Začínalo léto. Pan Hugon Mockerby poklidně seděl před svým domem a pokuřoval z dýmky. Spokojeně nadechoval vůni tabáku a poslouchal zvuky domovního života. Z kuchyně sem občas dolehlo cinkání hrnců a ta mladá služebná, kterou jeho manželka před týdnem přijala, si při úklidu horních pokojů prozpěvovala. Hugona Mockerbyho ta chvíle skutečně naplňovala.

Později odpoledne začalo pršet. Hugon Mockerby stál u okna a díval se jak kapky pleskají o sklo. Déšť ustal stejně náhle jako začal a Hugon znovu vyšel před dům, aby se nadechl deštěm pročištěného vzduchu.

Zem byla stále mokrá a tak se nezvedl sloupec prachu. Hugona však stejně upozornilo hrčení kol a tak mohl sledovat kočár tažený párem černých koní jak přijíždí k jeho domu. Hugon smutně vyklepal zbytek popela z dýmky a schoval ji.

Kočár prudce zabrzdil. Hugon tázavě pohlížel na pomalu se otevírající dvířka. V jejich pohybu bylo něco hypnotizujícího. Vystoupil muž interesantního zjevu. Jeho hladce oholená tvář se usmívala a kolem hlavy se mu třpytila aureola sněhově bílých vlasů.

„Pan Mockerby?“ podíval se návštěvník tázavě, „Majitel firmy Mockerby a syn?“ dodal ještě po krátké odmlce. Z otevřeného okna se do přicházejícího podvečera roznesl dětský křik.

„Jo,“ zasmál se Hugon a napřáhl ruku, „Syn si sice ještě pořád cumlá palce, ale chci, aby až vyroste věděl, že byl součástí toho všeho už od plenek.“ Dva muži si podali ruce.

„Diber Calber,“ představil se starší muž s mírnou úklonou, „Vaše firma mi byla vřele doporučena mým dobrým přítelem a tak...“

*

„Promiňte,“ promnul si Hugon oči, zívl a protáhl se, „Musel jsem usnout.“ Pan Calber to přešel mávnutím rukou a úsměvem. Hugon vyhlédl z okna kočáru a s překvapením zjistil, že je už hluboká noc. „Budeme už brzy na místě?“ zeptal se trochu nejistě

„Jistě,“ zasmál se pan Calber, „Právě projíždíme hlavní branou.“ A Hugon si teprve teď překvapeně všiml mohutné hmoty kamenných zdí skrytých ve tmě. Okovaná kola zahrčela po kamenném dláždění a kočár zastavil na nádvoří.

Čekala tu na ně krásná vysoká žena v jednoduchých splývavých šatech a s mohutným svícnem v levé ruce. Hugon se na ni udiveně podíval, její světlounce modravé šaty zářily do tmy. Udělala několik rychlých kroků k panu Calberovi.

„Ach pane řiditeli, Dibere, už jsem měla strach, že se vám něco stalo...“ teprve pak si všimla Hugona a od pana Calbera prudce odskočila. Na tváři se jí rozlil lehký ruměnec.

„Nemyslel jsem, že na nás ještě budete čekat, slečno Ralaxo,“ usmál se pan Calber a převzal od ní svícen, „Pokoj pro našeho hosta je předpokládám připraven?“ Žena přikývla a neurčitě pokynula dovnitř. „Jděte už spát slečno, našeho hosta ubytuji sám,“ usmál se Calber vesele. „Je milá, ta moje zástupkyně,“ obrátil se k Hugonovi, ale pořád ještě pošilhával za mizející Ralaxou, „Velice milá a starostlivá. Je oblíbená u všech žáků bez ohledu na příslušnost ke koleji... Ralaxa, milá Ralaxa...“

*

Hugon se rozhlédl po přiděleném pokoji. Stěny z opracovaného kamene a klenutý strop. Pokusil se otevřít okno, aby trochu odlehčil přítomnému dusnu, ale nepodařilo se mu to. Vzpomněl si na ranní pohodu. Kdo by se byl nadál, kde bude dnes večer spát. Obvykle by se nebyl nechal přemluvit sebelepším klientem, aby tak nenadále odjel, ale pan Calber měl skutečně silné osobní kouzlo. A jak se zdálo, tahle zakázka bude opravdu výhodná. Vybudování soustavy umýváren a toalet ve škole této velikosti, to jeho firmu skutečně pozvedne...

*

„Vaše škola je skutečně velice rozlehlá,“ obrátil se Hugon k panu Calberovi ráno u snídaně rozpačitě. Trvalo mu alespoň půl hodiny než podle mlhavých instrukcí, které mu pan Calber večer dal, našel jídelnu.

„Ach ano,“ usmál se pan Calber, „Tenhle hrad kdysi patřil jednomu ze zakladatelů školy.“ Trochu nostalgicky se rozhlédl kolem sebe, „Skutečně nádherné prostředí. Proto bych byl velmi rád,“ vrátil se z výšin na pevnou zem, „Kdyby bylo možné zvládnout všechny práce o prázdninách. Nechtěl bych, aby byla výuka jakkoli narušována...“

„No, snad,“ zaváhal Hugon, „Ale...“

„Sjednejte na to kolik lidí bude potřeba,“ usmál se pan Calber bezstarostně, „Na penězích tolik nezáleží, náš školní fond je dostatečně bohatý...“

*

Hugon už z toho byl unavený. Strávil kolik dní vyměřováním a rozhovory s panem Calberem. Zdálo se, že pro pana Calbera nebude nic problém. Všechny Hugonovy námitky odbýval mávnutím ruky. Ne, nebude tu problém s ubytováním ani s jídlem. Dopravit materiál? Žádný problém. Provést všechny práce potřebné pro přívod vody z vyhlédnutého zdroje? Všechno bude než se pan Mockerby vrátí s dostatkem pracovníků.

„Dobrá,“ poznamenal si Hugon do svého bloku několik dalších čísel, „Myslím, že jsme si dohodli předběžné počty i umístění, takže teď už jenom dopravit materiál a najmout dost lidí...“

„Samozřejmě pane Mockerby,“ usmál se zase pan Calber. Ten úsměv se Hugonovi už opravdu začal zajídat. „Je radost pracovat s vámi. Jste ten správný muž na správném místě...“ Hugon mlčel, na tohle se nedalo nic říct.

*

Teprve když nastoupil do kočáru, který ho měl odvézt zpět domů, uvědomil si, že vlastně ani jednou pořádně neviděl hrad z venku. Vyklonil se z okna tak prudce, že málem vypadl. Ale stálo to za to. Poprvé uviděl hrad v jeho plné velikosti a slávě. Věže se tyčily v ohromujícím počtu. Strmé hradby se pnuly a vzduch se tetelil v letním horku. A Hugon Mockerby málem vypadl z kočáru podruhé.

Po zbytek cesty měl o čem přemýšlet. Protože, ačkoli ho jeho oči mohly klamat, ten hrad znal. A znal ho dobře. Jeho obrázek byl v té knize. V té staré opotřebované knize, jejíž písmo se teď už téměř nedalo přečíst.

Byla to první kniha, která se mu v mládí dostala do ruky. Stará, nesrozumitelná s jediným obrázkem až úplně vzadu na vnitřní straně desek. A ten obraz poznal, když ho měl teď skutečně před sebou. Byl to ten hrad. Hrad, ve kterém sídlila škola pana Calbera.

Dlouho mu to hlodalo v hlavě. Jak to spolu souvisí. Calberova škola a starý středověký foliant, který chtěl už mnohokrát vyhodit, nebo alespoň věnovat nějakému muzeu. Prostě se ho zbavit. Ale úcta k rodině mu nic z toho nedovolila. Bylo to dědictví předávané z generace na generaci a Hugon nechtěl být tím, kdo se dědictví, které dnes nemělo žádnou cenu, zbaví.

*

Už se pomalu blížil podzim a práce na hradě ubývalo. Většina prací byla hotova. Hugonovi dělníci se už také neztráceli tak často. Naučili se v hradě orientovat podle různých poznávacích znamení. Hugon rychle zjistil, že nejbezpečnější je orientovat se podle oken - ta zůstávala. Obrazy pořád někdo převěšoval z místa na místo. Hugon si povzdechl, tahle dáma v růžovém přece včera visela pod schodištěm a teď je tady na odpočívadle. Když o tom říkal panu Calberovi, ten se trochu nejistě usmál a prohlásil, že ty obrazy převěšuje jedna trochu bláznivá služebná, která trpí utkvělou představou, že obrazy musí neustále měnit okolí, aby se nezačaly nudit.

Tohle vysvětlení Hugona překvapilo. Ta služebná musela být dosti silná žena, když dokázala přesunovat obrazy často v nadživotní velikosti, to bylo také to jediné, co se odvážil panu Calberovi na jeho informaci odpovědět. Připomínku, že člověk trpící takovým bludem by měl být neprodleně umístěn v nervovém sanatoriu, si raději nechal pro sebe.

Ale, říkal si Hugon, člověk, který platí tak dobře, velkoryse a hlavně rychle a bez vytáček, snad smí oplývat několika roztomilými výstřednostmi jako je držet si bláznivé služebné. Tyhle úvahy ho však najednou zavedly někam docela jinam. Služebnictvo. Na takhle rozlehlém hradě museli mít rozsáhlý personál a také asi měli, protože neustále někdo vařil a uklízel, ale ani Hugon, ani žádný z jeho chlapů nezahlédli ani lem ženské sukně a že se o to někteří skutečně pečlivě snažili... i to mohlo patřit k roztomilým výstřednostem pana Calbera, schovávat služebnictvo, ale vypadalo to téměř, jako by on a jeho zástupkyně paní Ralaxa byli jedinými obyvateli hradu.

Rozhárané myšlenky ho svedly z cesty a náhle se ocitl někde, kde to při nejlepší vůli nepoznával. Nedůvěřivé myšlenky byly zapomenuty a zahnány vlnou vzdouvající se paniky. Trochu se roztřásl při představě, že se někde ztratí a po letech tu najdou už jen jeho kosti. Přidal do kroku a vyhlížel ze všech oken a nahlížel do všech místností, aby zjistil, kde vlastně je. Měl štěstí.

Objevil jednu z nových umýváren. Oddechl si. Jeho mentální mapa umístění všech umýváren byla dokonalá a nezpochybnitelná. Teď už věděl nejen kde je, ale i jak se odsud dostat do obydlenějších částí hradu.

Ale přece mu to nedalo a vstoupil dovnitř. Usmál se. S pocitem dobře vykonané práce přejel rukou po jednom z řady měděných kohoutků. To místo působilo dobře, čistě a účelně.

Pak v jednom z rohů objevil zapomenutou trubku. Povzdechl si. Trubky bylo třeba pokládat dosti zvláštními způsoby a párkrát se jim stalo, že celý úsek položili vlastně zbytečně. Dispozice hradu byly prostě a jednoduše zmatené. A tak tu ve zdech zbyla spousta trubek, které se nedaly využít. Spotřeba materiálu byla mnohem vyšší než si Hugon původně myslel, ale pan Calber to odbyl jen svým typickým mávnutím rukou. Ach ten Calber...

„Ano, já vím,“ ozvalo se náhle tiše Calberovým hlasem. Hugon potřásl hlavou. Že by mu Calber natolik strašil v hlavě, že ho slyší i když tady není. Pak se hlas ozval znovu a Hugonovi teprve teď došlo, že přichází ze zapomenuté roury. Přitiskl se k ní blíž a zvědavě nastražil uši.

„Ano Ralaxo,“ pokračoval Calberův vemlouvavý hlas, „Já vím, že jste byla proti tomu, ale hygienické podmínky byly skutečně otřesné...“

„Máme přece mizící kouzlo,“ odsekla slečna Ralaxa tónem, který se k její křehké podobě absolutně nehodil.

„Jistě,“ reagoval trochu váhavě Calber, „Jenže pro starší žáky je velice ponižující odstraňovat...“ odmlčel se na chvilku, „Ehm, zbytky po mladších ročnících.“

„No jistě Dibere,“ rezignovala Ralaxa, „Mluvili jsme o tom stokrát... A teď, když nám těmi zatracenými rourami provrtali půlku hradu už je stejně pozdě...“

„Pan Mockerby si pochvaloval to množství tajných chodeb, kterými bylo možné vodu a odpady vést...“ namítl pan Calber.

„Jistě,“ odsekla Ralaxa, „Pan Mockerby je skutečně zaujatý svou prací...“

„A to je naše jediné štěstí,“ doplnil ji Calber a Hugon skoro viděl, jak se smířlivě usmívá, „Jinak by si byl všiml... no popravdě si všiml alespoň obrazů, ale přesvědčil jsem ho, že pro jejich pohyb existuje naprosto logické vysvětlení.“

„Doufám, že už budou brzy hotoví,“ povzdechla si Ralaxa, „Nevím, nevím, jak dlouho ještě udržíme Protivu na uzdě, ostatní duchové se chovají slušně, ale on... všechna ta kouzla, která jsme museli dočasně vyřadit, aby si ničeho nevšimli... Jeho to rozčiluje, zrovna včera nadával jak przníme odkaz Bradavické čtveřice. Ach bože, jako bychom kvůli těm čtyřem starým vykopávkám nepodstupovali už dost...“

„No ano, je to zvláštní, ale pan Mockerby byl jediný potomek jednoho z těch čtyř, kterého jsme dokázali najít. Nejmocnější čarodějové své doby a všechno co z nich zbylo...“ hlas postupně mizel, až ztichl docela. Ti dva se dostali z dosahu druhého konce roury. Zbytek rozhovoru už neměl Hugon šanci zaslechnout. Ale to co slyšel mu ke zmatení myšlenek stačilo.

Duchové, kouzla, čarodějové? Letělo Hugonovi zběsile hlavou. Kam jsem se to vlastně dostal? Zvedl se. Syknul, když se mu podařilo uhodit se do kolena o nejbližší umyvadlo. To vzteklé zasyčení mělo nečekanou odezvu. Jedno z řady umyvadel se náhle začalo před jeho očima rozplývat. Vyděšeně zíral a udělal několik kroků k němu.

Umyvadlo zmizelo docela. Nakoukl dovnitř. Díra, která se ve zdi objevila vedla do roury, kudy by se snadno protáhl člověk. Hugon se podivil, podle plánů už měly být všechny trubky v tomto křídle zavodněné. Tak se teď trochu naklonil a zkusil vedlejší kohoutek, voda se vesele rozběhla a rozzvučela. Prázdná děravá trubka se před Hugonem vesele třpytila.

Hugon se trochu předklonil. Nahlížel hloub do třpytící se tmy. A pak ztratil rovnováhu. Kutálel se svažitou rourou a nakonec dopadl až na jakési kamenné dno. Těžce se zvedl a děkoval bohu, že ten strašlivý pád přežil. Všechny kosti ho bolely a před očima se mu třpytilo. Prohrábl si vlasy rukou a hluboce se nadechl.. Začal mhouřit do tmy a hledal náznak světla.

*

S rukama před sebou pomalu tápal kolem zdí a utápěl se v bezedné tmě. A pak zahlédl dva zářivé body. Blížil se k nim jak nejrychleji to šlo. Nalezl tam však jen dva hady vytesané do kamene. Jejich oči byly stvořeny ze zářících drahokamů.

Hadi se mu zdáli být odděleni od stěny a tak se je pokusil tlačením odsunout, neboť doufal v záchranu, která by se za nimi mohla skrývat.

Sykl a vztekle zaklel, když si strhl nehet na pravém ukazováku. Ale byl zoufalý a zoufalství mu vehnalo do očí slzy. Nakonec se neudržel a vztekle zařval: „Otevři se!“ ale jako nahoře v umývárně z jeho úst vyšlo jen syčení a dveře se otevřely.

Hugon zoufale zíral do další husté tmy. A pak ho překvapilo cosi slizkého a rychlého. Jakýsi ohromný had, který ho porazil a překryl ho záhyby svého těla. Nějakou chvíli nebyl Hugon schopen promluvit, cítil jen strach a cosi, co se nad ním zlověstně tyčilo.

„Zmiz, zmiz, já chci žít, mám ženu, mám syna...“ vydechl plačtivě, ale z úst mu znovu vyšlo jenom syčení, které však na hadí monstrum účinkovalo téměř zázračně. Všechny smyčky svého těla had pomalu přesunul mimo Hugonovo tělo. Cítil jak si ho ta obluda prohlíží.

„Takže ty jsssi dědic,“ zasyčela obluda a Hugon ke svému zděšení rozuměl jejímu podivnému jazyku, „Vidím, že pokolení Zmijosszelů zesssláblo a sessschlo, když dokázalo zplodit něco takového jako jsssi ty.“ Hugon cítil tíhu jejího pohledu a neodvažoval se ani pohnout. Nerozuměl tak docela těm slovům, ale poslouchal pozorně s nadějí, že snad porozumí. „Z magických ssschopností ti zbyl už jen hadí jazyk, to je sssmutné. Když se had ssspojí se lvem, co vznikne?“ had vztekle a neartikulovatelně zasyčel. „Takový červ, který se ssstrachem plazí po zemi...“

„Ale,“ dodal si Hugon odvahy a koktal opravdu jenom trochu, „Já bych, rád bych, chtěl bych vědět, co tohle všechno znamená...“

„Ty ani nevíššš, kde jsssi? Jak hluboko tvůj rod upadl... Tohle je kouzelnická ššškola, Bradavice, tvůj předek, Sssalazar Zmijozssel,“ sykl had bolestně, „Patřil kdysi mezi její zakladatele...“

„Ale já, já jsem tu na žádost pana Calbera, stavíme tu nové, moderní umývárny a toalety... Nevím, že by se někdo z mých příbuzných jmenoval Zmijozel, je to ostatně zvláštní jméno, to bych si pamatoval...“ koktal dál, ale něco mu pomalu začalo docházet. O tomhle přece pan Calber mluvil, že právě on, Hugon, je jediným potomkem, kterého dokázali najít...

„Na tvojí paměť, ssstrachy poblázněný človíčku, je to už moc dávno. Ale právě proto jsssi tady. Ten Calber asssi věří té staré pověře, že žádná hradní prostora nesssmí být přessstavěna a upravena bez vědomí alessspoň jednoho potomka některého ze zakladatelů. Je to hloupossst, co já vím, tenkrát nikoho ani nenapadlo provádět ochranná kouzsssla tohoto typu. I když těch ossstatních je tu požehnaně.“

„Cso ssse mi sssem pod zem doneslo, může za to ten ssstavitel, který se před dvěma sssty lety opilý zřítil z věže. A ti pověrčiví čarodějové z toho dodnes viní kouzsssla...“ Hugon v duchu téměř viděl jak před ním had kroutí hlavou.

„Zssmiz odssud, nenadaný potomku Sssalazara Zmijozsssela,“ vysykl had znechuceně, „Půjdu zassse ssspát, než ssse vrchní sssvět umoudří.“

„Ale já,“ odvážil se Hugon ještě křiknout za hadem, který se plazil nazpět do svého doupěte, „Nevím kudy, zahynu tady...“

„Tak hluboký pád,“ zasykl si ještě had a pak se na chvíli odmlčel. Pak z jeho úst vyšlo syčení podivného zvuku a významu, který byl Hugonovi skryt. Nic se nestalo a had zaklel a zkusil to znovu. Tentokrát mohl slavit úspěch, neboť z hadích dveří vyletěla zářivá koule, která se vyčkávavě zastavila před Hugonem.

„Násssleduj ji,“ řekl had a dodal, „Zavři ssse.“ Podivné dveře se zaklaply za špičkou jeho ocasu a Hugon osaměl s kouzelným světlem.

*

Hugon Mockerby si mohl konečně znovu vychutnávat teplo rodinného krbu. Žena byla ráda, že se vrátil v pořádku. Syn za ty dva měsíce vyrostl a i jeho konto v bance se požehnaně rozmnožilo. Pan Calber skutečně platil královsky... Ale to, co se stalo vrtalo Hugonovi hlavou pořád. Zabral se do studia té staré knihy, která byla rodinným dědictvím. Snažil se porozumět prastarým slovům a byla to snad opravdu náhoda, která mu dala jako první porozumět této pasáži:

A tam v hlubinách hradu, tak hluboko, že slunce nikdy nedohlédne jejího dna, tam je komnata. Skrytá komnata přístupná jen nemnohým. Přístupná jen těm, kterým v žilách proudí krev velkého Salazara Zmijozela. A vede do ní cesta. Ta cesta nemůže být zahrazena, ta cesta nemůže být zastavěna. Magie si vždycky najde cestu. Magie dokáže cestu vytvořit i tam, kde cesta není. Magie se vždycky musí projevit...

A Hugon četl a vzpomínal. Vzpomínal na nejistotu, kterou cítil, když se mu podařilo znovu vystoupit na denní světlo. Když se znovu dostal do umývárny, klekl na zem a radostně ji políbil.

Obrátil se k mezeře v řadě umyvadel a přepadl ho strach, že pokud pan Calber zjistí, že odhalil tajemství jeho školy, mohlo by se stát něco strašného. Přemýšlel jak vrátit umyvadlo zase zpět a tak naposledy zkusil použít hadí jazyk.

„Zavři,“ sykl tiše a umyvadlo se skutečně znovu objevilo. Vypadalo úplně stejně jako ostatní v řadě a Hugon náhle pocítil nutkání ho nějak odlišit. Jenže ho napadla jediná věc. Obraz, který se mu ve vzpomínkách vypaloval na vnitřní stranu víček. Malý hádek usilovně vyrytý do mědi se živě leskl.

Hugon opustil vzpomínky a podíval se na zataženou zimní oblohu. Takže magie existuje. Magie a kouzla. Ty věci, které by žádný slušný člověk neměl brát na vědomí... Hugon Mockerby si povzdechl a dovolil si zadoufat, že se už nikdy nedostane do situace, kdy by byl s magií jakkoli spojován.

*

Pan Calber a slečna Ralaxa spokojeně stáli vedle sebe nad záchodovou mísou. Sledovali hypnotické víření splachované vody. Pan Calber objal slečnu Ralaxu kolem ramen.

„Nádhera,“ řekl, „Nemyslíte?“