V malé místnosti s dřevěnou pryčnou, která byla jedinou věcí v tomto prostoru, klečel asi třicetiletý muž. Dlouho nestříhané vlasy a vousy visely kolmo k zemi. Rozpraskaná ústa cosi šeptala, snad modlitbu či kletbu.

     Za mřížemi se objevila další postava oblečena v černém, s kápí na hlavě. Muže ovanul chlad. V jeho mysli už nezbyly šťastné vzpomínky, tvor se neměl čím uživit. Brzy odešel. Nechal muže s jeho trápením a doživotními výčitkami.

     Najednou se dveře cely otevřely. Vstoupila žena s kaštanovými vlasy a hlubokýma hnědýma očima. Měla na sobě černý hábit. Byla přibližně ve věku klečícího muže.

     „Siriusi?“ ozvala se váhavým hlasem. Oslovený zvedl hlavu.

     „Kdo jsi?“ zeptal se a zvedl se ze země. „Nikdy jsem tě neviděl…“

     „Říkej mi třeba Nikdo,“ řekla jemným hlasem a posadila se na pryčnu. Sirius se posadil vedle ní.

     „Co budeš dělat?“ zeptala se bez okolků Nikdo a dívala se upřeně na Siriuse, kterého očividně otázka zaskočila.

     „Co bych měl dělat? Jsem tu nadosmrti uvězněný. Jsem bez přátel. Ztratil jsem víru v přátelství.“ Rychle zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu hrnuly do očí.

     „Neztratil. Pořád dřímá hluboko v tobě. Stejně jako víra ve spravedlnost, kterou jsi také již zavrhl. To, že tobě se spravedlnost vyhnula, neznamená, že na světě není. Dřímá v každém z nás.“

     „Proč mi to všechno říkáš?“ zadíval se na ni Sirius. Teď, když se na ni díval tak zblízka, zdálo se mu, že je na ní něco známého. Něco, na co již dávno zapomněl a teď si to připomněl.

      „Chci ti jen pomoci,“ zašeptala a podívala se mu do očí.

     „Mně není jak pomoci,“ zašeptal také a hledal v těch jejích očích…Nevěděl co, ale věděl, že to tam je.

     „Chceš očistit své jméno. Chceš zachránit své přátele. Chceš pomstít jejich smrt. Chceš ochránit jejich syna. Chceš tolik věcí. Mohu ti pomoci.“

     „To nejde,“ namítl Sirius, ale vysvitla v něm kapka naděje.

     „Víš, že to lze. Nebraň se touze. Povede tě.“

     „Chci ho zabít. Chci ho zabít za to, co udělal.“

     „Nenávist je špatným rádcem. Poslouchej své srdce.“

     „Musím pomstít jejich smrt. Je to to jediné, co pro ně mohu udělat.“

     „Opravdu si to myslíš? Nahlédni do svého nitra. Máš vyšší poslání.“

     „Jaké?“

     „Tvá cesta vede oklikou, ale zavede tě na konec jako všechny. Vyhni se jí a podlehneš zkáze.“

     „Nerozumím ti,“ přiznal Sirius a snažil se uhodnout, co mu na ní připadá tak povědomé.

     „Brzy budeš. Na útěku pochopíš více věcí než jen toto.“

     „Na útěku? Jak se mám odtud dostat?“

     „Co tě spojuje s těmi zemřelými?“ otázala se ho.

     „Přátelství.“

     „Zamysli se nad tím, co vše jsi díky přátelství dokázal. Pomůže ti to.“

     „Co jsem dokázal?“ nechápal Sirius.

     „Uvažuj, máš dostatek času. Vlastně…týden.“

     „Týden?“

     „Týden,“ potvrdila Nikdo.

     „Já…nevím, co na to říct.“

     „Tak neříkej nic. Uvažuj o mých slovech a najdi jejich význam, který najdeš pouze ty. Nejsou určena nikomu jinému.“ Zvedla se a zamířila ke dveřím.

     „Ty už jdeš? Když…nic jsme si vlastně ani neřekli! Neřekla jsi mi, kdo jsi.“

     Prudce se obrátila. Oči jí planuly hněvem.

     „Nic jsme si neřekli? Nic? Nemáš právo znát mé jméno, když nerozumíš mým slovům. Pro tebe jsem a budu Nikdo. Sbohem!“ rozloučila se a odešla. Nechala ho samotného s jeho myšlenkami. Navedla ho na jeho cestu. Posvítila mu na ni. Ukázala mu začátek, ale konec bude muset najít sám.