„Ne, Jamesi, já nikam nepůjdu!“ Lily pohodila svou rusou hřívou a odplula za kamarádkami.
James sprostě zaklel.
„Ale jdi, Dvanácteráku. Nesmíš na ni tlačit. Přijde – dobře. Nepřijde – taky dobře. Budeš se bavit i tak,“ uklidňoval svého přítele Remus.
Celá škola se připravovala na zlatý hřeb letošní společenské sezóny – maškarní bál. Vlastně – skoro celá škola. Lily Evansová patřila k té menšině, která považovala maškarní za dětinský nápad, nemluvě o tom, že rozhodně netoužila trávit se svými spolužáky víc času, než je bezpodmínečně nutné. Se svým názorem se nijak netajila, k hlubokému zklamání nejen Jamese Pottera, ale i dalších jejích zjevných i méně zjevných ctitelů. Pouze jeden člověk byl vysloveně rád, že Lily nemíní na bál dorazit…

Bledý mladík se potměšile usmál, když do bublajícího lektvaru přidal poslední ingredienci – dlouhý rusý vlas. Lektvar zabublal a změnil barvu na smaragdově zelenou. Teď už zbývalo jen odlít stranou zásobu, která vydrží celý večer, naposled se rozmyslet, zatnout zuby a… výsledek své měsíční práce vypít.
Koneckonců, je to přece maškarní, ne?

Plán byl vysloveně jednoduchý – přimět Jamese Pottera, aby ze sebe udělal blázna. Trocha předstíraného flirtování, nějaké lichotky; celá škola viděla, že James po Lily jede. Po troše nenápadného povzbuzování je Potter schopný ztrapnit se na místě, nebo přinejhorším ze sebe vyplodit takové věty, které, až mu budou  připomínány potom, co celá šaráda vyjde najevo, zcela jistě spláchnou jeho společenskou prestiž do záchodu.
„Lily“ si naposled upravila škrabošku a vklouzla do sálu.
Těžko říct, kde potom nastal ten okamžik, kdy se plán poněkud zvrtnul.
„Lily“ si užívala zajímavého večera a postupně se víc a víc sbližovala s Jamesem. Vzhledem k tomu, že „jí“ byl vždycky nesympatický, povzbuzovala se větším než malým množstvím ohnivé whisky, do níž si v odpovídajících intervalech přilévala lektvar… ano, ta whisky, to asi byl hlavní problém. Nebyla totiž zvyklá pít. Později si vybavovala jen své, naprosto pro ni netypické, hihňání… a stále odvážnější a odvážnější flirtování.

Probudil se s tupou bolestí hlavy a se zasténáním se posadil. Do očí mu při tom pohybu vklouzly rusé vlasy. Překvapeně vyjekl. Ten lektvar měl přece už dávno přestat působit!
Z druhé strany postele se ozvalo zachrápání. Šokovaně tam pohlédl. Ne. Prosím, řekněte mi, že se mi to jen zdá!
Nezdálo.
Na posteli se rozvaloval slastně oddychující polonahý Potter.
A mnoholičný lektvar… pořád fungoval!
Hlavou mu blesklo, že je dobrý, je opravdu dobrý – nějak se mu podařilo upravit účinek lektvaru, takže vydrží mnohem déle než jednu hodinu. Následovala ale myšlenka: Ano? A kdy tedy přestane působit? Ale obě tyto úvahy převálcoval pocit děsu – Proboha, já jsem v posteli s Potterem. S POTTEREM! Nevím, jak jsem se sem dostal, a jsem rád, že si nepamatuju, co se tu dělo, ale… pro Boha živýho! Fuj! Ne! Jak jsem mohl být tak opilý?
Nikdy nepředpokládal, že by se do předstírání své role mohl až tolik vžít.
Se zaťatými zuby se rozhodl rychle se vytratit a předstírat, že tohle se nikdy nestalo. Nakonec, při troše štěstí, bude mít Potter taky okno, takže si nic nebude pamatovat… Jenomže… pořád tu byl jeden problém, že ano? Totiž – pořád ještě nebyl zpátky ve své podobě. A nemohl dost dobře předstírat, že žádný problém neexistuje. Bude (sakra sakra sakra) muset vyhledat pomoc.
Za Křiklanem jít nemůže. Prostě nemůže. Ano, jedná se o účinek lektvaru a ano, Křiklan učí lektvary. Ale Křiklan co neví, nepoví. A on rozhodně nechce, aby si o jeho „indispozici“ povídala celá škola. Takže zbývá jediný člověk…

V ředitelově pracovně seděla bledá a zkroušená „Lily Evansová“. Právě se mu svěřila se svým problémem a vyslechla si dávku povinného kázání… a nechutný projev sympatické účasti. Brumbál „ji“ ale netrápil déle, než bylo nutné; vytáhl svou hůlku a provedl sekvenci diagnostických kouzel, aby zjistil, kde je kámen úrazu.
„Á, to bude ono,“ oči za půlměsíčky brýlí se pobaveně zablýskly.
„Ano? Co se tedy děje?“ zoufale ze sebe vyrazila „Lily“.
„Jste těhotná, Severusi.“