,,Babi, jdu se projít," zavolala jsem na babičku, která se se slovníkem v ruce pokoušela domluvit s našimi anglickými příbuznými. Ani jsem nečekala na odpověď a ztratila jsem se v šeru londýnských ulic. Byla jsem sama, ale babičce jsem řekla, že mám pár kamarádů. Ale opak byl pravdou. Nikdy jsem nebyla moc společenský typ, takže jsem tady znala jen pár malých děcek. Pro ně jsem byla atrakce, když poznali, že jsem cizinka.
Ze začátku jsem si myslela, že dva týdny jsou málo na to, abychom si stihli prohlédnout Londýn, ale když jsme měly za pět dní prohlédnuté všechny zajímavé věci, tak jsem se začala příšerně nudit a vydala se do tmavých ulic. Prohledala jsem snad všechny kouty nejbližších koutů, ale bylo tam úplně mrtvo. Dneska jsem se rozhodla vydat se trochu dál.
Ale nemělo to žádný účinek. Zdálo se mi, že se z ulic vytratil život. Rozzuřeně jsem kopla do popelnice a vylekala tím černou kočku. Chvíli jsem se za ní dívala, ale nakonec jsem pokračovala v cestě.
Obešla jsem pár blízkých domů, a když jsem to už chtěla vzdát a vrátit se domů, zaslechla jsem za sebou hlasitou ránu. Ze zvědavosti jsem se otočila a zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Blížila se ke mně postava v dlouhém plášti.
,,No ne, já mám z té nudy snad halucinace," zamumlala jsem a štípla se do ruky. Když ta osoba nezmizela, rozesmála jsem se bláznivým smíchem.
,,Co je tady k smíchu?" zeptala se postava a sklonila si dolů kápi. Zarazila jsem se a hlas se mi zadrhl. Stála jsem tváří v tvář Severusovi Snapeovi. Musela jsem se opřít o stěnu a pořádně se vydýchat.
,,Je vám špatně? Mohl bych vám dát lektvar." Začal se přehrabovat v kapsách svého pláště a já na něho zírala, jak měsíček na hnoji. ,,Ten to není, ten taky! Sorry, ale já ho tady nemám!" Když znovu promluvil, trhla jsem sebou a probrala se.
,,Však to nevadí, mě nic není," odpověděla jsem mu, i když se mi dost třásl hlas. Následně jsem si uvědomila, že na něho mluvím česky, ale on mi asi rozuměl, protože pokýval hlavou.
,,Mohl bych vám akorát nabídnout citrónové bonbony," podal mi čerstvě otevřený sáček, ale já se nevzmohla ani na jeden pohyb. Je to opravdu Snape, ten věčný necita? Jak je možné, že se tady jen tak objevil a nabízí mi bonbony?
,,Co tady děláte?" vystřelila jsem neomalenou otázku. Severus Snape, který by se choval podle knihy, by mi už odebral body, kdyby mohl, ale tady ten se jen usmál.
,,Procházím se," pokrčil rameny. ,,Copak kouzelníci se nemůžou svobodně procházet?"
,,Takže… takže vy máte opravdu hůlku? Ukažte mi ji prosím." Při slově hůlka se mi rozzářily oči a já napjatě sledovala, jak si ji vytahuje z kapsy. Když mi ji podal do ruky, málem jsem se zhroutila.
,,Zkuste s ní něco," pobídl mě a já se na něho užasle podívala.
,,Jsem přece mudla, a ten neumí kouzlit," namítla jsem.
,,Všechno jde, když se chce," pousmál se. ,,Možná vám k tomu pomůže citrónový bonbon." roztřeseně jsem šáhla do sáčku a bonbon si strčila do pusy. Zhluboka jsem se nadechla a hůlku pořádně chytla do ruky. Představila jsem si, že jsem opravdový kouzelník a cítila jsem, jak mnou projela podivná energie.
,,Lumos," zašeptala jsem, a když jsem uviděla, že se hůlka rozsvítila, vykulila jsem oči.
,,Tak vidíte! Musím říct, že vám to jde lépe než některým kouzelníkům," pochválil mě. ,,Měl bych pro vás nabídku. Jestli byste chtěla, tak byste se se mnou mohla podívat do našeho světa."
,,Samozřejmě, že chtěla," přikývla jsem nadšeně. ,,Ale babička mě bude hledat!" vzpomněla jsem si.
,,S tím si nedělejte starosti," mávl rukou. ,,U nás běží čas jinak než tady. Kdybyste chtěla jít domů, řeknete a já vás vrátím zpátky. Vraťte mi moji hůlku," požádal mě. ,,A teď se mě chytněte za ruku a nepouštějte se." Udělala jsem to a hned jsem pocítila hnusný pocit, jako by mnou někdo protahoval hadici.Raději jsem zavřela oči.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ