Rozhovor s Moudrým kloboukem. Výslech ve sborovně. Spousta špatných zpráv. Co je to MS?
Ne že bych nechtěla vidět Zařazování. Naopak, jsem docela zvědavá, jak asi probíhá doopravdy – Moudrý klobouk asi není slyšet nahlas, že? Ale na druhou stranu si nejsem jistá nakolik je moudré upoutávat na sebe pozornost. Mé dilema vyřeší Brumbál, který mne vyzve, abych ho následovala. Uvede mne do malé místnosti, podle blízkého hluku v sousedství Velké síně, a požádá mne, abych počkala, dokud se pro mne nevrátí. Když odejde, uvědomím si, že na stole leží… ale to snad ne. Aha, oni ho do Velké síně asi přinášejí trochu později, až těsně před Zařazováním. Moudrý klobouk, no. Kdo by odolal? Já teda ne. Vím, že mě může sotva někam zařadit, ale proč bych s ním aspoň nepokecala? Nasadím si ho na hlavu.
„Ahoj.“
„Ale to je podivné, copak to tu máme. Ty přece nejsi student, kterého mám zařadit.“
„Ne. To opravdu nejsem,“ zasměju se. Ale stejně neodolám. „A kdybych náhodou byla, do jaké koleje…“
„To já ale nevím,“ odfrkne si klobouk. „Jak bych mohl? Můžu zařazovat jen velmi mladé kouzelníky.“
„Tak nic,“ zklamaně si povzdechnu. „A co kdyby – dejme tomu – někdo opravdu trval na tom, že chce být zařazen, i když to není kouzelník? Nějaká… zvláštní… slečna?“
„To opravdu nemám tušení, do které ze čtyř kolejí bych ji mohl zařadit.“
„A co takhle do páté?“
Pověděla jsem mu o Jiskropšouku. Ještě když ho odnášeli se smál, až se za krempu popadal.
Ne, já vůbec nejsem škodolibý parchant.
Právě jsem se rozhodovala, jestli si mám vybalit spíš sušenku, nebo slaninovou placičku™, když se na stole objevila jehněčí kotleta s hráškem a opečenými brambory. No to si dám líbit! Nacpala jsem se k prasknutí, což neznamená, že jsem se do sebe nepokusila dostat ještě větší část zmrzliny, která se objevila jako zákusek. Jo, jídlo je dobrý… ale jinak dost nuda. Ani jsem neviděla Zařazování, ani jsem vlastně s nikým nemluvila, a jestli si Brumbál myslí, že tady budu poslušně čekat, až se mu uráčí pro mě přijít, tak se docela plete. Ani nestačím pořádně dokončit myšlenku a do místnosti vstoupí starší dáma v upnutém hábitu a změří si mě pronikavým pohledem.
„Profesorka McGonagallová?“ hádám.
Kývne hlavou. „Následujte mne, prosím.“
Tak ji tedy následuji. Vede mne nahoru, dolů, několika chodbami, až bych se málem ztratila. Naštěstí mám ten, orientační nesmysl, a vím, že nemá smysl zkoušet si zapamatovat výjevy na obrazech, tak si jako orientační body určuji rámy obrazů a architektonické prvky, ty snad nikam nepůjdou.
Vlastně jsme ani nešly tak dlouho, než jsme dorazily k našemu cíli. Sborovna. Byla téměř prázdná, kromě Snapea a Brumbála tam byl jenom velmi malý pán, což musel být Kratiknot, a dáma v hnědém, kterou jsem na základě logické úvahy určila jako profesorku Prýtovou.
„Posaďte se, prosím,“ pokynul mi Brumbál a já se uvelebila v určeném křesle, zatímco profesorka McGonagallová usedla po Brumbálově levici. Pohlédla jsem na pětici před sebou. No, kdyby mi ještě pustili do očí šajny, tak by to bylo úplně jako u výslechu.
„Co je to za ten nesmysl s pátou kolejí?“ pokračuje ve svém očividně přerušeném projevu Kratiknot. „Kam je máme ubytovat?“
„Stejně bychom je nemohli dát ke studentům, Filiusi,“ tiše ho uklidňuje Prýtová. „Ještě to dopadlo dobře. Však víte, trvaly na tom, že se zúčastní Zařazování. Bylo lepší nechat je tím projít, než poslouchat, jak ječí na celou Síň. Moudrý klobouk to vyřešil výborně.“
„Ale co ho to napadlo? Jiskropšouk?“
„Muehehe.“
Ano. To jsem byla já. Pokouším se nahodit nevinný výraz, ale zdá se, že tím nikoho neoklamu. Kdyby pohledy mohly vraždit, tak jsem mrtvá.
„Hele, to je fanon,“ rychle uklidňuji mé potenciální vrahy, „to je legální. No, v zásadě.“
„Fanon…“ řekne Snape ledově. Vezmu to jako otázku.
„Jo. Fanon. Jako je kánon – to je oficiální, tak je fanon – to je dejme tomu „oficiální“ v rámci fandomu, je to pojem vymyšlený fany a akceptovaný fany.“
„Fandom a fanové,“ potřese Snape hlavou.
„Možná bychom měli začít od začátku,“ ujme se slova Brumbál.
To mi připadá jako výborný nápad.
Brumbál představí sebe i své kolegy – ani se nedivím, že jsem se strefila, ale je dobré mít to potvrzené – a pak se obrátí na mne: „A vy jste…“
„No jo!“ dojde mi to. Říkejte mi blesk. Já se vlastně nepředstavila.
„Já jsem Tess.“
„Máte nějaké příjmení?“
„Nojo… Tess je přezdívka. A samozřejmě, že k ní patří i příjmení, ale to nikdo nepoužívá. Já jsem prostě Tess. Jsem jedinečná,“ usměju se. „Jako každej,“ dodám. „Takže jenom Tess, jestli to teda není problém.“
Brumbál si jenom povzdychne, a já si uvědomím, jak musí být vlastně všichni unavení z těch… řekněme pravověrnějších vyznavaček fenoménu Harry Potter. To by nemuselo být špatný.
„Tak dobře, co dál? Řeknete mi, kolik je těch ostatních, kdo jsou, co o nich víte a tak, abych zjistila čím jsem vlastně jiná?“
McGonagallová se ujme slova: „Mluvila jsem se všemi,“ zavrtí hlavou. „Dvě chtěly být vyučujícími obrany proti černé magii. Když zjistily, že místo je již obsazené, řekly, že by tu chtěly studovat „jako nástavbu“. Je jim devatenáct a dvaadvacet let. Ostatní, těch je devět, trvaly na tom, že musí být zařazeny. Některé chtěly do Nebelvíru a jiné do Zmijozelu, ale tenhle problém už naštěstí nemusíme řešit. Je jim od třinácti do dvaceti let.“
„Dobře, co mají společného? Kromě toho, že to jsou všechno mladá děvčata?“
„Všechny se zdají být určitým způsobem fixovány na jednoho či více našich studentů a také… na kolegu Snapea.“ Podle profesorčina výrazu slovo „fixovány“ ani zdaleka nevystihuje danou situaci.
„O tom už jsem slyšela,“ zamumlám. „A dál?“
„Všechny také mají kdesi na Internetu… blogísky? Tomu jsem nerozuměla,“ zavrtí McGonagallová hlavou.
„Ne!“ zaúpím. „Říkaly snad něco o tom, že – píšou povídky?“
„Vlastně ano,“ odpoví mi profesorka a s obavami sleduje můj výraz čirého zděšení.
„Prosím, ujistěte mě, že nepoužily výraz kapča, pokráčko nebo úžasňoučký!“
„To nemohu,“ povzdechne si. „Co to tedy znamená?“
„To znamená,“ pravím zoufale, „že tu máme Mařeny!“
Upře se na mne pět nechápavých pohledů.
„Tak dobře, zkusím vám to vysvětlit,“ začnu a pokračuji výkladem o tom, jak kdysi dávno, v jedné předaleké… ale ne galaxii, ale zemi, dostala jedna paní takový nápad o malém čarodějovi a jeho světě a pokračuji objasňováním fenoménu Harry Potter. Snape vypadá, že bude někoho vraždit, třeba mě.
„No je to tak, protože ty knížky, rozumíte, se vždycky jmenují Harry Potter a něco a na každý školní rok je jedna, takže dohromady sedm…“
„Potter právě začíná pátý ročník,“ upozorní mě McGonagallová.
„No, to je taky problém, protože knih vyšlo už sedm, takže de fakto se dá říct, že známe budoucnost, ale zase na druhou stranu v páté knížce není tahle situace popsána, takže je otázka, co se vlastně nakonec bude dít…“
Pokračuji vyprávěním o fenoménu film a jak byl příběh převeden do pohyblivých obrázků, což mělo za následek, že z jedné především nenáviděné postavy se jako mávnutím kouzelného proutku stala přes noc postava oblíbená, zabrousím do pojmu fandom, fanové a tvorba fanů, až se dostanu k Mary Sue.
„To je vlastně… jak to stručně vysvětlit… no, projekce idealizované představy autorky do stávajícího světa, tedy vašeho, v tomhle případě… přičemž asi tím určujícím kritériem je to, že ostatní postavy mění své charaktery a vůbec chování tak, že se všechno točí kolem hlavní postavy.“
Rozhoduji se posloužit ukázkou, protože se zdá, že moji posluchači nechápou hrůznost problému.
„Tak… třeba, dejme tomu, hlavní postava, která je neobvykle pohledná, ale to není zmiňováno moc často, asi jen jednou za stránku, je Voldemortovou dcerou, která se stane nejlepší kamarádkou Harryho Pottera a nakonec si vezme Draca Malfoye, který se kvůli ní nechá přehlásit do Nebelvíru?“
„To je nesmysl!“ vyprskne Snape.
„To je ještě jeden z nejpravděpodobněji působících námětů,“ ujišťuji ho.
Dále se opatrně dotknu tématu vztahy. Vzhledem k tomu, že značnou část povídek píšou puberťačky, jsou milostné vztahy zhusta hlavním motivem povídek. Soustřeďují se naštěstí – nebo naneštěstí – pouze na určité postavy.
„Celá sága je psána prakticky z pohledu Harryho Pottera,“ vysvětluji. „Tím pádem jsou postavy definovány převážně svým vztahem k Harrymu; pokud nemají vyhraněný vztah, víme, že existují a to je tak vše. Pokud jsou jeho přátelé a tráví s ním hodně času, víme o nich víc. A také, pokud mají k Potterovi výrazně záporný vztah; to je, hm, taky určující,“ šlehnu pohledem po Harryho nemesis. A pokračuji ve výkladu.
Snape zdá se, bere informace, včetně těch, že jeho postava měla ve fanpovídkách poměr s kde kterou, celkem dobře. Tedy…
„To je absurdní!“
„To víte, někdo své fantazii meze neklade. A to nemluvím o slashi…“ zarazím se.
„Co je to slash?“ zeptá se mě Snape mrazivě.
„Věřte mi, to nechcete vědět,“ ujistím ho.
Můj stručný výklad, o kterém bych mohla tvrdit, že trval polovinu noci, ale to bych trochu přeháněla, uvedl mé posluchače do stavu lehké konsternovanosti. Profesor Brumbál si házel do úst jeden bonbon za druhým, McGonagallová vypadala zoufale, Prýtová rezignovaně, Kratiknot měl v pohledu hrůzu a Snapeovi šla téměř pára z uší.
„Takže přítomné slečny jsou s vysokou pravděpodobností…“
„… autorky podobných elaborátů, ano,“ dokončím Brumbálovu větu. „A možná tu máme další styčný bod. Já totiž taky píšu. Ne takové povídky,“ rychle objasním, „ale píšu. A v poslední době jsem začala psát i něco ze světa… ze zdejšího světa,“ pokouším se vyhnout slovům Harry Potter, jak jen je to možné. „Dalo by se říct, že píšu… hravě,“ kulhavě dokončím vysvětlování. „A myslím si, že jsem tu v rámci nějaké chyby. Prosím, dostaňte mě domů!“
Samozřejmě, že jsem měla smůlu. I když oni vlastně taky – co by za to asi dali, kdyby všechny narušitele mohli poslat zpátky! Takže se museli shodnout, kde mě ubytují – samozřejmě poblíž ostatních návštěvnic (V pokoji s nima spát nebudu – To nemusíte, jen budete sdílet společenskou místnost – Aw! To ne! – A doufám, že vám nevadí, že nebydlíte ve věži – No, pokud to má slušný výhled…)
Naštěstí se mi podařilo ukecat, že opravdu nebudu muset sdílet společenskou místnost s Mařenkami, asi i díky mé nevinné poznámce o tom, že podle knih je v hradu spousta prázdných a nepoužívaných místností. Takže nakonec s nimi sdílím jen chodbu. A umývárny, hrome. Zlomyslnému pokusu udělat ze mě hlavu páté koleje jsem snad zdárně unikla poukázáním na skutečnost, že hlavou Jiskropšouku musí být Mařena a návrhem, ať tuto čest nabídnou některé ze studentek nástavby. Když učitelé začali probírat nutnost nového uspořádání stolů ve Velké síni, zívla jsem kolem celé hlavy a projevila chuť jít se ubytovat. Nebylo mi to přáno, protože zasedání očividně ještě neskončilo.
„Barvy Jiskropšouku jsou růžová a stříbrná a ve znaku je stříbrný jednorožec s duhovým rohem na růžovém pozadí,“ vmísila jsem se do hovoru. „Budu klidně sedět u stejného stolu jako ostatní. To mě nezabije. A ty slečny se celkem dobře zabaví samy, aspoň myslím. Jsou tři ráno. Nerozpustíte to? Vy zítra neučíte?“
„Ve vašem věku bych očekával větší odolnost,“ ušklíbl se Snape. Vůbec nevypadal unaveně. Parchant.
„Já včera taky spala jen tři hodiny,“ odpověděla jsem. Pak jsem se zarazila. „No jak, v mym věku? Teda, beru to jako poklonu, ale když máte rok 1995 a my 2008, tak jste jen o tři roky starší než já, tak se nevytahujte.“
„O tři roky?“
„Tak o tři roky a devět měsíců, když jste takovej puntičkář.“ Když jsem unavená, tak je můj pud sebezáchovy roven nule. Přes Snapeův mrazivý pohled jsem totiž pokračovala s vysvětlováním.
„Devátýho ledna šedesát, ne?“
„Jak-to-víte?“
„To ví každej,“ mávla jsem rukou.
Snape nevybuchl. Pouze ztuhl. Řekla bych, že až teď začíná chápat, co to vlastně znamená být objektem zájmu fandomu.
Nakonec to přece jen ukončili celkem brzy. Profesorka McGonagallová mě dovedla do křídla, kde mám být ubytována; byla jsem natolik mimo, že je zcela jisté, že zítra cestou do Velké síně zabloudím. Prošly jsme kolem dveří, zpoza kterých se ozýval bujný řehot – podle profesorčina povzdechu asi společenka Jiskropšouku. Ob dvoje dveře dál byl náš cíl – velká studovna a k ní přilehlá ložnice, trochu velká pro jednu osobu, s postelí s nebesy. McGonagallová zívajíc odešla a já neměla ani sílu něco prozkoumávat – jen jsem se převlékla do pyžama a bez mytí se svalila do postele. Když jsem upadala do mdlob, uvědomila jsem si, že ať se děje co se děje, svoji přednášku v jedenáct ráno prostě nemám šanci stihnout.
„Do háje.“
