Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Chloëin příběh s velkým P od Terka
[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
 Povídka psána z pohledu samotné hlavní hrdinky Chloë.. Zatím úvod, tak pěkné čtení ;)
  Vyběhla jsem po schodech až domů, otevřela dveře a aktovku s učebnicemi hodila na lavici v předsíni. Už zase! Měla jsem toho všeho po krk. Zastav se Chloë! pokřikovalo posměšně nějaké děvče venku. Zašklebila jsem se a zamkla dveře. Na tohle nemám náladu.
  Svalila jsem se na gauč v obýváku a zaplat televizi. Přepla jsem všechny kanály, ale nikde nic. Jenom nějaké dokumenty o masožravých mravencích, což mě fakt nebere. Otráveně jsem vypla televizi a šla k lednici. Ležérně jsem otevřela dveře. Skoro prázdná. Jen nějaký sýr. Znovu jsem si povzdechla a posadila se na barovou židli k pultu.
  Doufám, že mi už dají všichni pokoj. Nemám sebemenší náladu poslouchat narážky na mé zašlé oblečení, rozčepýřené vlasy, bledou pleť a na to, že mám adoptivní rodiče. O co jim jde? Není jedno, kdo mě vychovává?
  Vstala jsem a nalila si do sklenice trochu šťávy. Venku bylo strašné horko, a tak jsem do sklenice hodila ještě pár kousků ledu. To všechno jsem dolila vodou a napila se. Okamžitě jsem pocítila úlevu.   Zavřela jsem oči a chvíli si vychutnávala to lahodné pití. A pak jsem si uvědomila, že mám dnes rozvážet balíky. Moje brigáda! Rychle jsem uklidila sklenici do myčky, popadla nachystaný batoh, kolečkové brusle a vyrazila.
  S rachotem jsem vjela rovnou na poštu, kde jsem se chvíli vydýchávala.

  ,,Promiňte, nechtěla jsem se opozdit. Já..." začala jsem, ale postarší paní za přepážkou mě uklidnila:
  ,,To nic. Támhle máš ty balíky. Dnes jsem tu ale pouze do čtyř, takže by sis měla pospíšit."
  ,,Kolik je hodin, prosím vás?"
  ,,Budou tři," odpověděla.
  ,,Páni. Kolik toho je?" Zkřivila tvář do soucitné grimasy.
  ,,Dost, abys už teď jela pozdě. Pospěš si a nevykecávej!" okřikla mě. Rychle jsem balíky naházela do batohu i do příruční brašny, popadla propisku a papíry k podepisování a vyrazila.
 
  Vítr mi čechral vlasy a já si jízdu plně vychutnávala. Byla to nádhera. Občas jsem mrkla na krajinu, která se kolem mě míhala. Dostala jsem se do první vesnice. Přijela jsem k prvnímu domu a zazvonila. Otevřely se dveře a v nich stála starší usměvavá paní.

  ,,Chloë! Tak ráda tě vidím. Dáš si čaj nebo ledovou tříšť?"
  ,,Snad někdy jindy, paní Richardsonová. Spěchám, víte? Mohla byste to tu podepsat?" Přikývla, že chápe, popadla propisku, podepsala mi papír a vzala si balík.
  ,,Děkuji, paní Richardsonová a nashle!" rozloučila jsem se a mířila k dalšímu a dalšímu domu.

  Konečně mi už zbýval jen poslední balík.
  U tohohle domu jsem ještě nikdy nebyla. Byl poněkud zanedbán, ale zaklepala jsem a zanedlouho mi otevřel postarší muž. Tvářil se, jako bych ho právě vytrhla z jeho oblíbené činnosti.

  ,,Dobrý den, pane. Nesu vám balík. Byl byste tak laskav a podepsal to tady -" ukázala jsem na jeden řádek. ,,- a tady?" ukázala jsem na řádek úplně dole. Zvedl pero a podepsal se.
  ,,Děkuji a přeji hezký den," řekla jsem a podala mu objemný balík. S očekáváním si ho převzal a já seskočila ze schodů.
 
  Dopadla jsem přímo na kolečka a hned se rozjela zpátky na poštu, kde mi dnes měli vyplatit výplatu. Mám na to už jen čtvrt hodiny, uvědomila jsem si a zrychlila. Pot se ze mne jen lil, ale já věděla, že si nesmím doprát oddechu, protože tím oberu moji adoptivní rodinu o peníze navíc a tím sama sebe oberu o peníze na studium. Vjela jsem na poštu přesně za minutu čtyři. Postarší paní z přepážky se zrovna balila.
  ,,Promiňte, že jsem se zpozdila," vydechla jsem.
  ,,To nic. Tu máš," podala mi úzkou obálku s penězi. Vzala jsem si ji.
  ,,Děkuji. Musím už jít. Mám ještě hudebku, a pak spoustu učení. Myslím, že dnes vůbec nepůjdu spát," řekla jsem.
  ,,Chápu," povzdechla si.
  ,,Tak nashledanou pozítří!" rozloučila jsem se a vyjela domů. Přeskočila jsem lavičku v parku a vrhla se nám přímo do dveří. Můj ,,táta" zrovna otevíral a já ho div neporazila.
  ,,Promiň," omluvila jsem se rychle a zouvala si brusle.
  ,,Kam ten spěch?" zeptal se s úsměvem.
  ,,Musím ještě nahoru pro noty a osprchovat se. Venku je strašné horko. Peníze nechám na stole v kuchyni. Tak zatím!" vyhrkla jsem a rychle vyběhla po schodech do svého pokoje.
  
  Cestou jsem vzala i mou tašku ze školy a hodila ji k psacímu stolu, odkud jsem si vzala noty a strčila je do batohu, se kterým jsem byla na poště. Rychle jsem se svlékla a vběhla pod sprchu. Ta mě příjemně ochladila a povzbudila. Co mi právě teď chybí? říkala jsem si a usmála se. Pak jsem si uvědomila, že jestli znovu přijdu pozdě, tak mě učitelka houslí přetrhne. Převlékla jsem se do krátké sukně a trička na ramínka a propocené oblečení hodila do pračky. Popadla jsem noty a vyšla z domu.
  Nyní jsem nemusela tolik spěchat. Měla jsem rezervu deset minut. Nic moc, ale alespoň něco. Šla jsem pomalým krokem a letní vánek mi lehce čechral blonďaté vlasy, které mi sahaly až po pas a lehce se vlnily.
  Konečně jsem dorazila do budovy, kde je Umělecká škola a zazvonila na mou učitelku. Ozval se bzučivý zvuk a já zatlačila do dveří, které povolily a já vstoupila do budovy. Byla tu taková zima, oproti venkovnímu počasí, až jsem se otřásla a rychle vešla do učebny. Neměla jsem svoje vlastní housle, chodila jsem cvičit k babičce, ale teď jsem na ně zapomněla.

  ,,Omlouvám se, paní učitelko, ale zapomněla jsem si housle," sklopila jsem zrak.
  ,,To nic. Půjčím ti svoje," usmála se na mě.
  ,,Děkuji." Vytáhla jsem si noty a položila je na židlí vedle sebe. Potom jsem vytáhla housle z obalu, položila si je pod bradu a začala převádět to, co jsem se naučila.

  Asi po hodině jsem byla propuštěna se skladbami na příští týden. To se nestihnu naučit, zabědovala jsem si pro sebe a vykročila domů. Asi na půl cestě mě stihl déšť. Ještě tohle, povzdechla jsem si a utíkala domů. Přede dveřmi jsem si vyždímala sukni a triko, a potom vstoupila dovnitř. Bylo šest hodin a za půl hodiny měla být večeře. To mám chvíli čas. Vběhla jsem do pokoje, zahodila noty někam na stůl a šla se usušit. Převlékla jsem se do suchého. Připadalo mi to, jako že zbytečně čerpám své suché oblečení. Ale co se dá dělat.
  Vešla jsem do kuchyně a posadila se za stůl. Popřála jsem všem dobrou chuť a hladově se pustila do své porce. Začal každodenní výslech o tom, jak se mám, co nového ve škole, jaké známky, a tak. Trpělivě jsem odpovídala, dokud jsem nedojedla svou porci a omluvila se, že musím dělat úkoly.
Šla jsem spát až pozdě večer s vědomím, že zítra to možná bude ještě horší než dnes. Ale to jsem se mýlila.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.