Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Invaze rušivých elementů od Tess
[Komentáře - 230] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Za obrázek opět může San. Ukažme si na ni! :)
1. Blízká setkání třetího druhu
Něco je jinak. Potkávám některé chronicky známé jedince. Mám Problém.

„Potřebuju mluvit s Brumbálem. Pořebuju mluvit s Brumbálem,“ opakuju jako zaklínadlo a jako zaklínadlo to taky funguje. Společně s mým zjevem, který sice není typicky kouzelnický, ale zdaleka nepřipomíná cokoliv mudlovského, a také díky mému nápadu obrátit se na očividně staršího studenta s velkým P na hábitu. Takže se vezu v jednom z prvních kočárů táhnutých neviditelnými (díkybohu) testrály směrem k hradu. Jsem v šoku. Nejen to. Jsem roztrpčena a zklamána. Když už dojde k nějakému z fyzikálních zákonů nemožnému průniku vesmírů, tak já neskončím někde v chrámu Jedi, na Hvězdě Smrti nebo na podobném zajímavém místě. Ne. Já, prosím pěkně, spadnu do světa Harryho Pottera! Harryho Pottera!
Nic proti Potterovi. Nepředstírám, že jsem ho nečetla. Ani že mě knížky nijak neovlivnily. Pěkný to je. Ale sakra! Tohle Prostě Není Můj Fandom.
A taky je to nějak špatně. Jenom trošku. Trošku je to jinak. Třeba ten hrad. To jezero. To přece nemá být z vlaku vidět, ne? Vlak končí v Prasinkách a pak se jede lesem… No, třeba udělali nějakou výhybku… nebo… nevím.
A kromě toho to mám s dabingem. Proč? Proč všichni mluvěj česky? No, a pusa se jim hýbe jinak než z ní jdou slova. Dabing. Nechápu to. Jsem zmatená až na půdu a jen si vroucně přeju, aby Brumbál byl natolik… Brumbál, aby všemu rozuměl a uměl to vyřešit.
Snažím se tvářit, že se nic neděje a svět je úplně normální, když mě můj průvodce doprovází do hradu a doporučuje mi, abych se na Brumbála zeptala nějakého z profesorů. Pokud bych si, při svém štěstí, měla tipnout, který profesor se objeví poblíž nejdřív, byl by to naprosto určitě… Ano. Je to… malá, bledá, tváře divé, pod plachetkou osoba. Profesor Snape opravdu ani zdaleka nevypadá jako Alan Rickman. Přeháním, není malý. Ostatní ale sedí. Prefekt mě zbaběle opustí a ponechá mě mému osudu, i když z jeho pohledu by se dalo říct, že splnil svou povinnost.
Nechvalně proslulý profesor lektvarů se ke mně přiblíží. Až trochu moc na můj vkus. Na takzvanou „zastrašovací vzdálenost“. Zabodne do mě své temné (temné, proboha!) oči.
„Jaké absurdní vysvětlení vaší přítomnosti na tomto místě nám poskytnete vy?“
Ehm.
Znáte to. Denní snění. Takové příjemné. Když si v denním snění představíte, že Snape se na vás – teoreticky  – oboří, tak si zároveň představujete svoji břesknou odpověď, která mu vezme vítr z plachet. Ale ve skutečnosti… je to trochu jinak. Chuti na souboj intelektů jsem velice vzdálena a nejradši bych se vrhla na zem a hystericky vřískala. Jenomže to jsem nikdy nedělala. A i kdyby ano, už jsem na to trochu stará. Po pravdě řečeno, nervozita, kterou v téhle situaci cítím, není nepodobná nervozitě před naplněným sálem, když člověk začíná přednášet, a koneckonců ani nervozitě u důležité zkoušky. A to, jak přežít takovou situaci, už znám – musíte namířit svou mysl ke kýženému cíli, odpálit a modlit se – a slova na jazyk přijdou sama. Nikdy bych neřekla, že rozhovor se Snapem je adrenalinový sport.
To vše mi proletí hlavou během vteřiny.
„Jaká absurdní vysvětlení už jste slyšel?“ vnímám, jak se moje mluvidla nezávisle vydala cestou, jejímž cílem je získat informace / neztrapnit se / nenechat se zaklít do něčeho hnusného.
Profesor chvíli mlčí. Potom s odporem řekne: „Pohybují se zde prý takové… osoby, které tvrdí, že jsou z jiného světa a byly sem přeneseny nezávisle na své vůli, aniž tušily, že tento svět existuje. Přesto o něm mají vcelku vytříbené znalosti.“
„Přidávám se do klubu,“ prohlásím. Pak mě napadne něco dalšího. „Mohl byste mi říct, ehm, kdy… jako… jsme?“
Můj inteligenční kvocient tiše kvílí v koutě. Obávám se, že cíle „neztrapnit se“ asi nedosáhnu. Rozhoduji se tedy na něj rezignovat.
„Máme prvního září roku 1995,“ suše konstatuje Snape.
„To mi nic neřekne. Pardon. Já nejsem skalní… eh, znalec tohoto světa. Potřebuju spíš vědět, v jakém ročníku je momentálně H… eh, eh,“ poskytne mne záchvat kašle, „Draco Malfoy,“ zaskřehotám.
„V pátém,“ ozve se za mnou nový hlas, starší hlas, hlas, ze kterého sálá nekonečná moudrost a klid. Ani se nemusím otáčet. Radostně se zašklebím a má tvář nabude výrazu vesnického idiota. To alespoň odvozuji ze znechuceného výrazu, s kterým mě pozoruje Snape.
„Profesor Brumbál!“ To, že pravděpodobnost, že budu proměněna v něco slizkého se nyní blíží nule, není hlavním důvodem mého nadšení. Brumbál. Ten dá všechno do pořádku. Ten to vyřeší.
Opravdu tomu věříš? Rýpne si do mě moje skeptické já. Je to Brumbál, pamatuješ? Manipulátor. A kromě toho ho stejně nemáš ráda.
Kušuj,
okřiknu ho.
Brumbál, je tu Brumbál. Je samotnou esencí brumbálovitosti, cítím z něj… všechno, co jsem cítila až do začátku pátého dílu.
Který právě začíná.
„Našel jsem další,“ oznamuje Snape a kývne ke mně.
„To je od vás laskavé, že jste se o ni postaral, Severusi,“ usměje se Brumbál.
„Ehm, pane profesore,“ obrátím se k němu, „můžete mi říct jakou další? Kolik je tu lidí, co sem nepatří? A jak se sem – jsme se sem – dostali? A co se tu proboha děje?“
Brumbál si povzdechne.
„Co se děje – to nevím, slečno. Objevují se tu, už od rána, mladé dívky, nejčastěji ve skupinkách po dvou po třech. Některé tvrdí, že budou profesorkami obrany proti černé magii,“ Snape si pohrdavě odfrkne, „jiné, které přijely vlakem, trvají na tom, že chtějí být zařazeny do kolejí. Všechny jsou ale mudlové, bez magických schopností, takže pochybuji…“
„Je to celé nesmysl. Pošleme je zpátky.“
„Souhlasím,“ překvapím Snapea. „Já potřebuju do Chotěboře. Zítra mám přednášku, a když tam nebudu, tak mě -dam- zabije.“
I překvapený Snape se na mě dívá jako na něco slizkého a z jeho pohledu lze snadno vyčíst, že by mu bylo úplně jedno, kdyby mě -dam- dal třeba čtvrtit koňmi, i když nemá nejmenší ponětí, kdo to je a jaký by k tomu měl vlastně důvod.
„Bohužel to asi nepůjde tak snadno,“ řekne opatrně Brumbál.
Nadechnu se k protestu, ale Brumbál mne zarazí.
„Zkoušel jsem to. Je to jednoduché kouzlo, ale nefungovalo. Budeme muset zjistit proč. Obávám se, že to zabere nějaký čas.“
„Ale ne,“ zasténám, „prosím, neříkejte, že mě teď má čekat měsíc v jiném světě.“
„Proč měsíc?“ zeptá se udiveně.
„Kopretiny, kopretiny… ah, to nic, to jsou jen volné asociace. Zapomeňte na to. Prosím,“ zazoufám si, že jsem kdy v záchvatu masochismu četla… určitá díla, jejichž děj – a nezapomenutelné hlášky – se mi bez vyzvání vynořují v hlavě. Další Brumbálova slova jen znásobí mé obavy.
„Pro nás to také není lehké,“ povzdychne si. „Některé dívky doslova obléhají určité zdejší žáky…“
„Pottera,“ vyplivne znechuceně Snape.
„A určitě taky Malfoye,“ dodám rezignovaně.
„To není legrace, Severusi,“ pokárá profesora Brumbál. „Vy jste se zatím s žádnými z našich… hostů… nesetkal, pouze jste o nich slyšel. Ale to, co zde probíhá, není vzdáleno hysterickému zbožňování. Nejsem si jistý, jak zabráníme narušení výuky. Nebude to jednoduché.“
„No, Potter si to jistě užívá,“ odfrkne si Snape.
„Možná vás to překvapí, ale Harry Potter zdaleka nemá nejsilnější skupinu obdivovatelů… tedy obdivovatelek,“ vmísím se do hovoru. Z pohledu, který na mne Brumbál vrhne, poznám, že on ví… že už to slyšel… a že je na rozpacích. Jak to říct?
„To by mě zajímalo, který šťastlivec Pottera trumfne,“ ušklíbne se profesor lektvarů.
Je to těžké. Rozumím Brumbálovi. Některé věci se prostě některým lidem říct nedají.
„Sevie?“ ozve se nad schodištěm. „Není tu někde Sevie?“
Reflexivně se otočím, popadnu Snapea za loket a šoupnu ho za blízký závěs. Klapot podpatků sílí a v okamžiku se objeví zdroj oněch zvuků – skupinka asi patnáctiletých dívenek.
„Neviděli jste Sevieho? Prý tu někde má být,“ zeptá se krátkovlasá bruneta, která celé hejno vede.
„Ten bede dole ve sklepení, né?“ odpovím jí širokým pražským přízvukem, který používám, když se maskuji za primitiva.
„Díkes,“ odvětí a za občasných výkřiků Sevíku, kde jsi? se vrhá se svými následovnicemi pryč, asi směrem, kterým předpokládá existenci sklepení.
Uf, oddechnu si, ale asi ještě moc brzy. Zpoza závěsu se vynoří Snape a jeho oči metají blesky.
„Domníváte se, že nejsem schopen si poradit se skupinkou pubertálních nán?“ odsekává a doslova mne probodává pohledem.
Chtěla bych se stát menší a menší až bych byla nejmenší na celém světě, ale pokouším se tvářit, že se nic neděje. Naštěstí je tu Brumbál, takže pravděpodobně nebudu proměněna ve fretku, slimáka a/nebo švába. Pravděpodobně.
Zamumlám omluvu.
„No aspoň teď už budete vědět, proti čemu stojíte.“
„Dokonalé. Bradavice jsou zamořené skupinami fanynek, které pronásledují své hrdiny.“
Ve Snapeově hlase postřehnu slabý podtón samolibosti. No, když mu to dělá dobře… On neví, proti jaké hrůze stojí.
„A kam spadáte vy? Kdo je váš hrdina? Prozraďte mi to, ať můžu toho nešťastníka varovat,“ sarkasticky se ušklíbne.
„To je právě to. Do tohohle klubu nepatřím. Tenhle svět znám, ale mé primární zaměření je jiné. Hvězdné války, Síla, světelné meče, rytíři Jedi… a tak. A kromě toho – já na tohle nejsem. Já bych zásadně nepronásledovala svoji oblíbenou postavu, to je ponižující,“ potřesu hlavou. Už ale nedodám, že zatímco bych zcela jistě nepronásledovala svoji oblíbenou postavu s obdivnými výkřiky, abych s ní navázala vztah, pravděpodobně bych pronásledovala svoji oblíbenou zápornou postavu se zbraní v ruce, abych jí mohla dát co proto. Jsem divná.
„Výborně,“ usměje se Brumbál.
„Výborně?“ nevěřícně zopakuju.
„Ano, výborně. Očividně se od ostatních návštěvnic lišíte a tudíž jste potenciálním klíčem k řešení celé situace,“ objasňuje s úsměvem. „Musíme zjistit, v čem všem jste odlišná a co s nimi máte společného. To nám pomůže zjistit, co určilo, že jste se zde objevily. A až budeme znát ten konkrétní důvod, budeme o krok blíže řešení, jak vás poslat zpátky.“
Chce se mi, tak trochu, bít hlavou do zdi. Ne, Brumbál prostě nemůže zamávat hůlkou, zarecitovat nějakou latinsko-anglickou nebo českou průpovídku a celý problém napravit.
„No super.“

Záchrana Severuse




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.