Sladká, hořká, prázdná.
Smyslná i nesmyslná
Světice i furie,
Její náruč hosty hostí, vábí mne svou krutostí,
Jsem ten, kdo ji zabije…..

Dny plynuly v poklidném tempu. Teita se pozoruhodně rychle sžila se svými kraťounkými vlásky. Kaisa musela dokonce uznat, že to rozčepýřené hnízdo jí sluší víc než černá záplava, která ji před tím halila. Bylo to, jako by někdo rozhrnul závěsy a vpustil slunce. Jako odhalit krásnou sochu. Teitina drobná tvář byla náhle výraznější a její dominantou byly hluboké oči, které vystoupily ze stínu. Teita, jako vždy, si neuvědomovala svoji výjimečnost.
Dále se pohybovala po areálu školy s tou svou zasněnou nenuceností. Milovala bylinkářství a živlovou magii a věnovala veškerý svůj čas jejich studiu. I přes ten noční zážitek, ji bylo možno vidět samotnou , jak se prochází přilehlými háji a údolíčky a nebo jak u kamenných oltářů zapaluje obětní ohně k poctě bohům.
Oproti tomu Libuše se velmi záhy stala oblíbenou a vyhledávanou. Její vnitřní klid a charisma přitahovalo lidi, jako můry k plameni. Dokonce i starší žáci vyhledávali její rady a laskavost….nebo si prostě přišli jen tak popovídat a načerpat sílu z jejího světla. Kaisa byla na svou nejmladší sestru hrdá, ne, o ni nemusela mít strach. Libuše je silná, pokud Cailleach znovu zaútočí, vybere si opět zranitelnou Teitu.

Údolíčkem se rozléhaly dívčí hlasy, hádaly se. Aes - shied zvedl pohled k místu, odkud vycházely. Děvčata vidět nebylo, zůstávala skryta za zelenou hradbou šípkových a ostružinových keřů.
„Nech je být, nech být mé sestry. Už nikdy, rozumíš, nikdy se jich nedotýkej. Nic ti neudělaly. …Proč jsi napadla Teitu? Vím, že jsi to byla ty.“ Hlas se chvěl emocemi. Ta druhá odpověděla tišeji, její slova zněla jako syčení hada, nebo chladný svist nočního severáku.
„Vy, … všechny tři, ... měly jste tam být vy, ne já. To vy jste dcery toho, který prohrál tu bitvu…. Měla jsi to být ty, nebo možná ta druhá…. ne já….“
„Nechápu o čem mluvíš.“ Přerušila ji první.
„Nechápeš! Jistě že nechápeš!" vykřikla vztekle její soupeřka a bylo slyšet žuchnutí.
Aes - Shied konečně spatřil jednu z nich. Z poza keřů vyběhla snědá, divoce vyhlížející, asi čtrnácti nebo patnáctiletá dívka.
Cailleach prudce odstrčila Kaisu, která ztratila rovnováhu a upadla přímo do šípkového keře a ostružiní. Trny jí rozdíraly kůži na rukou, nohou i tváři, zachytávaly se o její hábit a omotávaly ji.
Pokusila se vstát, ale keře ji stahovaly zpět. Cailleach utekla a ona tu teď zůstala sama, uvězněná ve škodolibých osidlech, které ji svazovaly a zaplétaly se jí do vlasů, čím dál tím víc. Znovu se pokusila uniknout, a opět bez výsledku, jen na její tváři přibyl další šrám. Zoufale se rozhlédla. Kolem ní prolétla s bzučením včela a zmizela mezi lučním kvítím, na blízkém stromě přistál pták. Ticho. Nikdo, kdo by jí pomohl. Po několika marných a bolestivých pokusech vstát se vyčerpaně schoulila do sebe.
Tiché zašelestění trávy ji přimělo znovu zvednout hlavu. Před sebou spatřila tmavomodrý učňovský hábit, podívala se výš, stříbrná větvička – znamení vysoké pokročilosti. A nad ní… ty nejhlubší modré oči. Kaisa málem přestala dýchat. Zapomněla, že je zamotaná v trnitých větvích, že se před chvílí ošklivě pohádala s Cailleach, zapomněla na všechno. Ty oči byly tak temně modré, že vypadaly téměř černé, lemované dlouhými řasami pod hustým tmavým obočím.
Vytáhl hůlku a lehce s ní mávl, vyslovil několik tichých slov a keře ji propustily. Cítila jak trny zaseknuté v jejích vlasech a kůži povolují a vymotávají se, byla volná. Chlapec natáhl ruku a ona se jí chopila. Pomohl jí na nohy. Pak se beze slova otočil a odcházel, aniž by čekal na její díky. Dívala se za jeho vysokou postavou. Do srdce se jí vkrádalo něco, co nikdy dříve nepoznala. Mrazilo to a hřálo zároveň. Bylo to jako strach i štěstí. Zvláštní.
Nikdy dřív si ho mezi ostatními studenty nevšimla, pravda, začátečníci a pokročilí se moc nestýkali, ale jak mohla přehlédnout takové oči…. Takové rty….jak si mohla nevšimnout, toho, co z něj vyzařuje…..Jako zhypnotizovaná se vrátila mezi sruby.

Musela o něm zjistit všechno a nejvíce se může dozvědět od paní Etain, své kmotry, představené školy a studnice moudrosti. Ještě ten večer Kaisa požádala o přijetí a bylo jí vyhověno. Seděly spolu na kožešinách před krbem, kde tak často Etain sedávala s Kobrynem. Kaisa mlčela, znala řád školy a proto čekala, až bude oslovena. Minuty plynuly v tichu, Etain upírala pohled do plamenů. Nedívala se na svou kmotřenku, věděla, co ji přivádí. Před chvílí vhodila byliny do ohně a teď v kouři četla znamení… srdce se jí svíralo.
Kaisa se snažila nedat na sobě znát netrpělivost. Ruce složené v klíně se jí však neklidně zachvívaly, upírala na ně pohled, ale neviděla, jak její prsty cupují látku hábitu.
Vnitřním zrakem pátrala po chlapci z dnešního odpoledne…. Ve vzpomínkách ho přivolávala.
„Zapomeň na něj, dítě.“ Promluvila konečně představená. Byla to přesně ta slova, která Kaisa nechtěla slyšet, a Etain si to uvědomovala. I jí bylo kdysi patnáct, i ona ve snech vídala ty nejhlubší mužské oči…vídala je dodnes, i když naděje, která nikdy ani nedoutnala, vyhasínala. Kníže byl pro ni stejně nedostupný, jako pro knížecí dcerku ďáblův syn.
„Proč?“ zvedla k ní pohled Kaisa. Znělo to částečně bojovně a částečně ublíženě. „Kdo je to? Jak se jmenuje?“
Etain se natáhla k ohni a přihodila do plamenů další hrst bylin, tentokrát vonných, teprve pak promluvila. „Aes–shied … říkají mu syn ďábla. Nejnadanější kouzelník, jaký kdy v této škole studoval, ale jeho původ je nejasný. Našel ho před devatenácti lety starý druid v lese, ujal se ho, učil ho a vychovával. Chlapec byl nadaný a tak druid požádal školu, jestli by ho přijala i přes ten jeho tajemný původ. Lidé říkají, že ho zplodila temná druidka se samotným ďáblem a mnozí se ho proto bojí. A není divu…není divu.“ Pokývala zamyšleně hlavou.

Byla zmatená, rozčarovaná….a zaujatá. Nejen, že ji to, co se dozvěděla neodradilo…naopak toužila po něm víc a víc. Ale Cailleach stojící opodál jejích sester ji probrala ze zasnění.
Věděla, že bude muset být ve střehu každý den, každou noc. Rozhovor s Cailleach jí neobjasnil nic, jen ji utvrdil v přesvědčení, že ta zelenooká bosorka chce jí i sestřičkám ublížit. Kupodivu je jen pozorovala, zatím se k nim nepřiblížila. Kaisa měla pocit, že Libuše uvolněně stojící před Teitou s očima pevně zabodnutýma do Cailleach působí jako magický štít. Když spatřila přicházet sestru, zpytavě na ni pohlédla. Cítila, že se něco v sestře změnilo. „Ty ho miluješ?“ zeptala se jí. „Koho?“ vrátila jí otázku Kaisa, ale cítila, jak jí zrůžověly tváře. Libuše se zasmála. „Nevím, ale miluješ ho.“ Tentokrát byla v jejím hlase jistota.

Noční chladný vzduch pronikal do místnosti úzkým otvorem okna. Kaisa se zachumlala do přikrývky a přetočila se na záda. Otevřené oči prázdně hleděly na temný strop nad ní. Slyšela tiché oddechování spících sester. Už několik nocí pro ni nebylo snadné usnout. Když oči zavřela viděla znovu a znovu, jak se k ní naklání, jak natahuje ruku. Viděla tu nejtemnější modř večerní oblohy v jeho očích…vlasy černé a lesklé, kroutící se jako hádci po jeho tváři a ramenou. Dotyk jeho ruky, když jí pomáhal vstát, projel celým jejím tělem, jako mrazivý paprsek.
Usmála se pro sebe. Věděla, že se chová jako blázen, i učitelé si všimli, že v hodinách ztrácí koncentraci. Výuka probíhá pod širým nebem a roztroušené skupinky žáků pod vedením druidských mistrů posedávají nebo procházejí mezi stromy. Přistihla se, jak místo, aby věnovala pozornost výkladu, pátrá očima po školních pozemcích a hledá mezi modře oděnými pokročilými žáky jeho. I ostatní z jejich kruhu se už dovtípili, včetně Cailleach, které, kdoví proč, oči svítily vítězoslávou.

Bealtaine. Školní slavnost na počest zrození léta. Všude planou ohně a tančí se za zvuku bubnů, žáci se předhánějí, kdo přeskočí vyšší vatru. Teita tančí. Její šaty kolem ní víří…Kaisa se usmála. Nikdo netančí tak krásně jako její sestra. V temných očí se jí odrážejí plameny ohňů a Teita září, hudba proudí jejími žilami. Vídala ji často tančit, jen jí kolem hlavy povlávaly prameny hustých, černých vlasů. Kaisa stočila pohled od sestry ke Cailleach a přeběhl jí mráz po zádech. Cailleach nespustila z tančící Teity pohled, její oči se blýskaly a na rtech jí zůstával hořký úsměv. Jako by vycítila, že se na ni Kaisa dívá, otočila se k ní. Jejich pohledy se střetly…
Usmála se. Kaisa by čekala cokoliv, ale úsměv jí vyrazil dech. Nicméně tušila, že to nepřináší nic dobrého. To jak úsměv zkrášlil Cailleachinu tvář, vždy pokrytou maskou vzdoru a nenávisti bylo neuvěřitelné. Najednou vypadal tak půvabně a svůdně.... A pak si Kaisa uvědomila, že ten úsměv nepatří jí, ale někomu, kdo stál za jejími zády. Otočila se.
Aes – shied ji obešel, jako by byla vzduch a natáhl paži ke Cailleach. Ta se jí chopila a když se v jeho náruči otáčela, znovu pohlédla na Kaisu s krutou škodolibostí.
Tančili, ale v jejich tanci nebyla bezstarostná hravost, jako u ostatních ...byl to primární boj, svádění…Po chvíli zmizeli ve stínech mezi stromy. Kaisa sklopila hlavu a polykala hořké slzy.