozmetat nejdříve Voldemortovu armádu, bez ní je totiž nic.“

„ A jak to chceš udělat?“

„ Tak jako minule.“ Ušklíbla se pomstychtivě. „ Vyhodit jeho sídlo do povětří. A poté bych se spojila s Brumbálem a nabídla mu spolupráci a nebo donutila Řád, aby se přidal k nám. Nevelel by Brumbál, ale ty s Brumbálem, protože Albus zná Toma nejlépe ze všech, dokáže předpovídat jeho kroky, ale ty jsi tajný agent a rozený vůdce, nebudeš dělat zbytečné chyby. Když se vy dva dáte dohromady a k tomu se k nám přidají i ti ostatní, pak máme šanci ho porazit. Možná bych k vám do velení dala ještě Harryho, pokud bude dostatečně dobrý, rozhodně ho nebudeme držet stranou.“

Po tomhle prohlášení bylo ticho.

„ Dobře, zítra přinesu plány sídla, kde by se mohl zdržovat  a probereme detaily, máme na to dost času, celých šest let.“ Rozhodl Alex. „ A ještě, jdete do toho teda všichni?“

„ Pokud nebudu muset chránit ty Smrtijedy, pak ano,“ ozvala se jako první May. Ostatní se také přidali.

„ Tak fajn.“ Usmál se na ně Alex, byl rád, že budou pracovat spolu a ne proti sobě. Najednou se celým hradem začala ozývat hudba, všichni trochu nadskočili.

„ Co to kruci je?“ Zajímalo Jane.

„ Tvá dcera s kamarády,“ ušklíbl se Erik pobaveně.

„ To nemůžou poslouchat něco normálního a tišeji?“ Zavrčela rozzlobeně, bolela jí hlava z toho všeho.

„ Asi ne, ale neboj, zítra jim to můžeš vytmavit. Ještě bychom měli sestavit nějaký rozvrh.“ Usmál se na ni Alex.

„ Hlavně jim dej pořádně do těla, ulívat se tady nebudou,“ podotkla May.

„ Vypadá to, že mají dost elánu,“ pozvedl obočí Erik, jelikož až sem šel slyšet smích a pokusy o zpěv.

„ Zítra jim ten elán dojde, hned ráno po rozcvičce budou rádi, že chodí.“ Zablýskalo se v očích Alexovi, vzpomněl si na svůj první den, kdy se učil. Takový záhul nikdy nezažil, dali jim pořádně do těla. Po měsíci si na to zvykl a ani mu to už nepřišlo.

„ Jo, kdo s nimi jde vůbec zítra běhat?“ Zajímala se May, dohodli se totiž, že rozcvičku budou mít vždycky s někým jiným.

„ Třeba já,“ ozvala se Selena. Ostatní se rozesmáli a ona se na ně jen udiveně podívala.

„ Děje se něco?“

„ Ne,“ smála se May. „ Já jen,že když jsi dávala rozcvičku bystrozorům na cvičení, tak se všichni neuměli hýbat ještě dvě hodiny potom, ty jsi úplně oddělala.“

„ Měli něco vydržet, byli to bystrozorové, kteří na ministerstvu pracovali víc jak deset let, za tu dobu si už mohli nějakou fyzičku vytvořit.“ Ušklíbla se znechuceně, když si vzpomněla, jak moc je to vyčerpalo a ona byla v pohodě, jen trošku udýchaná.

„ Já jen,že to byl fakt pohled po bohy. Ty jsi stála nad nimi a dívala se na ně a nevěřila svým očím a oni leželi zhroucení na zemi a snažili se to vydýchat.“ Rozesmála se znova Jane. 

„ Dobře, přiznávám, mohla jsem být napoprvé mírnější a dát jim o pár koleček běhání méně,“ přiznala Selena a smála se při tom taky.

Ještě dlouho si povídali, ale něco kolem jedné to zabalili, museli si trošku odpočinout. Přece jen oni si rozcvičku musí dát ráno taky, nemůžou zakrnět za těch šest let a menší protáhnutí svalstva jim rozhodně neuškodí. Někteří byli sami zvědaví, kolik toho vydrží a kolik toho zapomněli…