Mohlo to trvat několik minut nebo několik hodin, neuvědomovala si čas. Konečně se pokoj naplnil výkřiky, vzplanula další světla, míhaly se postavy v dlouhých županech, nevnímala jasně, kdo je kdo, někdo ji zvedal, možná Charles.

„Odveďte ji proboha pryč. Odveďte je všechny. Udělejte mi místo.“

Paul se okolo ní protlačil se svou lékařskou brašnou a sklonil se nad matčiným tělem.

„Je mrtvá?“ Emily poznala rozechvělý hlas svého otce.

Okolo ramenou se jí ovinula přikrývka z Dorothyiny postele. Chtěla protestovat proti tomu porušení matčina lůžka, ale už neměla sílu promluvit. Něčí paže ji objala, a tak se podvolila, téměř s úlevou se přivinula k teplému pevnému rameni a napůl v mrákotách se nechala odvést.

 Ani nevěděla, jak se ocitla v křesle u vystydlého krbu, někdo jí skoro násilím vlil do úst trochu brandy. Rozkašlala se a vzhlédla, aby konečně zjistila, kdo se o ni postaral, a setkala se s klidnýma šedýma očima. Nathaniel.

Odtáhla se od něho a zakryla si obličej rukama.

Cítila, jak od ní odstoupil. Připravená hranička dříví v krbu se s praskotem prudce rozhořela vysokým jasným plamenem. To už přispěchala vyděšená Betty s podnosem a konvicí silného čaje. Do salónu vstoupila bledá Rosemary, za ní vzlykající Victorie. Potom vážný a zaražený Charles. Posedali si do kroužku k Emily.

„Myslím, že už se nedá nic dělat,“ šeptala Rosemary a svírala v dlani kříž, který nosila na krku. 

Emily se uslzenýma očima podívala na svého snoubence.

Těžce přikývl. „Obávám se, že milostivá paní má pravdu. Je mi to líto.“

Emily náhle zatoužila, aby nebyl tak strašně škrobený, aby aspoň teď zapomněl na dobré způsoby a sevřel ji do náruče bez ohledu na přítomnost tety a švagrové, jenže Charles samozřejmě nic takového neudělal, jen soustrastně pokýval hlavou, vstal a přešel k oknu. Najednou strnul, nasadil si skřipec a soustředěně se zahleděl ven.

I Nathaniel stojící u druhého okna se ohlédl. V zahradě se míhalo nezřetelné světlo.

„Co se děje?“ vymáčkla ze sebe Victorie.

Charles jen zavrtěl hlavou, ale Nathaniel odpověděl: „Odnášejí tělo lady Dorothy. Myslím, že ji chtějí prozatím uložit do vaší kaple.“ Řekl to sice tlumeně, ale stejně nevzrušeně, jako by oznamoval, že sníh ještě nepřestal padat.

Victorie hlasitě zaúpěla a Rosemary sepjala ruce a sklonila hlavu.

To už přicházeli Paul s Johnem a s nimi Joseph, všichni s hlavou a rameny posypanými čerstvým sněhem. Sir Henry chyběl.

Oba bratři přistoupili k Emily, Paul si klekl u jejího křesla. „Musíš být statečná, sestřičko,“ řekl smutně. „Nedokázal jsem jí pomoci, bylo už příliš pozdě.“

„Jak vlastně…?“ Victorie se neodvážila větu dopovědět.

„Selhalo jí srdce,“ odpověděl Paul. „Možná to přehnala s pitím… Tady a teď nemůžu zjistit nic bližšího.“

„Kde je otec?“

„Zavřel se asi ve své pracovně. Jediný lék, který zná na všechna trápení.“

Pak už jen mlčeli a upíjeli čaj, každý z nich ponořený do vlastních myšlenek. Snad by si ani nevšimli, že už se rozednívá, tak byla okna zalepená sněhem, kdyby nevstoupil Joseph a s přiměřeně zarmouceným výrazem nezačal servírovat čerstvý čaj a sendviče.

Emily neměla na jídlo ani pomyšlení. „Půjdu se obléknout,“ hlesla, pomalu se zvedla a odešla do svého pokoje.

Bezmyšlenkovitě se posadila k toaletnímu stolku, ale jen zahlédla svůj obraz v zrcadle, vyskočila jako uštknutá. Přišlo jí, že se bude opakovat znovu od začátku ta strašná noční můra.

Rozhlédla se po pokoji, stáhla bílý damaškový ubrus z odkládacího stolku a zrcadlo s ním zakryla. Napadlo ji, že se už nikdy nechce podívat do žádného zrcadla.

Dveře se otevřely a vešla Betty. „Přejete si pomoct s oblékáním, slečno?“ nabídla se nervózně.

„Kde je Geraldina?“ zeptala se Emily, ale vlastně ji to ani příliš nezajímalo.

Betty přešlápla z nohy na nohu a mlčela.

„No tak?“ Služčiny rozpaky byly podezřelé, určitě nešlo o nic tak banálního, jako že Geraldina zaspala, to by Betty naopak s chutí žalovala. Nemohla zaspat, opravila se Emily v duchu. Byla v matčině pokoji, určitě stála u dveří.

„Totiž, slečno, Geraldina je trochu nemocná,“ přiznala Betty neochotně.

„Jak nemocná? Vždyť jí nic nebylo.“

„Nevím. Určitě brzo vstane, slečno.“

„Zajdu se na ni potom podívat,“ rozhodla se Emily. Jakákoliv činnost bude užitečná, cokoliv jí pomůže na chvíli zapomenout. „Teď mi pomozte.“

Betty už roztřásala jednoduché černé šaty s vysokým zavřeným límečkem: „Tyhle budou vhodné, že, slečno?“

Sotva se upravila, připomněla si své rozhodnutí a zamířila ke dveřím.

„Půjdeme za Geraldinou. Snad to bude jen lehčí nachlazení.“

„Ano, slečno.“ Betty virtuózně ovládala umění, jak říci ano a vyjádřit ne. Obvykle tím Emily dopalovala, ale tentokrát se zdálo, že má pro svůj nesouhlas závažnější důvod než nespokojenost s nějakým příkazem.

„Co se děje, Betty?“ zeptala se mírně.

Služebná se rozhlédla, jako by se chtěla přesvědčit, že nikdo neposlouchá. Její přidrzlá pihovatá tvář se úzkostně stáhla.

„Víte, slečno, ona je nějaká divná. Mluví z cesty.“

„Jak z cesty?“ naléhala Emily a zrychlila chůzi.

Betty chvátala po jejím boku a přitom neklidně žmolila krajku na své zástěrce. „Vykřikuje nesmysly. Říkala něco o… něco o žhavých kamenech… a něco o punčochách… vypadá, jako by viděla ducha… Já tomu vůbec nerozumím.“

„Doběhněte raději pro pana Paula,“ poradila jí Emily a zabočila do zadního křídla, kde byly pokojíky personálu.

„Ano, slečno.“ Betty úprkem zmizela.

Emily vešla do Geraldininy komůrky a zhrozila se.

Dívka se zmítala na posteli, prudce oddechovala, z čela se jí řinul pot, ale nejhorší byl pohled na její vytřeštěné oči plné děsu.

Emily se nad ní sklonila.

Nebylo jisté, jestli ji Geraldina poznala. Rozpálenou rukou ji popadla za zápěstí a sevřela neuvěřitelnou silou.

„Musím… se přiznat,“ zasípala.

„Jen klid, klid, Geraldino,“ šeptala vylekaná Emily. „Pomůžeme ti.“ Chtěla nalít trochu vody, ale dívka neuvolnila křečovité sevření.

„Nechoďte pryč. Musím vám to všechno říct. Než bude pozdě.“

„Neměla bys mluvit,“ chlácholila ji Emily.

„Musím,“ zaječela Geraldina nepříčetně.

„Tak dobře, dobře, poslouchám tě.“

„Zůstala jsem tam… když odnesli… paní. A potom…sir Henry…“

„Ano?“ Emily zpozorněla.

„Plakal… vzal… tu dřevěnou krabičku… uhodil s ní o zem… odešel… rozbila se… drahokamy se rozsypaly…a já…“

„Jaké drahokamy, co to povídáš,“ Emily něžně odhrnula dívce z čela zplihlé světlé pramínky vlasů. „Myslíš snad ten náhrdelník s černými kameny?“

„Ne… nebyly černé… byly červené… krásné… jako oheň,“ šeptala Geraldina.

Emily ztuhla. Vzpomněla si na svůj sen. „Co bylo dál?“ vydechla.

„Zvedla jsem to a…jeden kamínek se vykutálel… je mi to líto… je mi to líto,“ vzlykala Geraldina a lapala po dechu.

„Nebyla to tvoje chyba. Tys ten náhrdelník přece nepoškodila,“ uklidňovala ji Emily úzkostně.

„Ten kamínek… vzala jsem ho… schovala jsem si ho do punčochy…a…potom… a potom…,“ zajíkla se a už jen nesrozumitelně mumlala.

Do pokojíku konečně vpadl Paul a za ním vystrašená Betty. „Proboha.“

„Blouzní,“ vysvětlila mu Emily. „Má strašnou horečku.“

 Bez okolků sestru odstrčil a začal se prohrabávat ve své zásobě léků.

„Běž odtud, tady mi nebudeš nic platná,“ zahučel přes rameno. „Betty mi pomůže.“

„Myslíte, že tady ta vaše věda a pokrok něco zmohou?“

Emily se prudce obrátila po zvuku toho tichého a téměř posměšného hlasu.

Nathaniel stál u protější stěny s rukama v kapsách a pozoroval celou scénu s mírným zájmem jako divák, co přihlíží komedii, kterou už několikrát viděl. Vůbec si jeho příchodu nevšimla.

„Zmizte odtud,“ sykl Paul rozzuřeně. „Co si to vůbec dovolujete?“

„Pardon, už jdu,“ pousmál se Nathaniel. „Jen jsem vám chtěl ušetřit zklamání. Říkám, že se namáháte úplně zbytečně.“ Na nic už nečekal a klidně odešel.

S Emily zalomcoval vztek. „Ten sprosťák,“ vybuchla. „Jako by chtěl říct, že ji nedokážeš vyléčit!“

„Emily, prosím, jdi pryč!“ zařval Paul nervózně. „A vy, Betty, ji přidržte!“

Emily raději poslechla. Byla si jistá, že Paul si dovede poradit, že Geraldina je v nejlepších rukou. Nathanielovy provokativní řeči byly velmi netaktní a nanejvýš pohoršující.

Vstoupila do salonu a přehlédla shromážděnou společnost. Byli tam všichni až na sira Henryho. Dokonce i Pearl už vstala a nepochybně jí stačili sdělit, jaké neštěstí se přihodilo. Jediná svítila v pokoji ve smetanových šatech zdobených volány, ale aspoň si přes ramena přehodila černou krajkovou mantillu. Malebně postávala u klavíru a toužebně přejížděla rukou po horní desce. Hudba byla ovšem naprosto vyloučená.

„Kde jste byla? Něco se přihodilo?“ zeptal se Charles polohlasně.

„Ne, nic,“ přinutila se Emily ke klidu. Proč všechny ještě více znepokojovat.

Nathaniel seděl na pohovce s Johnem a o něčem tiše hovořili, ale zřejmě zaslechl její slova, protože k ní obrátil hlavu a dokonce na ni spiklenecky mrkl, jako by spolu sdíleli nějaký tajný žert, kterému ostatní nemohou rozumět.

Emily se pobouřeně odvrátila a úmyslně se posadila tak, aby k němu byla zády. Nechtěla se na něj ani podívat.

„Taková tragédie,“ vzdychala Victorie a otírala si oči kapesníčkem. „Tak náhle… Tak nečekaně… Mohla tu být ještě mnoho let.“

Rosemary sevřela rty, jako by násilím zadržela něco, co se jí dralo na jazyk, a opřela si bradu o propletené prsty.

„Svatbu teď ovšem musíme odložit,“ pokračovala Victorie s lítostivým pohledem na Emily a Charlese.

Charles si sundal skřipec a bezmyšlenkovitě ho začal čistit. „To je bohužel samozřejmé. Já pochopitelně respektuji slečnin smutek.“ Navyklým pohybem naznačil lehkou uctivou úklonu.

Dívky se zmocnila šílená chuť začít křičet: „Jmenuji se Emily, Emily, ty to snad nevíš? Pro tebe přece nejsem žádná slečna, copak mě nemiluješ? Copak ti nevadí, že na mě musíš další rok čekat?“

Cítila, jak se jí do očí derou slzy, snažila se ovládnout, ale marně. Opřela se čelem o rameno tety Victorie a hořce se rozplakala.