Informace
Jsme domovem:
667 povídek
od 234 autorů
z 756 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Tuhle statistiku jsme zavedli 13.4.2006
TOPlist
Bistro Na ztracený vartě od Evzenie Rozinkova
[Komentáře - 6] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Tato povídka vznikla v rámci soutěže SOS na téma Městské legendy - http://www.sosaci.net.

Jednou jsem jela stopem,  řidič mě vyložil u benzínky na výpadovce. Pět minut poté začalo náhle pršet tak hustě, že nebylo vidět na krok. A tak jsem strávila asi dvě hodiny v setmělém obchůdku na benzínce vedle silnice, ve společnosti prodavačky a tří řidičů, kteří tu zastavili a báli se znovu vyjet, protože to venku bylo o život. Vypadalo to, že se nikdo z nás nedostane domů. Světelné panely chladících boxů s nápoji a bagetami přízračně blikaly, automat na kávu pochmurně bzučel a po skleněných výlohách stékaly řeky deště…

Steve Jeffers, řidič zásobování COOPu, zajel se svým kamionem na odpočívadlo vedle benzinové pumpy. Podle ostatních obřích vozů zaparkovaných u krajnic bylo jasné, že Tom Banks a Michael Soames, jeho kolegové jezdící pro stejný obchodní řetězec, už jsou na místě. Zamířil rychle k obchůdku kombinovanému s jídelnou opodál.

„Dobrý den, Mirando. Čaj a topinku s fazolemi, prosím,“ řekl, a s plným podnosem zamířil k řadě stolků, kde už sedělo několik dalších řidičů.

„Máme dnes opravdu hezky, co?“ přivítal jej Michael. „Právě jsme si tady s chlapci říkali, jen aby nám to vydrželo.“

„Však včera večer se taky vypršelo, to máme určitě do zítřka klid,“ odpověděl Steve.

„Ale před týdnem, to byla bouřka, jen co je pravda,“ přisadil si Tom. „Takové často nebývají. Ještě že jsem stihl vyložit včas. Jel jsem v tom domů, ale dojel jsem ještě před tou největší činou.“

To byl hnusnej den, jen co je pravda,“ souhlasil Steve, „Bylo pořád dusno, a přitom lilo, že nebylo vidět na dva kroky,“

Od vedlejšího stolku se ozval malý podsaditý chlapík s logem Booths na bundě.

„A slyšeli jste, co se stalo Timovi Marklandovi od PPL?“

„Ne, co?“ otočili se Steve, Tom a Michael.

„Vím to od bratrance, co tam dělá. Prostě, podle mýho mu z toho dusna trochu hráblo, Přijel tenkrát po dešti na centrálu, celej zmatenej. Prej jak nebylo vidět na cestu, radši sjel na výpadovku a zastavil u nějakýho zastrčenýho bistra, kde byli strašně divný lidi. A pak prostě ztratil asi tři hodiny a nic si z toho nepamatuje. Probral se v autě, parkoval v průjezdu kus od centrály, měl propálenou bundu jako od cigára asi na třech místech a nad čelem pramen šedivejch vlasů. Představte si, že si šel dobrovolně dejchnout, jestli náhodou něco nepil, no chápete to? Ani si nepamatoval, jestli měl pivo nebo ne!“

V jídelně to nevěřícně zahučelo.

„A měl?“ ozvalo se od sousedního stolku.

„Byl čistej jak slovo Boží,“ triumfoval tlouštík od Boothů. „Tak ho šéf poslal na druhej den k doktorovi, jestli nemá něco s nervama.“

„To mohlo bejt tlakem, ne? Vysokej tlak, to je mrcha. Můj strejda takhle jednou dostal mrtvičku, když se moc rozčílil,“ nadhodil Michael.

„Prej je úplně zdravej, ani ten cholesterol neměl vysokej, jeho žena drží na zdravou výživu. A co je nejdivnější, druhej den už si nepamatoval ani to, co nám vyprávěl. Prostě totální okno,“ završil situaci vypravěč.

„Ty, poslyš, a co to bylo vlastně za bistro, co se u něj stavěl?“ zeptal se Tom.

Řidič od Boothů se zamračil.

„Bratranec říkal, že povídal fakt divný věci. Prej to tam bylo takový ošuntělý, lidi měli hadry, jaký se dneska moc nenosí, a na bidle nad barem prej seděl havran - to by přece Evropská unie nepovolila, ne? - a i pití prej bylo jiný, jiný značky na flaškách, který Tim neznal, a ten se jinak vyzná! Prostě to tam bylo divný.“

Mezi řidiči kamionů to nedůvěřivě zašumělo.

„To zní jako pěkný kecy,“ zhodnotil to Steve. „Tvůj bratranec šel asi s ostatníma z PPL na pivo a vrazili mezi to sem tam nějakej gin, co?“

Řidič od Boothů se už už chtěl uraženě vztyčit v celé své výšce metr padesát, když v tom se znovu ozval Tom:

„To nejsou žádný kecy, Steve. To je bistro Na ztracený vartě. Kdysi se totéž stalo mýmu strejdovi. Ten chlápek z PPL může bejt ještě rád, že vyváznul se zdravou kůží. Strejda nikdy neřek', co se mu tam vlastně stalo, ale až do smrti měl v oku tik vždycky, když pršelo.“

„Tos nám nikdy nepovídal, Tome,“ ozval se Michael.

„Říkal jsem si, co vás budu strašit - a do dneška jsem si stejně nebyl jistej, jestli si to strejda nevymyslel, když říkal, že tam jel znovu s kámošem a to bistro prej už tam nebylo. Jeden by řek, že to musí bejt nějaký mafiánský drogový doupě.“

Jídelnou proběhla vlna stísněného mlčení, kterou přerušil někdo zprava:

„Teda já jestli někdy v dešti uvidím cizí bistro na výpadovce, tak radši zůstanu sedět o hladu a žízni v kabině.“


V hospůdce, která se krčila kdesi na výpadovce z dálnice A 591, právě Muriel Prattová dokončovala zakázku. Poslední kouzlo na odpuzování mudlů zapadlo na své místo, a ona zašla dovnitř na šálek čaje.

„Dost mě udivuje, že vám ministerstvo ještě nenařídilo zesílit bezpečnostní opatření,“ řekla hospodskému, když se usadila u baru. „Váš bezpečnostní systém je příliš slabý na to, že hospoda leží v tak silném magickém zlomu. Ta studna prostě při rozvodnění nic neudrží, a v poslední době prší čím dál tím víc. Už potřetí za deset let stejné potíže s mudly!“ potřásla hlavou.

„Však jich sem zase tolik neodbočí, dneska všichni jezdí po dálnici,“ odporoval šedovlasý vrásčitý hospodský s červeným nosem. „A těch pár, co se sem dostanou, vždycky nějak zvládnem. Nepotřebujem vyhazovat galeony za nějaký nesmyslný zabezpečení.“

„Zvládnete? Neříkejte. Měla jsem takový dojem, že to paměťové kouzlo bylo udělané pěkně mizerně, i děcko z Bradavic by ho zvládlo líp. Měli byste všichni z personálu povinně na přezkoušení, když už dobrovolně zůstáváte v prokleté hospodě,“ ušklíbla se Muriel a napila se čaje.

„Nono, slečinko, buďte ráda, že jste tu nebyla tenkrát před lety. Vy jste to nezažila, když tu ten mudla tehdá začal vyvádět a provokovat hosty, a to si dal jen dvě ohnivý. A pak se do něj pustili nějaký takový, co mudly nemaj moc v lásce, a to byla teprve mela. Taky byste to kouzlení chtěla mít rychle z krku, kdybyste věděla, jaká z toho může bejt mela,“ namítl nakvašeně hospodský. „Ale prokletý? Proč by kdo proklel tuhle hospodu? Nikomu tu nekonkurujeme… Každej sem chodí rád…“

„Jo, to netuším,“ pokrčila rameny Muriel, pochybovačně se rozhlédla po olezlých ubrusech plných skvrn, dopila čaj a rozloučila se.

O týden později deště znovu zesílily. Celá Evropa byla místy postižena záplavami. Studna ve sklepě se znovu naplnila až po okraj…


Steve Jeffers jel deštivou nocí a začínal se cítit hrozně ospalý. Vzal za Michaela tuhle jízdu, ale asi to měl radši nechat někomu jinému a jít domů, už toho měl za celý týden plné zuby.

„Musím si dát někde trochu čaje,“ napadlo ho, „jinak usnu a nabourám se.“

Na nejbližší výpadovce sjel z dálnice a záclonami deště namáhavě vyhlížel nějaké známky civilizace. Náhle zahlédl staromódní modrofialový neón a matně osvětlená okna. V duchu zajásal. Rychle zajel na plácek před bistrem, přetáhl si límec bundy přes hlavu a přeběhl deštěm ke dveřím.

„Konečně šálek čaje,“ proběhlo mu ještě hlavou…




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.