V Bradavicích se postupně zabydlovala vánoční atmosféra. Hagrid přinesl do Velké síně několik obrovských stromů a žáci prvních ročníků na ně v rámci praktického cvičení z kouzelných formulí věšeli ozdoby. Procvičili si tak vznášecí kouzlo. Pár vánočních koulí na to samozřejmě doplatilo.

Počasí jakoby nechtělo vánoční atmosféru nijak kazit. Od toho dne, co si Tonksová a Adriana povídaly o Siriusovi, už nesněžilo. Hagrid se vrátil do své boudy, famfrpálové tréninky se změnily z urputného boje o přežití zpět na procvičování sportovních dovedností a hodiny létání, které se během bouřky vůbec nekonaly, byly vráceny do školních rozvrhů. Studenti to jen uvítali, létání na pozemcích pod vedením madame Hoochové vnímali jako příjemné rozptýlení. Teď, když už všichni uměli na koště nasednout a vzlétnout, zvětšily se rozdíly mezi žáky. Někteří byli rádi, když se udrželi ve vzduchu a pomalinku přeletěli kratší vzdálenost. Dávali přitom pozor, aby se drželi jen pár metrů nad zemí. Naproti tomu jiní si na koštěti připadali jako doma. Takové si učitelka vybrala a věnovala jim na hodinách zvláštní péči. Skupinku tvořilo pět studentů, dva nebelvírští a tři z Havraspáru. Všem madame Hoochová doporučila zkustit příští rok štěstí na některou z pozic v kolejním famfrpálovém týmu.

Adriana i Tonksová famfrpál milovaly, ale při hodinách dosahovaly spíše půměrných výsledků. Nečinilo jim problémy dostat se z bodu A do bodu B, výšky se nebály, ale ani jedna nebyla schopná střemhlavého letu a jiných dovedností. A s míčem v ruce nedovedly létat příliš rychle. Obě se tak musely smířit s rolí pouhého fanouška.

„Co kdybychom šli dnes prozkoumat tu chodbu za zrcadlem?“ Nebelvírští a havraspárští čekali před učebnou přeměňování na první dnešní hodinu. Tonksová odvedla Adrianu kousek dál od skupinky, aby nikdo neslyšel, co na dnešní noc plánuje.

Černovlasá dívka viditelně zaváhala.

„Áďo, no tak! Je poslední den školy, zítra jedeme domů, musíme si něco užít! Cris pořád otravuje, kdy tam půjdem, ale s ním se mi tam moc nechce.“

„Pozor, McGonagallová už jde,“ vyhnula se Adriana přímé odpovědi.

„Rozmysli se, po hodině mi řekneš.“

Adriana sváděla vnitřní boj. Minule si slíbila, že se nebude chovat zbaběle. Na noční výpravu by šla moc ráda. Ale ty pochybnosti! V duchu viděla, co všechno se může pokazit. Prostě se bála. Teď už pochopila, proč ji Moudrý klobouk nemohl zařadit do vysněného Nebelvíru. Tam nemají co dělat lidé, kteří mají tak málo odvahy. Je na čase s tím něco udělat, řekla si.

Ale co když nás chytí?

Profesorka McGonagallová přinesla na hodinu košík plný kaktusů. Před každým studentem teď stál jeden a jejich úkolem bylo přeměnit ho ve školní penál.

Ale Adrianě se vůbec nedařilo. V předmětu sice nikdy nevynikala jako Tonksová, ale zvládala ho. Nikdy si nepočínala tak nešikovně, jako dnes. Při přeměňování hrála velkou roli koncentrace, museli jste se plně soustředit a v duchu jasně vidět předmět, který chcete vytvořit. A Adrianina mysl stále utíkala na míle daleko od kouzlení. Ačkoli vyslovovala správné zaklínadlo a hůlkou mávala přesně podle učitelčina vzoru, její kaktus zůstával stále kaktusem. Když viděla, že profesorka pozoruje její snažení, trochu se vzpamatovala a přece jen se jí podařilo kaktus proměnit. Z čiré nervozity však poněkud přehnala mávnutí hůlkou a pouzdro spadlo pod lavici. Sehnula se pro něj a popíchala si ruku o trny, které stále pokrývaly celý penál. Vůbec poprvé si v přeměňování vysloužila zvláštní domácí úkol. A pobodanou ruku jako bonus.

Tonksová, která asi na čtvrtý pokus vyčarovala dokonalé pouzdro dokonce i s barevným vzorkem a obdržela tak deset bodů pro Nebelvír, pobaveně sledovala, jak si kamarádka fouká bolavou ruku. Věděla, na co Adriana myslí, ale nechápala, čeho se tolik bojí. Sama se dobrodružství nemohla dočkat.

„Tak jak?“ zeptala se jí, když společně opustily třídu. „Viděla jsem, že hluboce přemýšlíš...“ utahovala si z ní.

„Tak jo,“ zaslechla odpověď. Nezněla příliš přesvědčivě, nicméně Tonksové to stačilo. Usmála se, sdělila Adrianě čas a místo srazu a nechala ji odejít na obranu proti černé magii. Sama zamířila do sklepení.

Pro jednu z dívek byl den až příliš dlouhý. Milovala napínavé akce a byla zvědavá, co skrývá chodba za zrcadlem. Samozřejmě by se radši podívala k Brumbálovi, ale zatím se jí nepodařilo zjistit, kde se ředitelova pracovna nachází, natož jak se dostat dovnitř. Proto svou pozornost směřovala k tajné chodbě.

Zatímco Tonksové připadaly hodiny neobvykle dlouhé, Adrianin čas letěl jako splašený. Neuvěřitelné, že se obě holky nacházely ve stejném časovém pásmu.

Hodiny ukazovaly za pět minut deset a Adriana stále seděla v křesle v havraspárské společenské místnosti. Ani trochu se jí nechtělo útulný pokoj opouštět.

Co kdyby tu zůstala?

Ne, teď už ji v tom nemůžeš nechat, přikázala sama sobě a v náhlém popudu vztala a bez dalšího rozmýšlení vyrazila pryč. Než došla do vstupní síně, měla ještě desetkrát chuť otočit se a jít si lehnout.

„Kde se flákáš?“ přivítala ji Tonksová. „Je osm minut po desáté,“ zkontrolovala svítící ručičky na svých náramkových hodinkách.

„Trošku jsem se zdržela. Promiň,“ omluvila se Adriana šeptem a přitom se nepřestávala rozhlížet kolem sebe.

„Nevadí. Tak jdeme.“

„Počkejte!“ V tu ránu se Adrianě zastavilo srdce. Někdo tu je, určitě je teď vyloučí...

„Co tady chceš?“ uslyšela hlas své kamarádky. Zněl naštvaně. Takhle by snad nemluvila s nikým s učitelů.... Adriana se otočila a ve světle Tonksové hůlky spatřila nebelvírského studenta prvního ročníku. Byl to Dick Melvin.

„Slyšel jsem vás. Chci jít taky“ prohlásil.

„Zapomeň,“ odbyla ho Tonksová. Když tehdy Dicka napadla na chodbě, snažil se jí to mnohokrát oplatit a od té doby se nenechali na pokoji.

„Chci to taky vidět!“ trval Dick na svém.

„Petrificus totalus,“ odradila ho Tonksová jiným, razantnějším způsobem. Dick zkameněl a padnul na zem.

„Neboj, on ho ráno někdo najde,“ prohlásila, aby uklidnila Adrinu, která se zatvářila vyděšeně.

„A co když to někomu řekne?“

„Neřekne. Je to sice pitomec, ale není podrazák. Nepráskne to. Já jsem tehdy taky nikomu neřekla, kdo mi zvětšil uši. A pojď už.“

V tichosti se dostaly až do čtvrtého patra.

„Tady je to,“ ukázala Tonksová na obrovské zrcadlo.

„Jak jste přišli na to, že je tady tajná chodba?“ zajímala se Adriana. Zrcadlo vypadalo naprosto obyčejně, nikdy by ji nenapadlo hledat tady cestu do Prasinek nebo někam jinam.

„Zkoušeli jsme na všechno kouzlo na odhalování tajemství. A zrcadlo se na chvilku rozzářilo modrým světlem. Pak jsme přišli na to, že stačí ve správném pořadí zmáčknout ty kameny, kterými je posázený rám. Dívej se.“ Tonksová se špičkou hůlky dotkla nejprve modrého drahokamu v pravém horním rohu, pak dvou rudých, znovu modrého a ještě jednou červeného. Zrcadlo se odklopilo ode zdi.

„Ztrávili jsme u toho celou věčnost,“ dodala Tonksová a jako první vstoupila do chodby. Adriana s bušícím srdcem šla za ní. Bála se, ano, ale poprvé cítila taky vzrušení z akce.

Hned za zrcadlem byla malinká místnost osvětlená pochodněmi. Stála tam dokonce i pohodlně vypadající pohovka a prázdná skříň. Na stěnách visely jakési barevné tapety. Místnost byla sice kamenná, stejně jako celá chodba, ale působila útulně a bylo zde teplo.

„Dál jsme se minule nedostali,“ řekla Tonksová. „Bylo už dost pozdě.“

Otevřela dřevěné dveře na druhém konci místnosti a dívky vešly do úzké, temné chodby, která v sobě neměla nic z útulnosti oné malé místnůstky. Páchlo to tu zatuchlinou. Rozsvítily hůlky, světlo však dosahovalo jen na několik metrů.

Tonksová šla první. Po cestě nemluvily, ani jedné se zde příliš nelíbilo. Adrianě se zdálo, že jdou alespoň půl hodiny, možná ještě déle, když vrazila do Tonksové.

„Co je?“ zašeptala. Sice nehrozilo nebezpečí, že je někdo uslyší, ale oběma připadalo nějak nepatřičné zde mluvit nahlas.

„Jsme na konci,“ odpověděla rovněž šeptem Tonksová. „Počkej chvilku,“ řekla a začala šplhat po provazovém žebříku. Hůlku schovala, špatně by se jí lezlo a brzo se dostala z dosahu Adrianina světla. Havraspárská dívka osaměla. Netrvalo to však dlouho, za několik minut Tonksová opět rozsvítila svou hůlku a zavolala na čekající kamarádku.

„Můžeš!“ Taky Adriana svou hůlku uklidila do kapsy, aby měla obě ruce volné. Nahoře prolezla otvorem v zemi. Tonksová jí podala ruku, aby jí pomohla stoupnout. Ocitly se v místnosti, kam se dvě osoby sotva vešly. Mohlo jít o nepoužívaný přístěnek na košťata nebo o bývalý sklad. Na zemi ležela vrstva písku. Na stejných dřevěných dveřích, jako ty na začátku chodby, bylo napsané nějaké slovo. Tonksová přiložila ruku s rozsvícenou hůlkou blíž.

„Stapare,“ přečetla. „Co to je? Zní to jako nějaké kouzlo. Stapare,“ vyslovila ještě jednou, ale nic se nestalo. „No nic, jdeme,“ otevřela dveře a vyšla na čerstvý vzduch. Rozhlédla se kolem.

„Vítej v Prasinkách!“ otočila se s širokým úsměvem na Adrianu. Ta se taky usmála. Úlevou. Konečně na vzduchu. V chodbě se téměř nedalo dýchat.

Dveře za nimi zaklaply a dívky udělaly pár kroků kupředu. Přímo naproti nim stála oblíbená cukrárna Medový ráj, teď už samozřejmě dávno zavřená.

„Škoda, že je tak pozdě, teď tady toho moc neuvidíme,“ povzdechla si Tonksová. „Tak to máme jako příští úkol. Prozkoumat Prasinky. Adriana právě prožívala jakousi euforii, bezpečně se dostaly až sem, nic hrozného se nestalo. Vlastně takové dobrodružství mělo něco do sebe.

„Dobře,“ souhlasila. „Ale teď bychom už měly jít.“ Tonksová souhlasně kývla a otočila se zpět k domu, odkud vylezly.

„Kde jsou ty dveře?!“

„Tady přece,“ ukázala hůlkou Adriana na místo, kde tušila vchod do tajné chodby. Nic, jen šedivá, oprýskaná zeď. Tonksová šla několik metrů na obě strany, ale naskytl se jí ten samý obrázek. Dveře jakoby se do země propadly.

„Co teď budeme dělat?“ obrátila se na Adrianu s náznakem zoufalství v hlase.

„Nevím,“ zněla stejně beznadějná odpověď. Chvilku bylo slyšet jen zrychlený dech obou dívek. Představovaly si celou věc jako báječné dobrodružství, ale teď zůstaly vězet ve vesnici daleko od školy a kolem nebyl nikdo, kdo by jim pomohl. A i kdyby tu náhodou potkaly obyvatele Prasinek libujícího si v nočních procházkách, pravděpodobně by o existenci tajné cesty do Bradavic stejně netušil.

„Áďo, já se ti omlouvám...“ začala Tonksová. Cítila vinu za to, že trčely venku, byla jim zima a neměly tušení, jak se dostat zpět. Najednou její omluvy přerušil smích.

„Čemu se proboha směješ?“ vyjela na Adrianu Tonksová.

„Že jsme úplně pitomé,“ dostala ze sebe smíchem se zalykající Adriana. Znovu namířila hůlku na zdánlivě obyčejnou stěnu a pronesla: „Stapare.“

A skutečně, ve zdi se začaly rýsovat ukryté dveře.

„No jasně!“ plácla se do čela Tonksová. „Áďo, jsi geniální!“ Radostně se jí vrhla do náruče. Teď už se smály obě.

Pozdě v noci, když se Adriana konečně dostala do postele, napadlo ji, že pokud nepočítá onu horkou chvilku, dobrodružství se jí líbilo. Příště už nesmí tak váhat.

„Co to, prosím tě, vlečeš?“ Prázdniny skončily, studenti se vraceli do školy a Tonksová pozorovala Adrianu, která sice odjížděla domů s batohem plným nejdůležitějších věcí, teď se ale potýkala s očividně těžkou obrovskou taškou.

„Prozkoumala jsem doma knihovnu a byli jsme s našima na Příčné,“ odpověděla Adriana. „Našla jsem několik zajímavých knih o léčitelství.“ Tonksová jen obrátila oči v sloup.

„Až bude příležitost, jdeme do Prasinek,“ připomněla Adrianě a vzala tašku za jedno ucho, aby kamarádce pomohla.

Příležitost se naskytla brzo. Učitelé neuznávali žádný poprázdninový odpočinek a zadávali spoustu domácích úkolů. Jednoho večera Tonksová pracovala na eseji do dějin čar a kouzel. Tento předmět nezaujal nikoho a ani ona nebyla výjimkou. Už před prázdninami jim profesor Binns zadal poměrně rozsáhlý úkol s mylnou představou, že se do něj studenti pustí během prázdnin. Ale takových šílenců nebylo mnoho. Každý student si vybral jedno téma, které profesor musel schválit. Tonksová pracovala na dějinách Azkabanu s nadějí, že půjde o něco trošku zábavnějšího.

Vyrušil ji Charlie Weasley.

„Máš chvilku?“ zeptal se.

„Co chceš?“ zvedla Tonksová hlavu od tlusté knihy, kterou se zrovna probírala. Neměla moc přívětivou náladu, úkol musela odevzdat zítra a zbývalo popsat ještě jeden a půl svitku pergamenu. Přitom v historii kouzelnického vězení už nebylo nic zajímavého ani důležitého kromě případu Siriuse Blacka. Ale už dopředu se rozhodla, že mamčina bratrance vynechá. O něm se jí psát nechtělo.

„No, víš, něco bych od tebe potřeboval,“ začal pomalu Charlie a opět se odmlčel.

„Rychle, o co jde?“ popohnala ho Tonksová. Neměla čas se s nikým vybavovat.

„Můj brácha Bill mi říkal, že v únoru bude v Prasinkách přehlídka nejzajímavějších kouzelnických tvorů. Má to začít v osm večer a končit někdy v noci. Bradavičtí studenti nebudou mít ten den výlet. Moc bych se tam chtěl podívat. Bill říkal, že podle plakátů to má být velká akce, mezi účinkujícími jsou Sudičky a Orange Meggie. Myslíš, že by šlo nějak se tam dostat?“

„A proč se ptáš zrovna mě?“ zajímalo Tonksovou. Charlieho slova ji zaujala.

„Jestli se někdo z prváků dokáže dostat do Prasinek, jsi to ty,“ zalichotil jí Charlie.

„Možná by to šlo zařídit.“ Tonksová si okamžitě vzpomněla na chodbu za zrcadlem. „Ale co za to?“

„Dopíšu za tebe ten úkol,“ navrhl Charlie.

„To zvládnu sama,“ odmítla nabídku Tonksová. „ Ale je tu něco, co bych od tebe potřebovala. Zjistíš mi, jak se dostanu do Brumbálovy pracovny. Hlavně potřebuju znát heslo. Nebudeš se vyptávat, k čemu to chci a nikomu o tom neřekneš. Souhlas?“

„To bych mohl zjistit od Billa,“ přemýšlel Charlie. „Loni u Brumbála byl, tak třeba něco ví.“ „Ale nesmí se to roznést po škole, za to mi ručíš vlastní hlavou!“ vyhrožovala mu dívka.

„Neboj, Bill je spolehlivej,“ zaručil se za staršího bratra Charlie.

„Tak to si plácnem,“ souhlasila Tonksová. „Řeknu ještě kámošce z Havraspáru a sejdeme se pozítří v knihovně. Tam vymyslíme, jak na to. Nikomu ani slovo, rozumíš? Obzvlášť na pozoru se měj před Crisem a Dickem!“ Oba kluci na ni v současné době byli naštvaní. Cris se po Vánocích znovu ptal, kdy konečně prozkoumají tu chodbu a Tonksová mu narovinu řekla, že už to udělala. To Crisovi moc po chuti nebylo. A Dick jí nemohl zapomenout noc ve vstupní síni. Naštěstí ho objevil nebelvírský páťák a ne učitel, takže se to obešlo bez školního trestu, ale i tak Tonksové neodpustil. Podezírala ho, že jí chystá obzvlášť rafinovanou pomstu.

„Okej,“ potvrdil Charlie a vzdálil se. Tonksová se vrátila ke svému pojednání.

„Půjdeš taky, že jo?“ Tonksová Adrianu odchytla hned další den po obědě a vylíčila jí Charlieho návrh. Černovláska se zarazila. Sakra, zase ty pochybnosti!

Rychle si vzpomeň na minule, přikázala si. To přece bylo fajn, ne?

Ano, ale tohle je něco jiného, nejen procházka chodbou, ale účast na ilegální akci, zapojil se druhý hlásek.

Víš moc dobře, že tam chceš jít, začal zase první.

Ale ty pochybnosti.

„No tak, bude sranda!“ pobízela ji Tonksová, když kamarádka neodpovídala. „Poslechneme si prima hudbu, podíváme se na zvířata...“

„Nejsem se jistá, že mě zvířata zase tolik zajímají...“

„O to přece nejde. Pobavíme se, něco zažijem,“ snažila se Tonksová. Adriana se otočila k oknu. Bylo pravé poledne, slunce zářilo vysoko na obloze a sníh, který tady na severu stále zůstával, jiskřil od slunečního svitu. Všechno jako by jí říkalo: Jdi do toho!

Ale ona váhala. Tonksová už toho měla dost. Najednou ztratila veškerou trpělivost.

„To jsem si o tobě nemyslela, že seš takovej srab!“ To zabolelo. Adriana na to nereagovala, jen sklopila oči k zemi a její tváře mírně zrudly. Chvilku panovalo rozpačité ticho.

„Promiň! Áďo, hrozně moc se ti omlouvám! Tohle jsem nechtěla!“ překotně vysvětlovala Tonksová, v obličeji daleko červenější než Adriana.

Havraspárská studentka zvedla hlavu a podívala se Tonksové do očí. Ve tváři se jí zračilo odhodlání.

„Mělas pravdu. Jdu s vámi.“

„Ne, já... Ujelo mi to, chtěla jsem říct, že budu moc ráda, když půjdeš, ale jestli nebudeš chtít, pochopím to.“

„Chci jít s vámi,“ řekla znovu Adriana. „Tak zítra v knihovně.“ S těmito slovy odešla na hodinu lektvarů. Ty její věčné obavy! Vlastně se Tonksové nedivila, že neměla nervy poslouchat to věčné váhání. Vždyť to bylo pořád dokola. Tonksová něco navrhne, ať už je to lektvar, který by se dal podstrčit Dickovi nebo tajné vypůjčení školních košťat a létání na pozemcích, samozřejmě po večerce. A Adrianiny odpovědi? No, já nevím, možná... Většinou se nechala přemluvit a akce se jí líbila, ale to věčné váhání... Adriana došla k závěru, že její kamarádka měla plné právo ztratit trpělivost. Už asi posté si dala předsevzetí, že bude rozhodnější. Teď už to musí dodržet!
Ale přece jen jí ta slova mrzela...

Tonksová pozorovala odcházející kamarádku. Jak se to mohlo stát? Nechtěla to říct, nemyslela si o Adrianě, že je srab, to v žádném případě. Ano, někdy jí vadila ta její věčná váhavost, ale každý jsme nějaký. Chtěla vzít všechno zpátky, ale bylo příliš pozdě. Může se stokrát omlouvat, že to tak nemyslela, ale slova byla vyřčena.

Když se tři spiklenci sešli v knihovně, panovala mezi dívkami rozpačitost. Tonksové včerejší slova mezi nimi stále visela. Nebelvírská studentka se snažila být k Adrianě co nejmilejší a vynahradit jí své obvinění a ta zase předstírala větší nadšení, než opravdu cítila, aby si o ní Tonksová už nikdy nemyslela, že je zbabělec. Jediný Charlie překypoval ryzím, opravdovým nadšením.

„Tak kudy se dostaneme do Prasinek,“ vyptával se nedočkavě.

„Známe tajnou chodbu,“ odpověděla Tonksová a po očku stále pozorovala Adrianu. „Začíná ve čtvrtém patře a vede přímo do vesnice.“

„Perfektní!“ rozzářil se Charlie. Ať přemýšlel sebevíc, nenapadal ho způsob, kudy večer vyklouznout ze školy. „Takže přehlídka začíná v osm, lepší bude do Prasinek přijít trochu dřív, třeba už o půl. Toho dne mají být obchody otevřené déle, tak ať si je stihneme prohlédnout, když už tam budeme. Jak je ta chodba dlouhá? Stačí, když vyrazíme v sedm?“ pustil se rudovlasý chlapec nadšeně do plánování.

„Radši o půl, atˇmáme rezervu,“ řekla Tonksová. Nakonec se usnesli, že se kolem šesté sejdou ve vstupní síni. Taky budou muset vymyslet nějaké kouzlo, které zabrání ostatním studentům motat se ve čtvrtém patře, když budou otevírat chodbu.

Protože všichni tři měli spoustu úkolů, dohodli se, že to pro dnešek stačí a že než se znovu sejdou, vymyslí každý nějaký způsob, jak vyčarovat kouzelnou překážku.

„Tonksová!“ uslyšela dívka Adrianu volat své jméno. Charlie musel ještě zůstat v knihovně, vracela se do věže sama. Zastavila se.

„Víš, já jsem si ti chtěla taky omluvit,“ začala Adriana.

„Ty? Za co? Jediný, kdo by se měl omlouvat, jsem tady já,“ přerušila jí Tonksová.

„Ne, já. Vím, že se mnou není žádná zábava. I Moudrý klobouk mi vytýkal váhavost. Nevím, co to se mnou je. Popadnou mě pochybnosti, dostanu strach i když se třeba těším. Musím ti hrozně lézt na nervy.“

„Ale ne,“ těšila ji Tonksová.

„Ale jo. Lezu na nervy i sama sobě.“

„No tak možná trošku,“ zakřenila se studentka z Nebelvíru. Cítila, že rozpaky, které mezi nimi panovaly v knihovně, jsou zažehnány. „Ale neměla jsem žádné právo říkat ti...no, víš co myslím.“

„Aspoň mě to popostrčilo. Uvědomila jsem si, že se mnou musí být někdy otrava. Slibuji, že se pokusím něco s tím dělat.“

„Tak fajn, všechno to smažem, jo?“ navrhla Tonksová. „Nepůjdem se proletět?“

„To má být jako zkouška, jo?“ zeptala se pobaveně Adriana. „Můžem.“

Od toho okamžiku se obě holky pustily do plánované akce o hodně nadšeněji.