Spousta věcí se sice změnila, ale tohle zůstává stejné. Je to rituál. Jedna z tisíce pošetilých drobností, které vám pomohou ráno vstát.
Chodím sem už dlouho. Ne tak často - hodně cestuji - ale kdykoli jsem zpátky v Londýně, tohle je první místo, kde se zastavím. Ostrůvek klidu uprostřed vřavy.
Zvonek nade dveřmi zacinká. Ona vzhlédne a postaví na čaj. Usměje se, čímž dá najevo, že jsem vítán. Vážně nevím, jak to dělá, ale „můj“ stolek u okna je pokaždé prázdný. Jakmile se posadím, přistane přede mnou ten obrovský hrnek. Přitisknu na něj dlaně (ráno po úplňku jsou vždycky studené), a zadívám se ven.
Ranní Londýn má v sobě něco nemocného. Vážně mi svou mlhavou rozespalostí připomíná pacienta, který se horko těžko hrabe z peřin a plouží se do kuchyně uvařit čaj. Šine se dopředu krok sun krok a z nosu mu kape. Cítí se…vlastně úplně stejně, jako já.
Usrknu Earl Grey. Modrošedý akvarel za okenním rámem náhle naruší cosi cizího. Nepatřičně barevného. Prořítí se to kolem jako namydlený blesk…stačím zahlédnout jen siluetu útlého těla a dlouhých nohou. Rozcuchanou kštici v tom nejšílenějším odstínu růžové. Z úst mi vyklouzne spontánní uchechtnutí. Puberťačka na kolečkových bruslích musí všem těm ctihodným Londýňanům připadat jako narušitel. Poťouchlé kopnutí do kotníku jejich důstojnosti. Vím, jak moc mají rádi všechno, co se vymyká a ona je přímo předurčená k tomu, aby na ni pohlíželi s tichým podezřením. Je potenciálně nebezpečná. Stejně jako já. Ten divný samotář s obličejem, plným šrámů. Nakonec ale…nejsem v tom sám.
U vedlejšího stolu sedí neskutečně hubený mladík – moje mladší já, řekl bych. Má ovázanou paži. Pije silnou kávu, jejíž vůně se plíží všude kolem a stejně jako já, i on si o šálek hřeje ruce. Když si všimne, že se na něj dívám, věnuje mi cosi mezi úsměvem a ušklíbnutím. Na levé tváři má hluboký škrábanec. Ani jeho úplněk zjevně nepatřil k nejpříjemnějším. Pokyne mi svým šálkem a já si dodatečně všimnu nápisu na jeho černém, obnošeném tričku. Je to jen reklama na jeden z těch praštěných mudlovských filmů, ale stejně mě bezmála donutí vyprsknout.
American Werewolf in London.
Drsný soukromý vtípek.