Pro usnadnění orientace čtenářů začneme klasicky přehledem postav:

Rodina Denvers-Shackleton:

Sin Herbert Denvers, zemřel před deseti lety

Sophia Denversová, jeho sestra, zemřela  před měsícem

Lady Dorothy Denvers-Shackletonová, dcera sira Herberta

Sir Henry Shackleton, její manžel

John

Paul  -   jejich dospělé děti

Emily

Rosemary, Johnova manželka 

Victorie, Dorothyina neprovdaná sestra

Hosté:

Charles Worthley, snoubenec Emily

Pearl Lefevrová, Paulova přítelkyně

William Peters, advokát z Londýna

Nathaniel Langremont, nějak se tam dostal

Personál:

Albert Wyndham, tajemník

Joseph, komorník

Geraldina, komorná

Betty, služebná

Jim, kočí

_____________________________________________________________________

Zvláštní barva. Čistě šedá bez jakékoliv příměsi. Leskne se. Jako moře v zimě. Jako stříbro. Ne, špatně, jako stříbro ne, spíš jako ocel, ostře nabroušená, chladná, elegantní a nebezpečná. Pozoruhodné oči.

„To je Sophia,“ řekla jí matka netrpělivě už před mnoha lety, když si obraz prohlížela jako dítě. Sophia. Nic víc.

Sotva osmnáctiletá dívka s černými vlasy vyčesanými do vysokého hroznu, z hebkých ramenou splývá kouřový mušelín, celá jako by se halila do mlhy. Těžko uchopitelná krása, ale ty oči jsou divné. Kdyby ten portrét nemaloval uznávaný a vyhledávaný mistr ze začátku století, Emily by si myslela, že malíř udělal chybu. Jak by ta křehká mladičká dívka mohla mít tak ledové, tak pohrdavé oči?

Emily se otřásla, náhle ji zamrazilo. Přinutila se obrátit od obrazu zpět do místnosti.

„Je ti chladno, má drahá?“ zeptala se starostlivě teta Victorie.

„Dotkl se mě mrtvý,“ chtěla Emily se smíchem odpovědět, jak to vždycky s Paulem říkali, ale zarazila se. Dotkla se jí mrtvá. Sophia je přece mrtvá.

Přitáhla si šál těsněji k tělu a posadila se do volného křesla u čajového stolku. „Ještě trochu čaje, slečno Pearl?“ nabídla s úsměvem a zvedla konvici. S uspokojením si uvědomila, že její hlas zní jako obvykle, klidně a jasně. Žádné známky rozčilení. Zprávu o smrti neznámé příbuzné přinesl pan Peters, londýnský advokát, ale nikoho se zřejmě zvlášť nedotkla, a tak není důvod, aby rodinu svým pohnutím uváděla do rozpaků.

„Ach ano, děkuji. Jste tak milá. Je tak rozkošné, že jste mě pozvali. Vaše sídlo je úžasné. Věříte, že jsem ještě nikdy nebyla v zimě na venkově?“ Mladá žena v temně rudých šatech se rozzářeně obrátila na Paula. „Jste opravdu drahoušek. Londýnská mlha mě dusí. Tolik jsem si přála trochu klidu a starosvětské pohody, zbavit se všech těch strašných lidí, co mi ani na chvíli nedají pokoj.“ Mluvila trochu moc hlasitě, zvonivě se smála, obracela se v křesle na všechny strany, aby všechny zahrnula do nadšeného širokého úsměvu, půvabně krčila sněhobílými obnaženými rameny v záplavě krajek.

„Naše zima je zrádná. Měla byste si vzít šál,“ navrhla Victorie sladce a hned jí ochotně podávala vlastní tmavohnědý pléd.

„Já se nikdy nenachladím,“ pohodila Pearl bezstarostně svou ryšavou hřívou. „Nikdy.“

Emily náhle měla dojem, že v salonu nesedí jedna návštěvnice, ale že celá ta velká místnost je plná smějících se žen v červených šatech. Jako by z krbu vyskočil oheň a pohltil decentně tlumené čalounění.

„Jsem vám velmi vděčná, lady Denversová. Opravdu jsem nedoufala, že mi dovolíte navštívit mého drahého přítele Paula tady ve vašem domě,“ švitořila dál a jako by si nevšimla, jak kysele se Victorie po jejím odmítnutí zatvářila.

„To je hezké, slečno,“ odpověděla Emilyina matka nepřítomně. Zase vypila u oběda o několik sklenek vína víc, než by bylo vhodné. Emily si chtěla vyměnit ustaraný pohled se svým bratrem, ale Paul měl oči jen pro Pearl. Dokonce ani starší John nevěnoval své sestře nejmenší pozornost.

„Míváte hodně hostů?“ vyzvídala Pearl.

„Jistěže, v době podzimních honů. Ale v zimě jen vzácně. Tím víc nás těší vaše přítomnost. Moje sestra postrádá společnici,“ odpověděl Paul.

Emily se pohotově usmála, i když měla chuť spíš vyklopit na svého bratra mísu s koláčky. Copak nevidí, jak je to její cukrování přepjaté a nevkusné?

„Pan Charles Worthley, snoubenec Emily, je samozřejmě pravidelný host,“ pokračoval Paul.

Charles se trochu začervenal a rozpačitě se uklonil směrem k Pearl,

Pearl přelétla očima všechny přítomné muže, povytáhla obočí, když zjistila, že sir Henry si jí nevšímá a pokračuje v tiché vážné rozmluvě s právníkem, a znovu se obrátila na Paula: „Co se tady vlastně dá v zimě dělat?“

„Netoužila jste snad po klidu?“ zeptala se teta Victorie kousavým tónem.

„Obávám se, že vyjížděk na blata se budete muset prozatím vzdát,“ prohodil John. „Počasí se každým okamžikem zhoršuje.“

Emily mimoděk mrkla do okna. Na tabulky skla narážely těžké sněhové vločky a poryvy větru zesílily, jako by jen čekaly na Johnova slova.

„Sire Henry,“ ozval se pan Peters znepokojeně, „vaše pohostinství je velmi příjemné, ale jestli dovolíte, rád bych přistoupil k našemu jednání. Musím se nutně vrátit ještě dnes do Londýna a později může být cesta velmi obtížná.“

„Máte pravdu,“ souhlasil otec.

„Já tomu ale nerozumím.“ Johnova žena Rosemary seděla do až toho okamžiku mlčky, upjatá a prkenná ve svých smutečních šatech a s vyšíváním v rukou. Emily si dobře všimla, že neudělala víc než dva tři stehy. Ale ruční práce byla dobrá záminka, aby nemusela ani pohledem zavadit o tu pohoršlivou návštěvu. Až teď se ozvala, ukřivděně a odmítavě jako vždycky.

„Čemu nerozumíte, milostivá paní?“ zeptal se advokát zdvořile.

„Přijel jste s neuvěřitelnou historkou, pane Petersi. Poklad, který nám odkazuje neznámá příbuzná! Zní to jako příběh z nějakého toho laciného románu, se kterými Emily tak ráda zabíjí čas."

„Promiňte, milostivá paní, ale závěť je právoplatná a není pochyb o tom, že vaše rodina, tedy přesněji řečeno vaše tchyně lady Dorothy a její choť sir Henry, jsou oprávněnými dědici odkazu slečny Sophie Denversové, která v požehnaném věku devětaosmdesáti let zesnula před měsícem v Londýně.“

„Nepochybujeme ani v nejmenším, že jste všechny podrobnosti řádně ověřil," ozval se rychle John. „Ale proč nám k čertu ta Sophia Denversová něco odkazuje, když přerušila všechny styky s rodinou někdy před sedmdesáti lety a nikoho z nás osobně neznala?“

Rosemary pohoršeně sykla.

„Byla šílená,“ ozvala se nečekaně Dorothy.

Emily se vylekaně obrátila ke své matce: „Vy jste ji znala, máti?“

„Ne, neznala. Můj otec, tvůj dědeček sir Herbert, mi o ní vyprávěl. Byla skrz naskrz zkažená už jako mladá dívka. Byla nebezpečná. Způsobila nějaké neštěstí, nevím přesně, co se stalo, ale bylo to tak skandální, že jí rodina nijak nebránila, když se rozhodla odejít z domu. Od té doby o ní nikdo neslyšel." Její hlas skomíral, ponořila se znova do svého snění a roztržitě sáhla po sklence sherry.

„Ale ten portrét… to je přece ona, že? Proč tady zůstal?“ Emily ukázala na obraz napůl skrytý za bohatým řasením závěsu. Už chápala, proč se vždycky tak omluvně krčil v tmavém koutě a jako by ho někdo vystrčil z rodinné galerie.

„To je jednoduché, má drahá,“ zasmála se skřípavě teta Victorie. „Ten obraz sám o sobě má velkou hodnotu. Nebylo by rozumné zbavit se ho."

Sir Henry si odkašlal. „Snad bychom mohli přejít do knihovny,“ navrhl. „Je tam… ehm… vhodnější světlo.“

Rodina se zvedla.

„Ach, to je úžasně vzrušující,“ zatetelila se Pearl. Bylo vidět, že přímo hoří zvědavostí. Vstala spolu s ostatními a lehce se zavěsila do Paula: „Trochu mi to nahání strach, věříte mi?“

„Tady v saloně je několik velice zajímavých obrazů, slečno Lefevrová,“ ozval se Charles rozpačitě a rychle schoval do kapsy šátek, kterým si předtím otíral skřipec. „Dovolíte, abych vám je ukázal, než si rodina vyřídí své záležitosti? Bude mi… potěšením dělat vám společnost.“

Emily pocítila ke svému snoubenci nekonečnou vděčnost. Její drahý Charles, pravý gentleman, co si ví rady v každé situaci. Vždyť Paul dočista ztratil hlavu a klidně by připustil, aby se ta koketa vnutila ke čtení závěti a předání odkazu!

John rázně zavřel těžké dubové dveře a tím odřízl Pearlino chichotání. Rodina se mlčky a napjatě rozsadila do křesel a advokát přešel k psacímu stolu a položil na naleštěnou desku svůj kufřík.

Sněhové vločky ztratily načechranost. Do černých skel s rachotem narážely tvrdé ledové kuličky a vytí větru přehlušilo klapnutí kovové přezky.

„Já, Sophia Denversová, při plném vědomí…“ Emily poslouchala suché právnické fráze jen tak napůl. Ale vtom se tón závěti změnil a jako by viděla dívku z portrétu, jak stojí uprostřed vánice a vzdoruje vichru.

"...svému bratru Herbertovi, který mě potupně vyhnal z rodného domu, který mě zasypal urážkami …“

Bylo těžké představit si Sophii jako stařenu. Pro Emily zůstala mladou ženou s mrazivýma očima a hlasem jako meluzína. „…který žil rozmařile v bohatství, když já strádala v chudobě, který mě zapřel, když jsem zmizela z vašeho světa, na důkaz toho, že já jsem se přenesla přes jeho nespravedlivou malichernost a že nezapomínám, že jsem celý svůj dlouhý život stále den po dni myslela na svou rodinu, chci svému bratru Herbertu Denversovi odkázat jedinou cennost, co mi patří. Drahocenný šperk, který mu předávám, znamená můj návrat, s ním se vrací můj duch a moje krev domů.“

Vítr se na okamžik utišil a náhlé ticho dolehlo na Emily jako dusný poklop. Téměř se zaradovala, když vzápětí vzteklé svištění znovu přervalo ten mrtvý klid a odneslo ozvěnu Sophiina hlasu vykřikujícího pateticky drsná slova odpuštění. Asi byla opravdu šílená, pomyslela si Emily.

„Jelikož sir Herbert zemřel před deseti lety, odkaz slečny Sophie Denversové právoplatně náleží lady Dorothy Denversové-Shackletonové,“ uzavřel advokát obřadně a opatrně vyjmul z kufříku ploché dřevěné pouzdro se zdobeným víkem.

Přistoupili blíž.

Emily nikdy neviděla tak dokonale vypracovanou řezbu ani tak nádherný a přitom tak zvláštní cizokrajný vzor. Podle překvapeného výrazu ostatních usoudila, že ani oni ne.

Rosemary se pokřižovala.

Pan Peters pouzdro odemkl a zvedl víko.

„To je krása,“ vydechla Victorie.

 Uvnitř ležel opálový náhrdelník. Řady černých lesklých kamenů zasazených do zlata se odrážely od matné černi sametové podložky, v jasném světle lampy se zdálo, že se pohybují, jako černé oči, co se probouzejí ze spánku, ta třpytivá kaskáda ožila a připomínala spletené liány, jedovaté ovoce… nebo klubko hadů. Emily se zachvěla. V té neuvěřitelné a svůdně zlověstné kráse bylo něco nepřirozeně barbarského.

Dorothy omámeně vztáhla ruku, aby se šperku dotkla.

Mrazivě zafičelo a plamen lampy se zatřásl.

„Průvan!“ vykřikla Rosemary. „Betty zase zapomněla pořádně utěsnit okna.“

Sir Henry rázně zaklapl víko. „Je to pravděpodobně hodně starobylá práce nějakého cizího klenotníka. Nechám náhrdelník ocenit, nepochybuji o tom, že hodnota bude velmi vysoká. Slečna Sophia se opravdu zachovala velkoryse.“

Jeho střízlivý klidný hlas všechny vzpamatoval. Pan Peters, na kterém také nebylo znát žádné pohnutí, posbíral své listiny.

„A teď, když jsem se zhostil svého úkolu…“

„Nemůžete odjet,“ přerušil ho John, který se díval z okna. „Vánice zuří v plné síle. Je mi líto, ale vydat se teď na cestu by znamenalo zahrávat si se životem. Budete muset přijmout zavděk naším pohostinstvím, pane Petersi.“

Advokát se rozmrzele podvolil, jediný pohled ven stačil, aby si uvědomil, že John má pravdu. V takovém počasí by se pokoušel cestovat jen šílenec.

„Požádám Josepha, aby vám připravili pokoj,“ nabídla se Victorie a obrátila se ke zvonku, ale ani se ho nestačila dotknout a komorník vešel.

Na stříbrném tácku nesl bílou vizitku.

„Milostivá paní, pan Nathaniel Langremont prosí o přijetí,“ oznámil nevzrušeně.

„Že prosím,“ hlesla Dorothy a strnule jako loutka přešla zpět do salonu následovaná stejně konsternovanou rodinou.

„Něco se děje?“ zajímala se Pearl.

Vtom se rozlétly dveře a na prahu stál asi čtyřicetiletý muž v elegantním černém obleku s červeně vyšívanou brokátovou vestou a s úsměvem si vytřásal z tmavých rozcuchaných vlasů sněhové vločky. Kalhoty měl promáčené až ke kolenům.

„Omlouvám se za tohle přepadení,“ promluvil vesele. „Venku je trochu větrno a není vidět na krok. Zřejmě jsem zabloudil.“

„Jak jste se sem pro boha živého dostal?“ vyjekla Rosemary a vyslovila tak nahlas, co si mysleli všichni. Nejbližší vesnice se nacházela skoro patnáct mil odtud. Překonat takovou vzdálenost ve sněhové bouři – a ve večerních šatech vhodných spíš do divadla než na zimní blata – to bylo nemyslitelné.

„Sám nevím,“ vyprávěl podivný vetřelec pobaveně. „Můj kůň si zlomil nohu. Musel jsem ho zastřelit a dojít pěšky.“

„Měl jste neuvěřitelné štěstí, pane Langremonte,“ promluvil John. „Nebyl byste první, kdo v takové bouři jako dneska na blatech zahynul.“

„Také si myslím,“ souhlasil Nathaniel lehce a bez známky znepokojení. „Smím poprosit o přístřeší, než se to přežene?“

„Samozřejmě. Buďte vítán,“ Dorothy se trochu bezradně rozhlédla, pak si všimla Josepha, který stál u dveří jako svíčka a neutrálně hleděl přímo před sebe.

„Josephe, postarejte se o našeho hosta, prosím. Až si odpočinete a upravíte se, sejdeme se u večeře.“

„Děkuji, milostivá paní,“ uklonil se Nathaniel a následoval komorníka ven ze salónu.

„To je neuvěřitelné,“ vyhrkl Paul. „Vydal se jen tak na projížďku v takovém počasí?“

„Nejspíš Francouz,“ poznamenal zamyšleně sir Henry, který obracel v ruce návštěvníkovu vizitku. „Lehkomyslný a nezodpovědný jako všichni.“