„Budeš velký vůdce, máš ty schopnosti. Ale nesmí tě najít! Jsi pravý Nebelvířan, na to nikdy nezapomeň! Proto mi odpusť, musím tě schovat – MRZIMOR!“
Blonďatý chlapec se probudil. Další sen. Poslední dobou jich měl plno. Jen ten dnešní se vymykal.
Zdávalo se mu o dívce s hustými hnědými střapatými vlasy píšící si svůj deník. Pokaždé, jako by jej zahlédla, se vyděšeně podívala před sebe a pospíchala deník schovat. Vždy na to samé místo. Jakmile byl deník schovaný, dívka se uklidnila a vytáhla hůlku. Slyšel praskot dřeva, bušení na dveře. Když nevydržely nápor a praskly, seslala neznámá pokaždé tu samou kletbu. Avada kedavra. A on se pokaždé probouzel právě v této chvíli.
Zachumlal se do deky a více nepřemýšlel, proč se mu dnes zdál sen tak odlišný. Po chvíli opět usnul.
~*~*~
„Theo, vstávej!“ křičel mu kdosi do ucha. Byl to jeho spolužák Derek.
„Když mně se moc nechce…“ protestoval a přetáhl si přes hlavu peřinu.
„Copak? Zase se ti zdál ten sen?“
Theo odkryl svůj obličej. „Sen se mi sice zdál, jenomže jinej!“
„Ale nekecej! Nechceš mi namluvit, že po sedmi letech se ti jednou zdálo něco jinýho?!“
„Už je to tak.“
„A o čem byl?“ zajímal se dychtivě Derek.
„O tom jak mě Moudrý klobouk zařadil do Mrzimoru.“
„Jo,“ povzdechl si druhý chlapec, který očekával nějaký lepší příběh, „šťastný to den.“
„Proč myslíš?“ podivil se Theo a posadil se.
„Kterej jinej osel by mi dělal nejlepšího kamaráda?“
„Takže já jsem osel?“
„Už to tak vypadá…“
Theo, naoko rozčílen, popadl polštář a mrskl ho po Derekovi. Tím započala polštářová válka.
~*~*~
„Jak jistě všichni víte, blíží se den Fenrira Šedohřebeta. Proto je namístě, abychom si připomněli, kdo to Fenrir vlastně byl,“ prohlásil Owen Price – profesor kouzelnických dějin.
„Ale pane profesore,“ protáhl obličej Derek, „tohle si říkáme každý rok, nemůžeme to pro dnešek vynechat?“
„Kdepak, nemohli! Tohle si náš Pán přeje a Jeho přání je naší povinností plnit!“
„Co oči nevidí, to srdce nebolí,“ zamumlal Jeff, spolužák z koleje lva.
„Taková troufalost! Odebírám Nebelvíru deset bodů! Svou kolej si zasloužíte…“
„Děkuji!“ usmál se Jeff, drzost pro něj byla natolik typická, že to profesor raději více nerozebíral a vrátil se k Šedohřebetovi.
„Tak tedy; Fenrir, jeden z nejlepších vrahů Temného Pána-“
„Ale pane,“ podivila se Rachel, „já jsem si myslela, že Fenrir byl bystrozor, který chytal vzbouřence, a ne vrah!“
„Já jsem řekl vrah? Tak to se omlouvám, samozřejmě, že byl bystrozorem. Pracovní deformace… Takže raději to vyprávění přenechám na vás. Kdo začne? Tak třeba ty Rachel.“
Oslovená nasadila učitelský výraz a začala mluvit jako profesorka vykládající novou látku. „Fenrir Šedohřbet, byl sice jako malý pokousán vlkodlakem, ale nikdy nepřestal bojovat a neuchýlil se do kouta, ač si to dřívější situace – nadvláda vzbouřenců – žádala. Postupem času si vybudoval jméno, které znal každý vyvrhel dnešní společnosti, a byl respektován.
Když poznal našeho Pána, začal se aktivně podílet na organizaci, jež měla za cíl svrhnout vzbouřence a znovu nastolit vládu kouzelnického lidu v čele s naším Pánem.
Byl i u toho, kdy Draco Malfoy zneškodnil Albuse Brumbála a posléze jej byl nucen zabít. Také byl nedílnou součástí závěrečné bitvy, kde musel zabít mnoho vzbouřenců, protože jejich touha po krvi byla neutišitelná. Kdyby si dali říct, nemusel by je zabíjet…
Také v této bitvě zneškodnil Alastora Moodyho, přezdívaného též Pošuk Moody. Tuto přezdívku si vysloužil díky tomu, že všechny bojovníky za svobodu, které se mu podařilo zajmout, umučil k smrti těmi nejhroznějšímu prostředky, jaké si kdo dokáže představit…
Pane profesore,“ přestala náhle s výkladem, „proč kroutíte hlavou? Řekla jsem něco špatně? Nesouhlasíte s něčím?“
„Kdepak Rachel, říkáš to naprosto přesvědčivě! To kroucení hlavy se netýkalo tebe, jen jsem si něco ujasňoval.
Ano, stíhám poslouchat a ještě u toho přemýšlet,“ podíval se na Jeffa, který se už už nadechoval, aby ho mohl slovně napadnout – přemýšlet a poslouchat? Nemožné dělat zároveň!
„Rachel, pokračuj,“ pobídl ji Price.
„Takže; kde jsem to skončila? Ano, už vím… Poté, co se našemu Pánovi podařilo překonat největší hrozbu v podobě Harryho Pottera, si zbytek přeživších vzbouřenců vybudoval pevnost z Bradavické školy, kde setrvali vzdorovat celých pět měsíců. Poté jeden z nich, Neville Longbottom, pochopil, co je správné a ukázal odboji tajnou cestu do hradu. Za to byl ušetřen i s rodinou… Oni konečně mohli vyčistit Bradavice od té špíny! Bohužel, Fenrir se ve své statečnosti nabídl, že sám prozkoumá druhé patro. To mu bylo osudným – ta jeho ušlechtilost. V jednom pokoji na něj čekalo dvacet vzbouřenců! Omráčil skoro všechny, věřil, že zabíjení je to poslední, když tu náhle na něj zbaběle zaútočila Hermiona Grangerová. Seslala smrtí kletbu přímo do jeho zad. Naštěstí hluk způsobený bojem přilákal zbylé bystrozory a ti už se o Grangerovou postarali.“
„Díky Rachel za tvůj vyčerpávající příspěvek ke dni Fenrira, bylo to opravdu… poučné.“
„Přečetla jsem o Fenrirovi všechno, co se dá. Je to můj hrdina!“ prohlásila sebevědomě. „Až budu velká, toužím sepsat jeho životopis se všemi detaily jeho skvělého života!“
~*~*~
„Víš co mě vždycky zajímalo? Jak se do té místnosti vešlo dvacet lidí…“ přemýšlel Theo u oběda nahlas.
„Dobrá otázka,“ ocenil to vyučující, který procházel kolem. Nebyl to nikdo jiný než Owen Price.
„Pane profesore, je všechno pravda? Někdy se mi to zdá až neuvěřitelné…“
„Myslím, že tato debata se nehodí k mrzimorskému stolu, pane Versede.“
„Chápu… Když on si nikdo nechce se mnou povídat na toto téma,“ postěžoval si.
„A vy se divíte?“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „Ať žije demokracie!“
„Přesně tak! Ať žije…“
„Pane profesore, dáváte někdy doučování z dějin?“
„V zásadě nikdy, ale pokud něčemu nerozumíte, můžete se za mnou stavit, mile rád vám pomohu pochopit…“
„Jste laskav. Kdy máte volno?“
„V pátek odpoledne.“
„Tak já se za vámi zastavím.“
„Dobře,“ profesor položil Theovi na ruku na rameno a ztišeným hlasem pověděl: „Pán by si měl dávat pozor na sedmnáctileté, ti už umí přemýšlet…“
~*~*~
Theovův kamarád si dělal starosti: „Ty za ním opravdu chceš jít? Víš, jak to bude vypadat?“
„Mně je úplně jedno, jak to bude vypadat! Chci konečně nějakou odpověď!“
„Já se radši ani neptám…“
„A to je ten problém. On se nikdo neptá. Štve mě to!“
„Ne, tebe to neštve. To jen ta tvá neukojitelná touha po všem možný i nemožným! Proč se v tom šťourat? Vždyť víš, že to Pán zakázal…“
„No a jak to zdůvodnil?“
„Proč se mě tak hloupě ptáš? Děláš, jakoby jsi to nevěděl!“
„Ale já to nevím!“
„Co to povídáš? Přece je to kvůli vzbouřencům…“
„… kteří v historii našli tak rozporuplné informace, že už nevěděli, co je dobro a co zlo. Nakonec je zlo natolik ovládlo, že chtěli moc a celou zemi jen pro sebe… Jo tohle znám!“
„Tak co povídáš, že nevíš?“
„Říkám, že tohle znám, ale kolik je na tom pravdy?“
„Theo, kamaráde, radím ti dobře, nech plavat tu tvoji pravdu nebo se ti to šeredně vymstí.“
„Ale Dereku, já se jdu ptát jenom Price,“ prohlásil Versed, chtěl tímto uklidnit přítele.
„Co o něm víš? Co když tě napráská?“
„On? Neřekl bych…“
„Hraješ si s ohněm.“
~*~*~
Theo zaťukal. Jakmile se ozvalo „Dále!“, vstoupil do kabinetu a rychle za sebou zavřel dveře. Kabinet se mu zdál jako každý jiný, až na jednu maličkost. Na stěně vysel obraz plyšového medvěda s červenou mašlí kolem krku. Když ho uviděl, musel se usmát.
„Možná vám připadá směšný,“ řekl profesor spatřiv jeho pohled, „ale je to to nejcennější, co mám!“
„Pardon, jen mi to přišlo vtipné, abych u vás našel obraz s hračkou…“
„Je mi úplně jedno, kdo co na obraze vidí. Já bych ho nikdy nedal z ruky!“
„Nějaká citová záležitost?“
„To si pište! Tak na jakou část historie se mě chcete zeptat?“
„Ona je to spíš taková všeobecná otázka…“ odmlčel se.
„Ano?“
„Kde je pravda?“
„P-p-p-r-ravda..? Řekl jsi to slovo?“
Theo přikývl.
„Nevím, kde je. Ale musím ti říct jedno – hledej odpovědi v každé maličkosti, která by ti ji mohla říct. Neboj se jít za ní.“
„Za ní?“ podivil se – vzpomněl si na své sny.
„Ano, za pravdou. Nebo jsi myslel někoho konkrétního?“ Profesor pohlédl na svůj obraz.
„Ne,“ zavrtěl Theo hlavou.
~*~*~
„Pohni, už jsme tam měli bejt před deseti minutama! Jestli si někdo všiml, že tam nejsme…“ rozčiloval se Derek.
„Prosim tě, mezi dvěmi stovkami lidí si určitě všichni všimnou, že zrovna my dva tam nejsme,“ ťukal si na čelo Theo, ale přesto zrychlil tempo.
U komnaty postávali poslední, kteří chtěli k jejímu vchodu položit květiny na počet Fenrira. Byli to především prvňáci, jež tento zvyk prováděli poprvé. Také tam stála a posmrkávala jeho největší obdivovatelka Rachel.
Jakmile je spatřila, zvolala: „Už jsem myslela, že nepřijdete uctít jeho památku… pak bych to musela nahlásit řediteli Lestrangerovi.“
„Jak milé,“ zašeptal Theo svému kamarádovi.
Ten přikývl. „Náš malý bonzák…“
„Byl to hrdina!“ pověděla náhle Rachel a utírala si kapesníkem slzy. „Zbabělá Grangerová! Kdyby se mu postavila čelem, mohl tu ještě dnes být a dál konat dobro!“
„Jistě, zlá, ošklivá Grangerová,“ přikývl trošku znuděně Theo. Tohle poslouchal už sedmým rokem. Nechápal, co na něm ta holka vidí… Opřel se o zeď a na hromadu kytek přihodil svou zvadlou gerberu. Hleděl do místnosti a náhle ho bodlo v žaludku. Pocítil déjavu. Ale proč? Fascinovaně hleděl na místo, kde byl zabit Šedohřbet. Naslouchal tomu, co místnost říká. Jenomže její jazyk se mu nedařilo rozluštit. Popošel blíže. Prohlížel každý detail. Sem tam mu byl nějaký povědomý. Kde jsem to jen viděl… „To je ono!“ vykřikl znenadání.
Derek se na něj udiveně podíval a Rachel sebou vyděšeně trhla.
„Jsi normální?“ utrhla se na něj. „Víš, jak jsem se lekla?“
„Kámo, jsi v pořádku?“ strachoval se Gutless o duševní zdraví svého přítele.
Jenomže Theo je neposlouchal. Radostně objal Rachel, políbil ji na tvář a odtančil si to neznámo kam.
„Je ten Versed v pořádku?“ zeptala se vyjevená Rachel.
„Nemám zdání… Budu to muset jít zjistit!“
~*~*~
„Theo! Co to k sakru mělo znamenat?“ požadoval vědět Derek, když ho našel.
„Víš, jak jsem ti říkal, že tu místnost, o které se mi zdává, že jí znám? Tak už vím odkud. Je to přesně to místo, kde zabili Fenrira!“
„A?“
„Večer se tam půjdu podívat. Prozkoumat to!“
„Cože? Jsi zdravej? Copak si myslíš, že tam asi tak najdeš?“
„Deník!“ prozradil vzrušeně Theo.
„Prober se! Vždyť to je jenom sen! Kterej satanáš ti to vtloukl do hlavy, podívat se tam?“
„Profesor Price.“
„Profesor Price, profesor Price,“ šklebil se Derek. „Profesor Price?“ došlo mu. „To myslíš vážně? Co ti proboha řekl?“
„Že jestli chci znát pravdu, musím se chytat každého stébla!“
„A mluvil o tom, abys věřil snům a chodil hledat neexistující deníky?“
„Ne, jen abych hledal pravdu i tam, kde to na ní nevypadá.“
„To je sice moc pěkné, ale slib mi, že dnes večer nikam nepůjdeš!“
„To nemůžu! Prostě tam půjdu a porozhlédnu se. Když nic nenajdu, uznám, že jsem se strašlivě mýlil a pro příště budu tvé názory brát v potaz, platí?“ Theo natáhl paži.
„Tak dobře, ale byl bych mnohem raději, kdybys nikam nechodil…“ Derek stiskl nabízenou dlaň.
~*~*~
Bylo půl dvanácté a Theo už dále nevydržel čekat. Všichni jeho spolubydlící spali, ač si Derek řekl, že vydrží a bude vzhůru, až se Versed vydá na své malé dobrodružství. V devět hodin však spal jako dřevo.
Tiché vyplížení z mrzimorské společenské místnosti se povedlo. Nikdo si ničeho nevšiml. Nyní ho „jenom“ čeká cesta k pomníku Fenrira Šedohřebeta. Snad cestou nikoho nepotká.
Srdce mu bušelo strachem a vzrušením zároveň. Tlouklo tak zběsile, až se děsil, že tento zvuk je příliš hlasitý. Co když ho někdo uslyší?
Kradl se tak tiše, jak jen dokázal. Opatrně nahlížel za každý roh. Ještě jedno poschodí. Pozor, tenhle schod mizí… Šup, přeskočit tento, aby nevydal skřípějící zvuk… Zahnout vpravo.
Nečekal, že cesta bude tak snadná. Přestupovat školní řád se mu náhle zalíbilo. Je to tak snadné! A navíc k tomu ten pocit… stoupající adrenalin… co si hoch v sedmnácti může přát víc?
Podlezl saténovou překážku, jenž má ukazovat, kam žáci mohou a kam nesmí. Svižným krokem přešel celou místnost. Moc energie mu to neubralo. Místnost to nebyla obří, spíše by se dala nazývat komůrkou.
Naproti němu visely tři obrazy. Došel k tomu úplně napravo, kde byla vyobrazena dáma v růžovém. Zatlačil na kámen, jenž se nacházel v blízkosti podlahy přímo pod tímto obrazem. Neslyšně se za ním vysunul jiný kámen. Nebýt snů, nikdy by ani netušil...
Již věděl, že jeho sny nejsou obyčejné. Jen skrývají pravdu. A teď se jí nehodlal pustit. S třesoucím se tělem došel ke kameni. Byl dutý. Obsahoval prostor na knihu. Je tam! Málem nahlas zajásal, naštěstí si v čas uvědomil, v jaké je situaci.
Vyňal ji. Pohladil po deskách. Přitiskl k hrudi. Kámen se opět zasunul. Namířil si to zpět do Mrzimoru a o tolik šťastnější!
Jenomže nic není tak snadné. Jen co vyšel z místnosti, začal se odnikud linou uši trhající zvuk. Theo začal panikař. Prchal, co mu síly stačily. Urychleně vybafl na brnění heslo. To ho vpustilo na kolej. Zde už řev slyšet nebyl. To ho trochu uklidnilo. Přesto byl vyděšený.
Když byl kousek od postele, ucítil, jak deník zavibroval. Postel ukázala, že má také svá tajemství. A to v podobě prostoru na uschování knihy. Nic není náhoda. Ale prostor nebyl prázdný. Byla v něm lahvička s tekutinou a lístkem.
„Lumos!“zašeptal Theo, aby si mohl zprávu přečíst.
Vypij ji. Budeš spát jako miminko a nikdo nic nepozná. Až budeš deník opět chtít číst, stačí pomyslet.
Popadl lahvičku a zaměnil ji s deníkem. Tajná zásuvka se znovu skryla. Už už se chtěl napít, když ho napadlo, že tu po něm zůstanou důkazy – lahvička. Co s ní?
Nápad…
Napil se, do prázdné nádoby vložil papír se zprávou a celé to vhodil na nebesa. Tam se snad nikdo koukat nebude… Theo zazíval a znaveně ulehl do postele. Ani přikrýt už se nestihl…
Kdyby mu to trvalo o pár chvil déle, bylo by pozdě. Do pokoje vstoupil ředitel s rozsvícenou hůlkou. Zkoumavě se rozhlédl po pokoji. Za ním napochodovali tři muži.
„Zkontrolujte, jestli všichni doopravdy spí,“ nařídil jim.
~*~*~
„Bože můj, tys tam vážně šel?“
Theo přikývl.
„No a byl tam ten tvůj vysněný deník?“
Zaváhal… „Ne, nebyl… Měl jsi naprostou pravdu, jsou to jenom sny… Ale nikomu se, prosím tě, nezmiňuj, že jsem se tam vypravil…“
„Kam jsi se vypravil?“ zajímala se Rachel, která slyšela jen poslední část. „Snad ne k místu, kde zavraždili Fenrira?“
„A proč bych se měl zrovna tam vypravovat?“ ptal se Theo dříve, než stačil Derek cokoliv povědět.
„Tys to ještě neslyšel? Včera večer se do té místnosti někdo vkradl a něco odnesl!“
„Jak se může vědět, že něco odnesl?“ podivil se Versed.
„Prý jsou tam nějaká čidla, která to dovedou odhalit a spustit alarm. Když člověk vejde dovnitř, tak nic, ale pokud by cokoliv chtěl odnést, okamžitě se spustí…“
„To je chytré, že jo, Dereku?!“
„Co? Jo!“ přitakal.
„A kam jsi to tedy šel?“
„Do dívčí umývárny… Zkouška mužnosti, Rachel…“
„Vy kluci jste vážně padlí na hlavu. Ale neboj, já to nikomu neřeknu!“
„Ty jsi tak úžasná!“ zvolal Theo.
„Vážně? Tak díky…“ usmála se naivně.
~*~*~
Konečně zůstal sám na pokoji. Nikým nerušen. Seděl na své posteli a myslel. Toužil číst v deníku. A tak se tajná zásuvka otevřela.
Se zatajeným dechem vzal deník. Zásuvka opět zmizela. Tep se mu zrychloval. Pohladil tmavě modré desky. Kolik toho asi skrývají?
Otevřel jej. A četl.
Hermiona Jane Grangerová
19. září 1979 – 23. února 1999
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ