Náhrobek

-Pořád vidím ty oči, ty krásné smaragdové oči. Plné pochopení a přátelství, které bohužel jednou zmizelo.Jako první se z nich vytratilo přátelství k němu a poté i její život. Život z nich vyrvalo zelené světlo. Léta jsem vzpomínal a snažil se zapomenout, ale teď ty oči vidím znovu. Jsou usazené v tváři, kterou nenávidím od svých jedenácti let. To on za všechno může, to kvůli tomu chlapci je mrtvá! Kdyby se za něj neobětovala, Pán zla by ji nechal žít…možná.-

    Muži, sedícím za černým stolem, v ponuré místnosti, stékají z očí slzy. Je to podruhé co pláče. A podruhé kvůli ní. Ty oči v obličeji černovlasého chlapce, miluje a přitom je tak nenávidí. Nezvládá to. Nechce už žít. Postaví se před zrcadlo a namíří na svůj odraz hůlku. Vykřikne kletbu. Zelený proud světla se odrazí od hladké plochy pravdy a lži. Narazí do muže stojícího před ní. Znova vidí ty oči. A záplavu rudých vlasů. Podívá se pozorněji. A znovu zapláče. I tady, v tomto jeho vymodleném světě, leží dívka jeho snů v náručí toho mizery.

    Na jednom malém hřbitově stojí skupinka pozůstalých. Nikdo nemá tváře mokré od slz. Přesto cítí jisté dojetí, když čtou slova na žulovém náhrobku.