Stál tam sám, v teplém večeru, stranou od vchodu do sálu, ve kterém se dnes konal ples. Měsíc a hvězdy zářily na jasné obloze, přesto však jen velice slabě osvětlovaly temnou noc. Nedíval se na hvězdy, i když to tak navenek vypadalo. Pohled měl prázdný, protože byl zahloubán do svých myšlenek.
    „Ahoj Draco," pozdravil příjemný, tichý hlas.
    Draco s leknutím trhnul hlavou. Nevšiml si, že se k němu někdo blížil. Překvapeně hleděl do tváře Ginny Weasleyové, stojící těsně vedle něj. Byla tak blízko a provrtávala ho těma svýma krásnýma očima. Po pár vteřinách našel Draco opět ztracenou půdu pod nohama a nahodil svůj obvyklý výraz.
    „Co tady chceš, Weasleyová?" pronesl nebezpečně chladným tónem.
    Ginny tenhle přístup očekávala. Pohodila hlavou, aby zahnala nutkání být nepříjemná.
    „Jen jsem se šla projít a uviděla tě tu," přiznala pomalu.
    Draca to překvapilo, ale nedal na sobě nic znát.
    „No jo, tak to byl dobrej důvod si přijít pokecat, co?" ironicky se ušklíbl.
    Ginny po něm střelila podrážděným pohledem.
    „To musíš být vždycky protivný, Draco?" zeptala se unaveně.
    „Cože? O čem to mluvíš? Vždyť jsme spolu snad v životě pořádně nemluvili!“ vybuchl     Malfoy, protože nevěděl, co má tohle znamenat. „A vůbec, proč mě najednou oslovuješ Draco?!"
    Ginny zahnala nutkání obrátit se a odejít.

    Tohle nejspíš nebyl dobrý nápad, pomyslela si.
    „Sice jsme spolu nikdy pořádně nemluvili, ale to můžeme právě teď změnit, ne?“
    Draco podezřívavě přimhouřil oči.
    „Proč bych to měl chtít jako měnit?“
    „Tohle fakt nemá cenu,“ zavrtěla Ginny znechuceně hlavou. „Víš co, zapomeň na to.“
Prudce se otočila a zamířila zpět k sálu. Přitom se její vlasy otřely o Dracovu tvář. Draco zamrkal a k vlastnímu překvapení musel odolat pokušení, aby ji nechytil za ruku a přitáhnul zpět k sobě. Chvilku jen omámeně pozoroval její štíhlou siluetu, jak se vzdaluje a bojoval sám se sebou, než se odhodlal k zavolání.
    „Hej, Weasleyová, počkej!“
    Ginny se překvapeně otočila a zvedla obočí. Draco pomalu došel až k ní.
    „Možná… no… ehm, tak jo, Weasleyová, mohli bychom to změnit,“ řekl nejistě, ale pořád s kamenným výrazem. Ginny se vítězně usmála.
    „Tak fajn. Pro začátek bys mi mohl začít říkat Ginny.“

    Dvojice kráčela vedle sebe tmavou nocí dál od přeplněného sálu. Draco nemohl uvěřit tomu, co před chvíli udělal.

    Vážně jsem souhlasil s tím, že si popovídám s Weasleyovou? Vlastně s Ginny. Za to určitě může ten alkohol. Anebo už jsem se fakt zbláznil,  pomyslel si.
    Nejdřív to bylo divné, Draco měl ironické narážky, protože si nemohl pomoci, ale teď, když byla Ginny tak milá, Draco se uvolnil a začal být přátelštější. Nakonec musel sám sobě přiznat, že se s ní docela dobře povídá. O škole, famfrpálu, práci…

    Je tohle vůbec možné?
    Ginny se s ním právě pokoušela hrát nějakou bláznivou slovní hru formou asociací. Tvrdila, že takhle vždycky lépe pozná člověka. I když se to zdálo být nevinnou hrou, pokládané otázky byly v podstatě osobní, když se na ně člověk díval z psychologického hlediska. Draco se rozhodl zahrát je do autu.
   „Co tě napadne, když se řekne voda?“ položila Ginny další otázku.
   „Že by si Snape měl konečně pořádně umýt vlasy.“

    Ginny se na něj udiveně podívala a zacukaly jí koutky.
    „A co tě napadne, když se řekne koště?“
    „Potter, jak zametá ulici.“
    „Draco, ty to vůbec nebereš vážně!“ řekla naoko naštvaně. „A co třeba had?“
    „Voldemort v zoo.“
    Ginny vyprskla smíchy.
    „Seš děsnej!“ řekla a trochu ho praštila do ramene. Draco chytil její ruce a sevřel štíhlá zápěstí ve svých dlaních. Ginny se je pokusila vyprostit, ale Dracův stisk nepovolil. Stáli tváří v tvář. Ginny vzdala snahu vyprostit se a zírala mu upřeně do očí. V tichosti se propalovali pohledem, ale pak Draco rychle Ginnyiny ruce pustil a spěšně pokračoval v cestě.
    Ginny ho dohnala. Chvilku jim trvalo, než spolu zase začali normálně mluvit. V temnotě před nimi bylo slyšet tiché hučení vody. Za moment už spatřili řeku Temži, jejíž voda proudila dál do centra Londýna. Ginny opatrně vystoupila na dřevěný můstek vedoucí přes slabý průtok řeky. Draco ji následoval. Uprostřed něj se oba opřeli o staré zábradlí a zahleděli se na hladinu hučící řeky. Nic jiného nebylo kolem slyšet. Po chvilce protrhl ničím nerušené zvuky přírody Ginnyin hlas.
     „Víš, Draco… nejdřív jsem si říkala, že jsem se asi musela zbláznit, když jsem dnes večer za tebou přišla, ale teď… teď už aspoň vím, že nejsi tak… příšernej, jak jsem si vždycky myslela,“ rozpačitě se usmála. Pohlédla mu znovu do očí.
    Draco jí úsměv oplatil. Poprvé za dnešní večer a vlastně také poprvé za celý život.
    „Beru to jako poklonu, Weas... Ginny… “
    Ginny se zatvářila potěšeně.
    Znovu se zahleděli do vody pod nimi. Hodnou dobu jen tak stáli a mlčeli. Cítili se velice příjemně. Ani jeden z nich už neřešil tu neuvěřitelnost toho, že právě oni mohou něco takového prožívat spolu. Oba dva stále ještě neměli úplnou kontrolu nad vypitým alkoholem, přesto z nich teď vyzařovalo uvolnění a klid. Po chvíli Draco obrátil pohled k Ginny a sledoval její profil. Mírný vánek si pohrával s dívčinými rudými vlasy a se svým zasněným výrazem vypadala Ginny přímo kouzelně.
    Draco se bezmyšlenkovitě přisunul blíž. Položil svou bledou dlaň na její. Ginny se prudce nadechla, ale neucukla. Váhavě se zahleděla do ocelově šedých očí, které jí oplatily upřený pohled. Draco přímo cítil rostoucí napětí a jiskření, které začalo být po chvíli nesnesitelné a on velice pomalu přiblížil svůj obličej k jejímu. Nebylo nic jiného na světe, noc kolem, ani řeka tekoucí pod nimi. Rozumný úsudek se vytratil…  

    Náhle byl okolní vzduch plný ledového chladu. Dracovo a Ginnyino uvažování to rychle vrátilo zpět do reality a v poslední milimetrové vzdálenosti, která dělila jejich ústa, se spěšně oddálili. Se zlým tušením se oba rozhlíželi kolem. Kolem nich se začala rozprostírat hustá mlha. Ginny s úděsem spatřila za Dracovými zády postavu v černé kápi, která plula kousek nad zemí a chroptivě nasávala vzduch. Ještě než stačila vytáhnout svou hůlku, objevily se dvě další. Ginny rozmáchla rukou a slabě pronesla:
    „Expecto Patronum!“
    Její patron se na chvíli objevil, zablikal a hned zase zmizel. Nebyla schopná ho vyčarovat. Ne takhle překvapená, a navíc potom, co si v přítomnosti mozkomorů, v několika násobně horší míře, uvědomila, co před chvílí málem provedla. Před očima uviděla Harryho obličej a potom už jí mysl zaplnil její nejhorší zážitek v životě. Ona, umírající v Tajemné komnatě v přítomnosti Toma Raddlea a Harry, který kvůli ní tehdy také málem přišel o život. Mysl jí zastřela mlha. Ještě před tím než omdlela, uslyšela, jak Draco ochraptělým, ale pevným hlasem vyčaroval patrona. K jejímu obrovskému překvapení se ve vzduchu objevil velký průzračný rys.

    Něco horkého ji pálilo v krku. Zakuckala se a otevřela oči. Chtěla se posadit, ale muž, který stál přímo nad ní, ji zatlačil zpět do pohovky, na které ležela.
    „Kde to jsme? Co se stalo?“ zeptala se slabým hlasem.
    „Napadli nás mozkomoři. Po tom, co jsi omdlela, jsem vyčaroval patrona, ale bylo jich moc, tak jsem nás přemístil před můj byt,“ vysvětlil bleskově Draco.
    „Takže jsme teď u tebe doma?!“ zeptala se zděšeně.

    Proboha! Já jsem u Malfoye doma… Harry by mě zabil, pomyslela si a na chvíli to překrylo i šok z mozkomorů.
    „Jo, to jsme. Ale nemělo by tě teď spíš zajímat, kde se tam ti mozkomoři vzali?“ ušklíbl se, jako kdyby přesně věděl, na co myslí.
    „A ty víš, kde se tam vzali?“
    „Ne.“
    Upřeně se pozorovali.
    „Už je mi dobře, musím se vrátit zpátky na ten ples,“ řekla rozpačitě.
    „No, jak myslíš.“
    Ginny zaváhala.
    „Draco… děkuju ti… zachránil jsi mi život… “
   „Spíš duši,“ podotkl nejdřív zamyšleně, ale po chvíli posměšně pokračoval, „Takže předpokládám, že s tím nechceš nic dělat? Nejmíň tucet uprchlých mozkomorů z obnoveného Azkabanu, ale my to nikomu neřekneme, aby náhodou nenaštvalo Potříka to, že si byla se mnou, nemám pravdu?“
    Ginny se neklidně kousala do rtu. Věděla, že by s tím něco měli dělat a také ji mrzel Dracův ledově pohrdavý tón, který se mu při jejich procházce konečně vytratil z hlasu a teď byl zase zpět.
    „Ne, nikdo se to nesmí dozvědět,“ řekla se sklopenýma očima.
    Draco se pohrdavě zašklebil, beze slova se otočil a zmizel ve vedlejším pokoji. Ginny si jen povzdechla a nešťastně odešla z jeho bytu.

    Když se přemístila zpět na okraj Londýna k budově, ve které se konal famfrpálový ples, překvapilo ji, kolik je venku lidí. Pobíhali tam rozrušení návštěvníci plesu, a jak si Ginny všimla, také několik zamračených pracovníků ministerstva kouzel. Než se stačila vzpamatovat, uslyšela Harryho hlas:
    „Ginny! Tak tady jsi!“ Doběhl k ní a prudce ji objal. „Kde jsi celou dobu byla?!“
    „Já… já… byla jsem… se projít…“
    „Sama?!“
    „No, totiž… jo... jo... sama,“ koktala. Nevěděla, že bude muset Harrymu lhát hned, jak se objeví.
    „Proboha, ty jsi měla neuvěřitelné štěstí, že jsi je taky nepotkala!“
    „Koho?“ zeptala se, ale předem tušila, co jí odpoví.
    „Mozkomory. Vypadá to, že se stalo něco velkého v Azkabanu, objevilo se jich tu prý nejmíň dvanáct. Ti chlápci z ministerstva k tomu nikomu nechtějí nic říct. Posílají lidi domů, většina hostů už se přemístila, ale je tu dost málo pracovníků ministerstva, na to, co se tady stalo,“ řekl Harry, jako kdyby si to teprve teď uvědomil.
    „A co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.
    „Ty to vlastně ještě nevíš… Ludo Pytloun se byl nejspíš taky projít, ale už se nevrátil, našel ho někdo z bulharských hráčů.“
    „On je mrtvý?“ Ginny zbledla.
    „To ne, ale dostal mozkomorův polibek…“
    „Proboha, to snad ne,“ přikryla si rukama zděšeně oči. Zhluboka dýchala a ujišťovala sama sebe, že Pytlouna napadli dřív než ji a Draca.

    A i kdyby, stejně bych nemohla nic dělat. I kdybychom někoho varovali, určitě by to nepomohlo, doufala se špatným pocitem. Nestihli bychom nic udělat.
    „Musíme jít, Ginny,“ řekl Harry, který ji pozoroval. Byl udiven z toho, jak to Ginny sebralo.
    Podívala se na něj se zoufalým výrazem. Nevěděla, co má dělat. Kdyby se přiznala, mohla by mu říct, že má výčitky svědomí, ulevilo by se jí. Jenže to by Harrymu taky musela říct o procházce s Dracem. Původně ho sice chtěla naštvat, ale to bylo jen tak, z hlouposti, žárlila na Shelly a Harry ji pořádně vytočil, to ale netušila, jak to dojde daleko. Vždyť se málem líbala s Harryho největším nepřítelem.
    „Děje se něco, vílo?“
    „Ne, vůbec nic. Tak jdeme,“ řekla se sebezapřením. Lhaní vždycky nesnášela.

„Vážně by mě zajímalo, co se v Azkabanu stalo. Dvanáct mozkomorů venku… to není jen tak!“
    „Jo, to mě taky. Zítra se to určitě dozvíme v Denním Věštci,“ odvětil Harry a přemístil se s Ginny domů.