Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

TA DRUHÁ od Peggy
[Komentáře - 6] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Děkuji Arli za dobré rady a postřehy.

 Druhá polovina 70. let

 

„… sňatek a výběr vhodného partnera je velice vážná věc…“

Narcisa se zastavila. Poslouchat za dveřmi se sice nemá, ale když se jedná o něco tak výjimečného… Teď už jí bylo jasné, proč Abraxas Malfoy přijel na jejich letní sídlo i se synem Luciusem. Zachvěla se. Mladý Malfoy se jí docela líbil.

„Jistě, otče,“ odpověděl strojeně protáhlým hlasem Lucius.

„Blackovi jsou vznešený kouzelnický rod a Belatrix je krásná a oddaná naší věci,“ pokračoval Abraxas Malfoy.

Belatrix? Narcisa měla pocit, jako by ji někdo polil ledovou vodou. Takže Malfoy přijel na námluvy za Bellou?

„Otče, myslel jsem, že vhodnější manželkou by spíš byla ta druhá.“

Ta druhá? Jaká druhá? Narcise chvíli trvalo, než pochopila, že Lucius mluví o ní. To ji velice urazilo, otočila se na podpatku a utíkala chodbou pryč, takže už neslyšela, co ještě Malfoy říká svému otci.

„Belatrix Blacková je skutečně krásná a oddaná  - jak ty říkáš – naší věci, ale já chci ženu, která bude oddaná v první řadě mně.“

 

Když se Narcisa trochu vzpamatovala, namířila si to do pokoje své starší sestry. Belatrix zrovna četla nějaký dopis. Narcisa nejprve prohodila pár bezvýznamných vět a pak se jakoby nic zeptala Belly:

„Už víš, že Malfoyovi sem přijeli na námluvy?“

„Jistě,“ zasmála se sebevědomě Belatrix. „Ale nejsem si jistá, co odpovím. Malfoyovi jsou sice velmi bohatí a je to prastarý a vznešený rod, ale … Lestrange se mi zamlouvá přece jen o něco víc.“

„Lestrange? Rabastan Lestrange?“

„Rabastan?“ ušklíbla se Belatrix. „Ne, ten opravdu ne. Uchází se o mě jeho bratr Rodolfus.“

„Rodolfus Lestrange? Ale Bello, ten je přece starý, je aspoň o čtvrt století starší než ty!“ zaúpěla Narcisa.

„No a?“ odsekla Belatrix.

„Lucius Malfoy je mladý, bohatý…“ Narcisa sama nevěděla, proč to říká. „… a… a docela hezký,“ dodala váhavě.

Belatrix se rozesmála.

„Ano, Lucius je mladý, bohatý a někomu se snad může zdát i pohledný, ale chybí mu… vášeň.“

Narcisa si v tu chvíli nebyla úplně jistá, o jakém druhu vášně její sestra mluví.

 

***

 

O několik měsíců později se slavila svatba Belatrix Blackové a Rodolfuse Lestrange.  V kouzelnické veřejnosti to způsobilo velké překvapení. Nikdo nechápal, co ty dva vlastně spojuje.

 

Jen pár týdnů po Belatrixině svatbě přijel Lucius Malfoy do sídla Blackových a požádal o Narcisinu ruku.

„Takže když se Bella vdala, přijde vhod ta druhá?“ zeptala se Narcisa Luciuse trpce, když spolu na chvíli mohli mluvit mezi čtyřma očima.

„Nevím, o čem mluvíš, Narciso,“ odpověděl vážně Lucius. „Nikdy jsem neměl v úmyslu vzít si tvou sestru.“

***

 

Svatba Luciuse Malfoye a Narcisy Blackové se stala událostí roku. Pozváni byli příslušníci jen těch nejvznešenějších rodin, servírovaly se nevybranější lahůdky, popíjelo se nejdražší šampaňské, k tanci hrál orchestr, který přijel až z Vídně. Narcisa v nádherném modelu z Paříže a s diamantovou čelenkou ve vlasech vypadla jako princezna. A přestože její svatba svou velkolepostí tu sestřinu mnohonásobně předčila, stejně nedokázala zapomenout na slova, která před časem pronesl Lucius: ta druhá. A právě toho dne se Narcisa pevně rozhodla, že už nikdy, nikdy nebude ta druhá. O svatební noci se přesvědčila, že vášeň jejímu manželovi rozhodně nechybí.

 

Mladá paní Malfoyová si na svůj nový domov – rodinné sídlo Malfoyů ve Wiltshiru - rychle zvykla. Ve vznešeném prostředí se cítila jako ryba ve vodě. Ke svému tchánovi si však nikdy nedokázala najít cestu. Nemohla zapomenout na to, že Bellu považoval za vhodnější nevěstu.

 

 

Červen 1980

 

Konečně je v něčem první! Má syna. Bella ještě žádné děti nemá. Ale ona má syna a Lucius se zdá být doopravdy šťastný. A snad i tchán teď chápe, že ona byla lepší volbou.

Narcisa byla ještě celá rozbolavělá po těžkém porodu, ale přesto se cítila tak dobře, jako ještě nikdy před tím.

 

Lucius sice pobýval i po narození syna stále častěji mimo domov, ale Narcisa věděla, že plní důležité úkoly ve službách Pána zla. Konečné vítězství bylo na dosah. Až se tak stane, Lucius bude za své služby a loajalitu odměněn, zcela jistě bude jmenován ministrem kouzel a ona  bude první dámou kouzelnického společenství. Narcisa byla na svého manžela nesmírně pyšná.

 

Listopad 1981

 

Pán zla padl! Zmizel, byl pryč. Lucius byl rozčilený, Narcisa ho skoro nepoznávala.

„Musím ho najít, Cisso, jinak je celá naše budoucnost zmařena,“ řekl, když si bral cestovní plášť.

„NE!“ řekla pevně Narcisa.

Lucius se zarazil. Takhle rozhodně s ním jeho poddajná žena ještě nikdy nemluvila.

„Belatrix a Rodolfus a další ho jdou hledat,“ odsekl netrpělivě. Jeho uhlazený tón byl ta tam.

„Ne, Luciusi,“ opakovala Narcisa. „Lestrangeovi nemají děti, můžou riskovat. Musíš myslet na svou rodinu, mysli alespoň na Draca, jestli ti nezáleží na mně. Říká se, že Pán zla zemřel. Naše budoucnost bude zmařena, právě jestli mu dál budeš projevovat svou věrnost. Všichni ví, že jsi byl jedním z jeho nejbližších, raději přemýšlej o tom, jak se z téhle situace dostat.“

 

***

 

Ukázalo se, že Narcisa měla pravdu. Pán zla zmizel a jeho věrní Smrtijedi byli postupně zatýkáni bystrozory a většina z nich skončila v Azkabanu. Lestrangeovi vydrželi na svobodě nejdéle. Podařilo se jim zlikvidovat ještě několik odpůrců Pána zla, ale poté, co mučili Franka a Alici Longbottomovi, byli dopadeni. Belatrix během procesu prohlásila, že i nadále zůstává věrnou služebnicí Pána zla a vyjádřila přesvědčení, že za svou věrnost bude odměněna, až se Pán zla jednou vrátí. Lucius v duchu děkoval své šťastné hvězdě, že se s Bellou neoženil. Její oddanost patřila vždycky jen Pánovi zla, nikdy ne manželovi, a teď by ho s sebou ještě byla stáhla do propasti. Narcisa byla jednoznačně skvělá volba. Díky její prozíravosti a díky Luciusově mistrovské přetvářce zůstali úctyhodnými a váženými příslušníky kouzelnického společenství.

 

 

Červenec 1991

 

„Ne, Luciusi.“

To bylo podruhé, co Narcisa tak ostře vyjádřila svůj nesouhlas s manželovými plány.

„Proč ne, Cisso? Kruval je skvělá škola a Igor Karkarov je můj přítel. A nepřijímají tam tu chamraď z mudlovských rodin.“

„Je to strašně daleko. Draco by tam byl tak sám. V Bradavicích bude mít kolem sebe alespoň pár lidí, které zná. Crabbeovi a Goylovi tam přece posílají své chlapce.“

Lucius Malfoy mlčel.  Ředitelem v Bradavicích byl pořád Brumbál, ochránce a milovník mudlů, to nejhorší, co školu kdy potkalo.

„Luciusi,“ naléhala Narcisa, „ředitelem zmijozelské koleje je Severus Snape. Je přece tvým přítelem. Dá na Draca pozor. A ty jsi členem správní rady. Bradavice jsou dobrá volba.“

Paní Malfoyová dosáhla svého.

 

Když Draco odjel do Bradavic, Narcise se nesmírně stýskalo. Každý den mu posílala balík s dobrotami a drobnými dárky. Draco byl samozřejmě zařazen do Zmijozelu a Severus Snape nad ním držel ochrannou ruku.

 

 

Červenec 1992

 

To, co Draco vyprávěl po návratu z Bradavic, bylo znepokojující. Harry Potter, ten co přemohl Pána zla, odmítl Dracovo přátelství. Byl zařazen do Nebelvíru a paktoval se s mudlovskými šmejdy a krvezrádci. Zjevně to tedy nebyl žádný mocný černokněžník, kolem kterého by se znovu sjednotili k boji původní přívrženci Pána zla. Navíc se Potterovi, synovi mudlovské šmejdky, dostávalo nezasloužených privilegií – například hrál už v prvním ročníku za svou kolej famfrpál a dokonce směl mít vlastní koště. Taková privilegia náleží jen těm nejurozenějším, myslela si rozhořčeně Narcisa a svůj názor neopomněla sdělit manželovi. Luciuse ovšem – jak se zdálo – mnohem víc rozčilil synův nedostatek sebeovládání a fakt, že jistá mudlovská šmejdka Grangerová dosáhla při závěrečných zkouškách výrazně lepších výsledků než Draco.

 

„Luciusi, musíme s tím něco dělat. Nemůžou přece Draca takhle ponižovat. Severus Snape sice dělá co může, ale asi to nestačí. Draco se tak trápí. Měli bychom ho něčím potěšit. Co kdybys mu třeba koupil nové koště?“

„Nové koště?“ nevěřil Lucius svým uším, když slyšel Narcisinu žádost. „Nezapomeň, drahá, že to ty jsi chtěla, aby nastoupil do Bradavic. Kdyby studoval v Kravalu, nic takového bychom teď neřešili.“

„Nelituji toho, že Draco studuje v Bradavicích, alespoň není daleko od domova. Jen bychom některým tam měli připomenout, kdo jsou Malfoyovi,“ zvedla Narcisa pyšně hlavu. Netušila, že díky tomuto rozhovoru začal v hlavě jejího manžela klíčit odvážný plán. Lucius se jí s ním svěřil jednou při večeři.

 

„Otevřeme znovu Tajemnou komnatu.“

Narcise málem zaskočilo. Lucius to pronesl klidně, jako by jí sděloval, že v neděli pojedou na výlet.

„Tajemnou komnatu? To je přece jen legenda, Luciusi. A i kdyby to byla pravda - otevřít Tajemnou komnatu dokáže jen právoplatný Zmijozelův dědic. Copak ty…“

„Ne, já nejsem tím, kdo dokáže Tajemnou komnatu otevřít, Cisso,“ zasmál se krátce Lucius. „Alespoň ne přímo. Ale ujišťuju tě, že to není legenda. Před padesáti lety byla Komnata otevřena a zemřela tehdy šmejdka. Tajemnou komnatu otevřel sám Pán zla, ale nikdo ho neodhalil. Školu málem zavřeli. Představ si, kdyby se historie opakovala. Brumbál by dřív nebo později musel z Bradavic zmizet. S ním by zmizeli i všichni ti mudlovští šmejdi, i Potter a další verbež. Náš dávný sen, cíl Pána zla, by se splnil.“

„Ale Luciusi, sám říkáš, že Komnatu otevřel sám Pán zla.“

„Neboj se, Cisso,“ ztišil Lucius hlas až do šepotu. „ Pán zla mi zanechal předmět – svůj deník - díky kterému je možné Tajemnou komnatu otevřít a vypustit netvora. A nejlepší na tom je, že k nám stopy nepovedou. Vlastně tak zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Kdyby u nás tu věc někdo našel… A teď bychom si mohli dát to skvělé skřítčí víno, co říkáš, drahá?“ dodal Lucius už nahlas. „Dobby!“

 

***

 

Vypadalo to, že Lucius je nadmíru spokojený. Dokonce i po incidentu v Krucáncích a kaňourech, kdy se popral s Arturem Weasleym, měl přímo skvělou náladu. Narcisa čekala, že její manžel bude zuřit, když se na něj ten krvezrádce, chamraď, která je všem kouzelníkům jen pro ostudu, opovážil vztáhnout ruku, ale celé to setkání jako by Luciuse naopak potěšilo. Koupil závodní koště nejen Dracovi, ale celému zmijozelskému famfrpálovému týmu. Samozřejmě, že kapitán družstva požádal Draca, aby se stal novým chytačem.

 

„Všechno jde podle plánu,“ liboval si Lucius, když četl dopis od syna. „Měla jsi úžasný nápad, drahá. Ostatně jako vždy,“ dodal s nepatrnou úklonou hlavy směrem k manželce.

„Luciusi, jsi si jistý, že to Dracovi nijak neublíží?“ strachovala se Narcisa. Neobvyklé chování manžela ji poněkud znepokojovalo.

„Neboj se, Cisso. I kdyby odhalili, kdo ten předmět použil, k nám stopy nepovedou. Vlastně budu velice rád, když pachatele odhalí.“

„Na koho padne vina, Luciusi? Kdo ten deník používá? Jak jsi ho dostal do Bradavic? Doufám, že ho tam nevezl Draco!“

„Podstrčil jsem ten deník v Krucáncích a kaňourech do kotlíku té mrňavé krvezrádkyně Weasleyové. Až ji odhalí, Artur Weasley poletí z ministerstva rovnou do Azkabanu rychleji, než Viktor Krum chytá zlatonku.“

 

***

 

V následujících měsících  se zdálo, že Luciusovi jeho plán vychází. V ten samý den, kdy byl Brumbál správní radou odvolán z místa ředitele Bradavic, zatkli i toho troubu Hagrida a poslali ho do Azkabanu. Jenomže pak se to všechno nějak zvrtlo. Ten spratek Potter kdovíjakým způsobem přišel na to, jak se dostat do Komnaty. Zabil baziliška a zničil deník Pána zla. Mezitím Brumbála povolala správní rada zpět a Lucius s ním měl velmi, opravdu velmi nepříjemný rozhovor. A navíc přišli o domácího skřítka Dobbyho.

 

 

Srpen 1994

 

Narcisa se těšila na finále mistrovství světa ve famfrpálu. Budou sledovat zápas v nejvyšší lóži jako hosté ministra kouzel. Lidé si zase jednou uvědomí, jak důležitá a vznešená rodina Malfoyovi jsou. Jenomže v nejvyšší lóži ji čekalo nepříjemné překvapení. Krvezrádce Artur Weasley se všemi těmi svými spratky, Harry Potter a dokonce i ta mudlovská šmejdka Grangerová, která se před několika měsíci opovážila jejího syna Draca uhodit. Ačkoliv Narcisou lomcoval vztek, navenek nedala nic znát a jen přezíravě sjela tu chamraď pohledem. A když si večer její manžel vzal kápi a připojil se ke skupině bývalých Smrtijedů, kteří se rozhodli trochu se pobavit na účet správce mudlovského kempu, nebránila mu. Jenomže pak se náhle objevilo na obloze Znamení zla a tady končila legrace. Sotva se Lucius vrátil, přiměla ho, aby se přemístili domů.

 

Od mistrovství světa ve famfrpálu byl její manžel zamlklý a zdál se jí ustaraný. Trvalo to několik týdnů, než Luciuse přiměla, aby jí řekl důvod. Vyhrnul si levý rukáv a ukázal jí Znamení zla vypálené na předloktí.

„To Znamení tmavne. Pán zla nabývá na síle.“

„Co uděláš, jestli se opravdu vrátí?“

„Co asi,“ odtušil Lucius. „Budu ho muset přesvědčit, že jsem mu zůstal věrný. Zradu Pán zla nikdy neodpouští…“

„Ty jsi ho nezradil, Luciusi. Jen ses dokázal chytrou přetvářkou zachránit před Azkabanem. Ve vězení bys Pánovi zla příliš platný nebyl.“

 

 

Červen 1995

 

„Au!“ Lucius se chytil za předloktí levé ruky.

„Co se stalo, drahý?“

Lucius si odhrnul rukáv.

„Znamení zla. Žhne a je úplně černé. Pán zla je zpátky a volá nás. Musím jít, Cisso.“

 

Narcisa netušila, jak dlouho byl její manžel pryč. Přecházela po salónu jejich rodinného sídla sem a tam jako šelma lapená do klece, bezmyšlenkovitě brala do ruky různé předměty a zase je vracela zpátky na místo, nebo je posouvala o kousek vedle.

 

„Cisso, odpustil mi! Věří mi, ví, že tvář, kterou jsem po celá ta léta nosil, byla jen maska!“

„Takže je opravdu zpátky?“

„Ano. Je vážně nesmrtelný. Je to největší čaroděj všech dob, je to Mistr.“

„Takže…?“ Narcisa svou otázku nedokončila. Jistě, je dobře, že Pán zla je zase zpátky, zatočí s tou chamradí, která zamořila kouzelnické společenství, mohou pokračovat tam, kde bylo jejich snažení před lety přerváno…ale – vlastně se nám těch posledních třináct let zas až tak špatně nežilo, přišla Narcise na mysl kacířská myšlenka. Žili jsme beze strachu, co přijde zítra, beze strachu z bystrozorů, upevňovali jsme si společenské postavení a moc… Narcisa potřásla hlavou, jako by tyto nebezpečné myšlenky chtěla zahnat. Pán zla je zpátky, není o čem přemýšlet. Jedna věc však byla poněkud znepokojující: Harry Potter Pánovi zla opět unikl, jak jí Lucius poněkud neochotně sdělil.

 

***

 

O několik dní později je Pán zla poctil svou návštěvou v jejich sídle. Doprovázel ho Červíček, takový nanicovatý mužíček s uslzenýma očima, a Severus Snape. Narcisa se cítila v  přítomnosti Pána zla poněkud nesvá, proto seděla poněkud stranou a poslouchala, co si s návštěvníky povídá její manžel. Nejprve se zdálo, že se jedná spíš o společenskou návštěvu. To se ale Pánovi zla nepodobalo. Narcisa s rostoucím napětím a podvědomými obavami čekala na okamžik, kdy Pán zla konečně vyjeví pravý důvod své přítomnosti v jejich sídle.

 

„Luciusi, můj kluzký příteli, prý se ti podařilo pomocí mého deníku otevřít Tajemnou komnatu,“ pronesl znenadání Pán zla tichým, skoro mazlivým hlasem.

„A…ano, můj pane,“ odpověděl váhavě Lucius.

„Gratuluji ti,“ pokračoval tiše Pán zla, ale Narcise se zdálo, že v jeho tónu slyší spíš výhrůžku.

„Jaký prospěch to přineslo naší věci?“ pokračoval Pán zla.

Lucius mlčel. Co taky mohl odpovědět? Brumbál zůstal ředitelem školy, Artura Weasleyho se zdiskreditovat nepodařilo a nebyl zlikvidován žádný mudlovský šmejd. Bazilišek, netvor, skrývající se v podzemí bradavického hradu už od dob velkého Salazara Zmijozela, byl zabit, a navíc byl očištěn z podezření ten idiot Hagrid. Samé ztráty, žádné zisky.

„Ano, přesně tak,“ pokýval Pán zla hlavou, jako kdyby četl Luciusovy myšlenky. „Chtěl jsi se zbavit Brumbála, zdiskreditovat toho krvezrádce Weasleyho – zbavit se těch, kterými opovrhuješ a kteří ti občas dokázali znepříjemňovat tvůj jinak velmi pohodlný život. Sledoval jsi vlastní cíle a dovolil sis při tom porušit příkaz svého Pána a Mistra?“ Teď už byl hněv Pána zla v jeho hlase znát.

„Pane, odpusť! Věřil jsem, že plním tvé přání!“ zvolal Lucius.

„Mé přání? Přikázal jsem ti, abys deník dobře schoval a čekal na můj příkaz. Jak ses opovážil neuposlechnout?“

„Pane, nevěděl jsem, kde se skrýváš… a … a…“ Lucius se neopovážil dokončit větu.

„A zda jsem vůbec naživu?“ dopověděl za něj Pán zla.

Narcisa byla celá ztuhlá strachy a její manžel zjevně taky.

„Přines mi můj deník!“ rozkázal Pán zla a znělo to jako prásknutí bičem.

„Pane… můj Mistře… ten deník…“

„Ten deník?“

„Nemám ho,“ vydechl skoro neslyšně Lucius.

V očích Pána zla se zlověstně zablesklo. Chvíli seděl bez hnutí, pak rychlým pohybem hmátl po své hůlce a namířil ji na Narcisina manžela.

„Kde je ten deník, Luciusi?“

Lucius neodpověděl.

„Kde je?“ zašeptal Pán zla. Odpovědi se mu však nedostalo.

Crucio!

Lucius křičel a svíjel se na zemi v hrozných bolestech.

„Kde je ten deník?“

Lucius chvíli lapal po dechu, než sotva slyšitelně zašeptal „Byl zničen.“

Narcisa netušila, jestli uběhly minuty nebo jen zlomky vteřiny. Pak Pán zla opět pozvedl hůlku.

Crucio!

Tentokrát zřejmě Lucius trpěl ještě víc než poprvé. Po chvíli už ani neměl sílu křičet, jen se zmítal v děsivých křečích na zemi a u úst se mu objevila krvavá pěna.

 

„Dost!“ vykřikla zoufale Narcisa a vrhla se Pánovi zla k nohám. „Pane, prosím, už přestaň! Můj manžel věřil, že plní tvoji vůli. Chtěl vyčistit Bradavice od mudlovských šmejdů a krvezrádců, jak o to usiloval už tvůj vznešený předek! I přes to, že tě považoval za mrtvého, zůstal ti věrný! Tobě a tvým cílům! Prosím, odpusť mu! Dej mu šanci dokázat, že zůstal tvým věrným stoupencem!“

Ticho, které se rozhostilo, bylo tíživé a chladné. Pak promluvil Severus Snape.

„Pane, Lucius Malfoy ti skutečně zachovával věrnost. Má vlivné známosti na ministerstvu a mezi kouzelníky se těší úctě. Snad by se našel způsob, jak by ti mohl být užitečný a jak by mohl odčinit své selhání.“

Narcisa pocítila úlevu a zaplavil ji pocit vděčnosti ke Snapeovi. Pán zla chvíli mlčel, než promluvil svým vysokým jasným hlasem.

„Selhání? Bylo to víc, mnohem víc, než jen pouhé selhání. Ale máš pravdu, Severusi. A kromě toho – Lord Voldemort si vždycky vážil statečnosti,“ dodal a pohlédl na Narcisu dosud klečící u jeho nohou. „Lucius dostane příležitost, aby napravil svou chybu a svou neposlušnost.“

 

***

 

V následujících týdnech měla Narcisa pocit, že žije napůl ve snu. Ještě pořád se třásla hrůzou při vzpomínce na vztek Pána zla a na to, jak mučil jejího manžela. Jen matně vnímala události v okolním světě. Ministerstvo odmítalo připustit, že by se Pán zla vrátil. Ten spratek Potter byl obviněn z kouzlení v přítomnosti mudly, ale nějak z toho maléru vyklouzl. Luciuse to poměrně dost pobouřilo, měl ale dost jiných starostí. Pán zla ho pověřil důležitým úkolem.  Draco projevoval nad návratem Pána zla až znepokojující nadšení. Jediné, co Narcisu potěšilo, bylo synovo jmenování školním prefektem.

 

***

 

Narcisa se s Dracem jen nerada loučila, když prvního září odjížděl do Bradavic. Jistou útěchou jí byl fakt, že Severus Snape bude nad ním i nadále držet ochrannou ruku. Potěšující byla i zpráva, že místo profesorky v Bradavicích přijala Dolores Umbridgeová, Luciusova dobrá známá. Ta byla navíc hned v září jmenována bradavickou vrchní vyšetřovatelkou. Konečně bude dění ve škole pod kontrolou a ten nemožný Brumbál si už nebude moct dělat, co chce. Dolores Umbridgeová skutečně rázně začala s potíráním všemožných nešvarů ve škole a snad nejvýrazněji se projevila počátkem listopadu, když konečně tvrdě zasáhla proti šikaně nebelvírských vůči Dracovi. Když dva z Weasleyů spolu s Potterem Draca surově napadli, udělila jim vrchní vyšetřovatelka doživotní zákaz hraní famfrpálu. Což ovšem nic neměnilo na faktu, že Draco před tím s Potterem zápas už zase prohrál, jak kousavě poznamenal Lucius.

 

***

 

Den před tím, než měl Draco přijet na vánoční prázdniny z Bradavic domů, se Narcisa probudila velice brzy. Poslední dobou to nebylo nic neobvyklého. Lucius pracoval na úkolu, kterým ho pověřil Pán zla, a který se jejímu manželovi stále nedařilo splnit. Napětí v domě by se dalo krájet. Narcisa vstala a sešla dolů do kuchyně, aby si připravila kakao. Doufala, že se jí pak podaří ještě usnout.

PRÁSK!

Narcisa leknutím nadskočila a upustila hrnek se zbytkem kakaa na zem. Hmátla po hůlce, ale vzápětí jí došlo, že ji nechala v ložnici. V paní domu by se krve nedořezal. Ve spoře osvětlené kuchyni na ni hleděly šedé vodnaté krví podlité oči a Narcise chvíli trvalo, než si uvědomila, že stvoření, které na ni obdivně zírá, je starý skřítek s poněkud rypákovitým nosem. Připadal jí povědomý.

„Kráturo?“ oslovila skřítka.

„Ach, slečna Cissy si pamatuje na Kráturu, Krátura je tak šťastný, tak šťastný, že zase vidí slečnu Cissy,“ skřehotal skřítek blaženě a klaněl se až k zemi.

„Kde ses tady vzal, Kráturo? Ty přece sloužíš Siriusovi.“

„Pán přikázal Kráturovi, aby šel ven,“ ušklíbl se poťouchle skřítek. „A tak Krátura poslechl a přišel se podívat za slečnou Cissy. Krátura je tak šťastný, že vidí slečnu Cissy, vznešenou neteř své paní!“

„Tobě se u tvého pána nelíbí?“

„Krátura je nešťastný a je mu hanba, že musí sloužit panu Siriusovi. Je to zrádce vlastní krve, nevděčná svině, která své matce zlomila srdce…“ zalykal se skřítek hněvem. „Kdyby moje paní viděla, co dělá pan Sirius s jejím domem! Zamořil ho krvezrádci a mudlovskými šmejdy, lůzou…“ Krátura propukl v pláč a Narcise bleskl hlavou nápad.

„Pojď sem, Kráturo. Máš mé svolení se posadit. A teď mi povídej, co ještě dělá Sirius.“

 

Narcise se její laskavost vůči starému domácími skřítkovi vyplatila. Krátura jí sice nemohl poskytnout všechny informace, které po něm chtěla, ale i to, co se dozvěděla, Pánovi zla připadalo užitečné.

 

 

Leden 1996

 

Pán zla zorganizoval útěk deseti Smrtijedů z Azkabanu! Byla mezi nimi i Belatrix Lestrangeová s manželem a švagrem. Jejich Mistr je osobně přivedl do Malfoy Manor. Narcisa se zhrozila, když sestru po tolika letech uviděla. Její pověstná krása byla ta tam. Bella pohubla, její tvář připomínala lebku, kdysi nádherné havraní vlasy ztratily lesk a připomínaly roští. Jen oči Belatrix horečnatě plály, když se dívala s obdivem na Pána zla.

 

***

 

V druhé polovině února uveřejnil trapný plátek Jinotaj rozhovor s Harry Potterem. Ten spratek nejenže v rozhovoru popsal návrat Pána zla, ale jmenoval také všechny Smrtijedy, kteří přispěchali za svým Mistrem, Luciuse na prvním místě. Pán zla všechny Smrtijedy svolal a probíral s nimi znovu své plány, jak Narcise řekl později její manžel. Konečně jí také prozradil, že Pán zla potřebuje získat z odboru záhad věštbu, která se týká jeho a Pottera. A protože věštby se může dotknout a odnést ji jen ten, koho se týká, bude nutné dostat toho kluka na ministerstvo.

„A jak tam Pottera chcete přilákat?“ zeptala se vzrušeně Narcisa.

„Pán zla má jistý plán. Zjistil, že dokáže proniknout do mysli toho kluka. Postupně mu ukáže, kde je na odboru záhad síň věšteb,“ odpověděl Lucius. „Až tam Potter přijde, aby si věštbu vyslechl, my už tam na něj budeme čekat.“

***

 

Zbývalo jen pár dní do velikonoc, když Draco poslal domů dopis s tou neuvěřitelnou zprávou. Brumbál zmizel z Bradavic, aby unikl zatčení za osnování spiknutí proti ministerstvu. Novou ředitelkou se stala Dolores Umbridgeová, která okamžitě ze spolehlivých a důvěryhodných studentů vytvořila svůj vyšetřovatelský sbor, jehož členové dostali zvláštní pravomoci. Draco byl samozřejmě jmenován členem tohoto sboru mezi prvními. Mimo jiné také proto, že se podílel na dopadení Brumbálových příznivců. Narcisa pocítila pýchu nad úspěchy svého syna. Je stejný jako jeho otec. Dokáže si získat důležité lidi. Dělá čest jménu Malfoy. Když Draco přijel domů na velikonoční prázdniny, Narcisa pro něj vykouzlila obzvlášť slavnostní večeři. Lucius syna sice pochválil, ale také mu připomněl blížící se zkoušky NKÚ.

„Bylo by skutečně velice trapné, kdyby ti to zase natřela nějaká mudlovská šmejdka,“ dodal.

 

***

 

Nadešel červen a Pánovi zla se pořád ještě nepodařilo vylákat Harryho Pottera na ministerstvo kouzel.

„Drahá, je nezbytné, abys sem zítra zkusila přivolat toho starého skřítka,“ řekl jednou pozdě večer Lucius Narcise.

Druhého dne přišel do jejich rodinného sídla sám Pán zla v doprovodu několika Smrtijedů. Po chvíli absolutního ticha promluvil chladně k přítomným.

„Harry Potter už dávno ví, kam si má přijít pro věštbu. Zdá se ale, že jeho zvědavost není dostatečně silná. A nebo se z hrdiny stal šprt, kterého víc zajímají výsledky zkoušek,“ ucedil pohrdlivě a znělo to jako syčení hada. „Je však jedna věc, na které Harrymu Potterovi záleží víc než na čemkoliv jiném. A to je tvůj drahý bratranec, Bello. Sirius Black,“ dodal, když se Belatrix tvářila nechápavě.

„On není moje rodina, Pane. Je to zrádce vlastní krve, hanba rodu Blacků…“

„Dost! Nezajímá mne, jaké jsou vaše vztahy. Podstatné je, jaký vztah k němu má Harry Potter. Jestliže ho na ministerstvo nedokázala přivést zvědavost, přivede ho tam strach o život jeho drahého kmotra,“ prohlásil tiše ale rozhodně Pán zla. „Luciusi, požádej svou ženu, aby zavolala toho skřítka. Řeknu vám teď přesně, jaké příkazy mu dáte.“

Krátura se dostavil na první zavolání a byl nadšením bez sebe, že může splnit slečně Cissy její přání. Když mu prozradila, že se tak zbaví i svého nenáviděného pána, radost starého skřítka dostoupila vrcholu.

 

Lucius odcestoval z rodinného sídla do Londýna už v předvečer onoho důležitého dne.

„Zítra, drahá, zítra bude Pán zla přesně vědět, jak se zbavit toho kluka. Svěřil mi velení nad celou operací. MNĚ, chápeš?“ šeptal Lucius vzrušeně Narcise do ucha, když ji líbal na rozloučenou.

 

Narcisa celou noc nespala. Ráno brzy vstala a vzpomněla si, že Draco dnes dělá poslední zkoušku NKÚ. Z jakého vlastně předmětu? Ach ano, dějiny čar a kouzel… úplně zbytečný předmět, pomyslela si. Až Pán zla definitivně zvítězí, budou se dějiny čar a kouzel vyučovat jinak – tedy pokud se vůbec budou dál vyučovat. Den se vlekl jako špatně uvařený lektvar proti černému kašli, ale nakonec se přece jen setmělo. Večer byl temný a dusný, zdálo se, že se schyluje k bouři. Proč jen to tak dlouho trvá, myslela si Narcisa. Ten spratek Potter už přece musí být dávno v Londýně. Hodiny odbíjely půlnoc… Pak jednu hodinu … Dvě…

 

Narcisu vylekala rána a řinkot rozbíjeného skla v přijímacím salónu. Popadla hůlku a rozběhla se tam. Uprostřed místnosti stál rozzuřený Pán zla a u nohou se mu v bolestech svíjela Belatrix. Paní domu to šokovalo. Zůstala stát napůl ukrytá za pootevřenými dveřmi a snažila se nedýchat příliš nahlas.

„Mistře, prosím…“ zachroptěla Bella.

Pán zla se na ni zhnuseně podíval, zavířil svým dlouhým pláštěm a přemístil se pryč.

 

„Bello, Bello, co se stalo? Kde je Lucius? Slyšíš? KDE JE LUCIUS?“

Narcisa přispěchala své sestře na pomoc. Byla hrůzou bez sebe. Něco se přihodilo. Něco strašlivého. Vždyť Pán zla vždycky právě Bellu vyznamenával svou přízní. Nazýval ji svou nejoddanější služebnicí. A při tom ji před chvílí za něco krutě trestal.

„Kde je Lucius?“ zasmála se divoce Bella a Narcisu poprvé v životě napadlo, že je její sestra šílená. „Řekla bych, že touhle dobou se už zabydluje v Azkabanu.“

„Co se stalo, Bello? Tak už mi to konečně řekni!“

„Co se stalo, Cisso?“ zaječela Belatrix. „Stalo se to, že Lucius už to zase zvoral!“

„Lucius…“

„Samozřejmě, že Lucius. Velel přece celé operaci. A nedokázal od jednoho usmrkance, od jednoho špinavého křížence, získat to, co požadoval Pán zla.“

„Neopovažuj se v MÉM domě takhle mluvit o mém manželovi!“ rozkřikla se na sestru Narcisa. Křičela však hlavně proto, aby překřičela svůj strach a aby našla dost odvahy poslechnout si, co se vlastně na ministerstvu událo. „Řekni mi jasně a stručně, co se stalo!“

„Stručně? Potter přitáhl na ministerstvo s pěti dalšími fakany. A tvůj manžel nebyl schopný si od něj tu věštbu vzít. Když jsem se o to pokusila já, zabránil mi v tom. Tak strašně chtěl mít všechny zásluhy jen pro sebe, že tím nakonec těm spratkům umožnil utéct ze síně věšteb. A když jsme je konečně dostihli, objevila se tam snad polovina Fénixova řádu. Bojovali jsme. A pak se tam objevil i Brumbál,“ odplivla si Belatrix při vyslovení toho jména, „všechny spoutal, jen já jsem bojovala dál a zabila jsem Blacka a jediná jsem utekla… Potter běžel za mnou, chtěl pomstít našeho drahého bratránka… a někdy mezi tím se ta věštba prý rozbila. A pak Pán zla svedl souboj s Brumbálem…ale Brumbál to přežil… a pak mě Mistr popadl a přemístili jsme se sem…“

Narcisa cítila ledový chlad, jak se šíří do celého jejího těla. Lucius neuspěl… Pán zla je rozezlen na nejvyšší míru. Co jen s námi bude, pomyslela si zoufale Narcisa. Měla se to dozvědět už velice brzy…

 

***

 

Pán zla se objevil na Malfoy Manor krátce po Dracově návratu z Bradavic. Přestože se Narcisa třásla hrůzou, uvítala ho s pyšně vztyčenou hlavou. Patřím mezi nejvznešenější příslušníky kouzelnického společenství, připomněla si.

Pán zla si ji chvíli pozorně prohlížel svýma rudýma očima s úzkými zorničkami, které vypadaly jako kočičí.

„Zavolej sem svou sestru a svého syna,“ přikázal pak vysokým jasným hlasem.

„Jak poroučíš, Pane,“ přikývla Narcisa.

 

Bella se vrhla k nohám svého Mistra a hleděla na něj jako oddaný pes na svého pána, zatímco Draco si ho prohlížel se směsicí bázně a neskrývaného obdivu.

„Tak,“ pronesl Pán zla po chvíli ticha. „Tak tohle je Luciusův syn.“

Nikdo nereagoval.

„Tvůj otec mi věrně sloužil mnoho let, Draco. Ale selhal a nejen jednou. Budeš mi sloužit, mladý Malfoyi? Chceš odčinit chyby svého otce a dokázat mi, že Malfoyovi jsou loajální služebníci Lorda Voldemorta?“

„Ano, Pane,“ vyhrkl Draco bez rozmýšlení. „Bude mi ctí vstoupit do tvých služeb!“

„Dobře. Ne že bys měl na výběr. Ale těší mne tvoje nadšení. Nuže – mám pro tebe speciální úkol. Podle toho, co jsem o tobě dosud slyšel, pro tebe bude jako stvořený.“ Pán zla se odmlčel. Draco na něj dychtivě hleděl. Narcisa strachy téměř nedýchala.

„Tvým úkolem bude zabít Albuse Brumbála.“ I když ta slova byla pronesena potichu, znělo to jako prásknutí bičem.

„Zabít… zabít Brumbála?“zalapal Draco po dechu. Pak hrdě zdvihl hlavu a podíval se přímo na Pána zla. „S největší radostí.“

 

***

 

Narcisa měla pocit, že žije v jakémsi nereálném světě, který se zbláznil. Pán zla chce po jejím Dracovi, po jejím jediném a dosud nezletilém synovi, aby zabil Albuse Brumbála – jediného, koho se sám Pán zla kdy bál (alespoň se to tak potichu říkalo). A Draco to vnímal jako vyznamenání. Připadal si důležitý, už se viděl se všemi poctami, které od Pána zla očekával po úspěšně splněném úkolu. Narcisa byla zoufalá. Lucius byl v Azkabanu, neměla o koho se opřít. Kornelius Popletal už nebyl ministrem kouzel – vlastně to bylo jedno, protože to byl on, kdo jejího manžela spolu s ostatními chycenými Smrtijedy do Azkabanu poslal… Narcisa potřásla hlavou: proč, proboha, myslím na Popletala? Ten směšný, do sebe a do své funkce zahleděný mužíček, je přece v dnešní době úplně k ničemu…

 

Snape! Severus Snape. Jak to, že ji to nenapadlo hned? Severus, který se loni zastal Luciuse. Severus, kterému Pán zla tolik věří! Severus, Luciusův starý přítel… Oblíbenec pána zla, jeho nejdůvěrnější rádce… Ano, jedině Severus Snape jí může pomoct.

 

Severus Snape v podstatě potvrdil Narcisiny nejhorší obavy: Pán zla vybral pro tento úkol Draca, aby potrestal Luciuse za fiasko na ministerstvu. Vůbec neočekával, že by Draco uspěl. Narcisa byla naprosto zoufalá. A Belatrix, její šílená sestra, která ji proti její vůli ke Snapeovi doprovázela, měla ještě tu drzost vykládat o tom, jak ona sama by ráda a bez váhání obětovala svoje syny službě Pánovi zla! Jistě, Bella žádné syny nemá, neví, o čem mluví. V jejím životě vždycky existoval jenom Pán zla, nikdo jiný. Narcisa si uvědomila, že svoji sestru začíná nenávidět. Nakonec však Severus našel řešení. Zavázal se Narcise neporušitelným slibem, že na Draca bude dohlížet, že ho bude chránit a pokud Draco neuspěje, že on, Severus, sám osobně naplní onen úkol, jímž Pán zla Draca pověřil.

 

***

 

Pán zla nechal unést výrobce hůlek Ollivandera a uvěznit ho ve sklepení Malfoy Manor. Jeho výslechů se ujal sám, i když Belatrix by se v mučení starého muže byla ráda vyžívala. Zaměřila se tedy na Draca a začala svého synovce učit nejen černou magii, ale také nitrobranu. Alespoň jednou dělá něco užitečného, pomyslela si Narcisa. Jinak ale žádné důvody k radosti neměla. Draco byl drzý a tvrdohlavý a když mu Narcisa zakázala, aby jel sám do Londýna na nákupy, zapomněl i na své dobré vychování a vztekle na ni ječel. Cesta do Londýna byla vším jiným než výletem matky a syna. Nejprve to nepříjemné setkání s Potterem, příčinou všech jejich problémů, u madame Malkinové. Do toho obchodu už nikdy nevkročím, když tam nakupuje taková holota, rozhodla se pevně Narcisa. A pak se jí Draco ztratil. Narcisa prožila hodinu nezměrné hrůzy, než se její syn zase objevil. Hádka, která následovala, patřila k tomu nejhoršímu, co se mezi nimi kdy událo.

 

***

 

Draco odjel do Bradavic plný sebedůvěry a nadšení ze svého úkolu, ale zprávy, které posílal, nebyly vůbec povzbuzující. Starý profesor Horacio Křiklan, přestože míval přátelské vztahy s Abraxasem Malfoyem, se odmítal k Dracovi znát. Zdálo se, že Dracova prestiž ve škole bere za své… Další ponížení na sebe nenechalo dlouho čekat. Prohlídka z ministerstva na základě udání, a samozřejmě ji vedl osobně ten krvezrádce Artur Weasley. Tohle ti nikdy, nikdy  nezapomenu, pomyslela si Narcisa. Nikomu, kdo se teď ke mně točí zády, kdo nás považuje za vyřízené. Ještě poznáte, kdo jsou Malfoyovi…

 

V polovině října Draco podnikl první pokus o likvidaci Brumbála, ale neúspěšně. Když přijel domů na vánoce, Narcisa se vyděsila, jak nezdravě její syn vypadal. Chtěla ho obejmout, ale Draco uhnul a vztekle na ni vyjel:

„Přestaň se mnou jednat jako s dítětem! Jsi naprosto nemožná!“

„Draco…“ vydechla šokovaná Narcisa. „Co to do tebe zase vjelo?“

„Do mě? Do mě, matko? Co to vjelo do tebe, že jsi žadonila o pomoc u Snapea? Myslíš, že jsem tak neschopný, abych nedokázal splnit úkol od Pána zla?“

„Nevíš o čem mluvíš! Nejsi ještě ani plnoletý a úkol, který ti Pán zla zadal, je prostě…“

„Nesplnitelný? Nad moje síly? Mám plán a nechci, aby se Snape míchal do mých záležitostí! Chce mě připravit o moje zásluhy a moji slávu! Chce zaujmout u Pána zla naše místo! Teď, když je otec v Azkabanu…“

„Správně, Draco,“ vmísila se do hovoru Belatrix. „Snapeovi nevěř.“
„Buď zticha, Bello! Zakazuji ti, aby ses pletla mezi mě a mého syna!“

Byly to velmi mrazivé vánoce.

 

Březen 1997

 

Další Dracův pokus odstranit Brumbála ztroskotal. Pán zla byl velmi rozezlen.

„Jsou opravdu všichni Malfoyové tak neschopní? Nebo jejich loajalita k lordu Voldemortovi není taková, jak říkají“ syčel na Narcisu výhrůžně. „Budu si muset s tvým synem promluvit.“

 

Nepříjemný rozhovor s Pánem zla na Draca čekal hned po jeho příjezdu na Malfoy Manor na velikonoční prázdniny.

„Pane, nejsem si jist, jestli ten úkol zvládnu,“ přiznal tiše Draco a třásl se při tom jako osika. „Ten náhrdelník se k Brumbálovi nedostal… a to otrávené víno mu Křiklan nakonec vůbec nedal. Kdyby aspoň ten krvezrádce Weasley… ale zachránili ho.“

„Budeš se muset víc snažit, Draco,“ prohlásil velmi tiše Pán zla. „Úkoly, které zadám, musí moji následovníci splnit. Jinak ponesou důsledky.“

„Pane…“

„Mlč!“ vyštěkl Pán zla. „Jestli Brumbála neodstraníš do konce školního roku, budeš se dívat, jak pomalu zabíjím tvé rodiče a nakonec zabiju tebe. O rozkazech lorda Voldemorta se nediskutuje. Moje rozkazy se plní.“

 

Dracova zpupnost byla ta tam. Před návratem do Bradavic dokonce dovolil Narcise, aby ho objala.

„Nevím, jestli to zvládnu, matko,“ zašeptal. „Pořád nevím, jak opravit tu rozplývavou skříň.“

„Požádej o pomoc profesora Snapea, Draco.“

„Tak to ne!“ odmítl syn rozhodně. „Nechci, aby se mi do toho míchal. Neopovaž se něco mu říkat! Musím to zvládnout sám, aby … vždyť víš.“

Narcisa chápala, co má Draco na mysli. Kdyby Brumbála zabil Severus Snape, Malfoyovi by pravděpodobně zůstali v nemilosti. Jenomže lepší je být v nemilosti, než přijít o jediné dítě.

 

Nadešel červen. Dracova lhůta pro splnění příkazu Pána zla se krátila. Zatímco Narcisa byla stále nešťastnější, Belatrix – jak se zdálo – to vůbec nevzrušovalo. Jen jednou uštěpačně poznamenala, že doufala, že Draco bude v sobě mít více z krve Blacků, ale nyní se zdá, že je stejně neschopný jako jeho otec. Narcisa vyslala na Bellu omračovací kletbu.

 

A pak – po několika málo dnech – se Draco pozdě v noci objevil doma na Malfoy Manor. Bledý, vyděšený, roztřesený, oči plné slz…

„Draco!“ vykřikla zděšeně Narcisa. „Proboha co se stalo?“

„Zabil ho…“

„Kdo koho zabil?“

„Já to nedokázal, matko. Opravil jsem tu rozplývavou skříň… Smrtijedi se tak dostali do Bradavic… Fenrir Šedohřbet taky, i když jsem ho nezval… Pak jsem odzbrojil Brumbála na astronomické věži…“ Draco vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

„A dál, Draco? Co bylo dál? Co se stalo?“

„Brumbál tam stál.. a byl úplně klidný. Byl tak klidný…vůbec se nebál… nabízel mi ochranu… pro mne i pro celou rodinu… Celý školní rok věděl, že se ho chystám zabít a nic proti mně nepodnikl… Nechápu to, matko…“ Draco se rozplakal a nebyl k utišení. Až po hodně dlouhé době, kdy ho Narcisa držela v náručí a hladila po plavých vlasech, byl schopen pokračovat ve vyprávění.

„On tam stál a byl ke mně laskavý. Nabízel nám všem ochranu. A víš, co jediné ho rozzlobilo? Že jsem o Grangerové řekl, že je mudlovská šmejdka…“ Draco se zhluboka nadechl a pokračoval. „Byl úplně klidný…důstojný… I když jsem ho urážel… Sklonil jsem hůlku, nemohl… nemohl jsem….NECHTĚL jsem… Ale pak tam dorazili Carrowovi a Rowle a Šedohřbet…“ Draco vypadal, že bude zvracet, ale dokázal se přemoci. „A nakonec přišel Snape. Zabil ho bez mrknutí oka, matko. Jen chvilku po tom, co mi Brumbál řekl, že Snapeovi absolutně důvěřuje…“ Draco se znovu rozplakal. „On ho zabil. Všechno to bylo zbytečné. Snape získá všechen vděk Pána zla… a kdo ví, co bude s námi…“

 

„Cože? Draco, ty jsi ani nedokázal zabít toho starého senilního otrapu?“ zazněl ode dveří posměšný hlas Belatrix. „Opravdu, celý otec…“

„Vypadni, Bello!“ zaječela vztekle Narcisa. „Vypadni odsud a nepleť se do našich záležitostí! Tohle NENÍ tvůj dům, tak se tady nenaparuj! JÁ jsem paní Malfoy Manor a ty jsi tu jen trpěným a nevítaným hostem!“

Belatrix se jen povýšeně ušklíbla, otočila se a práskla za sebou dveřmi salónu. Narcisa ji v tu chvíli nenáviděla jako ještě nikdy v životě.

 

***

 

„Nesplnil jsi můj příkaz, Draco. Nezabil jsi Abuse Brumbála,“ syčel Pán zla.

Draco se chvěl jako osika a mlčel. Narcisa čekala na ortel. Zdálo se, že po slovech Pána zla se čas zastavil.

„Musím však uznat, že jsi sám přišel na způsob, jak dostat mé Smrtijedy do Bradavic. Nejsi hloupý. Vymyslel jsi dobrý plán.“ Pán zla se opět odmlčel.

„Malfoyovi dostanou ještě šanci. Nastal čas vysvobodit tvého otce a ostatní z Azkabanu. Tento dům bude vhodným ústředím…“

 

***

 

Narcisa přivítala svého muže po návratu z vězení s pocitem úlevy. Doufala, že nejhorší rok svého života má za sebou a že se věci alespoň částečně vrátí do starých kolejí. Hluboce se však mýlila. Malfoy Manor se zaplnil Smrtijedy a poměrně často právě zde končil po úděsném mučení život zajatců. A Pán zla trval na tom, aby Draco byl všem těmto událostem přítomen. Lucius situaci v domě nesl možná ještě hůř než jeho žena. Proto Narcisa sedávala při všech poradách vedle svého manžela a ve zvlášť vypjatých situacích se ho nenápadným stiskem ruky snažila uklidňovat. Bylo tomu tak i v den, kdy si Pán zla nejprve vyžádal Luciusovu hůlku a pak celou rodinu zesměšnil. Narcise to bylo jedno – jen se snažila nenápadně pohledem krotit Draca, aby neřekl něco nevhodného. Bylo jí jedno i to, že nejdůležitějším a nejbližším spolupracovníkem Pána zla se stal Severus Snape. Nežárlila. Pro ni bylo podstatné, že se Severus přede dvěma lety zastal Luciuse a že celý uplynulý rok chránil jejího syna.

 

***

 

Krátce před koncem července svolal Pán zla Smrtijedy, aby byli připraveni k zajetí Harryho Pottera, kterého měl Fénixův řád stěhovat z jeho dosavadního domova u mudlů na bezpečné místo. Lucius, který odevzdal svoji hůlku Pánovi zla, zůstal s Narcisou doma, zatímco Belatrix nedokázala pořádně ovládnout své vzrušení. Harry Potter však znovu Pánovi zla unikl. Narcisa vyrozuměla z řeči Smrtijedů, že pravý Potter měl šest dvojníků. Pronásledovatelé ztratili spoustu drahocenného času, než zjistili, který je ten pravý,. Když Pán zla konečně Pottera dostihl, Luciusova hůlka proti němu nefungovala – naopak sama byla úplně zničena a než si Pán zla stihl vzít hůlku někoho jiného, Potter se ztratil za bariérou ochranných kouzel. Belatrix byla nepříčetná vzteky, že se jí nepodařilo zabít bystrozorku Tonksovou – dceru mudlovského šmejda a té, která kdysi bývala jejich prostřední sestrou. Tonksová naopak těžce zranila Rodolfuse. Vzteklejší než Bella byl už jenom Pán zla. Ihned po návratu na Malfoy Manor si pospíšil do sklepení, kde byl vězněný Ollivander, a podrobil starce dalšímu krutému mučení. Pán zla zjevně nedostal uspokojivé odpovědi, nicméně něco důležitého mu starý výrobce hůlek zřejmě přece jen prozradil, protože oznámil svým Smrtijedům, že odjíždí a že ho nemají volat kvůli ničemu méně důležitému, než je zajetí Harryho Pottera.

 

***

 

Prvního srpnového dne Smrtijedi dobyli ministerstvo kouzel. Novým ministrem kouzel se stal Pius Břicháč, který byl pod vlivem kletby Imperius. V ministerské politice došlo k mnoha zásadním změnám. Byla ustanovena komise pro registraci čarodějů z mudlovských rodin. Školní docházka se stala povinnou pro všechny děti z kouzelnických rodin, zatímco mudlovským šmejdům byla konečně znemožněna. Pán zla započal s očistou kouzelnického světa. Jejich sny a cíle se začínaly naplňovat… Před lety by to Narcisa byla považovala za triumf a byla by se připravovala na roli první dámy kouzelnického společenství. Ale dnes stáli Malfoyovi stranou tohoto dění. Jejich postavení a prestiž vzaly za své. Nebyli již první mezi prvními, zůstávali v nemilosti. Pán zla ani nepřikázal Ollivanderovi, aby pro Luciuse vyrobil novou hůlku, přestože i takový póvl jako Červíček ji dostal. Narcisa sice chodila dál s hlavou pyšně vztyčenou, ale uvnitř cítila jen únavu a strach. Jediným členem rodiny, který se hřál na výsluní přízně Pána zla, byla Belatrix. Roztahovala se na Malfoy Manor, jako by jí dům patřil. A Narcisa si náhle uvědomila, že už je zase ´ta druhá´. A to prosím ve svém vlastním domě!

 

Bezprostředně po dobytí ministerstva se podařilo prolomit kouzla, která měla chránit Pottera, ale vyvolený (jak mu lidé říkali) unikl – dokonce dvakrát v jediném dni. Pán zla zuřil, že ho Dolohov a Rowle zbytečně zavolali až z ciziny. Draco byl přinucen k mučení provinilců. Strávil pak velmi dlouhou dobu v koupelně. Lucius byl synovou slabostí zjevně znechucen, ale nahlas nic neříkal. Narcisa si v podstatě oddechla, když Draco odjel prvního září do Bradavic. Zvlášť když ředitelem školy byl jmenován Severus Snape. Ten v Bradavicích obnovil většinu nařízení, která platila za Dolores Umbridgeové, zatímco Pán zla postupně dostával pod kontrolu kouzelnické společenství. Jen ten trapný plátek Jinotaj stále ještě vyzýval k podpoře Harryho Pottera… Draco i v Bradavicích pociťoval nemilost a ponížení, v jakém se ocitla jeho rodina. Pouze Crabbe a Goyle mu zůstali věrní. A pak také Pansy Parkinsonová – ta nevzhledná vlezlá holka s mopslím obličejem. Údajně sice čistokrevná, to ano, ale… Narcise se prostě nelíbila. Draco má na lepší. Podzimní dny bezútěšně míjely jeden za druhým a blížila se zima… Na Malfoy Manor přibyl další zajatec – nebo spíš zajatkyně. Lenka Láskorádová, dcera vydavatele Jinotaje. Teď už i tenhle plátek bude psát jen to, co schválí ministerstvo…

 

 

Březen 1998

 

Draco přijel na velikonoční prázdniny. Bledý, unavený a znechucený… K otci se choval s odtažitou zdvořilostí a s matkou toho také moc nenamluvil. Narcisa však tušila, že v jejím případě je to spíše z opatrnosti. Nikdy si nemohli být jisti, zda je neposlouchá nikdo nepovolaný.

 

Jednoho večera vytrhl Narcisu z chmurných myšlenek příchod nezvaných hostů. Fenrir Šedohřbet a čtyři lapkové přivedli několik zajatců a tvrdili, že chytili Harryho Pottera.

Narcise se rozbušilo srdce. Že by…? Prohlížela si zajatce. Čtyři lidé a jeden skřet…Pozorně se zadívala do oteklého obličeje toho ze zajatců, o kterém tvrdili, že to je Potter. Do ruky jí vrazili jeho hůlku.

„Zaveďte je dovnitř,“ rozkázala a vedla celou skupinku přes halu do přijímacího salónu.

Cestou horečně uvažovala. Jestli Šedohřbet a ti lapkové s ním skutečně chytili Pottera a oni, Malfoyovi, ho předají Pánovi zla, mohl by jim všem odpustit… mohli by se snad těšit zase úctě a respektu… Jenomže jestli zavoláme Pána zla a nebude to Potter, bude s námi konec. Ten zajatec se vyvolenému ani trošku nepodobá a jeho hůlka vůbec neodpovídá Ollivanderovu popisu. Draco by mohl s jistotou říct, jestli to je nebo není ten kluk… Lucius byl velmi vzrušený, cítil, jaká příležitost se jim naskytla. Narcisa ho chápala. Touha pomstít se tomu spratkovi, který jim už způsobil tolik problémů, který zhatil tolik jejich plánů… a současně získat zpátky uznání a vděk Pána zla… Draco však zjevně nechtěl zajatce jednoznačně identifikovat.

„A co ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet.

Byla to Grangerová! Grangerová, kterou tehdy potkali u madame Malkinové… Grangerová, jejíž fotografie byla v Denním věštci a o které bylo známo, že cestuje spolu s Potterem. Ale ani v jejím případě se Dracovi nechtělo potvrdit jednoznačně její totožnost. Na otcovo naléhání reagoval vlažně a k zajatcům se točil zády. A jako naschvál vešla v tu chvíli do salónu Bella. Grangerovou poznala okamžitě. Když jí došlo, koho lapkové přivedli s ní, chystala se zavolat Pána zla, což jí ovšem Lucius nechtěl dovolit. Chvíli se s Belatrix přetahovali…

„NE!“ zaječela náhle Bella. „Nedělej to, jestli se tu teď Pán zla objeví, všichni zemřeme!“ Belatrixinu pozornost upoutalo něco, co přinesli lapkové. To něco byl meč s jílcem posázeným rubíny a Bellu to vyděsilo až k smrti…

„Kde jste našli ten meč? Vždyť Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“

„Měli ho ve stanu.“

Narcisa celou scénu mlčky pozorně sledovala. Přestože byla Belatrix opravdu vyděšená, stále se chovala, jako kdyby ona byla paní domu a začala vydávat rozkazy. Narcise došla trpělivost, jako ostatně už několikrát, ale hádka mezi sestrami byla tentokrát velmi krátká. Zdálo se, že situace je skutečně nesmírně vážná. Zajatci byli odvedeni do sklepa, jen ta mudlovská šmejdka zůstala v salónu. Belatrix na ni namířila hůlku…

Crucio!“

Lucius přihlížel, jak se jeho švagrová vyžívá v mučení a tak jen Narcisa postřehla, že se Draco s odporem odvrátil. Vypadal, že bude zvracet. Grangerová se svíjela na podlaze a kvílela bolestí.

„Kde jste sebrali ten meč? Crucio!“

„Našli jsme ho…“

Ta holka trvala na tom, že v trezoru u Gringottových nebyli a že meč je pouhá kopie. To potvrdil i zajatý skřet, když ho Draco přivedl ze sklepa. Strach z Belatrixina obličeje zmizel jako mávnutím hůlky. S vítězoslavným úšklebkem si vykasala rukáv a ukazováčkem se dotkla Znamení zla, když v tom….

Do přijímacího salónu se vřítil zrzavý zajatec a za ním Potter.

Expelliarmus!“

Hůlka vylétla Belle z ruky a Harry Potter ji zachytil.

Mdloby na tebe!“ vykřikl a Lucius se zhroutil k zemi. Narcisa neváhala a z její a současně i z Dracovy a Šedohřbetovy hůlky vylétly proudy světla. Pottera ale nezasáhl ani jeden… Bella neztratila duchapřítomnost. Popadla tu mudlovskou šmejdku a ke krku jí přitiskla svůj stříbrný nůž. Potter a zrzoun položili hůlky na zem…Draco je sebral… Než však sestry stihly zajatce znovu spoutat, ozval se odkudsi shora jakýsi skřípavý zvuk… Křišťálový lustr se řítil k zemi… Bella stačila ještě uskočit… Potter vyrval Dracovi z ruky všechny tři hůlky… omráčil Šedohřbeta… Narcisa se vrhla k synovi, aby ho odtáhla do bezpečí. Dracovi se nesmí nic stát! A pak to uviděla. U dveří stál jejich domácí skřítek.

„Dobby!“ zaječela Narcisa. „To ty?“ Chtěla tu proradnou malou opici potrestat za tak neuvěřitelnou opovážlivost. Něco na ni křičel, ale co na tom záleželo. Prásk! Narcise vylétla hůlka z ruky… Zrzoun s Grangerovou se už přemisťoval… Potter popadl skřeta i domácího skřítka… Bella po nich vztekle mrštila svůj stříbrný nůž, ale pozdě. Byli pryč…

 

Pán zla plál strašlivým vztekem… Lucius krvácel, Bella ležela v bezvědomí na zemi… Narcisu už přiváděla bolest do agonie, když Pán zla otočil hlavu do strany a namířil hůlku na Draca. Ne! Draca ne! Z posledních sil se Narcisa zvedla a vrhla se k synovi, aby ho ochránila vlastním tělem…. Pak ztratila vědomí…

 

Draco se po velikonočních prázdninách vrátil do Bradavic. Protože přišel o hůlku, Narcisa mu dala svoji... Na jeden krátký okamžik svitla Malfoyovým naděje, že zase zaujmou čelné místo mezi přívrženci Pána zla, ale Potterův útěk je uvrhl ještě hlouběji do propasti. A to si Narcisa myslela, že hůř už na tom být nemohou. Kdo ví, co s nimi vlastně bude… Vztek Pána zla nejspíš přežili jen náhodou…

 

***

 

V květnu se stalo to, z čeho měla o velikonocích Belatrix takový strach. Potter se svými kamarádíčky se vloupal do jejího trezoru u Gringottových. Podivné bylo, že lupiči odnesli jen jeden malý pohárek. Mnohem podivnější však byl fakt, že právě krádež pohárku Pána zla rozběsnila ještě víc, než Potterův útěk z Malfoy Manor. Bella a Lucius se před jistou smrtí zachránili jen rychlým útěkem. Ostatní, kdo v tu chvíli stáli v téže místnosti s Pánem zla, takové štěstí neměli… Narcisa nic z toho nechápala – nejprve meč, potom pohárek… Proč jsou ty věci pro Pána zla tak nesmírně důležité? Důležitější než životy jeho věrných... I kdyby Pán zla konečně zabil Pottera, i kdyby ovládl celý svět – nikdy si nikdo nebude jist životem, ani jeho nejvěrnější. Není zapotřebí udělat chybu, nesplnit včas úkol… Stačí být v nesprávný čas na nesprávném místě. Jak tohle všechno skončí? A kdy to skončí? Až Pán zla zabije Pottera? Jenomže – bude to skutečně konec? Konec téhle hrůzy… Nebo to bude začátek hrůzy ještě větší?

 

Ještě téhož dne pozdě večer svolal Pán zla své přívržence do blízkosti bradavického hradu. Harry Potter – jak Pán zla předpokládal – se objevil ve škole.

„Jdu s tebou, Luciusi,“ prohlásila pevně Narcisa, když se její manžel chystal uposlechnout výzvu svého pána a spolu s Belatrix se připravovali na cestu.

„Nemyslím, že…“

„Draco je v Bradavicích! Musím mu být nablízku, musíme ho najít. Luciusi, je to náš jediný syn, musíme ho najít…“ opakovala zoufale Narcisa.

A tak zanedlouho seděla na mýtině v Zapovězeném lese v kruhu Smrtijedů…

Pán zla vyzval obyvatele hradu, aby mu vydali Pottera a dal jim čas do půlnoci… Studenti Zmijozelu se připojili ke svému Mistrovi, Draco však mezi nimi nebyl… O půlnoci zahájili Smrtijedi se svými se svými spojenci útok na hrad… Pán zla se bitvy nezúčastnil, nebyl ani na lesní mýtině… Narcisa nevnímala hluk boje, ani co se děje bezprostředně kolem ní… Až Luciusův příchod ji vytrhl z letargie. Její manžel klesl vedle ní na kolena a na Narcisinu nevyslovenou otázku jen zoufale zavrtěl hlavou.

„Nezastaví bitvu. A je přesvědčený, že Potter za ním přijde sám... Podezírá Draca, že se přidal na Potterovu stranu. Poslal mě pro Snapea… Asi ho pověří nějakým úkolem…“ stiskl jí ruku. Seděli spolu na mýtině, sami se svou bolestí a strachem…

Vysoký chladný hlas Pána zla přehlušil vzdálenou vřavu boje… Na hodinu zastavil bitvu a vyzval Pottera, aby za ním přišel do Zapovězeného lesa… Smrijedi a obři se postupně shromáždili na lesní mýtině… Objevil se i Pán zla. Narcisa se na něj neodvážila pohlédnout, zatímco Belatrix se posadila u nohou svého Mistra a zírala na něj s nábožným obdivem. Čas pomalu plynul…

 

Zřejmě již uplynula lhůta, kterou Pán zla dal Potterovi…

„Očekával jsem, že přijde…. Zdá se, že jsem se… mýlil.“

„Nemýlil,“ zazněla hlasitá odpověď. Harry Potter se náhle, jakoby odnikud, zjevil na mýtině. Narcisa, Lucius i všichni ostatní povstali. Ozvaly se výkřiky překvapení, někdo se smál… Obři zaburáceli… Narcisa strnule hleděla na toho kluka, jak se pomalu blíží k Pánovi zla… jako jehně na porážku… Proč přišel? Tak dlouho utíkal… tolikrát úspěšně unikl, většinou na poslední chvíli… PROČ tedy nakonec přišel? Skutečně obětuje sám sebe, aby zachránil své přátele?

„Harry Potter. Chlapec, který zůstal naživu,“ promluvil potichu Pán zla. „Avada kedavra!

 

Potter padl k zemi současně s Pánem zla. Ticho na mýtině by se dalo krájet… Tak už je konečně po všem, zadoufala Narcisa. Jsou snad mrtví oba? Někteří ze Smrtijedů se pohnuli směrem ke svému Mistrovi.

„Můj pane… můj pane…“ šeptala Belatrix a v jejím hlase byla znát všechna vášeň a obdiv, jež ke svému idolu chovala.

„Tak už dost!“ zazněl náhle hlas Pána zla a černokněžník se začal zvedat ze země. Smrtijedi urychleně couvli zpět na svá místa, jen Bella dál klečela u jeho nohou. Na mýtině se opět rozhostilo ticho.

„Ty tam,“ houkl Pán zla na Narcisu a v tu chvíli ji něco bolestivě šlehlo přes tvář. „Prohlédni ho. Pověz mi, jestli je mrtvý.“

Narcisa zvolna došla k tělu toho kluka. Opatrně se dotkla jeho tváře, nadzvedla mu víčko… Něco tady nehrálo… Sklonila se k Potterovi a zajela mu rukou pod košili. Nahmátla pravidelný tlukot srdce… ten kluk byl naživu! Podruhé přežil vražednou kletbu, přestože tentokrát se za něj nikdo neobětoval, aby ho ochránil! Copak to nikdy neskončí? Nepatrně sklonila hlavu a její dlouhé vlasy zakryly před ostatními její i Potterovu tvář.

„Je Draco naživu? Je na hradě?“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Ano,“ zazněla tichounká, ale zřetelná odpověď.

Narcisa zaťala nehty tomu klukovi do kůže… Snad nic nepokazí a bude dál věrohodně předstírat svou smrt… Pokud si všichni budou myslet, že Pán zla zvítězil, bitva už znovu nezačne… ona se dostane s vítěznou stranou do hradu a bude mít šanci najít svého syna živého… Narcisa povolila stisk, napřímila se a zvolala jasným hlasem: „Je mrtvý!“

 

Obrovský jásot a dupot se rozlehl lesem… Pán zla poručil zajatému Hagridovi, aby odnesl Potterovo tělo na hrad… Za skupinou Smrtijedů dupali obři… Když vyšli z lesa, promlouval Pán zla k obráncům hradu, ale Narcisa ho nevnímala. Skupina se pohnula blíže k majestátní budově a pak se Smrijedi na příkaz Pána zla postavili do řady před otevřenou hlavní bránou školy. Někdo zoufale vykřikl… A pak začali ječet a nadávat i ostatní obránci hradu, dokud je Pán zla neumlčel kletbou. Harryho Pottera položili na zem… Pán zla mluvil ke svým protivníkům… Proč to všichni tak zdržují, zoufala si Narcisa. Zajímalo ji jen jediné – dostat se do hradu, najít svého syna, odvést ho do bezpečí… Jakýsi student se statečně Pánovi zla postavil… pak mu na hlavě seděl Moudrý klobouk a za okamžik se vzňal… Vzápětí zazněl zuřivý ryk od hranice školních pozemků… Začala rvačka mezi obry… Do řad Smrtijedů dopadly šípy… Harry Potter zmizel – jediná Narcisa si toho všimla… A ten kluk s hořícím Moudrým kloboukem se pohnul, klobouk mu spadl z hlavy a on vytáhl z jeho útrob meč – přesně takový meč, jaký tehdy přinesli na Malfoy Manor – a usekl hlavu hadovi Pána zla… Zmatek, chaos… Bojující obři, kentaurové, testrálové… Narcisa popadla manžela za ruku a táhla ho do hradu. I tam panoval zmatek – dovnitř se valila obrovská spousta lidí, kentauři, mezi bojující se zamíchali dokonce i domácí skřítkové… TOHLE je opravdový konec světa, blesklo Narcise hlavou… Ona a Lucius se prodírali mezi bojujícími a volali jméno svého syna…

„MOJI DCERU NE, TY MRCHO!“

Aniž sama věděla proč, Narcisa se otočila směrem, odkud ten výkřik zazněl. Jakási zrzavá baculatá čarodějka sváděla souboj s Belatrix, zatímco Pán zla čelil třem protivníkům najednou. A pak… výsměšný úšklebek ztuhl Belle na rtech, když ji kletba zasáhla rovnou do prsou… Pán zla vztekle zařval a chtěl svou nejoddanější služebnici pomstít…

Protego!“ zahřměl Harry Potter, který se náhle odnikud zjevil ve Velké síni.

Narcisa odtrhla zrak od těla své sestry i od těch dvou nesmiřitelných protivníků… Musí najít svého syna… Do její mysli pronikaly jen útržky rozhovoru mezi Pánem zla a Potterem…

„… žádné viteály už nezbývají… dnes v noci už nikoho nezabiješ…“ Kéž by ten kluk měl pravdu, pomyslela si Narcisa.  „… Snape Brumbála nikdy neporazil! Brumbálovu smrt naplánovali společně… Pravým pánem bezové hůlky byl Draco Malfoy.“ Cože? Narcisa se zastavila, když zaslechla synovo jméno a měla pocit, jako by ji přikovali do země. Draco… hrozí mu snad ZASE nebezpečí?

„… a až zabiju tebe, mohu se postarat o Draca Malfoye…“

Ne! Narcisa se chtěla pohnout, ale nemohla. Její strach dostoupil vrcholu. Lucius jí stiskl ruku a přiměl ji k chůzi… A náhle viděla, jak se k nim opatrně plíží Draco. Když konečně sevřela syna v objetí, pohlédla mimoděk směrem k Potterovi a Pánovi zla. Zaslechla dva výkřiky… kouzla se střetla… hůlka vyletěla Pánovi zla z ruky, Potter ji chytil… a Pán zla padl na záda… a byl mrtvý.

 

Narcisa nevnímala jásot a křik… Objímala Draca i Luciuse a plakala nevýslovným štěstím… Lucius se tvářil rozpačitě… Draco byl vyděšený, ale na jeho tváři bylo znát, že se mu značně ulevilo. Odpůrci Pána zla oslavovali vítězství… několik přeživších Smrtijedů bylo zatčeno… Byla to bizarní situace – Narcisa a Lucius nevěděli, mají-li právo být mezi vítězi a oslavovat konec hrůz a vraždění, nebo zda se mají bát trestu… Nikdo si jich ale nevšímal.

 

***

 

Narcisa seděla sama ve ztemnělém přijímacím salónu na Malfoy Manor. Necítila bolest nad smrtí své sestry. Snad jen trochu lítosti… Víc ji trápilo zítřejší slyšení před Starostolcem. Tentokrát se už nevykroutí, Azkaban je nemine… Alespoň však zůstali naživu.

„Harry Potter mi zachránil život, matko,“ ozval se za ní náhle Dracův tichý hlas. Narcisa nevěděla, kdy její syn přišel.

„Co se stalo na hradě, Draco? Proč jsi tam zůstal? Bylo to nebezpečné.“

„Já jsem chtěl s Crabbem a Goylem chytit Pottera a vydat ho Pánovi zla. Měl jsem strach, matko. O tebe, o otce, o sebe… Nejsem na to pyšný. Našli jsme Pottera v Komnatě ztracených předmětů. Jenomže Crabbe byl prostě idiot. Napřed mi vyrazil z ruky hůlku a pak vyčaroval zložár a neuměl ho ovládat… Potter a jeho kamarádi měli košťata. Weasley s Grangerovou vytáhli z ohně Goyla a Potter zachránil mě… I když věděl, že jsme ho chtěli vydat Pánovi zla. Stydím se, matko. Napřed Brumbál, pak Potter… “

„Nejsi jediný, Draco, kdo byl přinucen přehodnotit svoje názory,“ povzdechla si Narcisa. „Zmýlili jsme se a za ten omyl zaplatíme. Ale žijeme a to je to hlavní.“

 

Soudní síň byla ponurá a chladná. Narcisa stiskla ruku svého manžela a cítila, jak z druhé strany sevřel její prsty Draco. Všichni tři Malfoyovi vykročili ke křeslům uprostřed místnosti a posadili se. Řetězy na opěrkách křesel výhrůžně zachřestily, ale nespoutaly je. Narcisa pohlédla na porotce – většinu jich neznala. Přímo uprostřed první řady seděl nový ministr kouzel Kingsley Pastorek. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Když seznamoval obviněné s rozsahem žaloby, vzpomněla si Narcisa na svou sestru… Možná právě v téhle soudní síni Bellu před sedmnácti lety odsoudili k pobytu v Azkabanu. Bude teď na řadě ona? Čeká teď kouzelnické vězení na druhou sestru? Po přečtení všech obvinění dostali možnost se k nim vyjádřit. Luciusova obhajoba byla slabá. Strach o život… strach o rodinu… nemožnost se vzepřít… ´Vzpomeňte si, jak dopadl Igor Karkarov´… Draco a Narcisa se o obhajobu raději ani nepokoušeli. Poté přišel na řadu výslech svědků. Členové Fénixova řádu… Ollivander… Lenka Láskorádová… Xenofilius Láskorád… Weasley… Grangerová a pár dalších studentů z Bradavic… Harry Potter. Tak to je konec, pomyslela si Narcisa. Jeho svědectví bude už jen poslední přísadou do smrtícího lektvaru.

„… Je pravdou, že Draco Malfoy připravoval smrt Abuse Brumbála, byl k tomu však přinucen Voldemortem… vyhrožoval mu, že zabije celou jeho rodinu…“ Narcisa se neodvažovala věřit tomu, co slyšela. „… Jak jsem již v této věci uvedl dříve, i přes velký nátlak, kterému byl Draco Malfoy vystaven, se v poslední chvíli rozhodl profesora Brumbála nezabít. Sklonil hůlku…“ Narcisa po očku pohlédla na svého manžela. Bylo to poprvé, co slyšel podrobnosti o tom, jak Draco nakonec nezabil bradavického ředitele. Luciusova tvář byla strnulá neproniknutelná maska. „… je také pravdou, že Draco nepotvrdil totožnost ani jednoho z nás, když jsme byli zajati a odvlečeni do sídla Malfoyových…“

„…paní Malfoyová mi zřejmě zachránila život. Voldemort ji poslal, aby zjistila, jestli žiju. Vědomě mu zalhala a potvrdila mou smrt…“ Narcisa koutkem oka zahlédla, jak sebou Lucius škubl.

„… Malfoyovi se do poslední bitvy aktivně nezapojili…“

Narcisa nemohla uvěřit, že se vyhnuli Azkabanu. Nečekané Potterovo svědectví jim pomohlo.

Při odchodu z ministerstva na Harryho Pottera narazili v atriu. Nejprve všichni stáli a rozpačitě na sebe hleděli. Pak se Narcisa odhodlala a udělala dva kroky směrem k tomu klukovi.

„Děkuji ti… za to svědectví.“

Potter vypadal, že ho to přivedlo do rozpaků.

„Řekl jsem jenom, co je pravda. Díky za vaši pomoc … v tom lese.“

„Ty jsi zachránil život Dracovi. Řekl mi to.“

„Jenomže to jste nevěděla, když jste Voldemortovi lhala.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ten kluk rozpačitě a sotva znatelně usmál. Vlastně není ani tak protivný, pomyslela si Narcisa. Naopak, možná umí být docela milý…

 

„Ty jsi lhala Pánovi zla?“ vybuchl Lucius, sotva se po návratu domů ocitl s Narcisou o samotě. „Copak si neuvědomuješ…“

„Vzpamatuj se, Luciusi,“ zakřičela Narcisa poprvé v životě na svého manžela. „Kdybych řekla, že Potter žije, byl by s ním nejspíš bojoval znovu hned v tom lese…“

„A mohl vyhrát!“

„No právě! Copak jsi vůbec nic nepochopil? I nám šlo přece o život! Draca poslal na jistou smrt! Jen díky Severusi Snapeovi jsme to přežili – Draco a nakonec i ty a já. Vzpomeň si, kolikrát nás týral. Vzpomeň si, kolik lidí zabil jen proto, že byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě! Kolik svých věrných zabil, protože slyšeli o krádeži nějakého pohárku! I ty jsi měl namále, Luciusi. Vždyť Potter nás zachránil všechny. Nechápeš to? Potter je mocnější, než byl …Voldemort. Nakonec ho porazil a my jsme díky tomu klukovi živí a dokonce na svobodě!“

Lucius konsternovaně hleděl na svou jindy tak jemnou a noblesní manželku. Nebyl si jistý, zda ho víc šokoval její výbuch, nebo fakt, že se odvážila vyslovit jméno Pána zla – přestože ten už byl po smrti. Narcisa oddychovala, jako kdyby uběhla maratón.Když se trochu uklidnila, promluvila už smířlivějším tónem.

„Já vím, že nám Potter několikrát zkřížil plány. Ta záležitost s Tajemnou komnatou. A pak ti unikl tehdy na ministerstvu. Ale i Pánovi zla utekl, nejmocnějšímu černokněžníkovi všech dob! Poprvé toho kluka zachránila jeho matka. Jenže pak na tom hřbitově… a nakonec v Bradavicích – v lese ho nedokázal zabít, i když se Potter vůbec nebránil… Řekla jsem, že je mrtvý. Záleželo mi víc na našem synovi než na Pánovi zla. Nikdy jsem Pottera neměla ráda, ale... Voldemort se pro nás stal mnohem větším zlem. A musíš uznat, že se ten kluk k nám dnes zachoval překvapivě slušně.“

„Ale co naše plány… cíle… Co naše budoucnost, Cisso?“

„Budoucnost, kterou jsme si představovali a po které jsme toužili, je pryč, Luciusi, musíme si to přiznat,“ odpověděla trpce Narcisa. „Všechno se vrátí do doby před návratem Pána zla až na jednu malou drobnost – Malfoyovi už nebudou patřit mezi nejváženější příslušníky kouzelnického společenství.“

 

***

 

Narcisina předpověď nebyla tak úplně přesná. Nové časy přinesly více změn a paradoxů, než si dokázala představit. Protože Belatrix zemřela bezdětná a její manžel i švagr byli v době její smrti také mrtví, a protože nezanechala závěť, její majetek přešel automaticky na nejstaršího žijícího příbuzného – ovšem nikoliv na Narcisu, ale na tu, která kdysi bývala jejich sestrou. Andromeda Tonksová však zlato Smrtijedů nechtěla a věnovala všechno na dobročinné účely – velkorysý dar dostala Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, značná část peněz putovala nově založené Nadaci Remuse Lupina na pomoc pokousaným vlkodlaky a zbytek prostředků byl použit k založení nadace, která měla podporovat sirotky po obětech Smrtijedů. Kdyby tak Bella viděla, k čemu nakonec slouží její pohádkové bohatství…

 

„Rozhodl jsem se odcestovat, matko,“ řekl jednoho srpnového večera Draco. „Prosím, pochop mě. Nemůžu tady vydržet. Připadám si hůř než ve vězení, jako nakažený kropenatkou. Vůbec nemůžu vyjít mezi lidi. Potřebuju být na chvíli pryč od toho všeho.“

Narcisa svému synovi rozuměla. Všichni se od jejich rodiny odvrátili. Pro odpůrce Pána zla byli stále zločinci a rodiny bývalých Smrtijedů je začaly ignorovat poté, co Malfoyovi unikli Azkabanu. Z Dracových spolužáků ze Zmijozelu se neozval ani jeden, dokonce ani Goyle. Pouze Pansy Parkinsonová neustále posílala sovy, Draca to ale rozčilovalo. A ten včerejší den na Příčné ulici. Malfoyovi se skoro báli. Tolik opovržení, tolik nepřátelství v očích lidí kolem nich… a pak návštěva u Ollivandera. Trapná, rozpačitá, ale nezbytná. Museli si nutně koupit nové hůlky. Upřený pohled starého muže, který byl víc než půldruhého roku vězněm v jejich sídle. Nekonečné tíživé mlčení… Hůlky koupili, aniž by padlo jediné slovo. Nepříjemné zážitky v Londýně byly pro Draca tou poslední kapkou.

 

***

 

Narcisa a Lucius osaměli na Malfoy Manor. Procházívali se ruku v ruce po zahradě a mlčeli. Zimní večery trávívali v křeslech před krbem, zabraní každý do svých vlastních myšlenek. K čemu jim bylo jejich bohatství? K čemu Narcise bylo, že po Bellině smrti konečně jednou pro vždy přestala být ´ta druhá´? Co jim zbylo? Měli už jen jeden druhého. A naději, že se snad Draco jednou vrátí domů. Přestože vánoce toho roku byly jejich nejosamělejší a nejsmutnější, Narcisa si uvědomila, že má důvod být šťastná. Na rozdíl od Belatrix a svých bratranců přežila. A na rozdíl od té, která bývala její sestrou, neztratila nikoho ze svých blízkých. Ze všech dětí Blackovy rodiny dopadla vlastně nejlépe.

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.