Mařenky vytahují drápky. Je v Bradavicích červená knihovna? Potřebuju posilu.
Vzbudilo mě pronikavé zvonění přímo u ucha. Máchla jsem rukou a řinčící… cosi … srazila k zemi. Potom jsem otevřela oči.
„Uá!“
Ne, včerejšek nebyl sen. Ležím na široké posteli s tmavě vínovými nebesy a ze země se sbírá jakýsi okřídlený zvonek.
„Sorry,“ zamumlala jsem.
Zvonek by na mě vyplázl jazyk, kdyby nějaký měl. Takhle se jen odbelhal ke krbu a zmizel.
Znechuceně jsem se vykulila z postele. Potom jsem si uvědomila, že sdílím umyvárnu s osobami, které pravděpodobně tráví před zrcadlem významnou část svého mládí a vystartovala jsem třetí kosmickou rychlostí, abych stihla nezbytnou ranní hygienu, než mi tam nalezou a obsadí pravděpodobně jediné umyvadlo se zrcadlem.
V umyvárně jsem musela konstatovat, že má očekávání jsou poněkud poznamenána zkušenostmi z conů – řada nablýskaných umyvadel s obrovskými zrcadly, u každého leží nový kartáček na zuby i pasta, mýdla co hrdlo ráčí a čisté běloskvoucí ručníky – to je snad ještě lepší než umývárny Obchodní Akademie! Zběžné nahlédnutí do sprch potvrdí moje nejodvážnější očekávání – trysky! Masážní hlavice! A vsadím se že z tamtý trubky budou vylétávat bubliny!
S povzdechnutím na sprchu zatím rezignuji – jak se znám, tak bych určitě nestihla snídani. Tak holt budu dneska smrdět, no.
Po svém návratu udělám rychlou revizi toho, co mi mé zavazadlo nabízí za vhodné ošacení – je to jednoduché, kostým nebo kraťasy. Beru si kostým, už jen proto, aby bylo vidět, že jsem odjinud. Nad pláštěm se chvíli zamýšlím, ale pak si uvědomím: Je září, wole, a tady bude pekelně táhnout. Ale to už mě kručící žaludek směřuje k Velké síni a tamní snídani.
Samozřejmě jsem se ztratila. Naštěstí mi nakonec stačilo jít rovnou za vůní a našla jsem svůj cíl.
Tak. Tohle je Velká síň. Čtyři dlouhé stoly, už takhle ráno slušně zaplněné, vysoký strop, na němž se honí mraky a dveře, které úspěšně blokuji, jak tak stojím a zírám.
Když si uvědomím tu poslední část, vklopýtám dovnitř a snažím se ne-ná-pad-ně zjistit, kam si mám sednout. Velice rychle si uvědomím, že z nějakého důvodu nelze do Velké síně vejít nenápadně, prostě připoutáte všechny pohledy. S předstíranou suverenitou tedy pluji dál a dál a rozhlížím se po pátém stole, můj plášť při tom za mnou impozantně vlaje. Ano, to on umí. Tak je střižen. Hned se cítím líp.
Nálada mi ale poklesne k bodu mrazu, když zjišťuji, že pátý stůl se nachází na stejném vyvýšeném stupínku jako stůl učitelů – ano, úplně vepředu – a je k němu umístěn kolmo. Takže než se tam dostanu, tak si mě můžou prohlédnout úplně všichni.
Naštěstí jsem tu první, takže si rychle vybírám místo, z kterého mám přehled o veškerém dění v Síni. Během chvilky však dorazí očekávané hejno. Vesele mezi sebou hovoří a tváří se přátelsky. Mám silný pocit, že jsem někde, kam nepatřím. Tím myslím ještě silnější, než bych měla jindy. S úsměvy se mi představují. Kývám hlavou, i když tuším, že si všechny ty Kateřiny, Hanky a Zuzanky nemám šanci zapamatovat. Snídám jakési ovesné křupínky a pozoruji, jak dvě z nich sklání hlavy nad kouskem papíru. Očividně našly společnou řeč.
„Ššššš, šššš…“ dolehne ke mně hlas jedné z nich, „… jo. A pak Snape udělá tohle…“
Bože můj. Ony si tu snad píšou povídku! Jako by jim nestačil reálnej život.
Snídaně je u konce. Špinavé nádobí zmizí a já mám příjemný pocit, protože vím, že ho nemusím mýt. K našemu stolu náhle přistoupí profesor Snape. Asi nám něco chce.
„Usměj se na mě, Snapey,“ pronese laškujícím hlasem ta starší z obou spisovatelek.
V tu chvíli se zhroutí svět.
Snape se mile usměje.
Nedokážu uvěřit svým očím. Snape? Se mile? Usměje? Mimo charakter, mimo charakter! vyzvánějí ve mně poplašné zvony. Okamžitě je však nakopnut můj instinkt, o kterém jsem dosud netušila, že ho mám. Tiše zamumlám: „Profesor Snape se mile usmál. Potom se ale otřásl a neznámé kouzlo… pavučina neznámého kouzla z něj sklouzla. Upřel svůj zrak do očí… hm… nové studentce do očí a pravil studeným hlasem:“
„Nevím, o co se tu pokoušíte, slečno, ale buďte si vědoma, že to klasifikuji jako útok na učitele! Odebírám Jiskropšouku sto bodů!“
Ano. To byl Snape. Během mého monologu se skutečně otřásl a najednou to byl zase on. Sakra! Co se to tu děje?
Zbytek dopoledne se držím poblíž skupinky páté koleje a pozoruju cvrkot. Běžný bradavický cvrkot se nějak… mírně… mění. Mařenky dávají hlavy dohromady, něco si píšou a… paní Norrisová se přichází pomazlit… McGonagallová jim slibuje opatřit hůlky… Protiva se s nimi škádlí… Madam Hoochová jim ukazuje své koště…
Většinu úchylek se mi daří vrátit do běžných kolejí a díky mé nezměrné inteligenci mi už za několik hodin dojde, o co tu běží.
Máme sílu měnit příběh! Máme sílu měnit to, co se děje, jak lidi reagují a kdo vlastně jsou. Stačí, když si dvě, tři Mařky sednou a něco napíšou… a tenhle svět se tomu snaží přizpůsobit. Poleje mne hrůza. Ano, ony to píšou a mně stačí zamumlat pár vět a příběh se napraví. Tenhle svět ví, jaký má být, a stačí, když mu to lehce připomenu. A naštěstí se hejno drží pohromadě. Ale…
Na mysli mi vyvstane hrůzná představa, jak sleduji tuto skupinu hodinu za hodinou, den za dnem a rok za rokem a snažím se, aby kouzelnický svět zůstal aspoň tak rozumným, jak je to možné; pořád, až do smrti, věčný, nedobrovolný strážce kánonu, a udělá se mi zle. Když po obědě vlétnou do jedné opuštěné třídy, usadí se na lavice a začnou se hihňat, pokusím se udělat té hrůze přítrž.
„Tohle nemůžete!“ hlasitě je oslovím.
„Co, jako?“ ozve se odpověď.
„Nemůžete tady pobíhat a dělat… z Harryho Pottera svoje hřiště! A červenou knihovnu! Viděla jsem, co jste při obědě zkoušely na Harryho!“
„Jako, Harry si nějakou lásku zaslouží, ne?“
Zalapám po dechu.
„Tohle,“ hledám slova, „je kouzelnický svět. Ne dívčí románek!“
„A proč to nemůže být obojí?“ otáže se jedna.
„Co je na tom špatnýho? To není dívčí román, to je Láááska, rozumíš?“ zeptá se druhá.
„A četla jsi vůbec někdy nějakej dívčí román?“ optá se třetí.
„Když nevíš o čem mluvíš, tak se do nás neser,“ sprostě to završí čtvrtá.
No tohle! Začínám vidět rudě. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude, nebo atomová bomba! Slečny očividně neví, s kým mají co do činění! Já jsem dost splachovací, ale když se naštvu… a právě jsem se naštvala.
Vyletím na chodbu.
„Tužku a papír! Dejte mi tužku a papír!!!“ zařvu na celý hrad. „Sakra, stačí i brk a pergamen! Teď!“
Dveře tříd se otevírají, jak učitelé opatrně zjišťují zdroj rozruchu. Mám uspokojivě silné hlasové fondy, a když se rozeřvu, dostatečně ozvučím i menší až střední hrad. (S hanbou musím konstatovat, že na hodině věštění jsem slyšet nebyla.) Nojo, ale nikdo mi nepodává psací náčiní ani papír! S nadávkami zalovím ve svých kapsičkách a vydoluji miniaturní červenou propisku a z jedné strany potištěný papír s jízdním řádem.
„A-há!“ můj triumfální výkřik si ničím nezadá s Archimédovým „Heuréka!“
Připlácnu papír na stěnu, ta je ale hrbolatá a špatně se po ní píše. Nic neřeším, vrhám se na kolena, papír pokládám na podlahu a v pozici, která se osvědčila při vypracovávání otázek k různým zkouškám, píšu:
Nudila se. Tedy, ne že by tu nebyla žádná zábava, to určitě ne. Na conu je vždycky o zábavu postaráno. Jenže jí to momentálně přišlo všechno pořád stejné. Seděla se skupinkou svých přátel a přemýšlela, že by uvítala, kdyby se přihodilo něco opravdu neobvyklého. Najednou, z ničeho nic, pocítila zvláštní brnění a zazdálo se jí, jako by se celý svět kolem ní rozplýval. Najednou ticho, bílo. A pak, jako otočením vypínače, se ocitla na chodbě hradu…
Z čistého vzduchu se vyloupne postava, která očividně ještě před chvílí seděla. Rozplácne se na zemi, upadne jí skicák a rozsype se kreslící náčiní.
„Moje Copicy!“ zazoufá si a začne je sbírat.
Prakticky celý hrad ji s údivem pozoruje. Vidí menší tmavovlasou dívku, která na sobě má zde neznámý černý oděv s velkým výstřihem, který si může dovolit, a na hlavě nasazovací špičaté růžové uši. Ve tváři má tato osůbka napůl roztomilý a napůl maniakální výraz.
„San! A-há,“ prezentuji novou příchozí hejnu vyrojivších se Mařen.
„Co jako?“
„No – že se nevyznám v dívčí literatuře, a-há! Tak tohle je můj konzultant. A-há?“
„Tess…“ osloví mě nově příchozí hlasem, který si ve své ledovosti nijak nezadá se Snapeovým.
„Eh, ahojky, San,“ rozpačitě se na ni pousměji. Tak, a už jsme tu ve starwarsáckých kostýmech dvě, prolétne mi hlavou.
„Teeess?“
S údivem se na San zahledím. Slovní zásoba zvící jednoho slova není jejím obvyklým stylem. San je očividně v šoku. Dívá se na mě, na Mařeny a na hlavy vykukující zpoza pootevřených dveří, na mě, na chodbu, praští si rukou do stěny a zasykne, šťouchne do brnění, ale zachytí ho, než se skácí, opět se podívá na mě, na proplouvajícího Bezhlavého Nicka a na blížícího se profesora lektvarů, který pravděpodobně přichází zjistit, co se to tu sakra děje. Na její tváři se usídlí nevěřícný výraz.
„Shit.“
