„A taky by to chtělo nějakou pojistku, aby nás nechytil někdo z kantorů."
„Nejenom z kantorů, kdyby na nás přišel žalobníček... třeba zrovna támhleten –"
James Potter a Sirius Black seděli na chodbě před učebnou lektvarů a vymýšleli mapku, která se později stane velice slavnou. James zvedl hlavu, aby zjistil, koho Sirius myslel slovem „támhleten".
„Servus, Severus."
„Servus, Sirius B," zněla odpověď, stejně málo nadšená jako pozdrav sám. „Nechybí vám někdo?"
„Abys nám nechyběl ty," ucedil Sirius.
„Nechápu, proč se o to staráš," řekl James sice slušněji, ale o nic příjemnějším tónem. „Proč mi říká Sirius B?" otočil se tiše ke klukovi, jehož jméno se skutečně dalo zkrátit na Sirius B., a ten pokrčil rameny.
„Asi si myslí, že tě urazí. Víš že Sirius je dvojhvězda – modrý obr a bílý trpaslík, a ten trpaslík, to je Sirius B."
Severus měl dobré uši. „Jsou přec i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí, co Pottere?"
„Že bych byl tak velká hvězda?" divil se Sirius. „No je fakt že ve spektrální třídě A –"
„Spíš já mám být tak malá."
„To jsem nevěděla, že čteš Nerudu," ozvalo se od schodiště a Severus upustil Tisíc kouzelných bylin a hub Evanu Rosierovi na nohu.
„Žádné básníky z Argentiny nečtu."
„Z Chile," opravilo ho děvče. „Ale tohle není Pablo Neruda, ale Jan – ten žil v devatenáctém století někde na kontinentě – Rakušan, myslím."
Zastavila se, založila si ruce a zarecitovala:
„Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. Ale ty nejsi moc z křemene, Severe – spíš z pomády. Vypadáš úplně jako John Travolta," a těch několik studentů, kteří věděli, kdo je John Travolta a jak vypadá, se rozesmálo. Lily se klidně otočila k Jamesovi.
„Tady to máš," podala mu svazek, který pro něho vypůjčila v knihovně, když tam přes poledne psala práci z dějepisu. Název publikace zněl Magické metody sledování a stopování.
„Děkuji ti, krásná vílo."
„Není zač."
Zbytku odpovědi se chopil Severus. „Ošklivý skřítku."
„Ty drž hubu," doporučil mu Sirius.
Severus už otvíral ústa, aby řekl něco, co celé třídě zajistí parádní podívanou – pořádnou rvačku – když vtom se objevila profesorka, nahnala je do třídy a zahájila hodinu. Severus měl sice na lektvary mimořádný talent, ale i tak je těžké vymýšlet urážky, jste-li plně zaměstnáni strouháním jednorožčího rohu, odměřováním dračí krve a dušením muchomůrek tygrovitých – pozor, nepřipálit!
„Tohle se mi líbí, podívej."
„Není to špatný. Prostě to nastavíme na Snapea –"
„Nebo na Filche –"
„A nebo na oba dohromady –"
„Co myslíš ty, Reme?"
„Že by se to mělo trochu upravit. Aby to neukazovalo na někoho konkrétního, ale prostě na všecky."
„To bude fuška."
„Nestraš, Petere, to bysme mohli zvládnout."
„Ale pak se v tom nikdo nevyzná! Víš kolik tam bude běhat puntíků?"
„Tak k nim přiděláme popisky. Vždycky jméno a příjmení."
„A myslíš, že to půjde?"
„Zkusíme, uvidíme."
Velkými okny na chodbě v jednom z novějších, to jest gotických, křídel hradu zasvítil dovnitř právě vyšedší Měsíc v úplňku a ozářil postavu stojící u okna s dalekohledem, používaným při hodinách astronomie. Ať už postava pozorovala cokoliv, odtrhla se od toho, když slyšela kroky. Tyhle boty byly v módě zhruba kolem roku 1960 a bylo naprosto nemožné chodit v nich tiše.
„Jo to jsi ty. Kde je druhá půlka toho vašeho sterea?"
„Má rande."
Co je křehčí, mramorová podlaha nebo skládací dalekohled?
Siria znova napadlo, jestli snad... ale nebyla taková myšlenka sama o sobě absurdní? Jemu se absurdní rozhodně zdála. Jenomže, když slyšel verše z Písní kosmických, mohl se polichoceně pýřit jak chtěl, stejně věděl, že slova o velkých hvězdách nebyla určena jemu. Takže komu?
„Reparo!" zvedl Severův dalekohled, který se k němu dokutálel, a zvědavě se jím podíval ven. Nic zvláštního neviděl.
„Cos to tu sledoval?"
„Tamtu vrbu."
„Roste hezky, žejo?"
„A mizejí pod ní tvoji kumpáni."
„Fakticky?"
„Před chvílí tam byl Lupin s Pomfreyovou a pak tam najednou byla jenom Pomfreyová."
„Ne! Vážně?"
„Určitě je tam ústí do tajný chodby."
„Opravdu?"
„Támhleta díra mezi kořeny by na to vypadala."
„No neke!"
„Ty o tom něco víš, Blacku, že je to tak? Kam ta chodba vede?"
„Běž se kouknout, když tě to tak zajímá."
„A jak se dostanu skrz ty větve, ty chytráku?"
Sirius přestal zírat z okna a složil dalekohled. To bude bžunda, až si Snejpík nadělá do kalhot...
„Na tom nic není. Kousek nad zemí je suk, do toho šťouchneš, a vrba se na chvíli uklidní. Stačí ti klacek tak metr, metr a půl – jo a tohle je asi tvoje." Podal mu dalekohled.
„Kde ses coural? Tak jdem..."
„Čemu se chechtáš?"
„Já bych tam, kluci, dneska nechodil..."
„Proč?"
„Ptali jste se, kde jsem se zdržel a čemu se směju. Pokecal jsem si se Snapem. Stál u okna s dalekohledem a koukal, kam mizí Remus – tak jsem udělal dobrý skutek a pověděl tomu nebožákovi, co potřeboval vědět."
„Tys mu vykecal, že Remus je vlkodlak?"
„To ne. Jenom jsem ho informoval, jak zjistí, kam šel."
„Ty jsi ho poslal – " Peter se řezal taky.
„Pod vrbu, jo," vyprskl Sirius další salvou.
James byl na nohou. „Ty blbče! Pako jedno nemožný! Najdu si nějakou kletbu, kterou..." rozrazil portrét Buclaté dámy dokořán a běžel pryč.
„Severe! Severe, počkej!"
„Neper se se mnou, ty pitomče! Tady jde o život!"
Rup.
Jamesovi zůstal v ruce jen kousek černé látky.
Honem si pospíšil, aby to napravil.
Popadl Severa za obě paže a táhl ho zpátky.
Severus se vykroutil a šel dál.
James ho předběhl, otočil se a snažil se ho zatlačit pozadu pryč. Bez valného úspěchu, Severus byl silnější. James couval a docházel mu dech.
„Uhni mi z cesty, Pottere!"
„Nechoď tam, trotle!"
„Co to tam – vlčák?"
„To není vlčák! Zdrhej!" James se nepotřeboval ohlížet, věděl, co je za ním.
„Vlk?" Zvíře zvedlo hlavu a podle jejího obrysu Severus poznal –
„Vlkodlak!" Otočil se a prchal.
Po několika stovkách metrů mu došlo, že je sám.
„Pottere?"
„Impedimenta! Promiň, kamaráde."
Zavytí se chodbou neslo hodně daleko.
Severus se znova rozběhl.
Abychom mu nekřivdili: neměl v úmyslu nechat spolužáka napospas dravé bestii. Vlastně si to rozmyslel, teprve když se k němu řítil dusot kopyt.
Když James vylezl z chodby a rozhlédl se, Severa nikde neviděl; ale chodba neměla odbočky, takže se musel dostat bezpečně ven. Otřel si zablácené ruce do hábitu. Ještě musí hodit pár slov s tím nemožným klackem – jinak řečeno, se svým nejlepším kamarádem.
„Ne, jsem v pořádku. Dobrou noc."
Remus na snídani nebyl. Nejspíš pořád ještě ve vlčím kožichu.
Peter si, jako vždycky, naložil plný talíř hemenexu.
James si nalil trochu hořkého čaje a Sirius lehce oďobával suchou topinku.
Profesorka McGonagallová, vyhlížející silně nevyspale, si to namířila přímo k nim.
„Potter, Black – do ředitelny."
Podívali se na sebe – toho dne vůbec poprvé – a vstali od stolu.
„To mohlo počkat, než se najíte – co to máte na tváři?"
„Nic."
Vyšli z Velké síně.
Sirius čekal na chodbě dobrou třičtvrtěhodinu, když se chrlič konečně otevřel a vyšel James. Netvářil se vůbec vesele.
„Máš tam jít."
„Pojďte dál, Sirie. Posaďte se."
Albus Brumbál byl vždycky vlídný a zdvořilý. To nic neznamenalo.
„Pan Severus Snape ze zmijozelské koleje byl včera večer, a to asi hodinu po večerce, velice vyděšený. Natolik vyděšený, že nás sám vyhledal, ačkoli věděl, že v takovou hodinu nemá co pohledávat mimo svou kolej. Za normálních okolností by mu bylo odečteno několik desítek bodů či udělen školní trest, nicméně shodli jsme se, že přestože jeho provinění je nesporné, potrestán nebude. Někdo už to zařídil za nás – a to až příliš důkladně. Život vašeho spolužáka byl včera vážně ohrožen, Sirie, a vše nasvědčuje domněnce, že příčinou onoho ohrožení jste byl právě vy. Podle toho, co mi pověděl pan Snape, a co potvrdil pan James Potter, jste panu Snapeovi prozradil způsob, jak se dostat do tajné chodby, kde, jak jste věděl, je zavřené velice nebezpečné zvíře."
„Remus není zvíře!" zaprotestoval Sirius. Je sice ve strašném průšvihu, ale tohle si líbit nedá.
„Ve vlčí podobě bohužel je, jakkoliv sympaticky se chová sedmadvacet dní z osmadvaceti. Nebudu se vás ptát, jak jste se o tom vchodu dozvěděl, protože to je v tuto chvíli irelevantní. Proč jste to ale vykládal panu Snapeovi?"
„Ptal se mě na to."
„Skutečně? Myslel jsem si, že nám neřekl úplně všecko. Přesto ale, když jste věděl, jak je vstup do oné chodby nebezpečný, a mohl předpokládat, že právě o to se pan Snape pokusí, proč jste mu tu informaci nezamlčel?"
Sirius jasně cítil, že je vinen. „Nedomyslel jsem to."
„Proč jste pana Snapea nevaroval, že na konci chodby je vlkodlak?"
„Nemohl jsem mu přece říct, že Remus je vlkodlak!"
„Takže pokud šlo o důsledky pro vašeho přítele, ty jste domyslel? Nenapadlo vás, že pan Snape, až proměnu pana Lupina uvidí, by o ní mohl povědět celé škole?"
„Ne, nenapadlo... pane profesore, jestli to za něco stojí, tak se omlouvám."
„Vaše omluva nepatří mně, nýbrž panu Snapeovi, panu Lupinovi a panu Potterovi, pro něž představoval váš kanadský žert velké nebezpečí. Já ji přijmout nemohu. A bohužel je na mně, abych vás potrestal. Věřte mi, že to nedělám rád..."
Tvářil se velmi vážně. Teď to přijde. Na škole v Bradavicích Sirius Black skončil.
„Severův třídní navrhl vaše okamžité vyloučení a vaše vlastní třídní ho podpořila. Já sám jsem byl od první chvíle rozhodnut s nimi souhlasit. Jen jediná věc mne přiměla toto stanovisko přehodnotit."
Sirius zvedl hlavu. Znamená to, že ho nevyhodí?
„Kde jste přišel k té podlitině?"
„Večer jsme se pohádali s Jamesem."
„Víc nežli pohádali, zdá se."
„Vrazil mi facku, to je toho. Horší bylo –"
Ticho.
„Co bylo horší?"
„Musím odpovídat?"
„Rád bych to slyšel."
„Když James řekl, že jablko nepadá daleko od stromu."
„Chápu."
„Pane profesore?"
„Aha, ano, váš trest. Jak jsem říkal, změnil jsem verdikt z jediného důvodu. Přimluvil se za vás hrdina večera."
„Kdo?" Ne že by nerozuměl, byl překvapen.
„Váš přítel, který na vás před několika hodinami křičel takové nepěkné věci. Stál tady a prohlašoval, že jestli s vámi vyrazím dveře, mám je prý nechat otevřené, protože ponese v jedné ruce kufr a v druhé koště. Nemohl jsem mu dost dobře odmítnout. Takže konečné rozhodnutí – do konce roku jste podmínečně vyloučen a Nebelvír ztrácí dvěstě bodů."
James čekal u chrliče. „Jak to dopadlo?"
„Proč to tebe zajímá." Pokusil se kolem něho projít, ale James mu zastoupil cestu.
„Vyhrožovali, že tě vylejou."
„No a? Jsem přece Black." Odstrčil ho.
„Počkej! Víš – včera..."
„Další výčitky? Kdy toho necháš?"
„Nechci ti nic vyčítat. Chci se omluvit."
Sirius se konečně zastavil. „Za co, statečný hrdino?" Už to neznělo tolik podrážděně.
„Za to, co jsem ti řekl. Že ses choval jako pitomec, za tím si stojím. Ale o tvých rodičích jsem začínat neměl."
„Nemám rodiče."
„Právě. Promiň, Tichošlápku."
Sirius přikývl.
„Takže jak?"
„Podmínka do konce roku –"
„Zaplať pánbůh. To aby sis dával pozor –"
„- aby mě nechytili –"
„- to jseš celej ty –"
„- a dvěstě bodů dolů – čemu se směješ?"
„Dvěstě bodů! To se povedlo!"
„To abych se aspoň měsíc neukazoval ve společenské místnosti."
„Ale klidně. Pochybuju, že si toho někdo všimnul."
„Jak by si mohli nevšimnout, že mají o dvěstě bodů míň?"
„Protože těch dvěstě bodů," Jamese ani nenapadlo přestat se smát, „je těch samých dvěstě, co mi udělil dvacet minut předtím."
„Přijme hrdina od padoucha pozvání na máslový ležák? Večer."
„Dneska? Nezbláznil ses?"
„Máme tu novou mapku. Nikdo nás nenačapá."
„Hrdina padoucha zve."
„Dává to smysl?"
„Mělo by?"
Pospíšili si, aby nezmeškali třetí hodinu.
Severus – z důvodů známých jen jemu a snad Brumbálovi – dodržel slovo a nevyžvanil nic o Removi. Přesto se však rozkřiklo, že ten Black z Nebelvíru je v podmínce, jelikož si ze Severa nějak (v tomto bodě se zvěsti různily) hloupě vystřelil a že by Severus byl špatně dopadl, kdyby ho z toho nebyl vytáhl Potter. Obdivný pohled zelených očí Lily Evansové se upřel směrem Jamesovým... a Severus byl celé škole pro smích.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ