Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Zrcadlo a maska od Julie
[Komentáře - 4] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Vlaštovky mi laskavě zapůjčila Aveva. Název Borges (toho jsem se ale neptala). Za konzultaci a za korekturu velice děkuji Lunkvil.

Podepsal poslední papír a odložil ho na hromádku vyřízeno. Levá polovina pečlivě urovnaného pracovního stolu byla prázdná. Konečně mohl jít domů. Stejně už bylo pozdě. Eileen bude zuřit. Brána skrz oponu se otevírá za necelých pět hodin. Zase budou muset spěchat. Jenomže tohle se prostě muselo dodělat.

Vyšel z kanceláře a ruce nervózně žmoulal postříbřené pouzdro na cigarety. Dárek od Eileen. Nenáviděl tyhle čarodějnické vymoženosti, jenomže dnes bylo třeba si pospíšit, a tak si musel odpustit procházku městem i cestu autobusem.

Ukryl se v páchnoucím průjezdu a otevřel pouzdro. Svět se smrštil do zmateného chumlu barev a jako panáčka na gumičce vyvrhl Tobiase Snapea na dvůr domu v ulici Spinner`s End.

„Tati!“

Severus už na něj čekal. Seběhl na dvorek a hned se sápal po otcově aktovce. Jako ostatně každý večer. Protentokrát ho Tobias nechal. Snad se mu ji povede neodřít.

Eileen už měla sbaleno a manžela přivítala vyčítavým pohledem.

„Slíbil jsi, že tentokrát přijdeš dřív.“

„Promiň, musel jsem to vyřídit. Nemohlo to na mě v kanceláři čekat celý týden. Už takhle bylo těžké dostat dovolenou.“

Eileen se ušklíbla. Moc dobře věděl, co si myslí, a nebylo mu to příjemné. Ale co mohl dělat? Nemělo cenu po tisící jí opakovat, že její vznešená kouzelnická profese je prostě neuživí. A že on v té hloupé mudlovské kanceláři sedí rád. Že v kouzelnickém světě by mohl dělat leda tak vrátného. Že nechápe, proč si ho tedy vlastně brala. Všechny tyhle věty spolknut. Nemělo smysl je opakovat a kazit Severovi den, na který se tak dlouho těšil. Raději si šel sbalit těch pár drobností, na které Eileen určitě zapomněla.

~

Nakonec to stihli. Dorazili k železné oponě, která rozdělovala Löwův sál Divadla cest. Otevírala se jen jednou týdně a vždy jen na pár minut. Na východě šly kouzelnické dějiny ruku v ruce s mudlovskými. Britští auroři ve foyer jim zběžně prohledali zavazadla. Českoslovenští bystrozoři na druhé straně byli důkladnější. Trvalo několik hodin, než mohli konečně vstoupit na půdu nejslavnější a nejstarší kouzelnické školy Evropě – Druidské školy vysoké magie v Budči.

Tobias už viděl londýnské ministerstvo kouzel, bradavickou školu i nemocnici U svatého Munga. Myslel si, že kouzelníci ho už nemají čím udivit. Eileen mu jednou zběžně a Severus nejmíň desetkrát podrobně vyprávěli dějiny Budečské školy. Slyšel o Moldawě a jejích vlaštovkách, znal příběh o Drahomíře a dvou bratrech a slyšel i o tom, kam se ukryly posvátné stromy. Ale nic ho nemohlo připravit na to, co uviděl.

Pomalu svítalo a obloha na východě zbledla. V krajině se povalovala mlha a oni napřed neviděli vůbec nic. Pak se ale z oparu vynořily stromy. Jeden vedle druhého tam stály posvátné háje, které zde kdysi nalezly poslední útočiště před ohni nového náboženství. Ze zažloutlé trávy vystupoval první val z hustých smrků a za ním se tyčila řada vysokých a štíhlých topolů. A v nich otvor – jedlová brána. Ostnatý tunel ostře vonící po smůle. Potom už byla jen Budeč sama. Srostlé kmeny dubů a jejich propletené větve tvořící chodby a místnosti. Lipová knihovna. A to nejkrásnější - velký sál z pravidelně se střídajících osik a bříz. Stromová krajka klenoucí se na hlavou. Střed školy. Místo, kde bylo zakázáno na oheň byť jen pomyslet. Právě tam si je rozebrali starší budečští studenti, zkontrolovali jejich pozvánky a odvedli je do ložnic vyhrazených návštěvníkům dne otevřených dveří.

Zařízení místnosti ostře kontrastovalo s velkolepostí budovy. Chodby osvěcovaly zlatavé pavučiny, ale pokoji vládlo omšelé a kalné ranní světlo. Nábytek byl podivně obyčejný a překvapivě mudlovský. Pro Tobiase to bylo celkem příjemné překvapení, ale Eileen se tvářila nespokojeně a ošklivě vynadala ospalému Severovi za to, že si už zase zašněroval boty na tři uzlíky místo na kličku.

U oběda Eileen našla, co hledala. Budeč jim ukázala svou nejvznešenější tvář. Hosty z Britských ostrovů a Irska přivítala ctihodná rektorka Eliška z Dejvic osobně. Mluvila krásnou angličtinou se starobylým nádechem a návštěvníky pohostila vybranými lahůdkami i několika českými specialitami. Atmosféra byla příjemná, vzdušná a nezvyklá. Severus pořád bloudil očima po stěnách sálu. Barevná hra světel a stínů proklouzávajících skrze podzimní listí ho zaujala natolik, že zapomínal i na jídlo. Tobiase tohle místo také fascinovalo, ale svoji pozornost věnoval spíše, čarodějům sedícím u jejich stolu. Moc dobře znal jejich blahosklonné úsměvy i otevřené nepřátelství. Přísně vyhlížející blondýna, která si ho teď měřila pohrdavým pohledem, s ním před chvílí odmítla sedět u stolu. Místo si s ní vyměnila poněkud hlučná rodina, která, nebýt kouzelnická, byla by nejspíš Tobiasovi docela sympatická. Otec se synem asi v Severově věku se neustále pošťuchovali a distingovaná, leč neskutečně upovídaná dáma už stihla Eileen dopodrobna vylíčit, jak jejich James zrovna před měsícem předvedl své už třetí kouzlo.

„... to víte, že poprvé jsem měla největší radost. To víte, bylo mu už pět let. Vím, že v tomhle věku čaruje málokdo, ale stejně jsem byla trochu nervózní. Sestřenice z druhého kolena měla v rodině motáka a tyhle děti jsou chudáci. Nepatří ani do jednoho světa. Smutný osud. Byla jsem tak šťastná, že už to Jamesovi nehrozí. Nevím, co bych dělala, kdyby...“

Tobias zachytil nakyslý úsměv své ženy. Severovi bylo už deset. Za rok měl jít do Bradavic. Nepovedlo se mu ještě ani jedno kouzlo. Eileen začínala být nervózní. Tobias se v koutku duše radoval, že z jeho syna vyroste obyčejný člověk. Nahlas to ale neřekl. Znamenalo by to jen další hádku.

Upovídaná čarodějka mlela a mlela. Severus si hrál s barevnými světýlky, která padala z oblohy a zdálo se, že hovoru dospělých nevěnuje žádnou pozornost. Přesto ale zvedl hlavu, když zazněla otázka, které se nejméně dva lidé u stolu báli.

„A co váš chlapec? Kdy začal čarovat?“

Všichni zpozorněli a nikdo se neměl k odpovědi. Jamesův otec netaktnost své ženy rychle zamluvil. Po chvíli dojedli a rektorka začala vyprávět o historii školy. Severus ji skoro neposlouchal a škaredil se, jako by mu vysněná exkurze najednou začala chutnat po pelyňku.

~

Večer šli spát brzy. Tobias už skoro usínal, když zaslechl ze Severovy postele tiché vzlyky. Po chvíli vstala Eileen a zkusila syna utěšit. Moc jí to nešlo. Tobias se tvářil, že spí a sám pro sebe si to omlouval tím, že další hádka by Severovi určitě neprospěla. Začínal si být jistý, že letošní dovolená asi moc povedená nebude.

~

Druhý den exkurze doopravdy začala. Dospělí si v doprovodu profesorů prohlíželi jednotlivé učebny a světoznámou knihovnu, zatímco pro děti připravilo několik doktorandů hru inspirovanou historií školy i země. Severus byl ve stejném družstvu jako James ze včerejška a spolu s několika dalšími chlapci tvořili oddíl, jehož úkolem bylo chránit drahocenný šém. Běhali po spletitých chodbách a smáli se na celé kolo. Trasa hry se sem tam protla s trasou prohlídky pro dospělé. Den už skoro končil, když se jednou z učeben začala rozléhat hádka.

„Kdybys jim byl utekl, nemuseli jsme prohrát,“ vztekal se James, „takhle jsme úplně poslední.“

„Ale já nemohl nic dělat,“ bránil se Severus, „byli všude okolo mě...“

„To je mi jedno. Prohráli jsme jen kvůli tobě.“

„To není pravda, vždyť šém jsi měl ty.“

„Ale tys je měl odlákat, ne se dát chytit.“

„Nemohl jsem jim utéct. Bylo jich moc.“

„Měl jsi něco udělat, vždyť jsi kouzelník,“ James se odmlčel a obličej se mu zkřivil do ošklivého úšklebku, „i když ty vlastně ne. Ty jsi jen moták.“

~

Severa našli až o několik hodiny později. Seděl úplně nahoře na cimbuří porostlém mladičkými břízkami. Tentokrát nebrečel. Jen se díval na odlétající vlaštovky. Zvlněná krajina hrála všemi barvami podzimu, ale na obloze se kupila šedá mračna. Šeřilo se a byla zima.

„Severe?“

„Tati?“

„Co tady proboha děláš, vždyť se nastydneš.“

Severus jen pokrčil rameny. Tobias se natáhl a sundal chlapce z větve. Ve vlasech se mu proháněl vítr a přikouzlil mu slzy do očí.

Severus kýchl.

„Já budu kouzelník, tati,“ prohlásil najednou, „prostě budu.“
Řekl to beze stínu pochybností. Skoro jako by mu vlaštovky vyprávěly o tom, co bude. Jako by místo do Afriky odlétaly do budoucnosti. Jako by bylo radno věřit všem těm pověstem, co se o nich vyprávěly.

Odnesl svého syna do postele a s drzostí, jaké by se u sebe nikdy nenadál, přinutil jednoho z černých rarachů, kteří v Budči nahrazovali domácí skřítky, přinést Severovi hrnek lipového čaje. Pak vyrazil hledat Eileen. Tentokrát si už museli doopravdy vážně promluvit.

~

Stála v jednom ze záhybů spletitých chodeb a mluvila s rektorkou. Tobias ji zastihl v půlce věty.

„... snesu, ale musím to vědět,“ naléhala na stárnoucí ženu, které v šeru svítily oči jako kočce, „nechci pořád jen čekat na odpověď.“ Eileen se odmlčela a obrátila se na svého manžela, „ty se přece taky jen třeseš na okamžik, kdy už bude jen tvůj.“

„Počkejte,“ rektorka zvedla ruku a Tobias by byl přísahal, že v jejím hlase zaslechl stopu soucitu, „můžu vám nabídnout jisté řešení.“

Rozhlédla se po chodbě osvícené matným světlem zlatých pavučin zachycených ve větvích stromů.

„Toto místo,“ šedovlasá rektorka skoro šeptala, „je vystavěno na stále nových a nových vrstvách historie. Čas je nakladl na sebe jako listy papíru a ty nejhlubší nechal splynout se zemí. V kořenech se tu ukrývají podivné věci.“

Začala vyprávět. Tichým hlasem se starobylým přízvukem mluvila o černé a zároveň bílé masce. O tajemství ukrytém mezi kořeny. O zrcadle.

„Jedna strach ukrývá a druhá odhaluje. Jedna mate a druhá odpovídá. Jen zrcadlo umožní zjistit pravdu. Jen ono dokáže ukázat obě masky. Ten, kdo zná obě svoje masky, dokáže najít cestu skrze strach,“ odmlčela se. Bezmyšlenkovitě přejížděla rukou po stěně a do prstů se jí zapletla zlatá pavučina.

„... cestu skrze strach,“ zopakovala zoufale Eileen, „k čemu nám to ale bude?“
Rektorka se pousmála: „Nebyla kouzla odjakživa jen cestou skrze strach? Maska tu cestu otevře, jenomže pak..,“ rektorka se zarazila a přejela pohledem po tvářích obou rodičů.

„Dopovězte větu,“ pobídl ji Tobias a ignoroval Eileenin prudký nádech, který mu napověděl, že zase jednou porušil některé z pravidel.

Rektorka se neurazila. Jen zavrtěla hlavou a potichu dořekla větu: „... pak si za to vybere svou daň.“

Chodba se topila v tichu s vůní dřeva. Tobias věděl, jak se Eileen rozhodne. Otočila se k němu: „Dojdi pro Severa, prosím.“

Tobias chtěl protestovat. Nechtěl nechat tajnůstkářskou rektorku a Eileen posedlou předsudky rozhodovat o Severovi. Nechtěl jim dovolit, aby ho poslaly na cestu skrze strach. Vždyť na to byl Severus ještě moc malý. Opravdu to chtěl zarazit, jenomže už bylo pozdě. Čas námitek skončil v okamžiku, kdy poslední vlaštovka odlétla k jihu.

„Já jsem tady,“ ozval se z ohybu chodby huhňavý hlas zastřený nastuzením. Severus tam přešlapoval bos a v pyžamu, ale ve skelných očích měl odhodlaný výraz. Sem tam kýchnul, aby potvrdil to, že je to skutečně pravda, „vlaštovka mi, řekla, kde budete a co mám udělat. Můžeme už jít dolů?“ popotáhnul, „Je mi zima.“

Rektorka k němu přistoupila a vzala ho okolo ramen. „Tak pojď, Moldawiny vlaštovky je třeba poslouchat,“ usmála se, odkudsi vyčarovala kapesník, a pak zašeptala cosi nesrozumitelného ve svém rodném jazyce.

Z cesty dolů ke kořenům si toho Tobias moc nepamatoval. Věděl jen, že se ani na chvilku nepřestal divit, jak může někdo, kdo má na sobě bleděmodré pyžamo s obrázky ovoce a komu kouká z rukávu posmrkaný kapesník, vypadat tak strašně odvážně. Byl na Severa moc pyšný, ale ještě o trochu víc se o něj bál.

Konečně stáli na pevné zemi. Tady dole už pavučiny nesvítily a kořeny se rozplývaly v šeru. Bylo tam vlhko a teplo a Tobias si úplně nelogicky pomyslel, že tady se Severova rýma alespoň nezhorší.

Černá a zároveň bílá maska ležela v mělkém výklenku. Měla špinavě šedou barvu. Zrcadlo zakrýval vyšívaný závěs.

Severus se ani na chvilku nezastavil. Bůhvíco všechno mu vlaštovka tam nahoře vyprávěla. Šel přímo k zrcadlu a na obličej si nasadil masku. Z kypré hlíny začala stoupat mlha a pohltila i poslední zbytky světla. Z tenčích kořenů odkapávala voda. Tajuplné ticho narušilo jen jedno Severovo kýchnutí.

Mlha se rozestoupila a před Tobiasem stáli dva chlapci. Oba měli bleděmodré pyžamo s obrázky ovoce. Jeden se třásl zimou, trochu se hrbil a v očích měl vyděšený výraz. Druhý se držel rovně jako svíce, ale jeho oči se ukrývaly ve tmě. Stáli tam proti sobě jako dvě zrcadla.

Dvě masky. Jedna černá a druhá bílá. Jenomže barvu měly obě špinavě šedou. Vlaštovky uletěly do Afriky a zůstaly po nich jen podivné rady.

Jeden z chlapců zvedl ruku a rozbil zrcadlo.

Tobias zavřel oči. Nechtěl to vidět. Když je zase otevřel, stál tam jen jeden Severus. Usmíval se a v dlaních držel kouli kouzelného světla. Eileen se tiše smála. Její syn je čaroděj. Odvážný malý čaroděj, kterému se už nebudou vysmívat.

„Vlaštovka ti poradila, abys rozbil zrcadlo?“ Rektorčin hlas byl studený a trochu, jen maličko, vyděšený.

„Ano, paní,“ kývl Severus.

Rektorka zahlédla otázku v Tobiasově pohledu. Pokrčila rameny a shrnula kusy postříbřeného skla na hromádku. S pietní úctou je přehrnula trochou země. Už byli na odchodu, když ji zastavil.

„Která maska to byla?“

„Omlouvám se, pane Snape,“ zavrtěla hlavou, „ale já nevím. Zkuste se zjara zeptat vlaštovek.“

~

Tobias se nikdy nezeptal. I když na jaře okolo jejich domu létaly vlaštovky ve velkých hejnech. Nemusel se ptát. Severus se s ním už nikdy nepřetahoval o aktovku a už si nezavazoval tkaničky na tři uzlíky. Jeho skutečný syn zůstal už navždycky uvězněn v hromádce skla u kořenů Budečských stromů. Do Anglie se vrátil někdo jiný. Tobias se ho začal bát. Bál se svého syna, který procházel středem strachu, nenáviděl svoji ženu, která mu tu cestu dovolila otevřít, a ze všeho největší měl vztek sám na sebe, protože by bylo bývalo stačilo odpustit si jen jednu jedinou, pitomou dovolenou.

~

Bezmála o čtrnáct let později přijel jistý Albus Brumbál navštívit svou někdejší alma mater. Setkal se s Eliškou, která už sice pár let neřídila budečskou školu, ale přesto srdečně přivítala starého spolužáka, se kterým kdysi velice zajímavým způsobem pokazila jistou původně celkem nudnou seminární práci.

Povídali si o všem možném a nakonec přišla řeč i na Voldemortův pád, na Fénixův řád a na ztráty a nálezy obou stran. Když se Brumbál zmínil o muži, který jako jediný dokázal Voldemorta zradit, vzpomněla si Eliška na zrcadlo a masku. Vyprávěla mu celou tu divnou historii a přidala i pár slov o vlaštovkách.

Starý čaroděj pak dlouho seděl, zamyšleně pozoroval své vousy a zkoušel najít klíč k příběhu. Nakonec položil tu správnou otázku:

„Co ukazovalo zrcadlo, které rozbil?“

„Jeho vlastní tvář,“ pousmála se smutně bývalá rektorka, „rozbil svůj vlastní odraz a zůstalo jen to, co se zrcadlí v očích jiných lidí...“

„... a tam vidí jen černou nebo bílou masku,“ pochopil Brumbál.

„Severus Snape zná jen své masky,“ pokrčila Eliška rameny a nabídla Brumbálovi alespoň kousek ořechové buchty, protože radu pro něj tentokrát neměla. Pak ji ale přece jen cosi napadlo, „ale jednou mu třeba pomůže správné zrcadlo,“ usmála se a nalila jim oběma sklenku slivovice, „a navíc, Moldawiny vlaštovky mají vždycky důvod.“





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.