Záhada století
V Bradavicích asi straší.
Tedy, upřímně, v Bradavicích určitě straší, ale poslední dobou probíhá strašení poněkud netradičně.
Pokud je to ovšem strašení.
Pohybujete-li se večer setmělou chodbou, můžete zaslechnout divné zvuky. Je to opravdu zvláštní.
A poněkud se mění. Dříve bylo slyšet převážně pravidelné vzí-gzí, vzí-gzí, vzí-gzí, potom však jakýsi tlumený hlas pronesl: „Lallemantia!“ a zvuky se změnily v tiché kroch-kroch. Pomalé a váhavé kroch-kroch. Časem se frekvence oněch zvuků začala zrychlovat: kroch-kroch, kroch-kroch, kroch-kroch; až se jednou ozvalo:
kr
kr
kr
kr
„Aj!“
drrrr
drrrr
drrrr
břink
prásk
buch...
„... uch!“
Poté na nějakou dobu tajemné zvuky utichly, ale již další týden je bylo možno slyšet znovu.
Duchové přísahali, že oni v tom prsty nemají. Mezi studenty se už ani známé firmy neodvažovaly vydávat se po oficiální večerce z kolejních místností. Profesor Brumbál se jenom mírně usmíval, jako to dělá vždycky. Všichni už si mysleli, že původ onech zvuků zůstane navěky zahalen rouškou tajemství, když se jednou ozvalo kroch-kroch, kroch-kroch přímo uprostřed dne. Studenti se vyděšeně přitiskli ke stěnám, jak se hluk neúprosně přibližoval. Doufali, že to najednou přestane, že zvuky zmizí. Báli se toho, co by mohlo přijít. Zvuk jakoby se už ozýval za rohem...
A potom...
... s přísně neutrálním výrazem ve tváři a s vlajícím pláštěm, jakoby přímo letěl...
Profesor Snape na kolečkových bruslích.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ