Severus vztekle kopl do zdi ve svém pokoji a zaklel. Tohle byly rozhodně nejhorší prázdniny jeho života.
Začalo to vlastně už v Bradavicích. Konflikt s Potterem a tou jeho bandou po zkouškách NKÚ. Jak ho zesměšnili před tolika spolužáky. A před Lily. A ona… řekla mu Srabusi. Srabusi! Tohle si dovolila, taková mrňavá mudlovská … Severus se zarazil. Ne, tohle už nikdy neřekne. Aspoň o Evansové ne. Možná o těch ostatních. Ale ne o Lily. Vždyť se ho zastala, uznal v duchu. Jenomže pak mu vyklouzla ona nešťastna nadávka a Lily s ním už nepromluvila. Ani jeho omluvu nepřijala.
Z nádraží King´s Cross se musel domů dopravit sám. Mudlovskými dopravními prostředky! Severus tajně doufal, že když Lily uvidí, že ho nikdo u spěšného vlaku z Bradavic nečeká, nabídne mu, aby jel s ní a s jejími rodiči, jako se to už nejednou stalo. Byla by to ideální příležitost ke smíru. Jenomže než se dostal skrz přepážku z nástupiště 9 a ¾ do mudlovské části nádraží, Evansovi už zjevně byli pryč.
Když se Severus šoural Tkalcovskou ulicí, přemýšlel, jestli Lily Evansovou během prázdnin potká na některém z „jejich“ míst. Ano, ujišťoval v duchu sám sebe, když Evansová nebude pod špatným vlivem těch idiotů z Nebelvíru, všechno se jí rozleží v hlavě. Navíc ji určitě bude štvát ta její nemožná mudlovská sestra. Lily bude potřebovat oporu a pochopení. A to jí může dát jedině Severus. Jasně. Zítra – ne, pozítří, nanejvýš popozítří – na sebe jakoby náhodou narazí v parku. Lily bude nešťastná po bůhvíkolikáté hádce s tou příšernou namyšlenou mudlou. Nebude zapotřebí žádných slov. Severus se chápavě a povzbudivě usměje, poplácá Lily lehce po zádech a všechno špatné bude zapomenuto a bude to mezi nimi jako dřív… ne jako dřív, bude to ještě lepší…
Z příjemných představ Severuse vytrhl křik. Aniž si to uvědomil, došel na konec ulice a stál před domkem svých rodičů. Tobias Snape (Severus si už dávno odvykl myslet na něj jako na otce) řval na svou ženu. Nic nového pod sluncem. Rodiče se hádali, kam Severusova paměť sahala. Ale od té doby, co nastoupil do Bradavic, to bylo mnohem horší. Tobias Snape vznešeným kouzelnickým uměním opovrhoval a uměl to dát dost nevybíravým způsobem najevo.
Severus potřásl hlavou, zhluboka se nadechl a otevřel dveře rodného domu. Nejprve si ho nikdo nevšiml, pak se ale matka náhle obrátila a nepatrně se usmála. Tobias Snape zmlknul v půlce věty. Synův příchod ho na chvilku vyvedl z rovnováhy, rychle se však vzpamatoval.
„A tady máme mladého pána,“ pronesl výsměšně. „Tak co jsme se ráčili naučit? Jistě něco nadmíru užitečného, jako třeba jak přebarvit červeného papouška na oranžovo.“ Severus mlčel. Ne že by se otce bál. Ty doby byly dávno pryč. Zarazil ho ale matčin pohled. Bylo v něm něco nového, co ho znepokojovalo. Vpíjel se pohledem do jejích očí a nevnímal otce, který pokračoval ve svém monologu. „…absolutní budižkničemu… neužitečné nesmysly…“ Severus se snažil rozpoznat, co se v matčině pohledu změnilo. Strach – byl tam pořád, ale ne tolik jako dřív… lhostejnost? Ne, lhostejnost ne. To by se Eileen Snapeové nepodobalo. Lhostejnost to nebyla. Snad… únava? Odevzdanost?
„Už ses konečně naučil, jak přičarovat rodině nějaké peníze?“ zařval najednou Tobias Snape a Severus se k němu roztržitě otočil.
„Peníze, zrovna tak jako jídlo, patří do pěti hlavních výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňování,“ odpověděl otci automaticky, vzápětí si ale uvědomil, jaká to byla chyba. Otec zbrunátněl až do fialova, zalapal po dechu a vzápětí se rozhulákal jako ještě nikdy před tím.
„Ty drzý spratku! Myslíš si, že jsi něco víc, že se budeš vytahovat? Těch řečiček mám už plné zuby. Maskujete svou neschopnost nesmyslnými žvásty, abyste si připadali důležitější než slušní lidé! Jste jen banda lenochů a příživníků, jste úchylové, kterým se NECHCE PRACOVAT, tak je to, proto se tváříte tajuplně a hrajete si na kdovíco, ale jde vám všem jen o to, abyste mohli PARAZITOVAT na dobrácích, jako jsem já! Ale já už toho mám dost!“ Severus zachytil matčin pohled a náhle mu svitlo: zase nemá práci!
„Poslouchej mě, ty klacku nevycválaný! S tím tvým flákáním je konec! Během prázdnin budeš makat, až se z tebe bude kouřit!“
Severus jen pohrdlivě ohrnul ret. Ty by mě zajímalo, jak mě k tomu přinutíš, pomyslel si.
Ani nevěděl, jak se octnul na zemi. Levou tvář měl jako v ohni a před očima mu tančily jiskřičky. Automaticky hmátnul po hůlce, ta ale v kapse kalhot nebyla. Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že jeho hůlku drží v ruce Tobias Snape. Nechápavě se podíval na matku, ta se však ani nepohnula, nesáhla po své hůlce, aby synovi pomohla. Jen její pohled byl ještě o něco smutnější. Už nemůžu, říkaly její oči.
Tobias Snape zamkl synovu hůlku a knihy ve svém pokoji, kam nikdo kromě něho nesměl. A bez hůlky byl Severus bezmocný. Navíc byl ochromen strachem o matku. Něco se stalo. Něco, co Eileen Snapeové vzalo sílu, odvahu a hlavně chuť do života. Severus pochopil, že matka potřebuje klid. A tak čekal, jakou práci si pro něj otec vymyslí.
Když ho druhý den ráno vedl Tobias Snape k místní mudlovské nemocnici, Severus na chvíli zadoufal, že otec přece jen alespoň trochu oceňuje synovy studijní úspěchy, zejména v lektvarech, a že mu domluvil práci v laboratoři. To by se snad dalo přežít. Realita však byla naprosto brutální. Severus měl v té barabizně dělat slouhu! Uklízet, vynášet mísy – a čistit bažanty! A to všechno bez hůlky!
Severus kopl pro změnu do židle, která se s rachotem převrátila, a znovu se ponořil do vzpomínek. Ani palčivá bolest nepomáhala zmírnit jeho vztek. Už víc než měsíc otročil v mudlovské nemocnici. Nedostal ani jednu sovu. Jakoby na něj jeho přátelé ze Zmijozelu úplně zapomněli. Za to určitě může Potter, pomyslel si. Po tom, jak mě zesměšnil, se ke mně nikdo nechce znát.
Ani Lily Evansovou nepotkal. Jen jednou viděl její sestru, tu hnusnou mudlovskou šmejdku. Vedla se za ruku s nějakým obtloustlým mudlou – tedy Severus si byl jistý, že ten praseti podobný mladík musí být mudla. Žádný kouzelník přece není tak nevzhledný. Tedy, snad možná Goyle, ten kamarád Luciuse Malfoye, připustil v duchu Severus. Ale rozhodně ani gorila, jako je Goyle, by se nezahazovala s mudlou, navíc tak příšerně ošklivou a nafoukanou, jako je ta starší Evansová. Severus se zaškaredil při vzpomínce, jak nehezký úsměšek se objevil na tváři Lilyiny sestry, když ho spatřila, a jak začala něco horlivě šeptat svému tělnatému příteli. Pak se oba rozřehtali. Samozřejmě, smáli se jemu. Představa kouzelníka, čistícího bažanty… Nebo že by… ale ne, to by Lily nikdy neudělala, Lily by nikdy své sestře nevykládala o tom, jak ho ponížil Potter, zaprotestovalo Severusovo lepší já.
Severus potřásl hlavou a na chvíli přestal přemýšlet o tom, jestli víc nenávidí Jamese Pottera nebo Tobiase Snapea a spolu s ním i ostatní mudly. Starosti mu dělala matka. Chřadla, doslova mizela před očima. Severus nechápal, co se děje. Jestli je nemocná, proč si neuvaří lektvar? Eileen Snapeová byla skutečnou znalkyní všemožných druhů lektvarů. Severus si náhle uvědomil, že letošní léto ještě neviděl matčinu hůlku. Sebral ji snad Tobias Snape i jí? Ale většina lektvarů se přece dá připravit bez hůlky a přinejhorším i v mudlovském nádobí. Pravda, nemají tak silný účinek, jako když jsou řádně uvařeny v kotlíku, ale přece… Ne, tohle vypadalo, jako kdyby matka nechtěla udělat nic pro své uzdravení.
Něco venku upoutalo Severusovu pozornost. Tmavý bod na jasné letní obloze, který se pomalu zvětšoval. Když Severusovi došlo, co vidí, rychle otevřel okno. Velký puštík se snesl na psací stůl a důstojně, jakoby slavnostně, natáhl nohu, aby si adresát mohl převzít dopis. Na obálce byla pečeť se znakem Bradavic. Konečně! Výsledky NKÚ! Severus nedočkavě roztrhl obálku a zatajil dech. Jak pročítal pergamen, objevil se mu na rtech lehký, sotva znatelný úsměv. Deset NKÚ! Z toho šestkrát vynikající a čtyřikrát nad očekávání. Malé hezké N dostal dokonce i z péče o kouzelné tvory, kde si výsledkem nebyl zas až tak jistý.
Severus popadl pergamen a rozběhl se za matkou. Konečně něco pozitivního! V duchu už viděl její úsměv, představoval si, jak jí jeho skvělé výsledky vlévají do žil optimismus a chuť do života, opájel se obrazem sebe samého s hůlkou v ruce, jak spolu s matkou vzdorují Tobiasi Snapeovi… Jak se ho konečně zbaví… za půl roku už bude plnoletý, přesvědčí matku, aby spolu odešli…
Eileen Snapeová ležela v posteli ve své malé tmavé ložnici. Synův příchod ji vytrhl ze stavu otupělé letargie. Severus ještě nikdy nevešel do jejího pokoje, tím spíš do něj nevtrhl jako velká voda.
„Mami, mami, mám deset NKÚ! Deset! Mám vynikající z obrany proti černé magii, pak z formulí, přeměňování, bylinkářství, starodávných run… a počkej, ještě z něčeho… ano, mám dojem, že … z lektvarů!“
Matka se usmála. Poprvé za velmi, velmi dlouhou dobu, se opravdu šťastně usmála.
„Jsem na tebe tak pyšná,“ zašeptala. „Můj chlapče, můj statečný princi, jsem tak ráda, že jsem se toho dočkala. Budeš velký kouzelník, velký a mocný…“
Chtěla ještě něco říct, ale jako by už neměla sílu. Pomalu zavřela oči.
Severus se ještě chvíli šťastně díval na matku, ale úsměv mu pomalu mrznul na rtech.
„Mami?“ pronesl tázavě. „Mami…“
Váhavě došel k okraji postele a zlehka vzal Eileen Snapeovou za ruku. Byla podivně chladná. Severus měl pocit, jako by se ten chlad přenesl i do něho samotného. Jako kdyby se zastavil jeho vlastní mozek, aby nemusel přijmout informaci, která do něj dříve či později nevyhnutelně doputuje. Stál, držel matku za ruku a upřeně a soustředěně hleděl na její unavenou tvář, na které se stále ještě dal rozpoznat její poslední úsměv. Pak klesl na kolena…
„Maminko…“ zašeptal a objal ji.
V tu chvíli se událo hned několik věcí najednou. Severus nahmátl pod matčiným tělem cosi tvrdého. Když tu věc vytáhl, uvědomil si, že to je její stará hůlka. Dveře od pokoje se rozletěly, dovnitř vrazil Tobias Snape a spolu s ním zápach zvětralého piva. Krví podlitýma očima vztekle zíral na svého syna. Pokojem prolétl záblesk zeleného světla, Tobias Snape se zhroutil na zem a nastalo podivné ticho…
Severus nevěděl, jak dlouho v pokoji jen tak stál. Pak mu mozek začal opět fungovat. Tobias Snape ležel na zemi a on, Severus, stále držel v ruce hůlku namířenou ke dveřím. Zabil… Věděl, že musí okamžitě pryč, za chvilku se to tady bude hemžit ministerskými. Potřebuje svoje věci, ale jak je rychle najde, kam jen je otec schoval…?
„Accio…“ na poslední chvíli se zarazil. Priori incantatem. Až přijdou z ministerstva a začnou vyšetřovat… hůlka, kterou držel v ruce, patřila matce…
„Promiň, mami,“ zašeptal, když jí jemně vkládal hůlku do pravé ruky. Pak ji zlehounka políbil na čelo, klesl na kolena a schoval tvář do dlaní.
Zdálo se mu to jako celá věčnost, než dorazili z ministerstva, i když to pravděpodobně trvalo jen pár minut. První dorazili dva bystrozorové. Severus na jejich otázky neodpovídal, jen občas němě přikývl či zavrtěl nesouhlasně hlavou a dával si dobrý pozor, aby se některému z nich nepodíval do očí.
Zanedlouho dorazila ještě postarší čarodějka s laskavou tváří.
„Pane Snape, chápu, že ztráta rodičů je pro vás těžkou ranou, ale musíte mi odpovědět na pár otázek,“ pronesla rozhodným hlasem.
„Ta hůlka patří vaší matce?“
„Ano,“ potvrdil Severus.
„A kde je vaše hůlka, pane Snape?“
„Nevím. Otec mi schoval všechny věci hned jak jsem se vrátil z Bradavic.“
„Váš otec…byl mudla? Máme to tak v záznamech.“
„Ano, a přál si, abych o prázdninách poznal, jak mudlové žijí, jaké je to bez kouzel. Proto mi schoval hůlku a všechny školní věci. Aby to bylo co nejvíc jako doopravdy…“
„Vaše matka s tím souhlasila?“
Severus na zlomek vteřiny zaváhal.
„Myslím že ne. Maminka byla vynikající čarodějka. Ale otec se na její názor nikdy neptal. Často se hádali…On… on se k ní nechoval moc hezky. Vlastně se pořád jen hádali.“
Čarodějka z ministerstva vzala hůlku Eileen Snapeové, položila ji na noční stolek a vytáhla vlastní hůlku.
„Priori incantatem!“
Severus se nedíval. Věděl, co matčina hůlka ukáže.
„Ano, vašeho otce zabila tato hůlka,“ prohlásila čarodějka. „Kde jste byl vy, pane Snape, když se to stalo?“
„Byl jsem ve svém pokoji… přišel mi dopis z Bradavic… výsledky NKÚ. Chtěl jsem to říct rodičům, ale když jsem přišel…už jsem jim nic říct nemohl…“ Severus si intenzivně představoval, jak jde s dopisem v ruce do matčiny ložnice a jak rodiče nachází ležet bez života tak, jak leželi dosud. Pevně se podíval čarodějce do očí, pak ale skryl obličej v dlaních.
„Chápu,“ pronesla laskavě čarodějka. „Pane Snape, nejste ještě plnoletý, nemůžete tady zůstat sám. Máte nějaké příbuzné, ke kterým můžete jít?“
Severus jen zavrtěl hlavou.
„Dobrá. Odvedeme vás tedy k Děravému kotli, tam můžete zůstat na náklady ministerstva do konce prázdnin, než se vrátíte do Bradavic. Pro případ, že nezletilý kouzelník nemá dostatek – ehm – finančních prostředků, ministerstvo disponuje zvláštním fondem…“ Severus čarodějku příliš nevnímal. Měl pocit, že mu ještě tak docela nevěří.
„Tak si vezměte svoje věci, pane Snape, ať můžeme jít. Kolegové to tady ještě budou muset upravit tak, aby mezi místními mudly nevzniklo nějaké podezření.“
„Říkal jsem vám přece, že moje věci otec schoval a že nevím, kde jsou,“ pronesl tiše Severus.
„Ach ano, promiňte, samozřejmě. Accio…“
Severusovy školní potřeby, pár kousků oblečení a hůlka přiletěly otevřenými dveřmi do pokoje. Severus se natáhl po své hůlce, ale čarodějka z ministerstva po ní hmátla první.
„Promiňte, pane Snape… Priori incantatem!“
Jak Severus předpokládal, jeho hůlka ukázala pouze kouzla, která prováděl ještě v Bradavicích. Čarodějka naštěstí hůlku nezkoumala příliš dlouho. Některá zaklínadla, použitá hlavně proti Potterovi a té jeho bandě, by se jí rozhodně nelíbila.
„Prosím, pane Snape,“ podala mu hůlku s téměř omluvným úsměvem. „Jistě chápete, v takovém případě musíme být… ehm… důkladní.“
Čarodějka ještě chvíli tiše hovořila s bystrozory, ale Severus jim nevěnoval pozornost. Upřeně hleděl na matku. Chtěl si její tvář zapamatovat do nejmenšího detailu. Pak si uvědomil, že by to mohlo vypadat podezřele, kdyby svou pozornost věnoval jen jí. Zatnul zuby a podíval se na otce. Cítil, jak se v něm zvedá vlna nenávisti a s vypětím sil ji potlačil. On je oficiálně oběť, musíš ho navenek litovat, připomněl si. Naštěstí se čarodějka s bystrozory domluvila na všem potřebném a pokynula mu, aby se připravil k odchodu. Severus se naposledy podíval na matku a vyšel ven.
O pár hodin později Severus konečně osaměl v pokoji v hostinci U děravého kotle. Ministerští úředníci dospěli k závěru, že čarodějka Eileen Snapeová už déle nedokázala snášet hrubé chování svého manžela. Ponížení jejího syna, když mu otec - mudla zabavil hůlku, bylo jen onou pověstnou poslední kapkou. Zřejmě i to byl důvod osudové hádky manželů Snapeových, kdy se zesláblá Eileen ve svém zoufalství v sebeobraně uchýlila ke kletbě, která se nepromíjí. Toto vypětí i ji samotnou stálo život. Závěr svého vyšetřování oznámili oficiálně a vrátili se na ministerstvo.
Severus se nejprve ujistil, že jsou dveře zamčené, zatáhl závěsy na oknech a nakonec použil Ševelissimo. Teď se konečně mohl přestat kontrolovat. Plácl sebou na postel a usedavě se rozplakal.