Když se nás někdo zeptá, jak dlouho jsme svoji, odpovídáme, že nejsme manželé, a vždy schytáme udivený výraz. Víte, v tomhle nejsme jako ostatní, řekli jsme si, že na svatební zvony počkáme do doby, než dospějeme. Vyhovovalo nám to tak.
Dali jsme se dohromady jedné silvestrovské noci, takže se nám nikdy nestalo, že bychom zapomněli na výročí, a ještě k tomu máme takové štěstí, že svět oslavuje s námi, pouští rachejtle, petardy, připíjí si šampaňským. Po celou dobu, co jsme spolu ani jednou nezapomněl. Hodný svět. A to už je ta číslice, držící počet společně strávených let, hezky kulatá. Padesát je padesát. Bylo nám oběma před těmi padesáti lety sedmnáct, z čehož vyplívá, že jak jsem se duševně vyvíjela v jednu určitou dobu, čekalo to samé Vlastimila o dva roky později… aspoň se na to mohl patřičně připravit.
S prvním dítětem přišly i tlaky za strany rodičů, abychom se vzali, ale my statečně vytrvali, a proto se můžeme vzít teď. Je tak strašně zvláštní, když se na svatbu složí vlastní, ale ty naše to udělají rády. Vychovali jsme je v duchu "rodina na prvním místě". Navíc si teď, po revoluci, nevedou špatně a my s Vlastimilem pobíráme jen důchod; pravda zvadli nám ho o 470 korun, musíme se radovat.
Tak mě napadá, kdybychom podlehli názorům našich rodičů a vzali se, byli bychom ještě spolu? A pokud ano, co bychom to slavili za svatbu? Zlatou? Diamantovou? Jak se v tom jen má vyznat člověk, který se bude vdávat poprvé až v sedmašedesáti letech?! Přemýšlím, co by se stalo, kdyby nevěsta - já - utekla od oltáře? Mám už to nastudované, pro nic za nic nemiluji filmy Richarda Gera s Julií Robets, jejich Nevěsta na útěku mi dala spousty rad. Na tuhle svatbu by určitě nikdo jen tak nezapomněl. Už vidím titule v Blesku: "67-letá žena utíká od oltáře". Jenomže nejhorší je, že já si toho starýho mrzouta chci vzít. Už ano. Myslím, že jsme zralejší než kdejaké víno. Ruce se nám třesou, zrak zhoršuje, paměť vynechává, zuby padají a mně je jasné, že do konce svého života nechci být s nikým jiným než s ním.
V dnešní době se dělají krásné svatební šaty, ale ne pro staré báby, neboť mají povětšinou hluboký dekolt nebo úzký pas, stačilo mrknout na ty Bartošové, nádhera jedna. Současné nevěsty chtějí všechno ukazovat, já raději schovávat. Ty léta se přeci jen na mně začaly projevovat, ale pořád jsem kočka - ráda věřím Vlastovi! Rozhodla jsem se, že nebudu vybíravá a náročná a vezmu si ten béžový kostým - sukně, sako, pod to bílá košile a nějaké hříšné spodní prádlo, ať má večer novomanžel radost. Ačkoliv myslím, že i kdybych měla to co vždy, šťastný bude stejnak. Najednou mě začíná mrzet, že jsme se nevzali jako mladí lidé, protože tuhle noc bychom si užili divočeji. Naše pružnost se ztratila před deseti lety. Zamýšlím se, co asi znamená ta pružnost - kvalitnější sex, schopnost reprodukce? Ne, jen konec s experimentováním a jít na jistotu… Ačkoliv termín rozmnožování už máme také za sebou a to celkem, na dnešní poměry, kvantitativně; pět dětí je pět dětí. Často se s Vlastimilem smějeme, že díky nám lidstvo nemůže vymřít - máme dvanáct vnoučat a další je na cestě. Ale zase je pravda, že kdybychom se vzali dříve, svatba by nemohla mít tak krásný datum: 8. 8. 2008. Není to přenádherné datum pro konec svobody?
Myslím, že ve stáří je důležité mít na co vzpomínat, a to my máme - tolik šťastných, smutných, veselých i důležitých událostí skýtá těch padesát let. A teď ta krásně odatovaná svatba. Nejsme jako ti blázni, co se na stará kolena vrhají do extrémních sportů, my patříme k těm bláznům, co se na stará kolena rozhodnou vzít. Ačkoliv není i svatba extrémní sport?
Snad je správné, že si píši tyto zápisky, chci si jen zachovat ten pocit štěstí a vzpomenout na své úspěchy - což je má rodina. Vůbec mi nevadí, že to beru ve zkratce, neboť nejsem spisovatelka, abych věrně zachytila své pocity, naděje a další abstraktní pojmy, co člověk může cítit. Vím, že až si jednou vezmu brýle a budu číst tyto řádky, vzpomenu si na vše. A je to právě víra ve mně samotnou, v mou paměť, co mě v tomto přesvědčení utvrzuje.
Tak trochu mě však děsí pomyšlení, jak dlouho spolu dva důchodci dokáží žít po svatbě. Možná, protože jsme dva důchodci, bude u nás platit to "šťastní až do smrti". Když člověk napíše své myšlenky, vypadají tak směšně, že ho děs musí přejít. Nebo tak e to aspoň u mě. Byli jsme spokojení do teď, svatba na tom nic nezmění, že ne? Až si ty brýle nandám, budu to vědět s jistotou.
Najednou si uvědomuji, jak odlišná nevěsta jsem - ne věkem; přeci i starší lidé se žení a vdávají - tím klidem. Nezaobírám se otázkami, jestli je ON ten pravý, tahle otázka mě dotrápila před více než třiceti lety (jak podivné je ohánět se těmito vysokými čísly…). Navíc celičkou svatbu zařizuje má početná rodina, ale mám takový pocit, že už jsem to zmiňovala; ach, ta paměť. Jediná má starost je, jakou píseň zvolit pro první novomanželský tanec, a jelikož jsme se za náš celý život naučili tančit jenom polku, na kterou nám v dnešních dnech nezbývá dech a maz v kloubech, bude to muset být - jak se těmto skladbám v mých mladých letech říkalo - oplodňovák. Otázka je jaký?
Byl to jako záblesk z čistého nebe a já si vzpomněla na sestru a její dárek k narození Eduarda, našeho prvorozeného. Dostala jsem desku Elvise Presleyho, kde jsem si s okamžitou platností zamilovala druhou skladbu "Love Me Tender", neboť mne i mého malého uřvánka dokázala uklidnit. Jenomže při stěhování z Hradce do Prahy se deska ztratila, v té době jsme byli na štíru s penězi - proto to přemístění do většího města, za prací -, a tak jsem ani neuvažovala o koupi nové. Když peněz bylo vcelku dostatek, zapomnělo, že jsem kdy vlastnila Elvisovu desku a byla až po uši zamilovaná do písně, které jsem nerozuměla ani slovo. Občas se člověk rozpomene na staré lásky, ale většinou v době, kdy není čas je obnovovat. Dnes jsem zřejmě hleděla do minulosti ta dlouho, že se mi otevřely i tyto dveře.
Je tak pěkné pročítat si, jak jsem přišla na píseň "Love Me Tender". Ač jsem byla na mnoha svatbách, krále jsem neslyšela ani na jedné. Naše svatba bude jedinečná! Jinak to nevidím! Neb mám úsměv na líci.
Ale, teď si vzpomínám - na paměť už jsem si stěžovala, že? -, mám ještě jednu povinnost, a to vybrat si květinu. Ptala jsem se, zda-li nestačí umělá, ale bylo mi řečeno, že ne. Takže já, alergik na vosí píchnutí, budu muset být ostražitá, ale bez brýlí to půjde špatně… doufám, že neskončím oteklá v tento den plný štěstí… Létají včely a vosy na pohřební kvítí? Hm, cítím se trochu morbidně… představa sebe sama jak kráčím tou uličkou v rukách bílé kvítí a přes kostým fialovou šerpu se stříbrným nápisem "Vzpomínáme". Jsem to babka bláznivá. Samozřejmě se to obejde bez pohřebního kvítí a šerpy, ačkoliv je to velmi zajímavá představa. Škoda, že neznám nikoho tak praštěného, protože svatba by to byla určitě velmi veselá. Já si vezmu nudnou kytici žlutých narcisů a je rozhodnuto; bez cavyků.
Slovo bez cavyků ve mně vzbudilo zvláštní apatii. Téměř bezmyšlenkovitě napsané, ale, při hlubším zkoumání, definuje můj život. Cítím, že žila jsem ho naplno - mé přesvědčení mne utvrzuje - neb co je smyslem života? Pro každého je to přeci jiný směr a cit, netuším jaké jsou ty cizí, ale mě naplnění života bylo narození dětí, jejich osamostatnění a postavení se na své nohy - to zcela úspěšně. Vím, že díky mně je na světě pět fungujících a spokojených rodin, stojících na základech ukovaných rodiči - tedy mnou a Vlastimilem - bez cavyků. Nebylo to vždy správné, kupříkladu takový rok 1968 přejít vez cavyků, ale stát - jeho svoboda - byla něčím menším než má rodina, ač ji to mohlo nějakými aspekty ovlivnit. Dodnes slyším, jak někteří soukmenovci tajně mého muže nazývají starým komunistou, ale rozhodnutí neprotestovat, nedělat si problémy s Rusy, jsme uskutečnili společně. Když se ohlédnu zpět, je to jediná věc, kterou bych ve svém životě změnila. Nemůžu, zbývá tudíž jen smíření se se skutečností, že jednou jedinkrát jsme byli srabi. Mihu se však pousmát, neboť hrdinové jsme víckrát. A většina tvoří celek. Alespoň Vlastimil je hrdinou pro mě. Já pro něj? Jediná otázka, kterou i přes padesát společných let nedokážu zodpovědět. Jsem tomu ráda, protože mi to připadá, jako bychom měli mezi sebou tajemství. To slovo zní tak exoticky. Cizokrajně. Všechny brokátové opony padly a my za ně uviděli. Odpověď na tuto prostou otázku bych mohla najít za krajkovou záclonou, ale nechci ji odkrýt ani si vzít brýle, abych viděla skrze ni. Je to tak sladké.
Příjde mi legrační, kam se úvahy člověka s propiskou v ruce a prázdným sešitem dokáží dostat. Nejprve dostane za úkol sepsat seznam hostů a než se naděje, píše o sobě. Sobec. Alespoň se zasměji, až to budu za pár let číst. Děkuji lesům za to, že dnes jsem mohla ze sebe dostat pár myšlenek a konečně se jdu vrhnout na ten prvoplánový seznam.
×××
Vlastimil položil na stůl štos papírů. Po chvíli si uvědomil, že nesundal své brýle na čtení, a tak i ty následovaly příkladu štosu papírů. Unaveně si promnul oči, čímž setřel slzy, které by mohly prozradit jeho zasmušení. Zrovna dnes. Výročí. Její výročí. Zvedl se pomalu z prosezeného křesla a zamířil do ložnice, aby si zde od skříně převzal oblečení na ven. Převlékl si kalhoty, navlekl do svetru, kabát položil na postel a přešel do kuchyně, kde vyndal z vázy kytici, kterou pečlivě zabalil do včerejšího vydání Lidových novin.
Zachumlán v teplém kabátě, opustil byt s květinami v levé ruce. Skrze padající vločky mířil na zastávku městské hromadné dopravy, kde ho nevyzvedne autobus, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale černý Fiat, jenž ho zaveze do cíle.
Když opět dávala z levé ruky pryč novinami obalenou kytici, bylo to na studený náhrobek.
Anna Dvořáková
* 17. 3. 1941 - † 21. 12. 2012
Vzpomínají: manžel Vlastimil, synové Eduard a Jindřich, dcery Anděla, Ludmila a Věra s rodinami
"Život zemřelých je uložen v paměti žijících."
Vlastimil se tiše modlil, zatímco jeho mladší syn Jindřich s manželkou a dětmi zapálil svíčku. Chvíli všichni tiše stáli, když Jindřich promluvil: "Tati, měli bychom už jít. Přeci jen je pořádná zima." Asi aby to vypadlo opravdu skutečně, od jeho úst se vznášely bílé obláčky.
"Tak si běžte sednou do auta, ještě tu pobudu," navrhl pan Dvořák.
"Jak si přeješ. Hlavně tu nebuď dlouho, ať nenastydneš."
Vdovec pokýval hlavou, ani se nepozastavil nad tím, že se jeho syn chová spíše jako jeho otec, chtěl tu jen být o samotě se svou ženou. Musí jí totiž něco povědět.
Poslouchal křupání sněhu pod nohami čtyřčlenné skupinky, jakmile byl zvuk mimo jeho dosah, popošel blíže k náhrobku, sklonil se a zašeptal: "Mayové předpověděli, že svět skončí 21. 12. 2012, a měli pravdu. Ty jsi odešla s tím můj svět skončil."
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ