Něco z metafyziky

Záblesk zeleného světla. „Tak, a je to,“ pomyslel si Albus Brumbál, když pozoroval, jak jeho vlastní tělo bezvládně přepadá přes cimbuří věže, „přišel čas na další dobrodružství.“

„ALBUSI PERCIVALE WULFRICU BRIANE BRUMBÁLE,“ promluvil hlas těžší než vina a žal. Smrť se nevyznačoval dokonalým načasováním. On byl dokonalým načasováním.

„Ano, za všechny,“ řekl zesnulý ředitel poklidně vysokému kostlivci s kosou.

Čas se zastavil a Severus Snape pořád ještě stál na věži se zvednutou hůlkou a s tváří plnou nenávisti a výčitek. Harry byl schovaný pod pláštěm neviditelnosti, neschopný pohybu. Draco se tvářil vyděšeně a nějací ti Smrtijedi se výhružně tyčili v pozadí, což Brumbálovu pozornost obrátilo zpět k jeho společníkovi.

„Musím se přiznat, že jsem čekal někoho...“

„VĚTŠÍHO?“ hádal Smrť.

„...méně tradičního. Prosím, neberte si to osobně.“

„JDE O VÝJIMEČNÝ PŘÍPAD. PŘIŠEL JSEM PRO VÁS, PROTOŽE MÁTE ZAČÍT SVŮJ ŽIVOT COBY KOUZELNÍK ZNOVU, V PARALELNÍM VESMÍRU, ZA KTERÝ ZODPOVÍDÁM. MYSLÍM, ŽE TO MÁ CO DĚLAT S KARMOU.“

Albus Brumbál mu pozorně naslouchal. „Docela se mi ulevilo, že ze mě nebude koza... Takže se těch vousů, hábitů a hůlek hned tak nezbavím, že?“

„TENTOKRÁT TO BUDOU HOLE. SE ŽALUDY NA KONCI.“

Brumbál si tlumeně odkašlal.

„JE O TOM JEDNA PÍSEŇ. PODLE VŠEHO JE VESELÁ.“

Brumbál se naposledy rozhlédl kolem. „Měl jsem to tady rád. Líbilo se mi být ředitelem. Škoda, že se všechno tak zkomplikovalo...“

„No, tentokrát budu dělat věci jinak,“ dodal rozhodným tónem. Najednou pocítil příliv zvláštní, téměř maniakální energie.

„TO TEDY ANO, VZOROMILE VÝSMĚŠKU.“

Albus Brumbál zamrkal a usmál se: „Vzoromil Výsměšek? To jméno se mi zamlouvá.“

Otočil se ke svému vrahovi a povzdechl si: „Stále ještě dlužím Severusovi omluvu.“

Smrť se podíval onoho tmavovlasého muže s bledou tváří, hákovitým nosem a rysy, které by se daly shrnout jediným slovem – sarkasmus. Mužova hubená postava vzdáleně připomínala masožravého plameňáka.

„ŘEKL BYCH, ŽE SE SPOLU BRZY SETKÁTE.“