Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Coeur Corrompu od Clarissa
[Komentáře - 9] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Ten den, ten den
Jaký podivuhodný zmatek
To je všechno, co mohu udělat
Skončila jsem s bytím sama sebou
Smutná, vystrašená, malá, sama, nádherná
Má to tak být
Se vším souhlasím
Má to tak být
Ten den, ten den
Lehám si vedle sebe
V tom pocitě bolesti, smutku
Vystrašená, malá, stoupám, plazím se
Ke světlu
A to je jediné, co vidím
A jsem unavená a mám pravdu
A mýlím se
A je to nádherné

Natalie Imbruglia – That Day


Virginia Weasleyová se s hlubokým nadechnutím převalila na posteli. Ospale otevřela jedno oko a pokusila se zaostřit na digitální číslice svého budíku. S úsměvem na rtech se uvolněně vrátila na polštář.
„9:15,“ zamumlala a znovu nechala svá víčka poklesnout.
O sekundu později se napřímila, ledabyle uvázané vlasy jí spadaly do obličeje.
„9:15,“ zopakovala a na vteřinu si skousla dolní ret.
„U Merlina!“ vyjekla naštvaně.

Venku vesele štěbetal pták a zlaté paprsky slunce rozzářily svět. Ginny to připadalo až moc ironické. Rychle se pokusila vymotat zpod deky, postavila se doprostřed pokoje a rozhlédla se dokola po té spoušti. Povzdechla si a nahrbila se. Tak tam stála, vlasy jí zakrývaly tvář, oči uslzené a oteklé, šaty celé zválené. Nemohlo to být ještě horší, než už bylo. Spěšně si svlékla pyžamo a prohledávala podlahu kvůli čisté podprsence. Potichu zavrčela a vytáhla jednu z hromady špinavého prádla.
„Ne, že by to někdo viděl…“ zamumlala, když prudce otvírala dveře skříně.
Ginny si oblékla podprsenku a rukou se prohrábla řadou šatů. Namátkou jedny vytáhla, prudce je stáhla z ramínka a přitiskla si je pod bradu, zatímco si zapínala podprsenku. Tak rychle, jak jen to bylo možné, si přetáhla šaty přes hlavu, popadla svetr a boty a úprkem pádila z místnosti.

Dole v přízemí se Honey, její kočka, koupala v ranních paprscích, vůbec nehledíc na úzkost své paní. Ginny se na kočku laskavě usmála. Honey byla jako pořádek uprostřed chaosu. Byla jedinou věcí, o které se zdálo, že není ovlivňovaná Gininymi pocity. Byl okamžik, kdy byla tak naštvaná, že vzala plechovku barvy a vymalovala celou jednu stěnu v kuchyni na černo. Tehdy se jí zdálo, že to tam pasuje, ale když se vzbudila, realita ji dohnala k zuřivosti. Ještěže tam seděla Honey, stejná jako vždycky, a všechno na světě se zdálo být v pořádku. Ginny se sklonila, podrbala ji mezi ušima a potěšilo ji, když zaslechla zavrnění.
„Aspoň někdo mě má rád,“ řekla smutně.

Když se zběžně rozhlédla po kuchyni, zachytila pohledem svůj odraz v zrcadle a povzdechla si. Vykročila kupředu a trhla s sebou, když uviděla, jak strašně vypadá. Oči měla zarudlé a opuchlé od pláče a nos se jí leskl. Se zabručením si rychle rukama pročísla vlasy, aby je trochu upravila a dala jim nějaký tvar. V žádném případě neměla v úmyslu jít ven s takovým nosem. Po pár namáhavých minutách se na sebe kriticky podívala.
„To bude stačit. Co myslíš, Honey? Myslím, že panička vypadá… slušně.“
Honey souhlasně zamňoukala.

Když vyběhla z domu, vzpomněla si Ginny na minulý večer. Byl to jeden z těch, na které myslíte už celý týden předem. Přemýšlíte o perfektních šatech, perfektních botách, jak si udělat vlasy, aby to vypadalo, že jste se vůbec nesnažili. To byla jediná věc, na kterou dokázala myslet a všechno zmíněné si nachystala. Vybrala si boty a šaty; popravdě vypadala úžasně. Ten večer naplánovala láska jejího života. Jediný muž, pro kterého Ginny měla oči. Sám pan Potter. Chodili spolu už dva roky a Harry jí řekl, že si večer musí promluvit. Protože byla malé hloupé stvoření, trvala na tom, aby šli do nejlepší restaurace na Příčné ulici. Ale samozřejmě, jakmile tam dorazili, věci začaly jít z kopce. Věřte, že vybrala to nejvíc nóbl místo, kde byla veřejně ponížená a bylo jí ublíženo tím nejnelidštějším způsobem.

Najednou se zastavila v půlce cesty a zhluboka se nadechla.
„Kalhotky,“ zamumlala, když běžela zpátky domů.

Jen pohled na dveře před ní způsobil, že se jí obrátil žaludek. Nakonec je bude muset ale i tak otevřít a čelit tomu, co se nacházelo za nimi. Teď by se měla sebrat a přijít na to, jak vysvětlí, že jde tak pozdě. Podívala se na své šaty a poprvé si všimla, jak jsou zmačkané. S povzdychnutím si studenými prsty jemně promnula spánky. Už ve škole se naučila, že jediný způsob, jak překonat strach, je čelit mu. S touto myšlenkou Ginny vykročila kupředu a opřela se do obrovských dveří.

První věc, která ji zavadila o nos, byla důvěrně známá vůně pižma, kterou tak milovala. Nebyla to nejlepší vůně na světě, ale byla to vůně, ve které se cítila příjemně. V hlavě se jí vynořily vzpomínky na dny, kdy seděla za svým stolem a zářilo na ni slunce. To bylo tehdy, když si přála, aby byla kočka a mohla se slunit na slunci po celý dlouhý den. Na tváři se jí ten den poprvé objevil opravdový úsměv, a ona zamířila k malému stolu v přední části místnosti.

Druhou věcí, které si všimla, byl nedostatek lidí. Normálně by se všichni tlačili dovnitř a ven, a i kdyby se to nestalo, určitě by kolem procházeli její kolegové. Zamračeně nakrčila čelo. Něco nebylo v pořádku.

„Haló?“ zvolala Ginny nervózně.

Když promluvila, boční dveře do hlavní místnosti se otevřely, a ona nadskočila. Ginny byla všeobecně nervózní, podrážděná osoba, ale pracovat jako bystrozorský vyšetřovatel bylo dost na to, aby se tak cítil každý. Množství kouzel a kleteb, které poznala, bylo až nad hlavu. Ale nežila pořád jen ve strachu, její spolupracovníci se o to postarali. Nedostala se tak často do akce, když přišlo na boj, ale bez její pomoci by nebyli schopni najít svou kořist.

„Jdeš pozdě,“ ozval se měkce ostrý hlas, díky kterému se Ginny s úlevou usmála.
„Promiň, Miono,“ řekla s úšklebkem.
„Zaspala jsem.“

Hermiona Grangerová se od doby, kdy opustila školu, příliš nezměnila. Nastoupila na trénink na bystrozora společně s Ginniným bratrem Ronem. Zdálo se, že je to jediná věc, kterou můžou udělat, téměř jejich životní poslání. Založili spolu malou kancelář a spolupracovali s ministerstvem, aby dopadli smrtijedy. Voldemort byl poražen v posledním roce, který Hermiona v Bradavicích strávila, ale stále se ho lidé pokoušeli přivést zpět. Válka byla krutá, ztratili během ní mnoho svých přátel. Jen co Ginny opustila školu, vydala se na pomoc těm, kteří potřebovali její podporu. Věděla, že nikdy nebude schopna bojovat tak jako Ron a Hermiona, ale něco jí říkalo, že je potřebná.

„No, vzhledem k tomu, že je to tvůj první přestupek, nechám to být,“ řekla Hermiona a nepatrně se pousmála.
Dnes měla na sobě pod tmavě červeným hábitem mudlovské džíny a její vlasy byly sepnuté jedinou stříbrnou sponkou. Ginny si vždycky myslela, že její kouzlo je v jednoduchosti a dokázala si představit, proč ji Ron miluje. Hermiona byla samozřejmě k jeho projevům náklonnosti slepá, čemuž se Ginny smála. Bylo to tak zřejmé!

„Tak, kde všichni jsou? Čekala jsem, že lidé budou stát za dveřmi ve frontě,“ poznamenala, přešla ke svému stolu a posadila se do velkého křesla.

„Volalo ministerstvo, řekli nám, že chtějí, abychom se soustředili pouze na jeden případ. Podle všeho potřebují tu osobu najít, ale nechtějí nám říct proč. Mám pocit, že to má co dočinění s nedávnými zmizeními podezřelých kouzelníků,“ sdělila jí klidně Hermiona a posadila se do protějšího křesla.
„Brzy přijdou spisy. Bohužel si myslím, že na tomto budeš muset pracovat opravdu usilovně.“

„To je v pořádku,“ řekla Ginny vážně, otevřela šuplík, a pak ho znovu zavřela.
„Děje se něco, Ginny?“ zeptala se Hermiona, hlas protkaný obavami.
„Ano,“ odpověděla prostě.
„Harry se se mnou rozešel.“

Ticho, které se rozprostřelo po místnosti, znělo jako tlumený bzukot. Ginny mohla říct, že to nebylo to, co Hermiona očekávala. Harry byl zázračný chlapec, v jejích očích nemohl udělat nic špatně. Ale tohle ji nepřekvapilo. Harry byl téměř neskutečně dokonalý. Po pádu Voldemorta chtěl utéct před světem, který se okolo něj nashromáždil. Chtěl se osvobodit od strachu. S tímto pocitem Harry přerušil spolupráci s Hermionou a Ronem a začal hrát famfrpál s těmi nejlepšími. Teď byl jedním z nejlepších chytačů kouzelnického světa a Ginniným přítelem. Ale to už vlastně nebyla pravda.

„Och…“ řekla nakonec Hermiona a její čelo se zamračením svraštělo.
„Je mi to moc líto, Ginny. Neměla jsem tušení, že se to chystá udělat.“
„Ano,“ pronesla Ginny, zatímco se zaměstnávala nějakými papíry.
„Pro mě to byl také trochu šok.“

Hermiona sledovala svou kamarádku s obavami. Konečně Ginny vzhlédla a věnovala Hermioně ten nejlepší úsměv, který dokázala vytvořit, aniž by propukla v pláč.
„Budu v pořádku, Miono. Bolí to jako nic na světě, ale dostanu se přes to.“
Časem, dodala v duchu.

„Vím, že nemůžu říct nic, abych ti pomohla, ale…“ záblesk modrého světla ji přerušil a na stole přistál těžký svazek papírů. Ginny nepatrně nadskočila a zakašlala, když ji zasáhla vlna prachu.

„U Merlina! Tenhle chlap je buď opravdu starý, nebo opravdu zlý…“ zamumlala Ginny a mávala při tom rukama, aby pročistila vzduch.
Před ní ležela obrovská hromada papírů, všechno jeden svazek informací o jediné osobě. Ze rtů jí uniklo povzdechnutí:
„Vypadá to na další noc strávenou v kanceláři.“

Hermiona potichu zakašlala.
„Nechám tě tu. Říkala jsem ti, že budu mít s Ronem několikahodinový výcvik.“
Pomalu se vyhrabala z křesla a protáhla se. Když byla na odchodu, jemně ji upozornila:
„Pokud toho na tebe bude příliš, Gin, jsem tu pro tebe.“

„Já vím,“ zašeptala Ginny a otevřela složku, aby odhalila tvář, která na ni zírala hlubokýma stříbřitýma očima, co se zdály být snad všude najednou.
„Hermiono?“

„Ano?“ ozvala se Hermiona, zatímco otevírala dveře.

„Kdo je to? Vypadá tak... povědomě...“ řekla Ginny a její oči bloudily po rysech před ní ležící tváře.
Skoro jako by ji očarovávaly.

„No, taky by měl,“ odpověděla s jemným smíchem Hermiona.
„Věděla jsem, že jednou budu mít šanci dostat Draca Malfoye.“
S těmito slovy odešla a práskla za sebou dveřmi.

„Och…“

Na západě se slunce začínalo loučit se dnem a uvolňovalo místo večeru. Ginny celý den seděla za stolem a četla si spis Draca Malfoye. Byl jako epos, směřující z jednoho zvratu do dalšího. Pro vyšetřovatele jako ona to byl dokonalý spis. Obsahoval všechny dobrodružství, kterých se zúčastnil, s kým spolupracoval, jeho sociální postavení a celou spoustu nesrovnalostí. Rozporuplné příběhy, které nepasovaly k jeho činům. Její oči čas od času zabloudili k obrázku na stole a ona přemýšlela o změnách v jeho tváři. Když chodil do Bradavic, Dracova tvář vypadala mnohem jemněji, vlastně skoro bezchybně. Ale na této fotografii mohla Ginny jasně rozpoznat daň, kterou si na něm vybral těžký život. Ačkoliv byla jeho tvář mírně ošlehaná, pokožka zůstávala stále sněhově bílá a jeho vlasy ještě světlejší než blonďaté. Lehce se pousmála. Tenhle chlapec představoval všechno, co za dob školy nenáviděla a teď se zdálo, že dostává konečně to, co si zasluhuje. Jediný problém měla s jeho očima. Stačilo do nich pohlédnout a ulovily vás. První položkou ve spisu byl osobní profil, který vypracovali různí lidé. Někteří ho chválili, jiní jím pohrdali, ale jedna žena vyzdvihla něco velmi prostého.

„Jeho oči jsou okna do jeho duše. Jakmile se do ní jednou ponoříte, už nikdy nebudete znovu stejní.“

To Ginny rozesmálo. Zřejmě nějaká žena, kterou Draco okouzlil svými hříšnými způsoby. V hlavě se jí vynořila představa Pansy, jak se zasněnýma očima někde na ministerstvu popisuje svého muže. Ale pro případ, že by to bylo důležité, si Ginny poznamenala na svůj seznam položek “oči“.

Právě v tomto okamžiku se začalo v místnosti stmívat a stíny noci pohlcovaly malou kancelář. Ginny seděla osamocená, opřená hluboko do svého křesla, nohy schované pod sebou a se spisem rozevřeným na koleni. Když se prolistovala až na poslední stránku, zalapala po dechu nad tím, co právě našla. Úmrtní list. Tohle bylo odlišné od případů, které většinou měla. Ale pak ji to napadlo; předstíraná smrt. Nebylo neobvyklé, že pronásledovaní lidé předstírali svou vlastní smrt jako způsob úniku. I tak to ale díky tomuto bude mnohem těžší.
„Proč já?“ zašeptala do temnoty.

Po několika minutách přemýšlení Ginny vstala a vytáhla z kabelky svou hůlku. Přitiskla si spis k hrudi, zašeptala pár slov a za chvíli už stála ve svém obývacím pokoji. Spokojeně se usmála. Naposledy, když se pokusila přemístit z kanceláře, ztratila své oblíbené boty. Položila spis na konferenční stolek, zapálila několik svíček a vešla do kuchyně. Když pohlédla ven z okna, všimla si sovy a otevřela okno. Obrovská hnědožlutá sova vletěla dovnitř a přistála na kuchyňské lince. Popudlivě na ni zakdákala. Ginny rychle vzala z jejích pařátů dopis a rozbalila ho.

Nejdražší Ginny,

Nemohu tě opustit za takových okolností. Nechtěl jsem ti ublížit. Prosím mluv se mnou.
Harry


„Jo, jasně,“ vyhrkla a přiřítila se zpátky do obývacího pokoje.
„Já ti ukážu špatné okolnosti.“

S těmito slovy podržela pergamen nad jednou ze svíček a nechala ho podpálit. Přidržela si ho u tváře a sledovala, jak ho pomalu pohlcují plameny. Ze rtů jí unikl povzdech a všechen hněv pomalu opadával z jejího těla. Byla na tohle příliš unavená. Hodila pergamen do koše, zamumlala zaklínadlo a zahasila oheň.
„Zpátky do práce, že, Honey?“

Otočila se, aby vzala spis, když se náhle zastavila. V tu chvíli ji přestalo bít srdce a cítila se, jako kdyby měla začít plakat, a už nikdy nepřestat. Místo spisu ležela na místě, kde ho nechala, jediná lilie a vzkaz, který zněl:

Nech to odpočívat v pokoji.

Ginny zavřela oči a vykřikla.




Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.