Poznávání hradu. Magická trojka. Bude se Umbridgeová mstít? A Fénixův řád?
Poté, co se San seznámila se svým okolím a nastalou situací a okolí a situace se seznámily s ní, nastal další moment ticha.
„Dneska už si každej myslí, že umí psát,“ vyjádřila San svůj názor, když jsem jí vysvětlila, proč sem byla povolána.
„Jo, a co ty o tom máš co říkat?“ nafoukla se jedna ze zaměnitelných Mařen. Asi bych se je opravdu měla naučit rozlišovat…
„San totiž…“ ujmu se vysvětlování, když mi na nohu dupne jakýsi slon a v mém zorném poli se objeví předmět pokušení.
„Nechceš lízátko, Tess?“
Poslušna tradice starwarsáků (budiž, určité skupiny starwarsáků) „co vidíme, to sežerem“, zmocňuji se předmětného mlsku a začnu se jím zabývat.
„To je podplácení, San?“
„No… chtěla bys radši vyhrožování?“
„Ale ne, já se ráda nechám podplácet, kolik jich máš?“
„Nech se překvapit.“
Ach, hned je mi lépe. Nejen proto, že mi rapidně stoupá hladina cukru, ani proto, že mám v budoucnu naději na další lízátka. Je to prostě najednou úplně jiný pocit. Už tu nejsem sama. Je tu se mnou někdo, koho znám, s kým můžu vytvořit alianci proti zlému světu, který je tam někde venku; někdo, kdo mi může nahrávat na smeče a kdo zvedne moje nahrávky. Připsat si sem San byl původně zkratkovitý impuls, ale z toho, že se mi nálada zlepšila o sto procent, lze usuzovat, že právě to mi tu chybělo! Někdo, s kým můžu absurditu téhle situace sdílet.
Provoz na chodbě se podstatně uklidnil, když se učitelé vrátili ke své práci – vyučování. Dveře zaklaply, i profesor Snape se, potom co potřásl hlavou a pronesl něco o holubníku, vrátil do sklepení, sledován hloučkem dychtivých fanynek, který okázale ignoroval.
„To byl jako Snape, jo?“ ukázala San na vzdalující se siluetu ve tvaru přerostlého netopýra.
„Mno jo,“ potvrdím. „Asi měl volnou hodinu, nemyslím, že by nechal studenty v tak potenciálně výbušném prostředí, jako je učebna lektvarů, samotné,“ pravím zadumaně. „To ale znamená, že ony mají čas… sakra… Magická energie, která byla spotřebována pro přesun jedné osoby z cizího vesmíru způsobila vír, který způsobil… ne, jehož důsledkem není možno vyvolat změny stávající reality jejich zapsáním, dokud se neobnoví původní hladina magie.“
„Cože?“
„No, ale mohlo by to fungovat, že jim teď nějakou dobu nepůjde měnit tuhle realitu, ne? Tak… do večeře? Ať máme čas si oddechnout… a tak?“
„Fajn,“ prohlásí San. „A pak, když už víš jak, je můžeš všechny vrátit zpátky, ne?“
„No jasně!“ rozzářím se. „A nás taky!“
„No… třeba se mnou můžeš ještě chviličku počkat,“ vrhne na mě San šílený úsměv.
„Noooo… třeba ti tu bude jedno odpoledne stačit. Ne? Jedno odpoledne ti bude stačit…“ mávnu rukou.
„M-mmm. Síla nezabírá.“
„A sakra.“
Odpoledne jsme si užily. Prozkoumávaly jsme hrad, objevovaly kde co je, několikrát zabloudily, ale vždycky se našly. Potkaly jsme Protivu, který asi zrovna letěl za nějakým cílem, protože si nás nevšímal. Komnatu nejvyšší potřeby jsme nenašly, hlavně proto, že jsem si nedokázala vybavit, kde by jako mohla být, ale vcelku jsme se dobře bavily.
„Je to nuda,“ postěžuje si San. „Je to tu velký až moc. A táhne tu a je tu zima. A bolí mě nohy.“
„Hele, tudy se asi jde k nebelvírské věži,“ snažím se ji přivést na jiné myšlenky.
„Ještě jedny schody a zabiju tě. Kde jsou všichni? Mám hlad.“
„Dobře, dobře, půjdeme do Velké síně, tam můžeme zůstat až do večeře. Vidíš, jedno odpoledne ti tu opravdu stačí,“ popíchnu ji.
„Nikoho jsem nepotkala. To jsou Bradavice na nic, tohleto…“ brblá San dál, nevnímajíc mé vysvětlování, že jsme ve škole a ve škole probíhá výuka a tudíž místní studenti sedí ve třídách a netrajdají po hradě.
Velká síň svou majestátností zapůsobí i na San. Ale to by nebyla ona, aby se nepostavila přesně doprostřed a nevyzkoušela, jestli tu je ozvěna-na-na. No, je. Jistě, kdyby tu někdo byl, tak by tohle neudělala, říkám si sama pro sebe a trochu jí závidím, že měla tu příležitost. No, tak si taky zařvu. A co? Komu se to povede, stát ve Velké síni a řvát: „Jak je ti, Rakousko?“
Ukážu San náš stůl, u kterého je o židli víc než ráno. Posadí se a udělá si pohodlí. Asi je opravdu trochu ušlá.
„Áááá,“ zavrtí se, vytáhne skicák a začne se zaobírat jakýmsi obskurním myšlenkovým pochodem, jehož výsledkem bude pravděpodobně mírně až středně úchylný obrázek.
„Takže,“ zrekapituluji svůj plán, „nejdřív pošlu domů ty… slepice, teprv potom to Brumbálovi vysvětlím, pak se rozloučíme a taky jedem. Co ty na to?“
„Hm,“ odpoví San. „Víš ty co? Pošli je domů bez večeře.“
Uchechtnu se. Dobrý nápad.
Než se začnou trousit studenti, učitelé a ostatní k večeři, podaří se mi zmocnit Saniných starších obrázků a jejich prohlížením a chválou autorky úspěšně zabiju zbývající čas.
A už je to tady. Velká síň se zaplnila do posledního místečka. Nikdo nechce přijít o hlavní jídlo dne. Studenti, profesoři, i naštvaně se tvářící pátá kolej. Nadešel můj okamžik. Na papír, který jsem získala od San, píšu červeně:
Co je moc, to je moc, pomyslel si vesmír a škytl. První nápor jeho nevole zachytily osoby, které si s ním tolik necitelně pohrávaly. Jedna po druhé mizely a vracely se do svého původního světa, jak se gigantická síla této pseudoreality snažila zbavit nepříjemných parazitů…
A… nic se nestalo.
„Nic se nestalo,“ šeptnu k San.
„Možná je ještě moc brzo potom, co jsem přišla, asi musíš chvíli počkat.“
„Hm.“
Brumbál zvedl sklenici k přípitku.
Brumbál zvedl sklenici k přípitku.
„To nebude tím,“ povzdechnu si. Sakra, a už se zdálo, že máme řešení…
„Koukni,“ poukáže San, „pracujou ve skupinách.“
Má pravdu. Mařky mají hlavy dohromady a něco píšou… nebo, podle jejich znechucených výrazů, se o něco snaží. A nejde jim to a nejde.
„Mno, my jsme tu dvě. Shodly jsme se, že jim to už nebude fungovat, ne?“
„Když to říkáš…“
„A shodly jsme se, že nám bude fungovat to jejich poslání domů, ne? Obě? A jsme taky skupina…“
„Dvě jsou skupina?“
„No jo!“ plácnu se do čela. „Musí to být tři. Ale ty správné tři. Panna, matka… a ta třetí…“
„Cože?“
„To je Prattchet.“
„To já nečetla…“
„Jo tak. No, to je jedno, nejsme na Zeměploše, takže to snad neplatí. Ono taky hledat ve fandomu zrovna tyhle tři typy…“ zakroutím hlavou.
„Ale koho teda?“
V hlavě si probírám, jaké podmínky musí daná osoba splňovat. Tak, musí psát, nebo se aspoň o psaní pokoušet… hlavou se mi mihnou některá jména, jako fandom jsme celkem literárně plodní. Jenomže musí taky znát svět Harryho Pottera. To okruh nepatrně zužuje. A musím s ní být schopná vyjít. A, protože se nakonec bude jednat o to to napsat, musíme být spolu schopné psát… na mysli mi vytane pár jmen, ale ani jedna z oněch osob není dostatečně šílená. Pak si na kohosi vzpomenu a maniakálně se zazubím.
„Davaj papír…“
Najednou se kolem ní udělalo divně. Zatočila se jí hlava, zatmělo se jí před očima a zničehonic jako by byla teleportována do Velké síně Bradavického hradu…
Zničehonic, jako by byla teleportována, se u našeho stolu objevila Gwen. Objevila není to pravé slovo. Jak jsme se později dozvěděly, původně stála a opírala se o stěnu. Tato nyní zmizela, takže Gwen, zbavená podpory, provedla pár kreací na téma „opírám se o něco, co tu není“ při kterých se snažila chytit rovnováhu, aby svůj boj nakonec prohrála. Pro diváky to bylo jistě zajímavé rozptýlení, ale obávám se, že ona to tak nebrala.
„Sakra,“ zanadává Gwen, když se zvedá do sedu. Přitom její pohled padne na strop.
„A sakra,“ zopakuje. Potom mě její pohled najde.
„Teeess?“
Tohle už začíná být monotónní.
„No?“
„To jsou Bradavice, viď?“
„No-jo.“
„Velká síň?“
„No-jo.“
„Sakra,“ opět zopakuje Gwen, přitáhne si objevivší se židli a usadí se. Vrhne široký nervózní úsměv k profesorskému stolu a zeptá se:
„A v kterém díle jsme?“
„Ve Fénixově řádu.“
Zazní hlasité ticho. Cítím několik málo šokovaných pohledů od kolejních stolů a vidím několik významně hrozivých či nevěřícných pohledů od stolu profesorského. Pod jejich tíhou se nápadně zmenším.
„Tak se jmenuje ta kniha, pátý díl, víte, Harry Potter a Fénixův řád…“ vysvětlujícně mumlám, ale moc si tím nepolepším.
Gwen na mne vrhne opatrný pohled a šeptem se optá:
„To je kterej, já se v tom tolik nevyznám.“
„To je ten, jak podle Dragona, cituji, má Harry celý rok krámy.“
Veliké haló od zmijozelského stolu mě upozorní na fakt zdejší dokonalé akustiky, která způsobuje, že naše každé slovo je slyšet naprosto všude v síni. Hmmm. Gwen se však očividně rozsvěcí.
„Jo, takže obranu proti černé magii letos učí…“
„Umbridgeová.“
„Jo, to je ta růžová ropucha.“
Eh.
„Gwen, myslím, že tě slyší,“ registruji zlostí žhavý pohled osoby v růžovém od profesorského stolu.
„A co nám může,“ mumlá Gwen.
„No, třeba… Crucio?“
„Vždyť je tu Brumbál.“
„Ale ten tu nebude furt.“
„Nojo,“ zarazí se Gwen. Vrhne jeden ze svých patentovaných úsměvů. „To ten šok. Přemístění a tak. Pardon…“
Brumbál rezignovaně povzdechne. Nejen, že jeho problém s nezvanými návštěvnicemi trvá, ještě se zmnožil o další dvě příchozí.
„Dobrou chuť,“ smutně popřeje škole a na stolech se objeví jídlo.
San se vynoří zpod stolu a nandává si.
„San? Co tu děláš?“ udiveně si jí všimne Gwen.
„Coby, válím se smíchy pod stolem,“ odpoví naprosto klidným a vyrovnaným hlasem San.
Po večeři vystřelím ze síně tak rychle, jak jen to jde, vlekouc za sebou své dvě kamarádky. Opravdu nechci slyšet od Brumbála: Tess? Na slovíčko… Dovleču je do mých, vlastně už našich, pokojů a ani mě nepřekvapuje, že v ložnici jsou nyní tři postele. San zpraví Gwen o situaci.
„A ty si myslíš, že ve třech to bude fungovat?“ skepticky se optá Gwen.
„No… snad… jo…“ uvědomím si, že se stébla chytám. „To zjistíme až ráno,“ pokouším se uzavřít toto téma, „teď to ještě beztak nemůže fungovat, když jsme tě sem přitáhly.“
„Mluv si za sebe,“ ozve se San.
„No, hlavně si pojistíme, aby jim nešly dělat změny příběhu, a pak se uvidí,“ mlhavě plánuji. „Tři proti jedenácti. Muehehe. Naše síly jsou vyrovnané, co víc, máme přesilu,“ pronáším motivační řeč ke svým vojskům, když mě zasáhne zákeřný polštář a vrátí do reality.
„Já,“ pronese Gwen hrozivým hlasem, „chci zpátky. Hned. Držela jsem si místo na Fuku! Hodinu! Víš, jak je tam vždycky narváno! Začne co nevidět, a já tam chci být, rozumíš?“
„S tím nic neudělám, promiň,“ pokrčím rameny. Pak si něco uvědomím. „Počkej, Fuka měl být v pátek, vždyť jsem se vztekala, že ho nestihnu. A teď musí být sobota, protože…“
„Je pátek večer, Tess,“ chladně mě ujistí Gwen.
„To je divný,“ povídá San, „já měla taky pátek večer, když jsem se tu objevila, a to už bylo před kolika hodinami.“
„Super,“ zajásám, „tady je prostě pořád pátek večer!“
Na nechápavé pohledy vysvětlím: „Já měla pátek večer včera. Kdokoliv kdykoliv sem přijde, má tedy asi pátek večer, z toho plyne, že až se vrátíme, bude taky pátek večer a já stíhám svou sobotní přednášku!“
Gwen si povzdechne nad mými prioritami.
„Jestli se vrátíme,“ suše dodá San.
„Ale no tak,“ snažím se jim zvednout náladu, „San, kdo to říkal, že si tu chce pořádně užít? Užijeme si tu nějakou zábavu, a když se nám nepodaří přijít na to, jak zpátky, tak to určitě dokáže Brumbál! A třeba se nám to povede, ráno moudřejší večera.“
„No,“ praví Gwen zamyšleně, „Vlastně jsem ještě ani pořádně neviděla Snapea.“ Na její tváři se objeví mírně poťouchlý výraz.
„Tess, zítra se musíme seznámit s nějakejma lidma,“ vyžaduje San.
„Určitě se chci podívat do hodiny lektvarů,“ plánuje Gwen, „a na bylinkářství, jo?“
„Co Malfoy, jak vypadá?“ ptá se San.
„Jako třeba Harry mě ani moc nebere…“ pokračuje Gwen.
„Myslím Luciuse, ne Draca,“ upřesňuje svůj dotaz San.
Je toho na mě trochu moc.
„Vy budete moje smrt!“
