Postarší čarodějka se ztěžka brodila hnusnou smrdutou vodou, která jí sahala po kotníky. Byla oděna do dlouhé šedivé sukně ( na spodním okraji už spíš trochu dohněda, jak si ji urousala od bláta ) a tmavomodrého ošoupaného kabátu s mosaznými knoflíky. Na hlavě měla nedbale uvázaný zelený šátek, zpod kterého jí vykukovaly šedoplavé prameny vlasů. Její oči byly překvapivě jasné, tvarem trochu připomínaly kočičí zorničky. V ruce držela velkou brašnu, potištěnou drobnými červenými kvítky. Co v ní měla? No, co byste tak mysleli? Tenounkou noční košili, kartáček a sklenici, do které si každý večer ukládala své umělé zuby. Víc toho nepotřebovala. Vše, co bylo jejím majetkem, si nesla sebou. A chcete vědět proč? Její rodina, nebo spíš ‚rodina‘ ji vyštvala, protože jim vadily její kouzelné schopnosti. Všichni u Marshů byli čistokrevní mudlové, až na ni..

Možná vás zajímá, jak je možné, že její přítomnost snášeli tak dlouho, vždyť nadpřirozené schopnosti není problém zjistit již v raném věku. To bylo tak. Ono to nejprve vypadalo, že dívenka bude naprosto obyčejná, jako tisíce jejích vrstevnic po celém světě. Jedenáct let k ničemu zvláštnímu nedošlo..až pak jednou. Stalo se to den předtím, než jí přišel dopis z Krásnohůlek. Proč zrovna z proslulých Beauxbeatons a ne třeba z Bradavic, to nevěděla. Nicméně..potěšilo ji to. Ale zpět k té události, která zpečetila celý její budoucí život. Seděla si takhle na zahradě a pozorovala, jak zapadá slunce. Tenhle rituál prováděla každý den, ač se jí její bratříčkové a sestřičky vysmívali. Dívala se na oranžový kotouč, usilovně mhouřila očka..a najednou zjistila, že se sluníčko už hodnou chvilku ani nepohnulo. Překvapilo ji to tak, že vykřikla a vyskočila ze své stoličky. Tím kouzlo přerušila. Nechápala, jak je tohle všechno možné..každopádně když to o den později s radostí oznámila svým rodičům ( krátce poté, co jim na okno v obývacím pokoji zaklepala hnědá rozčepýřená sova ), nevypadali zrovna nadšeně. Mít v domě čarodějku, to pro ně bylo..nepředstavitelné. Ale co mohli dělat, své jedenáctileté dcery se zbavit nemohli a předstírat, že se nic nestalo, by nejspíš nebylo moc moudré. Těch osm roků, po které navštěvovala proslulou francouzskou akademii, patřilo k nejšťastnějším létům jejího života. Nato odešla Margareta Marshová studovat na vyšší odbornou školu, která připravovala své studenty na profesi ‚lovce černokněžníků‘. A uspěla. Postupem času se z ní stala mladá ambiciózní žena, která všechny překvapovala svou vnímavostí. a úspěšná bystrozorka, která se zasloužila o to, že mnohé z cel azkabanského vězení se zaplnily novými přírůstky. Během náročného výcviku kdesi v tibetských horách potkala dokonce svého vyvoleného, staršího kouzelníka, jménem Arnes Liathe..Měla s ním dvě děti, i přes jeho vysoký věk. Bohužel..stalo se to, co se státi muselo. Protože nedisponoval oním proslulým Kamenem mudrců, odebral se na onen svět. A jejich děti..no, to by bylo na dlouhé vyprávění. Svou matku nikdy neměly moc rády, proto se po krátké době vrátila k rodičům. Ale tam se setkala s ještě větším nepochopením..prý si už dávno měla zařídit vlastní život a neobtěžovat je, když oni ji už živit nemůžou. Co jim však zbývalo, než nechat ji tam. Koneckonců to byla jejich dcera. Jak všichni postupně stárli, bylo to pořád horší a horší. Nakonec ji zachránila jenom smrt. Pochopitelně ne ta její. Ale ani tím to všechno neskončilo. Přišli další příbuzní, kteří ji nemohli vystát..a v jejich stopách další trápení..nakonec to dopadlo tak, že onu drobnou starou paní vyštval z domova její vlastní syn. Jediné útočiště, které jí zbývalo, představoval dům paní Alice McSinneové, daleko odtud, v Abergavenny. A přesně tam teď mířila. Neměla moc peněz, a tak si nemohla dovolit cestovat nákladnými dopravními prostředky..a přemisťování nebylo její silnou stránkou. Tedy..zvládla by to, to ano..ale z jakéhosi podivného důvodu se ji nechtělo. Sice občas trochu zaváhala, když se jí střevíce začaly bořit do bahna, ale..něco jí nutilo jít pořád dál a dál. Za ta léta si navykla mluvit sama pro sebe, proto jí nedělalo sebemenší problémy vyjadřovat své myšlenky nahlas:

„ To by mě zajímalo, kdy se z toho močálu dostanu..začínám si myslet, že jsem možná měla souhlasit s tím starobincem,“ pobroukávala si nakvašeně.

Ano, i tohle patřilo mezi nápady jejích krutých bratrů a sester.. nadobro se jí takhle zbavit. Naštěstí se proti nim dokázala, vzbouřit s takovou razancí, že od tohoto řešení pro jistotu upustili.

„ Neříkal mi ten mládenec, že mám jít pořád rovně?“ zauvažovala.

„ Já jsem přeci jednou zahnula..“

Ano, madame Marshová v močálech zabloudila. Což nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré. Ostrý vítr se do ní opíral již hodnou chvíli a nic nepomohl ani velký šátek, který měla přehozený přes ramena. Byla již celá prostydlá. Každý stín jí naháněl hrůzu, ať už to byl rozeklaný skalní převis kdesi v dálce, nebo pokroucený vykotlaný strom, kterých tu byla opravdu hojnost.

„ Já už chci pryč..že bych se přeci jenom přemístila?“ zauvažovala, tentokrát v duchu, protože vichr jí beztak rval slova od úst.

Upadla jí taška, jak jí ochabovaly zmrzlé prsty. Vykutálel se z ní podivný předmět, o kterém už ani nevěděla, že ho má. Malá krabička..ne, nebyly v ní její umělé zuby..ale nevelký obrázek. Nevelký, zažloutlý a potrhaný..ale tvář na něm byla naprosto zřetelná. Byl na ní vyobrazený muž kolem padesátky, s ostře řezanými rysy, nádherně hlubokýma zelenýma očima a blond vlasy pod ramena. Arnes Liathe. Zdvihla obrázek a smutně pozorovala, jak na ni její milovaný mává. Bylo to už kolik let, co ho ztratila..a pořád to tolik bolelo..

Najednou se jí do vzpomínek vetřelo podivné zavrčení. Polekaně zdvihla hlavu a rozhlédla se. Nikde nic. Snad si z ní dělá dobrý den její bujná fantazie. Pečlivě uložila podobenku opět do brašny a pokračovala v cestě.

Začalo pršet. Těžké kapky jí v momentu promáčely šátek i kápi, kterou si přehodila přes hlavu. Bylo to opravdu nepříjemné.

Ale teď..teď ten hrozný zvuk zaslechla naprosto zřetelně! Co to jenom může být..

Dostala hrozný strach, že ji pronásleduje vlkodlak. Koneckonců byl ten večer měsíc v úplňku..to byla ale nerozum, vyrazit takhle pozdě v noci!

„ Já jsem ale husa,“ pronesla nahlas, aby tak svým slovům dodala ještě většího významu.

Ale její strach to neumenšilo. Ty kroky..je to jenom její rozdivočelá mysl, nebo to, čeho se nejvíc obává?

Přidala do kroku, už téměř běžela. Zakopávala si o dlouhou sukni, podpatky se jí bořily hluboko do rozměklé půdy, kápě jí spadla a dlouhé vlasy ztřeštěně poletovaly kolem hlavy..

Pak zastavila, protože už opravdu nemohla. Její dech připomínal sípání umírajícího..a nejspíš se vyčerpala úplně zbytečně. Vždyť je to nesmysl. Usmála se a pokračovala v chůzi, tentokrát už volnějším krokem. Hřálo ji pomyšlení na to, že zanedlouho snad konečně dorazí k paní Alici..té tmavovlasé korpulentní dámě, která ji měla nejspíš jako jediná ráda.

Najednou zastavila. Přímo proti ní..ach bože, co to tam stojí?? To přece..to není vlkodlak..ale co to jen propána je? Třásla se strachy a ani ji nenapadlo, že má v kapse kabátu hůlku. Paralyzovaně zírala do tmavošedých očí toho netvora..a viděla v nich nezměrný smutek..trápení..lítost nad tím, co už nemůže být nikdy vráceno..ale ne, to je přeci nesmysl!

Byl ohromný. Tak ohromný, až jí přecházel zrak..černý jako samo peklo a právě tak hrůzostrašný. Ale co to bylo za obludu? Horečně vzpomínala na svá školní léta a na příručky o kouzelných tvorech, které jí prošly rukama. Ale nikdy se nedokázala soustředit dostatečně dlouho na to, aby jí jedna myšlenka utkvěla v rozbouřené mysli déle, než několik vteřin. Celou tu dobu před ní zvíře jenom stálo a hledělo na ni. Ani ho nenapadlo, aby zaútočilo..ne že by jí to tedy nějak uklidnilo. Byla ztuhlá strachy. A pak najednou..ano..jak jen mohla zapomenout na hrůznou bytost, před kterou jí vždycky ve škole varovali? Teď věděla, co před ní stojí. Smrtonoš. Byla ztracená. Už ji nemohlo nic zachránit..buď zahyne teď, nebo o několik dní později, jako všichni, kdo této příšeře pohlédli v tvář. Udělala několik vratkých kroků směrem od oné příšery..ani jí nepřišlo na mysl, že by se na ni mohla vrhnout. Ale ta pořád jenom tak stála a dívala se na ní. Paní byla na pokraji mdlob. Zavřela oči a doufala, že je to jenom přízrak, který zase rychle zmizí. Natáhla před sebe ruce v zoufalém obranném gestu..ani si neuvědomila, že v jedné z nich drží svou hůlku. A najednou..KŘACH! Polekaně sebou trhla a prudce vytřeštila oči. Namísto veliké temné nestvůry přímo před ní stál zářivě červený autobus. Nebýt v tak bezvýchodné situaci, asi by se nahlas rozesmála. To přece není možné..to musí být jenom halucinace, vyvolaná strachem a zimou. Ale tu se náhle otevřely dveře a vyskočil z nich asi osmnáctiletý mládenec v uniformě. Nadechl se, ale potom se zakuckal.

„ Co propáníčka taková stará paní, jako vy, dělá uprostřed močálu?“ zeptal se užasle.

Stále na něj zírala a nebyla schopná slova.

„ Možná bych se spíš mohla zeptat já vás, co na tom samém místě dělá autobus,“ řekla mdle.

„ To sem blázen,“ vrtěl hlavou mladičký průvodčí.

„ To už ste dneska druhá, co nezná Záchrannej autobus. Pře chviličkou sem nastoupil takovej vyjevenej rozcuchanej kluk, kterýho náš Ernie málem přejel, pže nám spadl skoro pod kola.“

„ Já..a co to tedy vlastně..,“ zakoktala se zmatená stará dáma.

„ Prostě si sem vlezte, dejte mi deset srpců a my vás odvezeme, kam budete chtít,“ řekl netrpělivě.

Poslechla a nechala si pomoci dovnitř.

„ Radši si rychle sedněte, on náš Ernie jezdí tak trošku rychlejš,“ upozornil ji.

Vydala se ke schodům, které vedly do horního patra a cestou minula onoho chlapce, o kterém předtím průvodčí mluvil. Vypadal snad ještě nervózněji, než ona, a neustále si přihlazoval vlasy. Bez úspěchu..pořád byly neupravené až hrůza. Zářivě zelené oči měl nepřítomně upřené kamsi ven, i když toho skrz špinavé okno asi moc neviděl. V ruce držel hrnek s horkou čokoládou. Vedle něj ležel zářivě oranžový kartáček na zuby. U nohou mu stál velký odřený kufr a klec se sněžnou sovou.

„ Promiňte, mladý muži,“ oslovila ho přívětivě.

Chtěla se vyptat na nějaké další podrobnosti o dopravním prostředku, který je momentálně veze, jelikož ‚mezinárodní průvodčí Stanislav Silnička‘ ( nápis na štítku, který si připíchl na prsa ) byl momentálně velmi zaneprázdněn. Ale hoch jí vůbec neodpověděl a dokonce jí nevěnoval ani jediný pohled. Nejspíš ho něco trápilo.. Ach bože! Teď si znovu vzpomněla, čeho byla před malou chvílí svědkem..viděla onu vábivou a přeci tak strašnou předzvěst smrti..

V ten moment na chlapce, který si jí beztak ani nevšímal, zapomněla. Dopotácela se ke schůdkům a vyšplhala nahoru. Sedla si na první volnou postel ( „ Proč proboha postel?“ napadlo ji ) a zabořila hlavu do scvrklých dlaní. Teď už jí podle legendárních příběhů zbývá necelých čtyřicet osm hodin života..panebože..

Pak zjistila, že vzhledem k řidičským schopnostech zmíněného Ernieho bude lepší, když si lehne, aby si ještě něco nezlomila. Udělala to tedy a zavřela oči. Ležela úplně bez hnutí a v hlavě měla prázdno. Tedy..zase až tak prázdno ne, protože..jedna myšlenka tam přeci jenom zůstala. Myšlenka na muže  s plavými vlasy a modrozelenýma očima..myšlenka na toho, kdo jí vždycky věřil a podporoval ji, na muže, kterému vychovala dvě krásné, i když trochu nevděčné děti..muže, který již několik let leží v dřevěné rakvi pod zemí..muže, jménem Arnes Liathe. Zanedlouho se s ním tedy setká. To bude nádherné..

Už nádherná loď plachty své napíná,

a na ní láska má a já..

„ Promiňte, vy spíte?“ přerušil ji náhle jasný hlas.

Otevřela mrzutě oči, rozladěná, že jí někdo ruší snění. Před ní stál onen mladý průvodčí, s kterým mluvila před necelýma čtyřmi minutami..nebo to bylo déle?

„ Ještě ste nám neřekla, kam to vlastně bude, slečinko,“ usmál se na ni přívětivě.

„ Já nejsem žádná slečinka,“ odsekla, popuzená jeho žoviálním tónem.

„ Tak to teda promiňte, nechtěl sem se vás dotknout,“ omlouval se.

„ A kam teda chcete? Teď je totiž řada na vás.“

„ Jak jsme daleko od Abergavenny?“ zeptala se.

„ Na tom nezáleží, sle..paní,“ řekl povzbudivě.

„ Náš Ernie s touhle mašinou umí hotový divy, to byste koukala.  V tom vašem Abergavenny budeme za chvilinku. Jenom se pořádně držte, pže teď to vemem malinko rychlejc. Už beztak zbejváte jenom vy a Neville.“

Znovu se usmál a vrátil se zpátky ke svému příteli řidiči.

Pevně se chytila okraje postele..a zanedlouho seznala, že udělala dobře. Mechanická obluda vyrazila takovou rychlostí, až se jí začaly dělat mžitky před očima. Všechno se s ní houpalo, jako kdyby místo v autobuse seděla na plachetnici. Udělalo se jí tak zle, až si myslela, že začne zvracet. Horší cestu snad ještě nikdy nezažila..tedy vlastně ano..Arnes jí kdysi donutil, aby na jednu vysokou horu, kterou by nejspíš nezvládla vyšlapat, vyjela lanovkou. Tedy..byla to taková maličká chatrná věc, která se v poryvech větru kymácela, jako kdyby se měla každou chvilku utrhnout a skončit na rozeklaných vrcholcích skal. Tolik strachu ještě nikdy nezažila..ještě že její milovaný jel s ní a celou dobu ji objímal.

Další náraz. A další. Divila se, že má autobus ještě pořád všechny čtyři kola. Ten musí být z ocele, či co..Vytáhla z tašky kapesník a přitiskla si ho k ústům, protože se jí opravdu dělalo nevolno. Najednou onen dopravní prostředek prudce zastavil. Tak prudce, až málem narazila čelem na kovovou pelest. Úzkostlivě se rozhlédla kolem sebe..má vystoupit? Možná by to bylo lepší..

Ale v ten okamžik u ní znovu stál Stan Silnička, mladý průvodčí.

„ A sme tady, paninko,“ zahalasil vesele, jako kdyby neviděl její nazelenalou tvář.

„ To byla rychlost, viďte? Jako bysme letěli..holt Ernie na to umí šlápnout, když chce.“

Téměř ho neposlouchala. Soustředila se pouze na to, aby dokázala bez úrazu sejít těch několik schůdků do spodního patra. Ještě že jí úslužný mládenec aspoň vzal tašku..

Po cestě ke dveřím opět minula toho tmavovlasého chlapce, který ji naposled tak okázale přehlížel. Tentokrát vypadal, že je duchem přítomný. Pohlédl na ni dokonce trochu zvědavě. Jeho zářivě zelené oči se zahleděly do jejích šedohnědých. Nic neřekl, ale ona..ona rázem věděla. Asi vás to nepřekvapí, když jen tak podotknu, že většina bystrozorů ovládá nitrozpyt..a on si opravdu, ale opravdu nedal pozor, aby své myšlenky zneviditelnil. Všechny se točily pouze kolem toho jediného..smrti. Stejně jako ona, i on nedávno zahlédl hrůzostrašného tvora..

Ale než mohla cokoli udělat, zaslechla za sebou Stanův hlas, který zněl i přes všechnu spokojenost trochu netrpělivě, když opakoval:

„ Tak sme tady, madame Marshová.“

Znovu si přitiskla k ústům kapesník, připadalo jí, že v nejbližších minutách bude zvracet. Třaslavě vystoupila po schůdcích ven a mladík za ní vyhodil její zavazadlo. Rozhořčeně na něj pohlédla, co si to dovoluje, ale po Záchranném autobusu nebylo již ani památky. Zavrtěla hlavou a rozhlédla se. A hádejte, kde stála. Onen šílený dopravní prostředek, kterým přijela, měl i přes všechny své nevýhody docela velký výkon. Ano, opravdu to bylo Abergavenny. Ale..teď ji tak napadlo..proč sem vůbec jela, když stejně zanedlouho zemře? Nebylo by lepší, aby se vrátila zpátky do Londýna a zhasla tam, tiše a klidně, ve své posteli a se jménem jejího milovaného muže na rtech? Bylo by to mnohem lepší..takhle jenom Alici zbytečně vyděsí, když tak najednou..No to je ale patetická představa..

 Vždyť ona už žádný domov nemá..proto sem také přicestovala. Nemá ani žádnou postel..nemá naprosto nic, kromě svého příručního zavazadla a toho, v čem je oblečená..

Sklíčeně se rozhlédla. Kterým směrem se má propánakrále vydat? Alice pro ní vždycky přijela na nádraží..a potom..kudy pak? Doprava? Doleva? Kde je vlastně teď? Nevěděla. Zoufale potřebovala někoho, kdo by jí ukázal cestu..ale městečko v tuto hodinu zelo prázdnotou. Vydala se nazdařbůh přímo rovně a doufala, že přeci jenom potká nějakou dobrou duši, která jí poradí..

Znovu se jí vybavila ohromná silueta, která před ní vyvstala jako duch, tam v močálu. A znovu se jí před očima začal odvíjet film, který zobrazoval šťastné chvilky v jejím dlouhém a krušném životě..šťastné chvilky s Arnesem..

Zůstala stát přímo uprostřed silnice, zabraná do myšlenek. Neuvědomila si, že by jí mohlo něco srazit, nebo že by se mohla stát vítanou kořistí pro nějakého pobudu..prostě tam jen tak stála, jako kdyby vrostla do země. Z  vytržení ji probral až altový výkřik.

„ Margareto, co tu proboha děláš?“

Před ní se najednou zjevila její přítelkyně Alice, která držela na vodítku tmavohnědého labradora. Nejspíš si vynutil svým neustálým poštěkáváním noční procházku..což bylo velké štěstí, vzhledem k okolnostem.

„ Tak povíš mi, kde ses tu takhle najednou vzala, jako bys spadla z nebe?“ zopakovala netrpělivě svou otázku postarší žena, oblečená v teplém hnědém kabátu. Přeci jen, v noci už bývalo docela chladno, koneckonců se blížilo září..

„ Já..já..,“ zakoktala paní Margareta, která byla naprosto dezorientovaná.

„ Vyhodili mě..nechtějí, aby s nimi žila v jednom domě čarodějka..nevím, co dělat..tak mě napadlo..,“ zarazila se najednou, protože Alice se tvářila naprosto užasle.

„ Proč na mě tak koukáš?“

„ Oni tě takhle pozdě večer..panebože, co je to za rodinu?“

„ Právě že není..,“ odtušila světlovlasá žena.

„ Tak pojď, pojď se mnou, budeš bydlet u mě,“ rozhodla nekompromisně její přítelkyně. Impulzivní chování, to bylo její.

„ Ale..mně se po cestě stalo něco velmi podivného,“ dodala potichu paní Margareta.

„ To mi povíš doma, budeme mít spoustu času..“

„ No, tím bych si právě nebyla tak jistá.“

„ Ale no tak, nech si ty pochmurné řeči. Je trochu chladno, tak jdeme, ať jsme brzy zpátky..kdyby nebylo tady téhle potvůrky - ,“ ukázala na svého psa, „ – ani bych dneska nešla ven. Tos měla tedy ale štěstí.“

„ To jsem měla,“ zašeptala, ale přitom myslela na úplně něco jiného.

„ A proč jsi vlastně stála přímo uprostřed silnice? Vždyť tě mohlo něco srazit.“

„ Já..nějak jsem se zamyslela.“

„ Nad čím?“ chtěla vědět paní Alice.

„ Já..na to je čas, Ally,“ utnula rychle rozhovor její přítelkyně.

„ Máš pravdu, opravdu je dost zima.“

Vrhla po ní podezřívavý pohled. Tady nebylo něco v pořádku..snad jí to ta tajnůstkářka prozradí později..

„ Tady máš ten grog,“ podala jí hrnek s horkou tekutinou.

„ Děkuju..přijde mi vhod, po té cestě,“ řekla vděčně paní Margareta a opatrně upila.

„ Tak,“ posadila se její dlouholetá přítelkyně do křesla.

„ A teď mi pověz, co se vlastně stalo..myslím poté, co..co..“

„ Co mě vyhodili. To je v pořádku, Ally.Ale..jsi si jistá, že to určitě chceš vědět? Není to zrovna ideální vyprávění pro takhle temnou noc..“

„ Prosím tě, co by mohlo být tak hrozného, abych z toho já dostala strach?“ zasmála se.

„ No..tak třeba..Smrtonoš?“ nadhodila.

K jejímu údivu se paní Alice bouřlivě rozesmála.

„ Neříkej, že na takové nesmysly věříš. Smrtonoš přece neexistuje.“

„ Jak tohle můžeš tvrdit?“ ohradila se rozhořčeně.

„ Já ho viděla, abys věděla. Před necelou hodinou.“

„ Prosím tě, Meg, neříkej mi takové hlouposti..vidělas nanejvýš toulavého psa, který ti nahnal strach. Není divu, byla jsi zmatená, vyčerpaná..“

„ Nedělej ze mě blázna, Ally. Přece vím, co..“

„ Poslyš, zlato,“ položila jí konejšivě ruku na rameno, „ to nemohl být žádný Smrtonoš, protože ti neexistují. Vážně ne. Poslední, kdo ho viděl, byl Angus McSilver, někdy před tisíci lety. Vyhynuli už hrozně dávno, protože přestalo být potřeba, aby někdo ohlašoval smrt. Jenom ses polekala, nic víc.“

„ Ale to není možné, vždyť přece..co by dělal pes v močálech?“

„ Kudy jsi to proboha šla, ty moje chudinko?“ řekla soucitně paní Alice.

„ Přes ta blata kousek od Londýna..však víš, jaká..“

„ Takhle večer? Meg, ty nejsi normální..“

„ A co jsem měla podle tebe dělat? Potřebovala jsem co nejrychleji odejít..moc jsem si nevybírala,“ pokrčila rameny.

„ To je vážně příšerné..jak tě vůbec mohli nechat..?“

„ Naprosto bez problémů,“ odtušila hořce paní Margareta.

„ Potom se div, že vidíš přeludy, když se v noci potloukáš po nějakých bažinách..odpočineš si, a bude to v pořádku, uvidíš,“ utěšovala ji paní Alice.

„ Takže..ty myslíš, že..“

„ Už zapomeň na ten nesmysl se Smrtonošem, drahoušku. Až se vyspíš, tak bude všechno vypadat líp.“

„ Ally, počkej, Ty mi chceš říct, že to byl podle tebe jenom nějaký toulavý hafan?“ řekla nedůvěřivě paní Margareta.

„ Samozřejmě, co jiného. Ty..ty máš strach, že..že do osmačtyřiceti hodin..“

„ No..ne přímo strach,“ přiznala se váhavě.

„ Ale tak nějak..mě to napadlo.“

„ Ale prosím tě..taková pověra ti přece husí kůži nenažene..co je to za nesmysl, že bys měla umřít? To bys nejdřív musela mít na co, a díky bohu nemáš,“ usmála se uvolněně Alice.

„ Vážně si to myslíš?“

„ To víš, že ano, ty blázínku. Tady mi nikdo umírat nebude, o to se postarám,“ pomohla jí vstát a zavedla do ložnice.

„ Tady si lehni a až se vyspíš, tak přijď za mnou, potřebuji pomoc s tříděním šatů pro charitu. ale dřív, než za osm hodin, tě tam nechci vidět.“

„ A ty budeš vzhůru celou noc, viď?“ poznamenala nesouhlasně hlavou paní Margareta.

„ Já právě nepřešla bůhvíjakou bažinu,“ řekla uvolněně a zavřela za sebou dveře.

Povzdychla si. Nechtělo se jí věřit tomu, že by Alice mohla mít pravdu..ale co když přece? Co když si jen vysnila něco co není, na základě jednoho..přeludu? A na základě toho, že toužila setkat se znovu se svým manželem? Její racionální přítelkyně mluvila tak logicky..

o den později

„ Tak co, jak se cítíš?“ zeptala se náhle paní Alice, když spolu dobalovaly prádlo pro dobročinnou organizaci, které připravila den předtím.

„ Je mi dobře, proč?“ pohlédla na ni překvapeně paní Margareta.

„ No..já jen že včera jsi neměla zrovna nejlepší náladu,,tak se jenom ujišťuji..“

„ Víš, asi jsi s tím psem měla pravdu,“ usmála se.

„ Byla hloupost myslet si, že by to mohl být Smrtonoš..asi jsem opravdu byla jenom poplašená.“

„ Tak to ráda slyším, zlato, moc ráda,“ řekla ulehčeně.

„ Nesmíš věřit všemu, co slyšíš..a občas ani tomu, co vidíš, jestli to potom vede k takovým nesmyslným závěrům. Zdání může občas klamat.

„ Kdybys byla na mém místě, taky by tě to vylekalo,“ hájila se.

„ No..to asi ano. Jenomže kdybych měla čas o tom pak chvilku přemýšlet, tak by mi nejspíš došlo, že to není nic tak hrozného.

„ Asi máš pravdu. Promiň,“ zatvářila se trochu zahanbeně paní Margareta.

„ Prosím tě..mně se nemáš za co omlouvat,“ mávla rukou.

„ A teď mi přidrž tenhle provázek, abych tam mohla zastrčit ten kousek vavřínu..“

o dva dny později

„ Meg? Meg, jsi tady?“ zavolala na svou přítelkyni paní Alice.

Před chvíli byla nucena jít vyřídit jeden hovor, volal jí její strýc z Argentiny. Když se vrátila do obývacího pokoje, paní Margareta tam nebyla.

„ Ano, nahoře,“ zněla tlumená odpověď.

Uklidnilo ji to. Přeci jen..měla trochu strach, že..že by se mohlo stát něco, co by nedokázala ovlivnit. Však víte..stačí jediný impuls a psychicky labilní člověk, jakým starší paní bezesporu byla, udělá nějakou hloupost..

„ A kde přesně?“

„ U krbu.“

Hlas byl poměrně zkreslený. Jako kdyby..jako kdyby to nebyla ona..ale to je přeci nesmysl.

Vydala se po schodech do prvního patra. Pokoj, ve kterém byl veliký kamenný krb, byl téměř na konci chodby. Opatrně kráčela po zašlém prošlapaném koberci a přemýšlela, co asi Margaretu vedlo k tomu, aby zašla zrovna tam. Když došla až k tmavozeleným dveřím, opatrně je pootevřela, protože nenáviděla to skřípání, které vždycky vydávaly. Dáma seděla ve velkém rudém křesle, zády k ní, nohy měla položeny na malé taburetce.

„ Co tady děláš, Meg?“ zeptala se zvědavě.

Žádná odpověď.

„ Meg? Posloucháš mě? Že ty už zase myslíš..na toho..na ten nesmysl?“

Nic.

„ Proč mi neodpovídáš?“ přistoupila paní Alice trochu blíž a strnula.

Paní Margareta Marshová se nepřítomně usmívala. Hleděla kamsi do daleka, šedomodré oči vytřeštěné a rty pevně sevřené. V drobné ruce držela malý útržek papíru..s jakousi rozmazanou zelenou skvrnou. Ale její slova už nevnímala.