Zatímco spolu William FitzAlan a Anna Blountová mluvili v Durhamu, přehouplo se větší letadlo mudlovské cestovní společnosti přes Francii a nyní mířilo k Antverpám v Belgii.

V páté řadě vlevo, u okna, v oddělení první třídy, seděl šedesátník s ocelově šedými vlasy. Existovala pouze jediná fotografie tohoto muže jako padesátníka s holou hlavou a knírkem, který by zakryl ústa podobající se pasti na krysy. Z malé skupinky těch, co fotografii spatřili, by někdo stěží poznal muže v letadle. Fotografie v jeho pasu se shodovala s tou novou. Jméno v tomto pase ho označovalo jako pana Roberta von Gluckse, rakouského občana. Už samo jméno bylo výsměchem. Protože Glucks je jen zkomolenina slova Glück, což německy znamená „štěstí“ a štěstí je anglicky happy. Pasažér, o němž je řeč, se narodil jednoho říjnového dne jako Robert Happ, později se stal členem správní rady sanatoria Ashbury, náčelníkem hlavní správy hospodářského úřadu SA a i generálním inspektorem skotských sanatorií. Na skotském seznamu hledaných osob byl na třetím místě, hned za bývalým ředitel SA Fritzem Todtem a profesorem Haasem, vedoucího psychologického oddělení. Byl dokonce výše než Joseph Klaar, nazývaný „zvěstovatel smrti“. V Odesaae byl v pořadí druhý, hned po dr. Todtovy. Role, kterou sir Robert Happ sehrál ve zločinech v sanatoriu byla zcela unikátní a lze ji srovnat jen s způsobem, jimž se mu podařilo zmizet. Happ byl mnohem více než Axemann a Klehr, jež vedli popravy a tzv. selekce, odpovědný za vyvražďování, i když nikdy přímo nestiskl kohoutek.

Kdyby se neinformovaný cestující dozvěděl, kdo je muž, sedící vedl něj, zřejmě by se velmi divil, proč by měl být vedoucí úředník hospodářského úřadu na čelním místě seznamu hledaných osob.

A kdyby se pídil dál, zjistil by, že až z 80℅ všech zločinů spáchaných v Ashbury lze připsat na vrub dvěma oddělením. Byly to hlavní výzkumné centrum a hlavní správa úřadu pro hospodářství. Jestliže se zdá být podivné, že byl hospodářský úřad zapleten do masového vraždění, je třeba pochopit, jakým způsobem měl tento úřad plnit své úkoly. Nejenom, že záměrem celého sanatoria bylo vyhubit každého skřeta s povrchu skotského, a spolu s nimi i každého„mudlovského šmejda“, kterého uvidí, oběti si za toto privilegium měly zaplatit. Ještě než se otevřely dveře do kartotéky dr. Scharpa, spáchalo sanatorium největší loupež v skotských dějinách.

Co se týče skotských „mudlovských šmejdů“ a skřetů, ti platili ve třech etapách. Nejdříve byly oloupeni o podniky a domy, nábytek a tak podobně. Bylo jim řečeno, že budou odváženi do dřevěných chatek v vesnici, jež se jmenovala „Bury st. Ash“. Ve skutečnosti nikdy nic takové neexistovalo, poblíže bylo pouze sanatorium Ashbury. Přesto však byli ujišťováni, že jde jen o dočasné bydliště, že brzy budou přesunuti jinam. Většina tomu věřila a brali se sebou to, co unesly, nejčastěji kufry s cennostmi. Při vjezdu na nástupiště označené „Bury st. Ash“, jim byly i ty kufry odebrány.

Ze zavazadel šesti set osob byla ukradena kořist v hodnotě několika tisíc galeonů. Z sanatoria byly do skotské státní poklady denně dopravovány pytle zlatých cetek, diamantů, safírů, smaragdů, stříbrných prutů, zlatých hodinek a tak dále. Velká část tohoto zisku byla uložena v bezpečných trezorech antverpských bank. Mnoho zlata dnes leží v podzemí velkých světových bank pod ochranou hamižných skřetů. Většina toho zlata je zapsána na vymyšlená jména.

Druhá etapa vykořisťování tkvěla v živých tělech obětí. Měli v sobě spoustu kalorií energie, a ta musela být využita. Organizace sanatoria byl stát ve státě. Na svých pozemních mělo sanatorium své dílny, skladiště a tak dále. Sanatorium pro sebe vyrábělo téměř všechno, co potřebovalo a pro práci využívalo „otrockou“ práci svých „pacientů“, která byla podle mimořádného výnosu tehdejších vládců Skotska majetkem sanatoria.

Třetí etapa vykořisťování spočívala v mrtvých tělech obětí. Po mrtvých zůstaly krabice bot, ponožek, hábitů, brýlí, atd. Zůstaly po nich vlasy, které se vycpávaly do polštářů pro ostatní pacienty. Byly učiněny pokusy zpracovat kosti do lektvarů jako náhražku za cenné suroviny a z lidského tuku vyrábět mýdlo, ale shledalo se, že to není ekonomické.  

Celá hospodářská a výdělečná stránka akcí na vyhlazení těch „méněcenných“ byla v kompetenci hlavního úřadu pro hospodářství, v jehož čele stál muž, jež nyní seděl na sedadle 5B.

Letadlo přistálo v poklidu a cestující prošli celnicí bez problémů. Plynná francouzština cestujícího z třetí třídy nevyvolávala žádné pochybnosti. Venku před letištěm se Happ přemístil.

***

Z deníku pana Vanissarta:

Ve stínu nádražního přístřešku stálo pár lékařů sanatoria, rozpoznatelných jen když moje oči přivykli světlu. Jeden z nich seděl opodál na skládací stoličce a s úsměvem na úzkých, ale spokojených rtech přejížděl očima zástupy chodících mrtvol, kteří vycházely z vagónu. Černým bičíkem si poklepával do hlíny. Šedý hábit s vyšítými stříbrnými kostmi mu byl šit přesně na míru. Na levém límečku měl tři zlaté trojúhelníčky – hodnost úrovně vedoucího lékaře. Byl vysoký a hubený, poněkud přitloustlý v obličeji, měl hnědé vlasy a vybledlé modré oči. Později jsem se dozvěděl, že je to zapřísáhlý sadista, teď známý pod jménem, které mu dali Angličané – „lékař smrti“. To bylo mé první setkání s vrchním lékárníkem sanatoria pro duševně choré kouzelníky v Ashbury Victorem Kappeziem.