Kapitola druhá – Utekla před rozlitým mlékem, ale slíbila, že vytře
Theo se podivil: „Datum úmrtí? Jak ta žena mohla vědět, kdy umře?“ Bylo mu to záhadou. O to více chtěl deník přečíst. Obrátil list a zahleděl se do hustého drobného písma.
Zdravím tě, ať už jsi kdokoliv. Jen snad ne jeden z nich. To by tento deník byl bezúčelný. Nevím, jak dlouhá doba utekla ode dne, kdy jsem jej sepsala. Doufám, že z informací, které Ti chci poskytnout tímto prostřednictví, se nic nezměnilo.
Nejsem si jistá, jestli ti to něco řekne, ale kdo by neznal příběh Harryho Pottera? Nemám mnoho času se jím tady zabývat, a proto spoléhám na to, že se k tobě donesl.
Neville Longbottom není zrádcem. Jen součástí plánu, jak zachránit Harryho poselství. Spolu s Lenkou vedou odboj proti Němu. Museli ho znovu postavit na nohy. Fénixův řád nesmí být zapomenut!
Nevím nic o situaci, jež vládne Bradavicím, ale doufám, že se nic nezměnilo od mých školních let. Snad zde existuje nějaký profesor, jež je proti Voldemortově nadvládě. Předej mu poselství, pokud mu věříš. McGonagallová? Prýtová? Kratiknot?
Najít Severuse Snapea. Ví všechno.
Až nastane ten pravý čas, vrátí se do Anglie znovu Nebelvír. Dobro zvítězí!
Já se jen mohu modlit za to, že od mé smrti neuběhlo příliš mnoho času. Jestliže ano a všechna naše naděje zemřela, doufám, že zemřela i s Voldemortem! Je tu však něco, co ani Neville neví. Nebyl čas. Rozhodnutí byla příliš rychlá a my jsme nevěděli, jestli ho nepodrobí výslechu, proto tato informace zůstala skryta. Je ještě jeden. Najděte ho a zničte! Potom teprve můžete zahubit Voldemorta!
Už je slyším, jsou tu. Snad náš plán vyjde. Vezmu jich s sebou, kolik to jen půjde! Za Harryho, za Rona, za Brumbála a za všechno světlo, co zbývá.
Ty, jenž jsi našel můj deník, jsi Vyvolený. Vybrala jsem si tě. Promiň, že na tvá bedra dávám tak těžký úkol, ale ani Harry si nemohl vybrat jinak. Zachraň svět. Doufám, že víš všechno, co potřebuješ. Hlavně najdi Snapea!
Sbohem. Nikdy nezapomeň, že v tebe věřím a budu tě doprovázet na tvé cestě. Měj deník stále u sebe. Pokud ti bude věřit, stane se tvým rádcem. Jsou tam veškeré mé znalosti a poznatky. Jejich tajemství bude prozrazeno, až vyřkneš nahlas to heslo, to jméno.
Nemám čas, ti ještě něco vysvětlovat. Už cítím dech smrti. Rone, už jdu!
Text končil a Theo byl naprosto zmatený. Kdo je to Severus Snape? Voldemort? Harry? Ron? Lenka? Ti tři profesoři? O Brumbálovi a Longbottomovi se mu cosi vybavuje, ale co ti ostatní? Kdo jsou? Možná je načase se zeptat profesora Price, ale nenápadně. Byl k deníku nedůvěřivý. Nechtěl ho nosit u sebe. Kdepak! Má skrýš v posteli a tam taky bude!
~*~*~
„Prý je až z Ameriky…“
„Slyšel jsem, že je tu kvůli tomu spuštěnému alarmu…“
„Už jsi ho viděla? Je docela pohledný…“
„Má vůbec cenu chodit do školy na půl roku?“ zeptal se Theo svého kamaráda. Ten se na něj podíval způsobem vždyť-je-to-tvoje-vina. „Ty víš, co je zač?“
„Ne, vím, co ostatní; že je z Ameriky a že si na svůj příchod vybral docela podezřelý čas… dva dny po spuštění alarmu…“ Derek se významně zahleděl na Thea.
„Přece tu nemůže bejt kvůli tomu, ne? To by snad poslali někoho staršího…“
„To by byla docela velká náhoda, nemyslíš?“
Theo jen pokrčil rameny. „To by mě zajímalo, kam ho Moudrý klobouk zařadí.“
„Typuju Zmijozel.“
„Já Nebelvír.“
„Dáme sázky?“
„Proč ne? A o co?“
„O galeon!“
„Beru!“ přikývl Theo a potřásl si s Derekem.
~*~*~
„To je naprosto nespravedlivé!“ výskal.
„Sázka je sázka, tak naval prachy!“
„No, jo, vždyť už je hledám…“ Chlapec prošacoval všechny kapsy, které mu přišly pod ruku. „Našel jsem je, tady máš,“ řekl Theo a hodil po Derekovi drobné. Ten vytáhl hůlku a než se stačily rozletět do všech stran, tak je mistrně přitáhl do napřažené dlaně.
„Tys měl bejt v Havraspáru,“ podotkl Theo.
„Neříkej, jako bys nevěděl, že mi to takhle jde jen mimo učebny,“ zazubil se Derek. „Tak co, změnil si názor na Jimmyho nebo ne?“
„Nezměnil! To, že se dostal do Zmijozelu, přece neznamená, že je tady, aby řešil, kdo se dostal do svatyně Fenrira…“
„Ale něco jsi z ní přece jen musel odnést,“ dostal ze sebe Derek. Dlouhou dobu nad tím přemýšlel, protože pokud je pravda to, že se alarm spustí jen v případě odcizení nějakého předmětu, musel jeho přítel zákonitě něco odnést.
„Kolikrát ti mám opakovat, že jsem nic nevzal?“ zvýšil hlas Theo a znepokojeně se podíval na svou postel. Musí si promluvit s Pricem, umínil si.
„A nelžeš?“
„Já přísahám!“
~*~*~
Jimmy Rude byl velký tajnůstkář. Nikomu nechtěl prozradit, proč přišel do Bradavic. Nebo spíš takhle: nikdo nechtěl věřit tomu, co tvrdil.
„Naše rodina uslyšela Pánovo volání. Čistá kouzelnická rasa se musí spojit, a proto jsem tady. Chci pomáhat vytvořit lepší svět!“
Přesto si všichni mysleli, že ve škole hledá zrádce. Mohly za to jeho otázky. Všetečné otázky. A ze strachu raději všichni odpovídali pravdu a nic než pravdu. Až se jednou střetl s Theem.
„Ahoj, můžu si přisednout?“
Theo přikývl, nepodíval se, kdo se ptá. Předpokládal, že nějaký student, stejně jako on, si chce v knihovně spořádaně sednout a studovat. Ale tak to nebylo.
„Co čteš?“ zajímal se prozatím neznámý, stačil jeden pohled a Theo ho poznal.
„Proč se ptáš, Rude?“ podivil se trochu nepřátelsky. „Stačí si přečíst název na obálce.“
„No, nějak se začít musí,“ pokrčil rameny a zahleděl se na obal knihy. „Dějiny Bradavické školy. Našel jsi něco zajímavého?“
„Jistě,“ odsekl Theo a vstával ze židle. „Že jí chybí pár stránek,“ prohlásil příkře a odešel.
~*~*~
„Ty seš ale idiot!“ prohlásil Derek hned poté, co mu Theodor odvyprávěl, jak proběhlo první střetnutí s Jimmym Rudem.
„Když myslíš,“ pokrčil rameny. „Aspoň pro příště ví, že z něj nemám strach jako polovina školy!“
„Možná bys měl! Byl za mnou a já…“
„Neříkej, že jsi mu něco pověděl?!“
„Theo, je mi to líto, ale řekl jsem mu o tom, jak ses rozhodl, že tu místnost půjdeš prozkoumat…“
„Proč jsi to udělal!?“
„No, on si mě odchytil, když jsem byl sám a já… nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem mu řekl, že jsi tam byl, ale že jsi nic nevzal.“
„Jo, to ti určitě sežral,“ odsekl otráveně Versed a přemýšlel, jak z toho vybruslit.
„Neboj, jen ho taky ujistíš, že ses tam byl jen poklonit Fenrirově památce a bude to v pohodě,“ usmál se křečovitě Derek.
„Hm, to už vidim! Díky Dereku! Ještěže jsi byl tak hodnej a neřekl mu o tom, že se mi o té místnosti každou noc zdálo! To by byl vrchol!“
„Víš, já…“
„To si snad ze mě děláš srandu?“
~*~*~
Jimmy se mnohokrát snažil promluvit s Theem, ale ten se mu širokým obloukem vyhýbal či neodpovídal na jeho pozdravy, dotazy. Nejčastěji se potkávali v knihovně, kde Rude trávil veškerý svůj čas a studoval. Nebo snad poslouchal cizí rozhovory?
Theodor se konečně rozhodl, že půjde za profesorem Princeem a zeptá se jej na ta jména, která si přečetl v deníku. Jenomže přesně v ten den, v tu hodinu, kdy zaklepal na dveře jeho kabinetu, a ty se posléze otevřely, nespatřil nikoho jiného než Jimmyho Ruda. Rozpačitě na sebe chvíli hleděli, dokud Theo nezahlaholil, že to může počkat, a odešel. Od té doby přestal profesoru důvěřovat. Na koho se v této škole může obrátit a věřit mu? Na Dereka? Kamaráda bojícího se vlastního stínu? Nikdo důvěryhodný neexistuje. Musí začít pátrat sám. Jenomže i když začne v místní knihovně, pomůžeme to pochopit minulost a odhalit, kdo tu vlastně lže?
~*~*~
Tak usilovně, jak se věnoval přípravám na OVCE, se věnoval i pátrání po odhalení minulosti a především získat nějaké informace o jménech z deníku; o všech – Longbottom, Brumbál, Harry, Ron, Hermiona, Snape, Kratiknot, McGonagalová či Prýtová. Studoval knihy o historii Bradavic, významných kouzelnících a čarodějích. Podle data z deníku pochopil, že zde působili před sedmnácti lety a více. Hledal. Pátral. Nevysvětloval Derikovi proč. Neodpovídal na otázky. Veškerou svou energii směřoval k získání nějakých informací. Bylo to však marné. Nenacházel nic užitečného. Avšak o Brumbálovi bylo spousty novodobých knih, které se zabývaly tím, aby jej ukázali jako černokněžníka a zlého tyrana a s ním tak ukazovali i Harryho Pottera.
Theo přemítal, zdali je v těchto svazcích pravda či lež. Pokud by to vše byla čistá pravda, držel v rukou – v posteli – artefakt, jež byl omámen černou magií, a dokonce je i možné, že by ho, Theodora, mohl nějak ovládnout, použít proti Pánovi. Jenomže jak nalézt pravdu? Byl rozmrzelý z celé této záležitosti. Často i litoval toho, že nepřemohl svůj odpor k Rudeovi a nedošel za profesorem Princeem vyřknout nahlas pár svých otázek. Věděl však, kdyby byl oddaným Pánovi a jeho cílům, určitě by jej udal řediteli Malfoyovi a ten by se postaral o to, aby Theo již nikdy neviděl své rodiče. Ano, tak to tu chodilo. Kdo by se pokusil popřít, vyvracet či znehodnotit Pánovu vládu, vše, co učí své poddané, ten by skončil v Azkabanu, odkud by se nikdy nevrátil, neboť by se o něj jistojistě postarali zdejší strážci, mozkomorové. Tak proto zůstával jen ve zdejší knihovně. To přeci nemůže být nikomu podezřelé! Leda tak jeho přátelům, což by ani tak nevadilo, protože jen jediný člověk byl jeho přítelem, Derek, ale ten byl tak vyděšený z jakéhokoliv kroku, že Thea určitě nešel udat. A ostatní? Ti ho neohrožovali. Starali se pouze o sebe. Věřili.
Blížilo se zkouškové období, Theodor si věřil; připravoval se. Navíc při pomyšlení na neúspěch se uklidňoval, že přeci nijak zvlášť nezáleží na výsledcích. Jeho otec, Andrew Versed, vlastnil veliký podnik, v mudlovské světě by byl jistě označen za továrnu, který vyráběl vzpružovací lektvary a různé doplňky pro rychlé uzdravení po různorodých zásazích kletbami, a prosperoval. Jak to? Vláda, Lord Protektor, se činila… Zrovna se probíral nejzaprášenějším oddělením knihovny, bylo půl hodiny do večerky, když se vedle něj zničehonic objevila skřítka. Lekla se ho stejným způsobem, jakým se lekl on jí. Poté si zřejmě uvědomila své místo a poklonila se mu: „Copak pán hledá? Třeba by mu mohla bezvýznamná skřítka pomoci.“
Theo se zamyslel. Možná by mu mohl, ten uzlíček šatů stojící před ním, nějak pomoci.
„A slíbíš mi, že nikomu neřekneš, co chci vědět?“
Skřítka se znovu uklonila. „Jak pán přikáže, tak skřítka učiní.“
„Výborně,“ usmál se Versed hlavně proto, že ho cosi napadlo, „jak dlouho zde pracuješ?“
„Dvacet jedna let,“ odpověděla poslušně a bez vyptávání, nač to potřebuje vědět.
„Takže bys možná mohla vědět něco o knize nebo knížkách vypovídající pravdu o,“ odmlčel se, protože pochopil, že uvést skřítce celý výčet jmen, nemá cenu, a tak se rozhodl, že uvede jen jedno. Na jazyk přišel: „Severusi Snapeovi?“
Skřítka ztuhla, ale pověděla přeci jen pár slov, která však Thea vůbec neuspokojila: „O panu Severusi Snapeovi neexistuje žádná kniha.“
Chlapec se zachmuřil a přemýšlel, proč má najít muže, který pro historii čehokoliv, zřejmě nic nepředstavoval. Proč má najít tak bezvýznamného muže? Rozhodl se proto, že to zkusí jinak: „A ty znáš nějaké informace o Severusi Snapeovi?“
Stvoření se zhluboka nadechlo. „Skřítka má zakázáno mluvit o tomto čaroději.“
Theo se zarazil. „Proč?“ vypadlo z něj.
„Skřítka má zakázáno odpovědět pánovi na otázku.“
„Proč?“ zopakoval, neboť byl zvyklý, že skřítci udělají pro kouzelníky cokoliv. Nikdy se nesetkal s žádným, který by nevyhověl a už vůbec si nedokázal představit skřítka, který by to měl zakázáno.
„Skřítka má zakázáno odpovědět pánovi na otázku.“
„Dobře, to už jsem slyšel…“ přemýšlel na plné obrátky. Nyní s určitostí věděl, že Snape byl někdo důležitý, protože kdosi zakázal o něm mluvit skřítce stojící před ním. A rád by věděl proč. Konečně našel někoho!, kdo by mu určitě dokázal povědět konkrétní pravdivé informace. Musí to ze skřítky vymámit. Ale jak? Věděl, že v této společnosti, kde žil, by se to z ní mámilo po zlém, a proto to on zkusí po dobrém. Někdy je lepší jít proti proudu.
„A jak se jmenuješ?“
Nečekal, že se stane to, co se stalo. Velké oči, které se na něj upíraly, se začaly utápět v slzách. K slzám za chvíli přiskotačil na pomoc i bolestný skřek. Theo nechápal, co udělal tak špatného, vždyť se jí jen zeptal na jméno. Co je na tom špatného? No, určitě ten hluk co způsobil. A již bylo pár minut po večerce. Ano, ze čtení knih nikdo nepojme podezření, ale z hluku, který vychází z nejstarší knihovny po večerce? To už je jiná. Zde se tresty nešetřilo. Kdykoliv jen byla malá možnost, že by mohl být dán, bez váhání byl dostán. Dokonce se zde dostávaly i body za to, když některý student udal svého spolužáka za nějaký přestupek. Proto ta nevraživost vůči ostatním. Proto ta neochota navazovat nové přátelské vztahy. Bradavice už nejsou takové, jaké je znával Harry či jeho rodiče. Ale to Theo netušil, dokonce věřil tomu, že škola taková byla odedávna. A dokonce, i když pátral po „své pravdě“, nikdy nepřestal brát Lorda Voldemorta za svého Pána. Nikdy nepřestal věřit jeho výrokům. Jen pochyboval o některých pravdách, které nezapadaly. Těch nezapadajích si všimnout je ti, kteří dokáží hledět. A k těmto pochybám ho vždy vedly jen sny, které míval. Bez nich by byl jen další prázdná duše, která hltá a miluje svého Pána. Tak jako většina kouzelnického společenstva. Nikdo netušil, že by mohlo být lépe. Protivníci byli zničeni, vymazání z historie. A lidé, kteří si pamatovali takové osobnosti, jako byl Brumbál nebo Harry Potter, pomalu zapomínali. Ze strachu. Své děti neučily následovat Pána, ale ani to nebránili. Prostě se vzdali. A to jejich děti netušily.
„Co je to tu za kravál?“ ozval se hrubý hlas.
Skřítka se uslzeně podívala na Thea. „Omlouvám se, že jsem způsobila problémy, pane. Winky vám to splatí informací.“ A byla tatam.
Silná paže ho popadla za límec. „Tak to si schytáš! Už šest minut máš být v posteli. Jméno! Kolej!“ zahřměl hlas pana Serifina, místního školníka a občasného dozorce. Čeho byl dozorce, nikdo nevěděl – tedy ze studentů –, ale všichni tušili, že v tom nebude nic příjemného.
„Theodor Versed, mrzimor.“
„Půjdeme rovnou za ředitelem! Takový přestupek! Alou!“ popostrčil Thea před sebe a neustále ho šťouchal do zad, dokud nepřišli do ředitelny.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ