Sibiř, miliony kilometrů zmrzlé pustiny a v lednu rozhodně to poslední místo na světě, kde byste chtěli být. Vítr se tu prohání rychlostí 150 kilometrů za hodinu a v noci klesá teplota pod mínus padesát stupňů. Ale Jurij neměl na vybranou, byl voják Ruské federace začleněný do Dálněvýchodního vojenského okruhu. Zrovna teď byl na sever od prdele, teda jemu, rodáku z Volgogradu, to tak rozhodně přišlo. Stál na hlídce u "Výzkumného střediska číslo 35., netušil, co se tam zkoumá, a bylo mu to upřímně jedno. Pochytil ale, že jde o nějaký silný magický artefakt.

V Rusku je totiž magicky nadaných skoro 20% populace, nikdo neví, čím je to způsobeno, pravděpodobně samotnou zemí. Rusko je zvláštní země, melancholická, nestálá a nebezpečná a její magie je úplně stejná. Zatímco na západě dávají přednost usměrňování magického toku skrz hůlku, v Rusku je častější využívání surové magie. Rusové jsou přeborníci na velká kouzla, rituály a runovou magii. Západ jejich síly označuje za barbarské, do jisté míry mají pravdu, kdo by chtěl půl hodiny křepčit, aby si ohřál hrnek vody

On sám magicky nadaný nebyl, ale jako většina ruské populace o nich věděl, Kreml úzce spolupracoval s ruským ministerstvem kouzel, takže sem byl vyslán spolu s celou jednotkou, aby pomohl chránit tohle místo.

"Jurij, chočeš?" zavolal Ivan, jeho parťák a nejlepší kamarád v tomhle pekle, mávaje lahví vodky.

"Da, balgaderjá," zhluboka si přihnul, bylo to předně to, co v tuhle chvíli potřeboval.

"Ostaróžno!!! Što éto?" vykřikl Alexandr a ukázal do dálky, Jurij tam nic neviděl, jen zasranou hromadu sněhu, na chvilku si sundal tmavé brýle, měl je, aby neoslepl ze světla odráženého sněhem, nebo mu neomrzly oči.

"Ničevó," ale stejně raději sáhl po zbrani. Najednou si toho všiml i on, jen neznatelný obrys, ale obrovský!!!

"Ruky vjerch!!!" vykřikli oba najednou a namířili samopaly.

Najednou to spatřili, obr, nejprve musel být zakrytý nějakým zaklínadlem. V ruce svíral obrovský kyj, na šišaté hlavě podivně posazené na krku byl krutý úsměšek. A kolem něj desítky postav v bílých hábitech, musely být vyhřívané kouzlem, protože jinak by každý v takovém oblečení do dvaceti minut zmrznul.

"Trevoga!!!" vykřikli oba naráz, ale v tu chvíli už k nim doletěla první zaklínadla, Jurij viděl, jak jedno z nich doslova roztrhalo Alexandra na kusy.

"Trevoga!!!" vrhl se k zemi, odjistil zbraň a vysílal krátké dávky vstříc útočníkům. Byl si jistý, že několikrát zasáhnul, ale výstřel s nimi vždy jen praštil o zem, po chvíli vstali, jako by se nic nestalo. To už ale dorazily posily. Palba zhoustla, ale stejně nedokázali způsobit útočníkům jakékoli ztráty. Ti si naopak vybírali krvavou daň mezi Jurijovými druhy.

Na obra vyletěla raketa z RPG, ale ani to ho nedokázalo složit, jen se ještě víc naštval.

"Bože moj…" zašeptal, slyšel, jak mezi sebou ty postavy hovoří, byla to nějaká řeč, která mu byla povědomá, jen kdyby si sakra vzpomněl…

V tu chvíli ho zasáhlo kouzlo, začal hořet, křičel bolestí, padl do sněhu a snažil se uhasit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Tma, ticho klid, hlavně klid, nerozčiluj se, nemá to smysl. Jen buď v klidu a teď pomalu otevři oči, pomaličku, hlavně klid," Harry pomalu otevřel oči, ne nezdálo se mu to. Kolem něj se rozprostíral obraz zkázy. Puding byl všude, na stěnách, stolech, stropě, talířích, podlaze, dveřích, ale hlavně na desítce těch nejpitomějších rekrutů, jaké měl tu smůlu poznat. Byla to první várka, Harry jim měl dát urychlený výcvik a zapojit je do boje proti zlu. Povinnosti bystrozorů dočasně převzaly jiná oddělení ministerstva, ale co nejdřív ho potřebovali obnovit. Dohromady měli padesát bystrozorů ve výcviku, deset na jednoho instruktora, nebylo to ideální, ale neměli na vybranou.

"Může mi někdo sakra říct, co se tu do hajzlu stalo?! Kristyn, poslouchám," schválně se obrátil na ni, Kristyn Tinny, mladá dívka, kterou vytáhli z posledního bradavického ročníku, neobyčejně nadaná čarodějka, ale zároveň naprosto neovladatelná a jen stěží zvládající své schopnosti. Původně pocházela z mudlovské rodiny. Harry musel uznat, že je nejen nadaná, ale i krásná, dlouhé hnědé vlasy, velké modré oči, zrovna v tuhle chvíli dívající se na něj vyzývavě, a krásně vykrojená ústa stažená potlačovaným smíchem. Vůbec se mu zdálo, že je kolem nějak moc potlačovaného veselí, šklebili se skoro všichni.

"Pane Pottere, měli jsme tu jisté nedorozumění," odpověděla.

"A jak to začalo?" zeptal se Harry, pečlivě ovládaje hlas, aby nezačal vztekle křičet. Kristýna neodpověděla, místo ní se ozval Chaim, jeho nos a kudrnaté vlasy prozrazovaly lépe než jarmulka (nyní značně upatlaná), že jde o žida. Jeho rodina se přistěhovala z Izraele, bylo mu necelých dvacet, jako kouzelník nebyl nic moc, ale pokud šlo o průsery, mohl se Kristyn klidně rovnat.

"Začalo to zkoumáním využití pudingu jako zbraně na krátkou vzdálenost v rámci úkolu, co jste nám osobně zadal," řekl a drze se Harrymu podíval do očí.

"Ano? V tom případě chci po každém čtyři stopy dlouhé pojednání o výhodách a nevýhodách použití pudingu oproti jiným prostředkům, do zítra, navíc se za půl hodiny sejdeme v tělocvičně, zdá se mi, že máte moc energie, jasné?" Harry z nich byl zoufalý, vyfasoval nejmladší partu, od šestnácti do dvaceti let. Moc mladí na to, aby se stali politiky, ale dost staří na to, aby se za ně nechali zabít. Většina ještě nechápala, do čeho jdou, a vlastně ani neměla na vybranou, nábor probíhal ve stylu, je to dobrovolné, ale musíš. Stejně si byl jistý, že se v jejich věku tak nedospěle nechoval, ne určitě se tak nechoval, pohledem přejížděl po desítce tváří, šest chlapců a čtyři dívky. Do půl roku bude větší část mrtvá. Nikdo z nich to ještě nechápal, ale byli ve válce. Kristyn, Jeremy, Chaim, Thomas, Lucius, Abe, Adelaide, Clotho, Connla a Izanami, kdo zemře první?

"Ten bordel tady okamžitě ukliďte," řekl překvapivě smutně a odešel. Když vycházel ze dveří, přísahal by, že zaslechl něco jako "idiot". Na chodbě potkal Lupinovou, zařadil se vedle ní.

"Ahoj Tonks, máš se?" zeptal se, sotva jí stačil, sice byla o několik let starší, ale chodila rychle.

"Jde to, ti moji jsou vynikající, jak to jde tvým?"

"Ještě aby nebyli, vždyť máš výběr z ministerstva, já vyfásnul deset spratků, kterým jde líp pudinková válka než kouzla. Asi stárnu, Tonks, byli jsme taky takoví? Už si to nepamatuju…" Harry zněl smutně a vyčerpaně, už dva týdny skoro nespal a Ginny neviděl skoro měsíc, pomáhala U svatého Munga a taky skoro nechodila domů. Navíc kdykoli se dostal do postele, tak ho začala bolet jizva, nevěděl, čím to je, myslel, že měla být jeho spojením jen s Voldemortem. V poslední době jí cítil i ve dne a vzadu v hlavě slyšel cizí hlasy, nepřikládal tomu velkou důležitost, myslel, že je jen přepracovaný.

"Ne, my ne, my jsme měli v paměti válku a pak přišla další, tohle jsou děti míru, už nic jiného neznají, možná to není dobře…"

"Co to plácáš? Kdyby to nebylo dobře, tak zač jsme bojovali?" skočil jí Harry do řeči.

"Víš co, necháme toho, jo, abych nezapomněla, v kanceláři máš povolání, jedeš do Ruska," řekla Nymfadora. Harry sebou trhl a zastavil se.

"Cože??? Sis nechávala nejlepší nakonec, co? Jak jako jedu do Ruska?"

"No prostě jedeš do Ruska, na jejich ministerstvu tě čekají za hodinu a ty svoje sviště vem s sebou," řekla Tonks a na tváři se jí objevilo něco, co se nebezpečně podobalo úsměvu.

"Ne, to ne…" zamumlal zoufale.

"Nemáš na vybranou, musím tam poslat někoho, komu můžu věřit, že to nezvorá."

"Ale proč je musím mít sebou?" ptal se Harry.

"Jsi jejich učitel. A už žádné námitky," řekla, když viděla, že se nadechuje k dalším protestům.

O půl hodiny později byli všichni místo v tělocvičně v briefingové místnosti. Všichni byli nedočkaví a natěšení, šlo o jejich první oficiální akci. Po dvou týdnech neuměli ani základy, ale bohužel bylo to vše, co v tuhle chvíli Británie měla.

"Takže, moc toho nevíme, byli tajemnější než pověst o Merlinovi, ale vypadá to, že někdo postřílel jednotku ruské armády a udělal něco na místě zvaném "Ďáblův kruh", musíme se tam podívat, co se vlastně stalo. To je asi vše, dotazy?"

"Proč si vyžádali nás? Tohle by měli řešit ruští bystrozorové, ne?" zeptala se Izanami, nenápadná blondýnka, Harry ale musel uznat, že jí to docela pálí.

"Nad místem se vznášelo znamení zla, ještě něco? Ne? Takže za dvacet minut tady, hlavně nezapomeňte na hábity s kouzly proti zmrznutí, nezapomeňte, že je leden a my jedem do Ruska. A ještě něco, jde o vaši první akci, ale upozorňuji vás předem, něco zvoráte, uděláte nám mezinárodní ostudu, ztropíte tam něco podobného jako v jídelně, tak do konce života budete třídit hlášení v archivu!!! Jasné?" ozvalo se souhlasné "ano" a Harry je propustil.

Xxxxxxxxxxxxxxxxx

"Ten Potter je senilní starej idiot," zavrčel Lucius, když šli z briefingu. Modré oči měl plné vzteku. Odhrnul si z čela pramen plavých vlasů. Bylo mu čerstvě sedmnáct, vlastně z nich byl nejmladší.

"Souhlas Luci, netuším, jak se z někoho jako on mohl stát bystrozor, vždyť vypadá, že má problémy udržet moč," zachechtala se Kristyn.

"Hele nechte ho, náhodou zabil Vy-Víte-Koho," přidal se do rozhovoru Chain.

"Voldemorta, ne Ty-Víš-Koho, VOLDEMORTA! A navíc podle toho, co jsem četla, měl z pekla štěstí a vůbec, vždyť je to pořád pěkně dávno, vsadím se, že denně leští Merlinův řád, co za to dostal," řekla Izanami pohrdavě, osobně ho nesnášela, byl podle ní starej pedantskej trouba, žijící minulostí.

"Vsadím se, že tu práci dostal jen proto, že ostatní bystrozory zabil výbuch," poznamenal Lucius.

"Neurážejte ho, dokázal toho v životě mnohem víc než vy všichni dohromady," naštvaně odporoval Chain. Ti čtyři k sobě měli blízko, sice se často hádali, ale přesto byli přátelé. Možná proto, že byli jiní než těch ostatních šest. To zbylí byli kariéristé (Adelaide, Connla), idealisté (Jeremy, Abe) nebo prostě snílci (Thomas, Clotho).

"Mně je fuk, co dokázal kdysi dávno, vsadím se, že v kouzelnickém souboji bych ho porazila, nevydržel by ani pět minut," zasmála se Izanami.

"Hele Izo…trochu moc si fandíš…" odpověděl Lucius. I ostatní tři to, co řekla, zarazilo, přeci jen jim to přišlo trošku přehnané…

"Já že si fandím? Hele Clotho, co si o Potterovi myslíš ty?" křikla na další rekrutku, vysokou, trochu obtloustlou tmavovlásku.

"Já si myslím, že byste měli držet huby, ať je Potter jakejkoli, tak teď jsme ve válce, umírají lidi a tohle jsou hloupý malichernosti," odpověděla a přidala do kroku, očividně měla debatu za ukončenou.

"Prej válka," zasmála se Kristyn, "tohle bude spíš taková policejní akce, myslím, že do měsíce bude po všem."

"Kdyby to bylo tak snadné, myslíš, že by museli klesnout tak hluboko a povolat i tebe Tinny?" řekl Abe.

"Co tím sakra myslíš?" ohradila se Kristyn.

"Že jsi anarchistickej nevděčnej spratek, vy čtyři si můžete podat ruce." Asi se nikdo nemůže divit tomu, že když se o chvíli později všichni dostavili k přenášedlu, tak Abe měl o zub méně a monokl víc. Harry si ničeho nevšiml, všichni uchopili starou plechovku a za chvilku již byli na ruském ministerstvu.

Objevili se v přijímací hale. Vypadalo to tam úplně jinak než na britském ministerstvu. Podlaha byla kamenná, z jediného kusu žuly, vyleštěného do lesku mramoru, zdi byly z té samé skály, ale nebyly na nich žádné obživlé obrazy, jen na stěnu vyryté výjevy z ruské historie. Rasputin, Kateřina Veliká, Kutuzov, Lenin, Trockij a spousta dalších, které Harry neznal. Síň byla obrovská. Harryho svěřenci se jen nevěřícně dívali. Bylo to strohé, jednoduché, ale přitom velkolepé. Harry se na ně znechuceně podíval, vypadali jako japonští turisti při první návštěvě Londýna.

"Paan Potter?" zeptala se mladá Ruska s typickými slovanskými rysy a silným přízvukem.

"Ano, to jsem já," potvrdil.

" Taťána Bogornicová, ruské pořádkové síly, pooojďte prosím se mnou, vaši lidé se v bufetu zatím občerstvit mohou," řekla Ruska a mávla směrem, ve kterém se zmíněná kantýna nacházela. Harry jim to povolil, takže šťastně odešli.

"O co tu jde?" zeptal se.

"Taady ne, až v kanceláři, je tu příliš zvědavých uší," zašeptala a vedla ho pryč, šli dlouho, Harry netušil, kde ruské ministerstvo je, ale bylo obrovské. Po chvíli došli na místo, nabídla mu čaj, kávu neměla. Sedl si naproti ní do křesla, chtělo se mu spát, ale potlačil to. V placatce měl posilující lektvar, trochu si loknul toho.

"Tak o co tu tedy jde?" Ruska se nejprve přesvědčila, že jsou dveře zavřené, a spustila.

"Kdo ty víš jeee zpět," zašeptala.

"Eeeeh? Cože?" nechápal Harry.

"Teen, jak vy mu řikáte?? Valdemart?"

"VOLDEMORT??? Co je to za hloupost, ten je mrtvý!!!" vykřikl Harry. Ruska se na něj podívala, jako my se díváme na dobromyslné blázny.

"Bože moj, ne. On byl…jak vy to řeknete? Oživen. Ano byl oživen. Asi před týdnem. Při útoku, o kterém jsme vám posílali údaje."

"Aaale jak to?"

Ruska se nadechla, ještě jednou se rozhlédla, jako by čekala, že je někde za rohem špicl, a začala vyprávět.