Emily nedokázala přestat dumat o tom podivném návštěvníkovi. Jako by ho už někdy viděla. Setkali se snad v Londýně? V divadle? Na plese? Musí se zeptat Paula, který je v londýnské společnosti mnohem víc doma. Anglicky mluví dokonale, možná to ani není cizinec. Ale nikdo zdejší by se nevydal přes blata, když se žene vánice. Představovala si ho, jak zápasí s vichrem, potácí se v hlubokém sněhu a ledové vločky ho šlehají do tváře. Muselo to být strašné a stačilo tak málo, aby nepřežil.

Tak dost, napomenula se v duchu. Mám moc bujnou fantazii. Pravděpodobnější je, že se k našemu domu dostal ještě dřív, než bouře vypukla, ale čekal někde v závětří u brány a neodvažoval se zazvonit. Jinak by byl v mnohem horším stavu než jen mírně rozcuchaný.

„Musíme požádat Alberta, aby večeřel s námi,“ poznamenala Victorie a vytrhla ji ze zamyšlení.

„Proč?“

„Protože jinak nás bude u stolu jedenáct," vysvětlovala teta, jako by mluvila s malým dítětem.

„A co má být?“

„Lichý počet. Není dobré, když u stolu sedí lichý počet lidí. Přináší to neštěstí.“ Victorie přísně přehlédla téměř prostřenou tabuli. „Přineste ještě jeden příbor, Betty,“ poručila.

Emily se nuceně usmála. Teta Victorie a její pověry. „Samozřejmě že Albert může večeřet s námi,“ odpověděla konejšivě. „Sama mu to řeknu, jestli chcete. Ale nemyslím, že by na tom tak záleželo.“

„Milé dítě, na maličkostech vždycky záleží a musí se o ně postarat paní domu, to bys už měla vědět. Bohužel tvá matka víc sní, než dohlíží na domácnost, a tak musím dělat všechno sama. Lichý počet lidí u stolu může způsobit strašlivé neštěstí. Ještě že jsem si to uvědomila včas.“

Emily vstala: „Půjdu se převléknout k večeři a cestou řeknu Albertovi, že má přijít. Je to tak správně, tetičko?“

„Děkuji, má drahá. Betty, ty svícny postavte přesně doprostřed. A podívejte se na ten nůž, tomu říkáte vyleštěné stříbro?“ Victorie si užívala svůj pocit důležitosti, a tak ji Emily nechala být a ráda odešla z jídelny.

Zastavila se v otcově pracovně a vyřídila dosud pilně pracujícímu tajemníkovi tetin vzkaz.

„S potěšením, slečno,“ přikývl a zaculil se. Nesnášela ten jeho sladký úsměv, vlastně vůbec nesnášela toho hladkého úlisného človíčka, ale věděla, že otec si považuje jeho schopnosti. Co nezařídí náš Albert… to zařídí Victorie. Sama pro sebe se pousmála a vydala se nahoru ke svému pokoji.

Schody se jí zdály podivně zšeřelé. Na odpočívadle se schodiště lámalo opačným směrem, a tam zjistila, čím to je. Lampa zhasla. Emily se podívala nahoru. Druhé rameno tonulo ve tmě. Za silnou zdí se tlumeně ozývalo hučení větru a celá chodba jako by se nepatrně chvěla. Najednou se jí vůbec nechtělo pokračovat nahoru do neproniknutelné černi, v té tmě bylo něco nebezpečného, něco, co ji mohlo ohrozit. Zřetelně cítila, že tam někdo stojí, tají dech a čeká na ni. Zatleskala, aby přivolala komornou, ale Geraldina se neobjevila. Nejspíš pomáhá Pearl upravit se k večeři.

Emily zašmátrala ve výklenku za lampou, jestli tam nezůstaly zápalky, ale nic nenašla. Na okamžik zauvažovala, že se vrátí a požádá o pomoc Alberta, ale pak se zastyděla za ten nesmyslný dětinský strach. Co by jí mohlo hrozit na obyčejných schodech, které tak důvěrně zná? Opatrně a po špičkách začala stoupat a počítala kroky. Šustění její široké naškrobené sukně znělo až nepatřičně hlasitě a k němu se přidal další ohlušující pulsující zvuk. Uvědomila si, že to je bušení jejího vlastního srdce.

Ještě dva stupně a je nahoře. Pustila se zábradlí a udělala první nejistý krok směrem ke svému pokoji.

„Opatrně.“ Kdosi ji jemně přidržel za loket.

Emily pronikavě vykřikla.

Ozvalo se tiché zaprskání a lampa na stěně se náhle jasně rozhořela. U okna nad schody stál ten divný Francouz, usmíval se a ještě pořád ji držel za paži, jako by ji chtěl ochránit před pádem. Prudce se mu vyškubla.

„Vyděsil jste mě, pane… pane…,“ v rozčilení si nemohla vzpomenout na jeho jméno.

„Nathaniel,“ napověděl jí tiše. „Je mi líto.“

„Co tu vlastně děláte? To vy jste zhasnul?“

„Ne, já ne. Možná průvan sfoukl plamínek. Mně to nevadilo, mám rád tmu. Smím vás doprovodit?“

Nečekal na souhlas a vykročil po jejím boku. „Máte zajímavý dům.“

Emily se zvolna uklidňovala, i když srdce jí ještě pořád tlouklo jako splašené. „Jste v našem kraji už dlouho?“ zeptala se, aby něco řekla.

„Jen velmi krátce a dlouho se nezdržím. Přijel jsem vyřídit jistou… rodinnou záležitost.“

Jako by jí sděloval něco nesmírně závažného, lehký pobavený tón z jeho hlasu se vytratil.

„Máte tady příbuzné?“

„Dá se to tak říct.“

Zastavil se před dveřmi jejího pokoje a už se zase usmíval: „Víte o tom, že jste velmi krásná?“

Emily polilo horko a cítila, jak jí rudnou tváře. Nevěděla, jak na tu neomalenou lichotku reagovat. Nakonec se rozhodla ji přeslechnout a uhnula pohledem. „Když dovolíte, půjdu se připravit k večeři. Jídelna je v přízemí, vy jistě nezabloudíte.“

Zabouchla za sebou dveře svého pokoje, zastrčila závoru a zhroutila se do křesla. Dolehla na ni nesmírná únava, celý ten den byl strašný, rozčilující, tolik se toho přihodilo a teď ještě tohle. A ještě není konec, ještě se musí převléknout, sejít do jídelny a tvářit se jakoby nic. Nejraději by skočila do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Večeře nakonec probíhala klidně a docela příjemně. Emily roztržitě poslouchala útržky polohlasné konverzace a většinou mlčela. Snažila se nezvedat hlavu, aby se nemusela setkat s ironickým pohledem Nathaniela, kterého teta Victorie usadila přímo proti ní.

„…čtrnáct bažantů při posledním honu…“

„…tyhle sněhové bouře jsou velmi prudké, ale netrvají dlouho…“

„…a řekl mi, slečno, váš úchvatný hlas na mě působí jako opium. Odnáší mě rovnou do ráje. No a já mu odpověděla…“

Pearl se na večeři vyzbrojila hedvábnými temně zelenými šaty, od kterých se výrazně odrážela její bílá pleť a rudé vlasy. Tak krásná a přitom tak vulgární. Emily litovala Paula, dobře si všimla, jak ji hltá očima a občas se nestrefí vidličkou do úst. Po očku se podívala na Nathaniela. I jeho Pearl zřejmě zaujala. Prohlížel si ji s bezostyšným zájmem.

„…zbankrotovali během poslední války v Jižní Africe. Přišli o všechno…“

Otec se bavil s Johnem, Charlesem a panem Petersem samozřejmě o obchodech, jako by se nic zajímavějšího nepřihodilo. Nic nemohlo otřást pevným pilířem jejich světa, ani záhadní cizinci ani exotické šperky.

„Určitě pochází z Orientu, Dorothy. Ty obrovské opály jeden jako druhý. A všimla sis vypracování toho zlatého zasazení? Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla.“

Chudinka Victorie, jak by také mohla, když téměř nevytáhla paty z domu. Decentní jemné šperky, které nosily ženy z rodiny, se se Sophiiným náhrdelníkem nemohly srovnávat.

„Vaše rodina vlastní čajové plantáže v Indii, pane Worthleyi?“

„Ano, vy je znáte?“ podivil se Charles.

„Ovšem,“ přikývl Nathaniel. „Je to zajímavé místo.“

„Hodně cestujete, pane Langremonte?“ vmísila se Pearl dychtivě.

„Prakticky neustále, slečno. Za obchodem i jen tak. Nikdy nevydržím dlouho na jednom místě.“ Nathaniel s úsměvem a dlouhým pohledem do jejích široce rozevřených očí zvedl sklenku.

„Nu, já dávám přednost obchodování v City,“ prohodil Charles. „Není nad pořádek, mírné klima a civilizovanou společnost. Naše firma v Indii je samozřejmě vybavená veškerým pohodlím, ale tamní podnebí je hrozné a ti domorodci… Stále se na vás usmívají a přitom nikdy nevíte, jestli nemají dýku v rukávě.“ Charles byl příliš dobře vychovaný na to, aby si dovolil výraz znechucení, a tak zachovával přívětivý klid, ale Emily věděla, že navštívil Indii jen jednou před několika lety a že se zařekl, že Anglii už v životě neopustí.

„Jsou tak nevědomí a zaostalí,“ pokračoval Charles.

„Pohani,“ sykla Rosemary.

„Právě. Věří na kouzla a čáry a nejrůznější prapodivné pověry a nedají si je vzít. Představte si, že i někteří Britové se od nich nakazili. Jsou tam dámy, co utrácejí celé jmění za amulety proti uhranutí.“

Paul učinil odmítavé gesto: „V našem osvíceném století techniky a pokroku je to zarážející.“

„Tím záslužnější je práce našich křesťanských misií,“ Emily se usmála na pohoršeného bratra.

„Uhranutí ale možné je,“ vpadla Victorie. „Někteří lidé skutečně mají zlé oči. Když se na vás upřeně zadívají, tak musíte rychle odříkat Otčenáš, aby nemohli kletbu dokončit.“

Zdvořile přikývli a snažili se nedat do smíchu, jen Pearl afektovaně vypískla: „To je hrůza!“

„Je to pravda,“ trvala na svém Victorie umíněně.

Nathaniel si prohlížel odraz svíček na plošce svého nože a jako jediný se tvářil zcela vážně, dokonce zachmuřeně. Emily to překvapilo, očekávala, že právě on dá nejvíce najevo pobavení nad Victoriinou naivní pověrčivostí.

„Co si o tom myslíte, pane Langremonte?“ zacvrlikala Pearl.

Pokrčil rameny: „Můj názor by se vám asi nelíbil.“

„Ale povězte nám ho, nebuďte zlý,“ naléhala Pearl a koketně našpulila rty.

Zvedl hlavu a jeho oči se zableskly jako chladná ocel. „Otčenáš vám nepomůže. Tím si můžete být jisti.“

Dlouhé tíživé ticho konečně přerušil Albert svým vysokým hlasem: „Zdá se, že vichřice ještě zesílila. Mám trochu obavy o stáje a psinec.“

Emily se vděčně chytila nadhozené věty: „Ráno jsem mluvila s Jimem. Čekal bouřku a o všechno se postaral. Koně i psi jsou v bezpečí.“

Paul se zeptal: „Opravil to poškozené okno?“

„Ano, ukazoval mi to.“

S námahou se snažili dál udržovat konverzaci, pronášeli banální strojené věty jako na divadle, zbytečná otázka, nezajímavá odpověď, počasí, nedávno narozená štěňata, zlomená větev velkého kaštanu před domem… Nepodařilo se ale zaplašit tísnivý dojem z těch nehorázných a zlověstných slov. Dokonce i Pearl zkrotla a přestala strhávat pozornost na sebe. Nathaniel už celý večer mlčel.

Všem se ulevilo, když Dorothy konečně vstala.

Ani po večeři se zábava nerozproudila. Jeden po druhém se omlouvali, poukazovali na únavu z náročného dne a mizeli ze salónu.

Emily se přidala k Paulovi.

„Co si myslíš o tom Langremontovi?“ zeptal se jí nabručeně a tím ji předběhl, stejnou otázku se chystala položit ona jemu.

„Nevím, co si mám myslet,“ odpověděla po pravdě.

„Mám dojem, že jsem ho už někde potkal, ale nemůžu si vzpomenout kde. Ale vím jistě, že už tenkrát se mi vůbec nelíbil.“

„To je zvláštní, ty taky? Taky se mi zdá nějak povědomý,“ zarazila se Emily. „Trochu mi nahání strach.“

„Předvádí se, hraje hloupou komedii,“ vybuchl Paul. No ovšem, všiml si jeho flirtování s Pearl. „Doufám, že se počasí brzo umoudří, aby si mohl jít po svých.“

Emily se opatrně odvážila zmínit o bratrově přítelkyni: „Víš, Paule, Pearl je krásná, ale…“

Nenechal ji domluvit: „Pearl je umělkyně. Je trochu temperamentní, to je pravda, ale to neznamená, že na ni ten floutek může pomrkávat a…“

„Měla jsem dojem, že mrkala spíš ona na něho.“ Emily v náhlém popudu bratra objala. „Paule, já bych jen chtěla, abys byl šťastný, rozumíš? Rozmysli si prosím tě, co uděláš. Neunáhli se.“

Na okamžik se zdálo, že zas vztekle vybuchne, ale ovládl se a dokonce se usmál a smířlivě ji pohladil po vlasech: „Vždyť já vím, sestřičko. Vím, že to myslíš dobře.“

„Tak dobrou noc, bratříčku,“ odpověděla něžně.

„Dej si pozor na strašidla,“ poškádlil ji na rozloučenou, jak to občas dělal od dětství, kdy Emily zažívala hrůzu, kdykoliv měla projít sama tmavou chodbou. Na chvíli mezi nimi přeskočila jiskra starého spiklenectví a Emily se uklidnila. Všechno bude jistě v pořádku. Paula to pobláznění snad přejde, až se zase vrátí ke své čerstvé lékařské praxi a bude mít jiné starosti. Brzy sám pochopí, že Pearl se k němu nehodí.

V pokoji se ani nezdržovala čekáním na Geraldinu, rychle se svlékla a padla do postele.

Usnula téměř okamžitě.

Emily se zdál sen. Seděla u svého toaletního stolku a prohlížela se v zrcadle. Náhle se její svěží okrouhlá tvář začala protahovat, narůžovělá jemná pleť zbledla a povadla a na čele a okolo úst se objevily hluboké rýhy, kůže na krku a dolní čelisti povolila, v kaštanových vlasech hladce rozdělených pěšinkou měla šedé nitky a dřív jasné modré oči se zamžily a téměř zmizely pod pokleslými víčky. Emily se dívala do tváře své matky.

Dorothy usrkla ze sklenky sherry a rozostřeně se zahleděla do zrcadla. „Tak to vidíš, má milá,“ šeptala. „Takhle to dopadlo. Bývala jsem tak hezká, ani ta husička Pearl by se se mnou nemohla měřit. Já měla pleť jako alabastr. Můj vosí pas mi všechny záviděly. A všechno je to pryč.“ Oči se jí zalily slzami, otřela je dlaní a znovu sáhla po sklence.

„Všechno mohlo být jinak. Jen mít víc odvahy.“

Přejela chvějícími se prsty po vyřezávaném víku dřevěné skřínky před sebou, pak ho váhavě zvedla.

„Nechám ten náhrdelník ocenit. Slečna Sophia se zachovala velkoryse,“ zapitvořila se a napodobila pedantský tón řeči svého manžela. „Ani ho nenapadlo se mě zeptat, jestli souhlasím. A přitom patří mně, to já ho zdědila.“

Vyjmula náhrdelník z pouzdra, propletla řady černých kamenů mezi prsty a prohlížela si jejich tajemné odlesky. „Co na tom záleží, kolik stojí… Chci ho prostě mít.“

Nikdy neviděla zatmění slunce, ale představovala si, že přesně takhle vypadá, určitě takhle temně žhne a vysílá černé paprsky.

 „To já byla šílená. Sophia, ta byla volná.“

V náhlém popudu si strhla z krku černou sametku a zahodila ji na podlahu. Oběma rukama zvedla náhrdelník, držela ho před sebou a její oči prosvítaly mezi opály a tepanými zlatými šupinkami. A pak si náhrdelník připnula.

Přilehl chladně na její kůži, cítila, jak je těžký. Byl to zvláštní pocit, příjemný a tísnivý zároveň. Do těla jí proudila neznámá síla a rozechvívala všechny nervy, prudce bušící srdce jako by jí stoupalo až do krku. Bylo to vzrušující. Bylo to děsivé. Mimoděk se prohnula v pase a přitiskla si ruce k hrudi, tvrdé kameny ji tlačily, hrdlo měla stažené, marně se pokoušela nadechnout. Před očima jí zavířila ohnivá kola, v panice s námahou vstala a snažila se zazvonit o pomoc, ale nedosáhla už na zvonek. To poslední, co viděla, bylo, jak se náhrdelník rudě rozzářil. Pak všechno zčernalo.

Emily se s výkřikem probudila.

Upírala široce rozevřené oči do tmy a čekala, až se uklidní její rozbušené srdce. Strach ji ale neopouštěl. Ten sen byl tak příšerný a zároveň tak živý, že se marně snažila znova usnout. Nakonec odkopla přikrývku, vstala a pohmatu si oblékla župan, pak rozsvítila svíčku. Je to možná hloupé, ale musí se přesvědčit, že je matka v pořádku.

Tiše vyklouzla ven a po špičkách se vydala k Dorothyinu pokoji, volnou rukou se snažila chránit plamínek svíčky. Na chodbě táhlo, cítila zřetelně tenký proud studeného vzduchu, ovíjel se jí kolem těla. Venku ještě pořád burácela vichřice, kdesi tloukla o zeď uvolněná okenice. Její štíhlý pokroucený stín se míhal po stěnách. Nikoho nepotkala, všichni jistě už dávno spali, ale pod dveřmi matčiny ložnice viděla tenký proužek světla.

Zaklepala nejprve zlehka, pak hlasitěji. „Máti?“

Nikdo neodpověděl.

Zkusila kliku a dveře se pootevřely, nebylo zamčeno.

Vešla dovnitř. Nejprve si všimla, že v posteli nikdo neleží, pak se obrátila k toaletce. Na stolku stála prázdná sklenička, vedle leželo pootevřené dřevěné pouzdro a v něm pečlivě upravený Sophiin náhrdelník.

Dorothy ležela na podlaze napůl zakrytá lůžkem a její vytřeštěné oči ve zmodralé tváři se nevidomě upíraly do stropu.

Emily postoupila o krůček blíž a pak se pod ní podlomily nohy. Dopadla tvrdě na kolena, křečovitě se zachytila opěradla židle a pak už jen bezmocně křičela a křičela.