Nesmírná tíha toho, co víme a známe
dolehla na duši zmučenou ohýbající mne k zemi a skepse syčela o tom,
že prokletý rod, náš rod se věky bude bez cíle potácet pekly všemi.
Náš rod nevykoupený,
jež vše chce znát a vše poznat musí…
Dál kráčíme tmou pro ty příští,
Pro ty co vzejdou z našich duší,
co jako dým na spáleništi
Své dávné dny jen mlžně tuší.
A polámaná křídla anděla
se v pádu střemhlav křehce tříští,
Než jako Fénix vzlétnou z popela…..
Nikdo, kdo není kouzelník, nemůže najít cestu k Budečské škole, i kdyby o ní věděl…nikdy se jeho očím nezjeví. Zůstává skryta v branách času a prostoru, je z jiného světa, z jiné dimenze. I kouzelník, chce - li vejít na půdu školy, musí překonat mnohé překážky. Cesta se otevírá dvakrát ročně. Když přijímá nové studenty a pak, když ji opouštějí vyučení druidové. Vyjímečně pak se škola otevře pro ty, jenž pozvala sama představená školy.
Její příchod proto způsobil značné pozdvižení. Nikdo ji nezval a přece přišla. Jako by se zjevila, stála teď v bráně a průsvitnýma očima si měřila celý areál školy.
Všechny pohledy se v nastalém tichu otočily k ní. .
Postava celá v černém. Tvář jí halil stín počínajícího soumraku, jen zářící oči nedokázala skrýt ani kápě spadající do čela. Ty oči hořely. Plály vnitřním žárem, který je rozsvěcel démonickým světlem.
Aniž by čekala na pozvání, prošla branou, jejíž obranný mechanismus neprojevil sebemenší známku činnosti. Kráčela mezi užaslými studenty a zlehka se přitom opírala o magickou hůl zakončenou černou obsidiánovou koulí, ta hůl byla znamením nejvyššího svěcení.
Etain vyběhla ze svého srubu. Viděla jak se Temná druidka blíží a srdce jí sevřela ledová ruka strachu. Gestem přikázala učitelům, aby zahnali žáky do srubů. Během chvíle bylo prostranství vylidněné. Až na dvě ženy, které se přeměřovaly zkoumavými, odhadujícími pohledy. Etainina ruka se sevřela kolem hole, stejné jako měla příchozí, jen místo obsidiánu byl na jejím vrcholku křišťál.
„Nepozveš mě dál, Etain?“ zeptala se poutnice chraplavým hlasem a sejmula kápi z hlavy.
Etainino srdce se v ledovém sevření divoce rozběhlo, ale na její tváři, nebyla znát jediná emoce.
Pokynula ke dveřím svého srubu „Pojď dál Morgano.“
Znala ji. Znala ji už dávno i když ji mnoho let neviděla a na její existenci chtěla zapomenout. Tajně doufala, že Morgana se už nikdy do Budče nevrátí.
Seděly proti sobě. Dvě ženy středního věku, čarodějky mocné a zkušené…dvě strany jedné mince. Bílá a černá….
„Proč jsi přišla, Morgano? A jak jsi dokázala projít branami ?“
Oslovená se rozesmála krákoravým smíchem. „Etain, Etain, sestřičko, snad sis nemyslela, že mne tvoje kouzla zastaví? Vždycky dojdu tam kam chci. Temnota nabízí mnoho cest pro ty, kteří se v ní orientují….“
Představená znechuceně odvrátila zrak. „Ale za jakou cenu Morgano…. Podívej se co jsi. Opuštěná, zlá, předčasně zestárlá čarodějnice. A tvoje oči…. Změnila jsi se. Co v tobě zůstalo lidského ?“
Morgana si přeměřila chladným pohledem svou sestru.
„Pravda Etain, zestárla jsem, ale co máš ty? Co zůstalo tobě? K čemu ti je, že tvé vlasy jsou stále lesklé a plavé, když je neprobírají dětské prstíky. Nač je tvá pleť pružná a hladká…když se jí nedotýkají ty ruce po kterých jsi tolik toužila? Tvá náruč je prázdná, stejně jako má a proto jsem přišla. Chci si odvést jednu ze tvých dívek.“
Etain prudce vstala. „ Odejdi! Nemáš právo, nikdy ti to nedovolím. Měla jsi si sama někoho najít. Ve vsích je nadaných děvčat dost.“
Morgana odmítavě mávla rukou. „Nebudu paběrkovat, když tady najdu to nejlepší. On prý má tři dcery…tři velmi nadané dcery…kdyby jedna z nich…“
„Ne!“ Etaín zbledla. „Ne, Kobrynovi dcery ne!“
Morgana se jízlivě rozesmála…. „ Jsi tak směšná s tou svojí marnou láskou, copak to nevidíš? Ubohá…ubohá sestro. Všeho jsi se pro něj vzdala a nic jsi nedostala. Máš v sobě moudrost věků, ale v tomhle jsi pořád jen pošetilá hlupačka.“
„Odejdi.“ Odpověděla tichým hlasem představená.
„Ale jistě, jistě že odejdu….ale nepůjdu sama. Ne, nezkoušej to.“ Varovně zvedla ruku s holí, když se Etain chystala sáhnout po své. „Jestli na mne zaútočíš, zničím tě a zničím i tvoje žáky…síly temnot jsou dost mocné, aby srovnaly tuhle školu se zemí…ber to třeba jako povinnou oběť bohům…sama si ji vyberu.“
Poutnice procházela kolem kruhu ohňů u kterých seděli mlčící žáci, prohlížela si je. Jen dívky, chlapci ji nezajímali. Ačkoliv ten štíhlý tmavovlasý kluk, ten s očima jak večerní nebe, … by také mohl splňovat její nároky. Už o něm slyšela. Aes – shied syn ďábla. Jenže byl už pro její účely moc starý, bylo mu kolem dvaceti let, škoda. Zamířila k poslednímu ohništi. Tam seděli nejnovější žáci, měli za sebou necelý rok výuky. Zavrtávala se do nich svýma průhlednýma očima, jako by je chtěla sežehnout. Teita se zachvěla a přisedla si blíž ke Kaise. Libuše dělala, že ji nevidí, s lhostejným výrazem se dívala skrze ni. Kaisa jí pohled oplácela. Vzdorovitý, hrdý…ale přesto s náznakem strachu… Morgana věděla že se Eiblinina dcera nebojí o sebe, ale o sestry, přesto však v tom strachu spatřovala slabost. Najednou ji upoutala jiná dívka. Dál od ostatních, skryta ve stínu seděla rozcuchaná divoženka s blýskavýma očima. Byli tmavě zelené jako listí stromů a pichlavé jak hroty dýk. Tahle se nebála ani trochu.
Morgana se zastavila před Cailleach a natáhla k ní ruku. Dívka nezaváhala ani okamžik. Věděla co to gesto znamená. Smlouvu. Přijala nabízenou dlaň a vstala. Odteď je Morgana její učitelka, Paní a mistryně….Bude se učit černému umění a pod jejím vedením získá neuvěřitelnou moc. Moc kterou bude moci využít ke zničení Kobrynova rodu.