V hradě bylo ticho jako v hrobě až do šesté hodiny ranní, kdy studentům v pokojích začaly zvonit budíky, aby se probudili. Adam jen vzal polštář a hodil ho po tom narušiteli, který ho vytrhl ze sladkého snění. Někteří takoví lenoši ovšem nebyli, mezi nimi byl i Harry, protože věděl, že je nutné, aby se něco naučil  a taky se už na to těšil. Nad tím se sám ušklíbl, choval se jako Hermiona. Nakonec se mu podařilo vzbudit i Adama, ale Tao odmítl vylézt z postele. Tak ho tam nakonec nechali, bylo už za pět půl sedmé. Adam si ještě všiml rozvrhů na stole a mapky hradu. Jen díky ní se dostali na snídani včas.

V pokoji dívek se vstávalo až o čtvrt na sedm. Sice si před tím říkaly, že vstanou v šest, ale nějak se jim nechtělo. Pak ale měly trošku naspěch, každá z nich se ještě mírně líčila a rovnou se převlékly do sportovního oblečení, všimly si totiž rozvrhu. Celé dopoledne budou pracovat na své fyzické kondici, až odpoledne mají etiketu, černou magii a nitrobranu s nitroztypem. Přesně o půl sedmé vcházely do jídelny, kde již seděli jejich učitelé a i Harry s Adamem, který pil kakao, ale vypadalo to, že více spí než vnímá dění okolo.

„ Dobré ráno ve spolek,“ pozdravila hlasitě Angela a sedla si na první volnou žili.

„ Vám taky,“ usmáli se ostatní.

„ Kde jste nechali Taoga?“ Zajímala se Simona, která seděla vedle své matky. Ještě si nestačily popovídat, ale tak snad budou mít čas dneska.

„ Neuměli jsme ho vzbudit, málem s námi vyrazil dveře, tak jsme ho nechali spát.“ Pokrčil rameny Harry a jedl svou snídani, která byla opravdu výborná, kam se hrabou Bradavičtí skřítci.

„ Jaká byla první noc?“ Zajímalo Jane, hlavně se ale ptala své dcery. Ostatní to pochopili tak jenom kývli, že dobrá.

„ Jo, super, ta postel je fakt dost pohodlná. Až budu doma, tak ji chci v pokoji.“ Usmála se. „ A co ty?“

„ Taky dobré, jen jsme večer ještě chystali různé plány a vaše rozvrhy, taky jsme si ujasňovali učivo a vzpomínali jsme, takže se to trochu protáhlo. Ale podle toho hluku, který jste vydávali, tak jste taky nešli spát nejdříve.“

„ To šlo tak slyšet?“ Podivil se Harry. To rozesmálo Erika.

„ Jo, nejdříve jsme netušili, co se děje, zvláště když se začaly ozývat různé skřeky a neidentifikovatelné zvuky, teprve pak nám došlo, že to má být váš zpěv.“

„ Neberte si to osobně, nemůžete být dobří ve všem,“ s potutelným úsměvem je uklidňoval Will, který si všiml jejich zděšených pohledů. Hlavně od Rose, ta byla z nich nejvyděšenější, její zpěv se totiž opravdu podobal krákorání, absolutně postrádala hudební sluch.

„ Mimochodem, o co jste se tam pak tak zuřivě hádali?“ Zajímalo Selenu.

„ O to, jestli jsou lepší čokoládové žabky nebo cukrové brky.“ Řekla naprosto klidně Angela. Chvíli na ni zírali a když zjistili, že to myslí vážně, rozesmáli se.

„ A na co jste přišli?“

„ Žabky.“ „ Brky,“ ozvalo se zároveň, což vyvolalo další vlnu smíchu. Bylo za pět sedm, když se studenti ve sportovním oděvu přesunuli před hrad, kde měli mít první hodinu. Kluci měli kraťasy a trička a holky kraťasy, tílka a ještě mikiny, byla jim zima, přeci jen, hned po ránu nebylo nejtepleji. Minutu před sedmou se tam ukázal i Taog.

„ Ahoj Tao,“ usmála se na něj Rose. Jen kývl a zívl, nejraději by ještě zůstal v posteli.

„ Bože lidi, já tak nesnáším to ranní vstávání.“ Prohodil a svalil se na trávník, kdyby mohl, tak by tam usnul. Přesně v sedm hodin se před hrad dostavili všichni dospělí. Tohle studenti nečekali, mysleli si, že budou mít rozcvičku vždy s jedním z učitelů. Ale všichni si všimli, že jejich učitelé mají super postavy, hlavně holkám málem vylezly oči z důlku, když viděly svaly, které se mužům rýsovaly pod tričky.

„ Takže jdeme na to, dneska budeme vést rozcvičku Selena a poté se už budete řídit podle rozvrhu.“ Oznámil Alex a podíval se na ženu po jeho pravici. Hnědé vlasy dnes měla sčesané do copu vysoko na temeni a na sobě měla elastické kraťasy a sportovní podprsenku. Alex byl skoro o dvě hlavy vyšší než ona.

„ Tak pojďte, kecali jsme už dost dlouho,“ vyběhla jako první a ostatní ji následovali. Už zezačátku nasadila ostré tempo, sedmkrát oběhli celé pozemky, které byly mimochodem větší než ty Bradvické, ale hned po prvním kolečku musela studenty dost pobízet, protože se flákali. Ne, že by nechtěli běžet, to ne, spíše nemohli. Nakonec zvolila radikální řešení a pošeptala Alexovi, aby je popohnal. Ředitel kývl a zmizel v lese, za chvíli se za studenty ukázal vlk, který je pronásledoval, takže ihned přidali. Když měli tendenci zpomalit, tak zavrčel. Dospělí z toho měli srandu, ale oni to kdysi taky zažili, takhle je popoháněl jejich mistr, který jim ale byl schopný kousnout do zadku, kdyby se zastavili a nebo zpomalili.

Po sedmém kolečku se dali do „menšího“ protahování svalstva, o kterém neměli studenti do té doby ani páru. Bolelo je celé tělo, nevěřili, že hned po první rozcvičce budou zralí do postele. Harry netušil, že některé svaly vůbec má, celé tělo měl jako v ohni. Byl zvědavý na zítřek, jestli se vyhrabe ráno z postele, tak to bude zázrak. Nejlépe na tom byl Taog, který před tím měl alespoň nějaký pohyb, protože se učil bojové umění  k tomu přeci jen nějakou fyzickou zdatnost musel mít.

„ Snad jste se neunavili?“ Ptala se pobaveně mladá žena, která vedla rozcvičku. Ihned ji probodlo šest zlostných pohledů, které chtěly vraždit.

„ Dejte si třicet kliků, padesát dřepů, třicet sklapovaček a pak máte deset minut na vzpamatování než vám začne hodina bojového umění.“ Přikázala jim a sama se dala do práce. Ale pečlivě hlídala studenty, jestli se náhodou neulívají. Nedělali to, ale po pěti klicích spadla Rose a už se nezvedla, jen vyčerpaně ležela ne zemi.

„ Dělej, Karnelová, tady nejsi na dovolené,“ neodpustila si May, která byla bledá a měla toho plné kecky, ale přesto makala a snažila se, Azkaban s ní udělal divy. Rose na ni hnusně podívala.

„ To nejde,“ lapala po dechu a už se ani nesnažila zvednout se země.

„ Řekla jsme dělej,“ napomenula ji May ještě jednou, ale s dívkou to ani nehnulo.

„ Zvedneš se z té země nebo tam budeš ležet věčně? Chybí ti padesát dřepů ,dvacet pět kliků a třicet sklapovaček.“

„ Si je udělej sama,“ neudržela své emoce na uzdě. Žena byla naštvaná na nejvyšší míru, zatínala pěsti, aby ji nezaklela a nebo aby jí alespoň nedala pár facek, tohle jednání si vyprošovala.

„ Pět koleček kolem hradu, dělej,“ řekla May tiše, ale hlas se jí třásl potlačovanou zlobou.

„ May, uklidni se,“ pověděl jí tiše Will. „ A ty Rose jdi běhat, drzé poznámky si příště odpustíš. Jsi v pořádku? Vypadáš dost bledě, ještě jsi neměla trénovat.“ Otočil se zpět ke své kamarádce. Teprve nyní si ostatní všimli, že mladá žena na tom není nejlépe, ve tváři byly bledá jako stěna a přesto ji měla zalitou potem.

„ Jo, budu v pohodě.“ Přitakala a dokončila svou dávku cvičení. Poté se vydala do hradu, trošku vrávorala, ale přisuzovala to námaze, kterou musela vykonat, přeci jen neměla dost dlouhou dobu pohyb. Nyní potřebovala jen teplou sprchu, měla náladu pod psa, dokonce ji ani nepotěšilo, že Rose opravdu musela jít běhat a Alex ji donutil dodělat i svou dávku cvičení.

Ve sprše na sebe pouštěla proud vlažné vody a přemýšlela. Hrozně jí všechno štvalo, byla z ní zahořklá žena, která si již nedokázala užívat života tak jako dříve. A to ji na tom štvalo nejvíce… Vždy když byla na dně, tak někam mohla zajít a užívat si s kamarády, ale teď už ne, neměla na to chuť a někdy přemýšlela, jestli by nebylo lepší, kdyby tady nebyla… Ano, měla ještě ostatní agenty, ale neznali se tak dobře, strávili spolu spoustu času, ale často se museli vydávat za někoho jiného a hrát nějakou hru. Měl její život vůbec smysl? Přemýšlela nad tím a pak si uvědomila, že tady musí ještě nějakou dobu zůstat, musí předat své vědomosti těm šesti nadějným lidem a pomoct v boji se zlem, teprve poté bude moct v klidu a bez výčitek svědomí odejít.

Harry zničeně ležel na trávě a lapal po dechu, jeho hrudník se divoce zvedal.

„ Dneska jsme to trošku nedali, že?“ Zeptal se ostatních, kteří jen kývli, nebyli ve stavu, aby mohli vůbec mluvit. Rose ještě stále cvičila, ale jemu to bylo teď jedno, měl co dělat sám se sebou, na snídani se asi neměl tak přejídat, teď se snažil, aby udržel žaludek na svém místě. Setřel si pot z čela a zvedl se do sedu. Pohled mu padl na jeho nové přátelé a chtě nechtě se musel rozesmát. Ani se nedivil pobaveným pohledům učitelů, kteří z nich měli vyloženě srandu...

„ Konec ulívání, začneme bojem s mečem, podle vašich složek, které jsem si přečetla před chvíli, jsem zjistila, že tady někdo má už s mečem menší zkušenosti.“  Začala Selena po deseti minutách hovořit a kouzlem na hromadu přenesla několik mečů různých druh. Svůj meč držela v ruce.

Taog kývl a pověděl:

„ Jo, učil jsem se s ním bojovat, ale zvládám jen základy.“

„ Výborně, takže určitě znáte druhy mečů a jejich výhody?“

„ Ne, to zase ne. Druhy mečů sice jo, ale výhody asi nebudu znát všechny.“

„ Dobře, do příští hodiny mi napíšete úkol na jeden svitek pergamenu o výhodách všech typů mečů, které dnes probereme, ano?“ Přikývli. „ A do příští hodiny si vezměte i pergameny, budete je potřebovat. Dnes vám povím něco o mečích všeobecně a o jejich rozdělení. Meče patří mezi chladné zbraně a skládají se z několika částí, z hrotu, který je určený k bodu, čepele, která je určena k řezu nebo seku,ostří, záštity, někdy též nazývané příčky, která je jedna z nejdůležitějších částí meče, dále z jílce a hlavice, která slouží hlavně k vyvážení zbraně a lepší se schopnost manévrovat se zbraní.“ Ukazovala jim jednotlivé části na svém meči, který byl perfektně vyleštěný.

„ Každý národ si meč přizpůsobil, třeba Vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, ale tenhle nedostatek vždy vyrovnali svou silou. Taktéž Římané neměli téměř žádnou záštitu, spoléhali na své štíty a častěji bojovali kopím. Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. A nakonec je meč jediná věc, která nikdy nezradí. Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibr. A být vámi, tak nikdy nesahám na cizí meč, majitel by si to mohl vzít osobně.“ Na chvíli se odmlčela, aby mohli vstřebat poznatky a poté opět pokračovala v přednášce.

„ Existuje několik typů gotických mečů: jednoruční meč, jedenapůlruční meč (meč Bastard) a obouruční meč. Každý typ má své výhody a nevýhody  a mým úkolem bude vás s nimi seznámit. Začneme jedenoručním mečem, který je nejstarší. Používal se již v období před naším letopočtem, tehdy byl ale kratší než ho známe dnes. Ve středověku se délka pohybovala okolo metru, ale většinou byl o něco kratší. Jílec se držel v jedné ruce, takže ve druhé se mohl držet štít, což byla obrovská výhoda. Člověk s tímto mečem je také poměrně rychlý. Jedenapůlruční meč je typ meče, jež vznikl ve čtrnáctém století a jako bojová zbraň přetrval až do století šestnáctého. Zpočátku nesl hanlivé označení „meč bastard“. „Bastard“ bylo (a je) hanlivé označení pro nemanželské dítě. Zřejmě tím původci tohoto označení chtěli vyjádřit, že jedenapůlruční meč není plnohodnotným členem „rodiny mečů“. Byl to výborný kompromis mezi rychlostí a ovladatelností meče jednoručního a silou meče obouručního. Jílec byl delší oproti jílci jednoručního meče, aby se dal přidržovat druhou rukou (proto Jedenapůlruční), čepel byla také delší než u jednoručního meče, nejčastější bylo provedení se žlábkem. Celková délka se pohybovala přibližně od metru, po 130 centimetrů. Teprve v 15. století lidé pochopili jeho význam a výhody. Byl přijat mezi zbraně soubojové a tím se stal plnohodnotnou zbraní; šerm s tímto typem meče se začal studovat a vyučovat. No a třetí , tedy poslední obouruční meč je nejtěžší (až 5 kilo) a nejdelší (až 150 a víc centimentrů) ze všech. Kvůli jeho délce a váze měl jílec přizpůsoben pro uchopení oběma rukama. Nosil se přehozen přes rameno, protože vzhledem k jeho váze a délce by jej nešlo nosit u pasu. Meče s příchodem baroka pomalu vymizely a začaly se používat kordy, ale o těch vám povím až jindy. Více o těchto třech typech mečů mi napíšete, tohle byly jen základy, ano? A teď si každý vezme meč, který by mu podle něj nejlépe vyhovoval a dáme se do práce.“ Všichni se rozešli k mečům. Selena si všimla, že si každý z nich zvolil jedenapůlruční meč, což byla i její volba.

„ Dobře, postavte se do řady.“ Přikázala jim a poté jim začala ukazovat různé postavení a poukazoval a na jejich chyby. Na konci této hodiny zkoušeli i jednu sestavu s mečem. Uznala ale, že budou muset ještě hodně cvičit, aby se zlepšili, neměli s mečem žádnou jistotu a ruce jim třásly námahou..

Nyní naše vzorné a nadšené studenty čekala sebeobrana taktéž se Selenou. Už toho měli plné zuby, necítili své tělo, držení meče jim jen přidalo a teď se budou učit bránit ručně.

Tato dvouhodinovka nebyla tak strašná, jak si mysleli. Sice se učili správně udeřit, kopat a podobně, ale jelikož už ani neměli pořádně sílu něco dělat, tak to stálo za nic. Jejich údery byly slabé, což bylo ale taky dobře, alespoň si nikdo nic nezlomil.

„ Fajn, to by napoprvé celkem ušlo. Teď mazejte na oběd, ten je za dvacet minut. V jednu vám začíná další hodina.“ Propustila je Selena o něco dříve než by měla.

„ Pokud to takhle půjde dál, tak tady umřu,“ zasténala Rose a držela se zábradlí, aby náhodou nespadla. Kolena měla trošku měkké, připadalo jí, že má nohy z rosolu.

„ Za týden za dva to bude lepší, uvidíš. Jde jen o první nápor,“ snažil se ji uklidnit Tao.

„ Nejsem si tím jistý,“ zamumlal Adam, ale po vražedném pohledu Angely raději zmlkl.

„ Jsem zvědavý, jak přežijeme černou magii.“ Zasmál se Harry, který se už celkem vzpamatoval. Sice ho  všechno bolelo, ale i tak se smál a díval se na to optimisticky.

„ Jo, to já taky, ale více mě zajímá nitrobrana, zvláště když ji bude učit Alex, ten nás tam srovná.“ Ostatním teprve nyní došlo, že jejich ředitel je bude učit toto umění.

„ Né,“ Rose byla bledá jako stěna a její útrpný výraz mluvil za vše. „ Hlavně ne on,“ dodala. Ostatní se smáli a protože dívka už nebyla schopná jít dále, tak jí pomohli nahoru, i když je to stálo hodně sil a přemáhání.

Sprcha jim všem pomohla, hned vypadali lépe a také se tak cítili. Na oběd byla ještě chvíle času a tak se Harry postavil k oknu  a pozoroval školní pozemky. Přemýšlel, co všechno se bude muset ještě naučit, aby mohl Voldemortovi sekundovat. Bylo toho hodně, co ještě neuměl. Povzdechl si, už ho volali, ať si pohne, přece nepřijde na oběd pozdě. Jo, mají pravdu, teď přeci nebude přemýšlet nad tím hadím ksichtem, když má možnost šest let strávit bez něj. V očích mu zajiskřilo, těch šest let si musí užít, vždyť je mu teprve šestnáct… Musí se ještě domluvit s ostatními a můžou hned něco provést, tenhle pobyt přeci nemůže být tak stereotypní a naplněný pouze učením. Ne, s tím se musí něco udělat, přeci není nadarmo syn jednoho z Pobertů!

Rychle vyšel z pokoje.

„ No kde vězíš? Co ti tak dlouho trvalo?“ Obořil se na něj Adam.

„ Jen jsem přemýšlel. Nechcete něco provést? Já jen, že je tady v hradě takové ticho a klid.“

„ Cože? Ticho a klid s těmi pošuky?“ Zeptala se Rose, která se k nim přidala. „ Vždyť v jednom kuse řvou, ať přidáme…“

„ Jo, ale to je u nich asi normál. Ale chybí tady trošku smíchu. Nemáte někdo projímadlo?“

„ Cože? Máš zácpu?“ Zajímalo Simonu, která neslyšela předchozí hovor.

„ Ne, já jen, že kdybychom jim všem dali trošku do pití, tak by mohli mít celkem veselo.“ Zazubil se černovlasý mladík. Ostatní se rozesmáli.

„ Hej tak to uděláme jindy a budeme to probírat jinde, tady mají i stěny uši a k tomu včera ta hudba prý šla dost slyšet, takže bych ještě ve společenkách provedl nějaké tišící kouzla.“ Navrhl Adam.

„ Tak jo, můžeme se do toho dát hned po večeři.“ Pověděla Angela.

„ Víte co mě štve?“ Zajímal Taoga.

„ Ne.“ Odtušili.

„ Že máme sice pokoje naproti sobě, ale vůbec spolu tak nějak nekomunikujeme, nebyl žádný velký mejdan, prostě nic. Asi bychom to měli napravit. K tomu je v pokojích ticho, večer si není ani s kým povídat.“

„ To je fakt, tak navrhneme jiné uspořádání pokojů?“ Zajímala se Simona.

„ Jo, to by bylo nejlepší. Nechceš to navrhnout? Třeba tvojí mamině? Ta vypadala celkem v pohodě.“ Udělal na ni psí oči Harry.

„ Nedívej se na mě tak,“ usmála se na něj Simone.

„ Jak tak?“ Dělal nechápavého.

„ Prostě tak…“

„ Proč?“

„ Protože..“

„ Hele nechte toho, už tam budeme. Uděláš to teda?“ Zajímalo Adama.

„ Tak jo.“

„ Super,“ zajásali všichni a v povznesené náladě vešli do síně.

„ Co tak veselí?“ Zajímalo Willa.

„ Jen tak, podívej se, jak je venku krásně. Není to nádhera?“ Ptala se hned Angie a dále se usmívala.

„ Jo, to je, ale pochybuji, že jste veselí z toho.“ Ušklíbl se. Celý oběd se na ně podezřívavě dívali a přemýšleli, co na ně chystají, tišili, že to nebudou takoví andílci.

„ Kde je May?“ Zajímalo Harryho, když si všiml, že není u stolu.

„ Nebylo jí dobře.“ Odtušil Erik. Přikývli.

O půl jedné jim začala další hodina a tentokrát byli už v jedné z učeben, kde seděli na zemi na polštářích.

„ Četl jsme vaše složky, takže už vím,jak na tom s černou magií jste. Až na Angie a Rose se ji ještě nikdo neučil, takže budeme začínat pěkně od začátku. Ale budeme postupovat rychle, budete se muset připravovat i po naších lekcích. V těchto hodinách se budeme učit všechny složky černé magii, i ty zapomenuty, na které se dávno zapomnělo a myslím, že to není nejlepší. Černá magie může ublížit stejně tak jako magie bílá, ale umí i stejně tak pomoct. Jen se na ty kouzla v průběhů věků zapomínalo. Černá magie má několik stupňů, tento rok bychom měli zvládnou minimálně pět, takže se dáme do práce.“ Začal hodinu Will a povšiml si, jak moc bolestný výraz v očích měla Angela a Rose, když řekl, že si četl složky

Tady v této hodině si už všichni dělali poctivě zápisky a často měli nejrůznější dotazy. Hodina nebyla nudná, zkoušeli i různá kouzla a učili se pracovat s energií. Tak, aby mohli déle bojovat, museli svou energii šetřit, správně odhadnout sílu kouzla, kolik energie si vezme. Tuhle hodiny končili jen neradi, ale nyní je čekala nitrobrana a na tu zůstali v té samé učebně. Alex  začal s výukou o něco dříve, když si všiml, že tam stejně všichni jsou. Učili se uvolňovat a chránit svou mysl, teprve tady Harry pochopil, jak svou mysl chránit před cizím vpádem. Dozvěděli se, že je několik stupňů nitrobrany, oni zvládnou samozřejmě všechny. Jak jinak, ušklíbli se studenti. PO hodině nitrobrany je čekala ještě etiketa. Harry si nikdy nemyslel, že zásady slušného chování jsou taková věda. Zatímco Simone, Angel a Adam se v těchto hodinách cítili jako doma, vždyť v tom vyrůstali, i když k tomu měli často odpor. Ale nyní se jim to hodilo.

Po dnešku byli všichni úplně vyždímáni. Ještě štěstí, že byla večeře.

„ Mami,můžu s tebou potom mluvit?“ Zajímalo Simone, když právě dojedla svou večeři.

„ Jistě, půjdeme se projít? Včera jsem si s tebou už nestihla promluvit, nejdříve jsme něco řešili a pak to vypadalo, že se dobře bavíte  a tak jsem tě nechtěla rušit.“

„ Třeba jo.“ Usmála se a nenápadně mrkla na kluky. Ti se usmívali a doufali, že jejich návrh projde. Pokud jo, tak uspořádají nějakou akcičku. Ještě by možná mohli najít kuchyň  anebo alespoň kouzla na nějaké jídlo a pití, kdyby jim to náhodou nedala společenka. Harry drcl do Adama. Ten se na něj nechápavě podíval.

„ Jdeme? Ještě jsem se chtěl po něčem poohlídnout.“ Řekl. Adam kývl, nakonec šli teda všichni.

„ Mohli bychom najít nějaké tajné chodby a ještě musíme zkusit, jestli nám dá společenka nějaké jídlo a pití nebo budeme muset najít kuchyň.“ Uznali, že má pravdu.

Simone se šla se svou matkou projít k jezeru, hodně si povídali, vždyť taky měli o čem.

„ Jak se k tobě chovali?“ Ptala se jí maminka  s obavou, měla o ni strach, netušila, jak ji přijmou, přeci jen, kdyby někdo zjistil, že se jedná o její dceru, byli by ve velkém nebezpečí.

„ Jo,  v pohodě, jen mě děsně iritovaly společenské akce, kterých jsme se musela účastnit jako jejich dcera, dokonce jsem si musela vzít i jejich jméno a to mi bylo líto asi nejvíce. I když to bylo asi i pro moji ochranu, hrozně mě to štvalo, nemohla jsem nikde říct, že jsemtvá dcera.“

„ Jsem na tebe pyšná, Sim, jsi hrozně silná a jsem ráda, že jsi mě teď přijala, ani nevíš jaký jsem měla strach,že se mnou nebudeš chtít mluvit a budeš mě nenávidět. Vždyť jsme tě neviděla vyrůstat, ani jsme neměla šanci popřát ti k narozeninám. Neviděla jsem tvé první kouzlo.“ Z očí jí stékaly slzy, přišla o ty nejlepší okamžiky, které v životě matky můžou být.

„ Nemohla jsi za to a já ti to nevyčítám, i když je mi to líto, ale nic s tím neudělám, pro tebe to muselo být stejně těžké jako pro mě.“

„ Děkuji ti, že to bereš takhle. Jak se ti líbil první den tady?“

„ Jo, celkem v pohodě. Jen ta rozcvička a hned potom další fyzicky náročnější hodiny stály za to. Jak je vůbec May? Nevypadala moc dobře…“

„ Nevím, celé odpoledne prospala, ještě se zcela nevzpamatovala z Azkabanu a nevím, jestli se jí to někdy povede. Vězení  a ztráta všech,  které milovala, ji příliš poznamenaly.“ Povzdychla si.

„ Kdybychom jí mohli nějak pomoct, tak pověz, my to uděláme rádi.“

„ Opravdu? Myslíš, že i Rose? Vypadalo to, že po těch pěti kolečkách na víc by ji nejraději zabila.“

„ Jo, to sice jo, ale sama si uvědomila, že neměla být drzá, mohla si za to sama, že běhala navíc.“

„ Je dobré, že si to uvědomila, ale z části to byla vina May, neměla ji provokovat.“

„ Hm… možná máš pravdu.“ Ještě dlouho seděly venku a povídaly si, teprve když se loučily, tak si dívka vzpomněla na plán, který chtěli uskutečnit.

„ Mami, myslíš, že bude vadit, když si trošku přestěhujeme pokoje?“ Zeptala se s nevinným kukučem. Jane se rozesmála až se za břicho popadala.

„ Vyhrála jsem sázku,“ zařvala potom na celé kolo, když se konečně uklidnila. „ Jasně že si pokoje můžete přestěhovat, jen jsme se vsadili, za jak dlouho se na to zeptáte. Já tipovala jeden den, Alex týden a ostatní měsíc, rok a nebo dokonce i hodinu.“

„ Hodinu? Trošku nereálné.“ Usmála se Simone.

„ Možná, ale kdo ví, tahle možnost tady taky byla. Jen vás prosím, připravte si dostatek lektvaru proti početí a nebo se naučte kouzlo, ano? Vím jaká jsem byla v šestnácti, chtěla jsem všechno hned vyzkoušet, tak si prosím tě, dávej pozor. Neprotestuj, to kouzlo vás všechny hned zítra naučíme, budete tady šest let a to vám už bude na konci dvaadvacet a nejsme naivní, abych věřila, že se budete vést jenom za ručičky.“ Simone trošku zrudla, tenhle rozhovor jí přestal být příjemný.

„ OK, teď už jdu, jo? Chceme to všechno přestěhovat ještě dneska.“

„ Dobrou noc,“ usmála se na ní matka  dala jí polibek do vlasů. „ Tobě taky.“ Pověděla Simone a už utíkala oznámit ostatním tu novinu.