Tehdy na ni narazil v jedné z méně frekventovaných chodeb. Stála tam a pozorovala zeď, jako by snad bylo někde mezi kameny ukryto něco zajímavého. Vrhl na ně letmý pohled a zjistil, že tam opravdu nic není.

„Na co koukáš, Střelenko?“ zeptal se nevraživě.

Obrátila se k němu a široce se usmála. Opravdu se snažil být otravný a protivný a skoro i sprostý, jenomže navzdory všeobecnému přesvědčení k tomu neměl moc vlohy, a zrovna dnes byl příliš unavený na cokoli. A tak se taky usmál. Překvapivě mu to udělalo dobře. Jeden upřímný úsměv. Střelenka to snad nikomu neřekne.

„Vidíš?“ Ukázala na podivně tvarovanou skvrnu na kameni. „Je tu nakreslený Santa Claus. Věděl jsi, že Brumbál je ve skutečnosti Santa Claus?“

Draco se proti své vůli rozesmál. U Merlina, ještě tohle by mu zbývalo, zabít Santu a zničit Vánoce. To by byl teprve otec pyšný!

„Na tom není nic vtipného,“ Střelenka svraštila obočí. Měla ho skoro bílé, tak světlé, že sotva bylo vidět, „Brumbál není až tak úplně hodný. Kdyby chtěl, mohl by zařídit, aby mi ostatní přestali schovávat věci. Možná by mohl zařídit i to, abys ty nevypadal tak nemocně,“ věnovala mu jeden nevyzpytatelný pohled, „ale většinou nám nepomáhá. Myslím, že to znamená, že Vánoce opravdu znamenají tak málo, jak jsem si vždycky myslela.“

Draco kývl.

„Jo, to máš pravdu.“

Měla pravdu. Dívala se na něj podivně průzračnýma očima a zdálo se, že mu čte myšlenky. Ne ty obyčejné, co vyprávěly o Vy-víte-kom a o Úkolu, ty opravdové, ty ukryté hluboko uvnitř, o kterých nikdy s nikým nemluvil.

„Jmelí,“ ukázala nad jejich hlavy. Pořád se trochu tajemně usmívala a jmelí tam opravdu bylo. Vyčarovala ho. Poznal to. Konce větviček se rozplývaly v šedi místo toho, aby ostře končily jako každá opravdová a skutečná věc. Stejně ji políbil.

Bylo to jemné, tajuplné a na chvilku z ní ucítil podzimní ráno plné mlh.

„Přinese ti štěstí,“ špitla mu do ucha a zmizela.

Postupem času dospěl k názoru, že mu její polibek vážně štěstí přinesl.

♦

Velké Potterovo vítězství, jeho triumf a jeho další hrdinství všichni oslavovali. Skoro všichni. Zase stála na chodbě. Zase pozorovala zeď. V první chvíli si Draco myslel, že skvrna, na kterou se dívá, je krev. Zvedl se mu z té myšlenky žaludek. Teprve pak si všiml, že je to jen stín.

„Co vidíš, St... Lenko?“

Tentokrát její úsměv nebyl široký. Ani ten jeho. Draco nevěřil, že se ještě někdy vůbec dokáže upřímně usmát.

„Klidně mi říkej Střelenka. Nějak se mi na Lenku těžko zvyká.“

„Fajn,“ odfrkl si. Takhle pohrdat jeho velkorysostí... ta trocha vzteku a uraženosti mu udělala dobře. „Tak na co zíráš, Střelenko?“

Jako by i z ní něco spadlo. V tu ránu mu to došlo. Jistě, jeho protivné já patřilo do toho starého světa. Poslední dva roky byly něco jako noční můra říznutá všemi devíti kruhy pekelnými. Dal by hodně za to, aby z nich neuběhla ani jediná minuta.

„Nemůžu tam nic najít,“ zakroutila hlavou, „skvrny na zdi ke mně vždycky mluvily, ale teď najednou přestaly.“

Nebylo to tím, že by zněla unaveně. Dnes byli všichni unavení. Zněla zoufale. Jako by jí někdo vzal pevnou půdu pod nohama. Ušklíbl se, protože mu to přišlo paradoxní – hledat jistotu v bláznivých povídačkách.

„Ukaž,“ sklonil se ke kameni a snažil se nemyslet na krev. Nebo na oheň. Nebo na přátele.

„Podle mě,“ prohlásil po chvíli pomalu, „je to jmelí.“

„Jmelí?“ pronesla pomalu a pak ještě opatrněji dodala: „Ale není nad námi.“

„To neva,“ ušklíbl se.

Tentokrát byl jejich polibek trochu hlubší. Tak hluboký, že se mu až zařízl kamsi do žaludku. Připomněl mu zimní poledne. Slunce se ukrývalo pod mraky a jím třásl chlad. Ale alespoň doufat se dalo, že jednou vyjde. Vyšlo a přitáhlo s sebou předpokládatelný život.

♣

Když opustil kancelář, nevěděl, co si počít. Kouzelnické rozvody jsou složité a trvají dlouho. Obzvlášť ty v čistokrevných rodinách. Ale stejně byl trochu v šoku. Nevěděl ani, jestli Pansy miloval. Byla prostě kus jeho života. Něco, co fungovalo, doplňovalo ho. Snažil se na to nemyslet. Měl syna. To bylo všechno, co potřeboval.

Potkal ji v jedné zapadlé uličce, kam zabrousil, protože si chtěl pročistit hlavu. Stála tam a pozorovala zeď. Musel se usmát. Trochu ho to překvapilo. Vzpomínek nemělo být dost na to, aby vzbuzovaly až tak silné emoce.

„Na co zíráš, Střelenko?“ Tentokrát v jeho hlase nebyla zloba. Ani únava. Jen minulost.

Otočila se k němu a usmála se. Pořád se usmívala stejně. Teď už ten úsměv dokázal pojmenovat. Jako Mona Lisa. Jen možná byla trochu krásnější. Dospěla. Vlasy měla ale pořád skoro bílé. Stejně jako on.

Neodpověděla. Ale mlčelo se s ní příjemně. Ne tak ledově jako s Pansy.

„Pořád mlčí?“ Skoro ho šokovalo, jak vážně svou otázku myslí.

Pokrčila rameny.

„Možná se jen neptáš správně,“ navrhl.

Znova pokrčila rameny a pak mu ještě ukázala prázdné dlaně. Chtěla asi naznačit, že vážně nezná odpověď.

Teprve pak si Draco vzpomněl. Když jí dal Neville Longbottom košem, přestala mluvit. Jednoduše se tak rozhodla. Nikdo jí už neříkal Střelenka, alespoň ne nahlas. Její náušnice měly podobu Eiffelovek. Když ji Draco políbil, myslel na to, že jarní večer v Paříži musí být krásný. Vzal ji tam. Na jaře. Do Paříže. Pila kávu s mlékem a s citronem. Pořád nemluvila. Ale hodně se smála.

♠

Nikdy nezačala mluvit. Draco nevěřil, že mlčí kvůli Nevillovi. Byl přesvědčený, že prostě mluvit nepotřebuje. Stejně nikdy neříkala to, co ostatní lidé. Pod jejími slovy se vždycky ukrývalo několik dalších vrstev. Pod Dracovými také. Jen ty jeho byly jiné.

Pořád se spolu dívali na skvrny na zdi. Mluvil s nimi místo ní. Někdy mu odpovídaly. Ze začátku měl dojem, že se zbláznil, protože život najednou vypadal úplně jinak a nezvykle; pak se ale zjistil, že to zas tak moc nevadí. Ty obyčejné myšlenky – ty, které mu říkaly, že by měl mít společensky vhodnou manželku, že lidé, kteří nemluví, jsou nemocní a také, že povídat si se skvrnami na zdi je divné – nějak přestaly dávat smysl. Zato ty ukryté hluboko uvnitř – ty, co ani neměly jména – na něj potěšeně kývaly.

„Na co se díváš, Střelenko?“

Stále se jí na to ptal. Taky jí stále říkal Střelenko. Ne, že by to dovolil někomu jinému. Když si to Zabini jednou zkusil, chtěl mu v první chvíli rozbít nos. Pak si to rozmyslel. Místo toho se spojil se svým bankéřem a ten se spojil s dalšími lidmi a výsledkem bylo, že Zabiniho zásilka laciného vrbového proutí z Bangladéše byla proclena jako luxusní ebenové dřevo na rukojeti. Když to vyprávěl Střelence, pohoršeně se na něj zadívala. Pak poklepala na stůl. Pečlivě se na něj podíval. Bylo v něm několik drobných dírek. Ale jistě! Červotoči. Pokuta za porušení karantény by byla daleko lepší. Nemluvě o půlročním zákazu činnosti.

Políbil ji za to. Byla krásná teplá letní noc a vítr hřál skoro stejně jako Střelenčina kůže.

Měl za to, že je šťastný.

♥