Pátek, 20. listopadu 1981
„Perdo, perdis, perdit,“ šeptala Dora, když pečlivě ryla brkem slovo po slově na svůj pergamen, prsty ztuhlé snahou vykroužit dokonale každé písmeno. „Pérdimus, pérditis, perdunt. Rozkazovací způsob, perde, pérdite…“
Porovnala to s knihou a pak ještě jednou.
Vypadalo to správně. Zdvihla brk, aby začala s novým slovem, ale kapitola končila. Stejně už byl skoro čas na hodinu; doufala, že to má dobře. Jenže po minulém úkolu si říkala, že by měla vyvinout obzvláštní snahu. Minule zpracovala ze svého domácího úkolu jen tři slovesa, než ji něco vyrušilo a začala si číst o Římu, což vedlo k četbě o Řecku, a to ji přivedlo k úvahám, jestli Pallas Athéna nemohla být spíš čarodějka než bohyně, a pak si představovala že ona byla Athéna, plavila se s Odyseem a měnila se ve všechny možné lidi, aby mu při cestě pomohla…
No, a než zase přišel čas na lekci, stěží dodělala vůbec něco z toho, co měla za úkol a pana Lupina velice zklamala. Teď už neměla žádnou hodinu víc než tři týdny a myslela si, že je to proto, že už ji nechce dál učit, dokud ji taťka neujistil, že kvůli tomu to není.
Ale může snad uškodit udělat víc, než měla zadáno?
Za oknem procházela Příčnou ulicí skupina tančících a prozpěvujících lidí, většinou opilých. Dřív se to stávalo denně každou chvíli, někdy i dvakrát nebo třikrát. Teď už jen párkrát týdně. Jednou v noci Doru v posteli vzbudili a šla s mamkou a s taťkou ven a tancovali se sousedy na ulici hada, ale ráno, když se vzbudila, se venku pořád tancovalo, ale vevnitř mamka naříkala a křičela a plakala. Taťka Doru objal a slíbil jí, že jí to vysvětlí, ale v té chvíli jen stanovil pravidlo: Nemluvit o bratránkovi Siriovi.
Pak se musel vrátit k mamce, která začala rozbíjet věci a zapálila hůlkou album fotografií. Dora slyšela její vzlyky, ale rozuměla z nich jenom „vypálit ho odtamtud“.
Později mamka přišla a pomazlila se s ní a omlouvala se, že ji vyděsila, ale měla červené a opuchlé oči a Dora je od Dušičkové noci jiné neviděla. Taťka jí zkoušel vysvětlit to se Siriem, ale mamka ztuhla a řekla: „Jeho jméno nechci v tomhle domě slyšet. Udělal něco velice špatného, Nymphadoro. A pro své vlastní bezpečí o něm nemluv ani venku.“ Dotkla se Dořiny tváře. „Vím, musí to být děsné. A jednou…jednou ti to vysvětlím. Někdy. Teď na to nejsem připravená. Je to hodně ošklivé. On…“ Ale pak stiskla rty a zavřela oči.
Dora každé ráno vyhlížela Denního věštce, jenže sova už nepřiletěla. Nakonec, před týdnem, jí mamka přinesla hromadu novinových výstřižků a řekla: „Omlouvám se. Měla bych ti to říct.“ Pevně ji držela celou dobu, když Dora četla zprávy o příšerné kletbě, která zabila tucet mudlů a…
„Pana Pettigrewa?“ zhrozeně vzhlédla od výstřižků. „On zabil pana Pettigrewa?“
Mamka přikývla, ústa semknutá a rozechvělá.
„Ale proč?“
„Nevím.“
„Ale já měla pana Pettigrewa ráda. Vždycky si pro mě vymýšlel hezké pohádky o motýlcích, když jsem byla malá. Byl to Siriův kamarád, ne?“
„To je…složité. Nemůžu…“ mamka si skousla ret. „Radši si pamatuj ty motýlky. Pan Pettigrew tě měl moc rád.“
„I Sir-„
Mamka zdvihla ruku a prudce potřásla hlavou. Dora se chtěla ještě na něco zeptat, ale mamka začala znovu plakat, ruce pevně přitištěné na očích, tak se nezdálo, že by byla vhodná chvíle. Místo toho ji prostě objala a nechala to být.
Později o tom mluvila trošku s mamkou a o něco víc s taťkou (mamka z toho prostě byla hrozně nešťastná a Dora nechtěla vidět na její tváři ten výraz), ale pořád jí to nedávalo žádný smysl. Jednou se jí zdálo, že se Sirius objevil u dveří, stejně jako vždycky předtím, a měl s sebou pana Pettigrewa a pana Lupina a všichni si spolu hráli a on jí přísahal, že to všechno byl omyl. Jenže potom se proměnil v upíra s bledými tvářemi a řídkými vlasy a dlouhými mrtvolnými prsty a chňapnul po ní, třásl s ní a pan Pettigrew zmizel v hejnu motýlů a-
Polkla. Nechtěla na ten sen myslet. Ani o něm neřekla mamce nebo taťkovi. Mamka hodně plakala poslední dobou, ale taťka byl smutný už od chvíle, když babička Tonksová… odešla… a oni museli opustit svůj dům ve městě a přijít sem, kde je mohli bystrozoři ohlídat snáz. Dora nesnášela, když byli smutní, a nechtěla jim způsobit ještě větší smutek.
Vpadalo to, že se skupina venku zastavila před bytem. Bylo slyšet veselé bubnování a lidé tleskali do rytmu. Dora se zamračila na své latinské časování, opatrně položila brk a přešla k oknu. Na dlažbě tančil bosý postarší pár a paní zdvihla hlavu a vesele na ni zamávala. Dora jí zamávala zpátky.
Když se rozhlédla, uviděla na konci ulice muže, který se proplétal mezi lidmi v davu jako nějaký kámen ze tchoříčků, který klikatě postupuje po hracím poli. Měl na sobě stejný obnošený hnědý hábit jako vždycky a nesl stejnou odřenou starou koženou kabelu. Jeho vlasy z té výšky vypadaly zanedbaně. Vzhlédl a Dora cítila, jak jí úsměv mizí z tváře.
Pan Lupin vypadal unaveně.
A staře.
Pak zdvihnul ruku k pozdravu a na tváři se mu objevil ten úsměv, co patřil jen jí, takový, co říkal Tak co, Doro, copak máš dneska za průšvih? a zase to byl prostě pan Lupin a ona se na něj taky usmála a zamávala.
Zamířil k předním dveřím budovy – vlastně k obchodu, který byl vpředu – a splynul s davem.
Dora běžela do kuchyně, kde zrovna mamka a taťka pili kávu. „Mami! Pan Lupin je tady!“ vyhrkla.
„Vědělas, že přijde, Doro.“
„No, to ano, ale teď je tady. Viděla jsem, jak prochází tím davem lidí.“
„On tam je další průvod?“ zeptala se znechuceně mamka. „Myslela jsem, že už je neslyším.“
Taťka ji vzal za ruku. „Brzy se vrátíme domů.“
„Hm. Hned jak pochytají zbytek mých příbuzných.“ Přinutila se usmát. „Ale není to tu tak špatné. Na Příčné ulici se dá dělat tolik věcí!“
Zazvonil zvonek, hrál melodii, o které taťka říkal, že se jmenuje „P. S. Miluji Tě.“ Mamka si narovnala nohy a vstala. „Jdu otevřít panu Lupinovi.“
Vyšla na úzké schodiště, které vedlo ke dveřím, a Dora chtěla jít za ní, ale taťka ji chytil za ruku. „Na slovíčko, zlato,“ řekl.
Dora kývla a obrátila k němu tvář. „Co se děje?“
„Víš, že pan Lupin se kamarádil se Siriem a panem Pettigrewem, že ano?“
„Ano.“
„A víš…co se přihodilo.“
„Ano.“
Taťka ji políbil na čelo. „Ty moje hodná holčičko. Tolik dospělých od tebe něco potřebuje. Ale já tě chci požádat o jinou věc. Pro pana Lupina. Ztratil tři velmi dobré přátele.“
V přízemí bylo slyšet, jak mamka otvírá dveře a pár mumlavých slov, když potichu mluvila s panem Lupinem.
„Je hodně smutný, že?“ zeptala se Dora.
„Ano.“
„Můžu ho rozveselit. Vždycky dokážu pana Lupina rozveselit.“
Taťka se usmál. „Ano, to dokážeš. Ale chovej se k němu hezky. To teď obzvlášť potřebuje. Mohla bys být velká holka a slíbit, že se budeš chovat k panu Lupinovi hezky?“
„Jako k mamce?“
„Zrovna jako k mamce.“
Dora se kousla do rtu. „Budu hodná,“ řekla.
„Vím, že budeš.“ Štípnul ji do nosu. „Co kdybychom šli po tvé hodině a po večeři na procházku? Můžeme si jít prohlédnout tu magickou menažerii…“
„Jo, prosím, to jo! Chtěla bych znova navštívit tu maguárku. Posledně se ode mě nechala pohladit.“
„Tak ujednáno.“
Zavrzaly schody a o chvilku později vešli do místnosti mamka a pan Lupin. Objímali se navzájem kolem ramen jako bratr a sestra. Pan Lupin měl pod očima hluboké kruhy, jako by mu na nich někdo udělal monokly, a z nějakého důvodu byl poškrábaný po celém obličeji.
„Nazdárek, Doro,“ řekl, sednul si na bobek, aby byl stejně vysoko jako ona a věnoval jí její oblíbený úsměv. „Nepočítám, že bys chtěla obejmout starého přítele, co?“
Dora k němu přiběhla, chytila ho kolem krku a dala mu pusu. Vlasy mu voněly spadaným listím, jako kdyby byl nedávno v lese.
Oplatil jí objetí a políbil na vršek hlavy. „Umíš tak úžasně objímat,“ řekl, když ji zdvihal. Uvelebila se mu na zádech a zase ho obejmula. „Dojdeme pro tvůj úkol?“ zeptal se.
„Je v mém pokoji.“
„Na vyučování jsme vám připravili obývák,“ řekla mamka.
Pan Lupin donesl Doru chodbou k jejímu pokoji, kde byly po stole stále ještě rozházené papíry a brky.
„Umím most,“ oznámila, pustila se rukama krku pana Lupina a nakláněla se dozadu tak dlouho, až se vzhůru nohama dívala na stůl. Zdvihla hromádku papírů a svůj brk a zrovna se natahovala po větším svitku, když zavadila rukou o kalamář a vyslala ho tak na vrávoravou cestu ke stěně.
„Impedimenta,“ pronesl pan Lupin rychle a mávnul rukou. Kalamář se zastavil těsně než se převrhl a Dora ho narovnala. Pan Lupin si ji sundal z krku a pak otočil hlavou nahoru. „Proč to nezkusit s nohama na zemi?“ řekl.
Zazubila se. „Fajn nápad.“
Pan Lupin vzal její latinskou učebnici a dva svitky a pak odnesl Doru do obýváku. Usadil ji do taťkova křesla a položil její věci na stůl, kde jim mamka udělala místo, pak si sednul proti ní a zdvihnul hromádku papírů s latinou. Svraštil obočí. „Udělalas těch úkolů hodně, Doro. Nevzpomínám si, že bych ti tohle všechno zadal.“
„Dodělala jsem všechno z toho týdne, kdy jsem to tak nějak nezvládla. A pak jsem udělala minulou lekci. A pak další. Každý týden, co jste nemohl přijít. Skoro jsem došla na konec knihy.“ Kousla se do rtu. „Je to tak správně? Nechci, abyste na mě byl zase naštvaný.“
„Nebyl jsem na tebe naštvaný,“ řekl nepřítomně, zatímco si prohlížel stránky popsané slovesy. Zdvihnul oči a usmál se. „Dala sis s tím pořádnou práci! A máš i pěkný rukopis. Dostaneš plný počet bodů za snahu.“
„Takže je to dobře?“
„No, musím se na to podívat pořádně, ale na první pohled bych řekl, že přítomný čas jsi zvládla. Dobrá práce, Doro.“
Zatleskala. „Co budeme dělat dneska, pane Lupine?“
Odložil papíry stranou, chvilku vypadal zamyšleně a pak se zeptal: „Četlas některou z těch knih, co jsem ti dal minule? Od Ovidia?“
„Ty básně, jak se v nich lidé proměňovali?“ Dora kývla. „Moc se mi to líbilo. Podívejte se, co umím!“ Silně se soustředila, až se jí naježily vlasy, a pak si je přála mít zelené jako listy.
„Propána.“
„Ještě jsem neskončila.“ Zdvihla ruce ke stropu, roztáhla prsty jako větvičky, zavřela pevně oči a soustředila se na svou kůži, měnila ji do šedohnědé barvy stromové kůry. Pokusila se ji zvrásnit, aby měla i správnou strukturu, ale nepodařilo se jí to trefit úplně přesně. „Vidíte? Jako Dafné, když ji pronásledoval Apolón.“
Pan Lupin se zasmál. „To mě hřeje u srdce, Doro.“
„Dafné se změnila ve strom a zapustila kořeny. Chtěl byste být strom, pane Lupine?“ Začala se měnit zpátky do své normální podoby, uvelebila se do křesla v tureckém sedu a položila ruce do klína, aby sukně zůstala hezky ležet (mamka jí vždycky říkala, že si má dát pozor, kde má nohy, když nosí sukni). „Myslím, že by bylo pěkné vonět jako strom, ale nejspíš by se mi nelíbilo stát pořád na jednom místě.“
„No, mně to připadá jako ta nelákavější část,“ řekl pan Lupin. „Ty si neumíš představit nějaké místo, kde by se ti líbilo být?“
Dora potřásla hlavou. „Nevadilo by mi vrátit se domů. Do mého domu. Ale v domě bych nemohla být strom. Stromy v domech nebydlí.“ Uvažovala o tom. „Možná ano, svým způsobem. Stávají se z nich domy, že? Myslím, že kdybych byla strom, chtěla bych se stát domem, aby ve mně bydlela spousta lidí. Jenom bych si chtěla nechat listy. Mohla bych být dům s listy. Co byste chtěl být vy?“
„Prostě jen strom. Třeba u potůčku v lese. Někde v klidu.“
„To není nikde, kde jsem já.“
„Ano, tak to by byla nevýhoda, to rozhodně.“
Dora ho obdařila svým nejširším úsměvem a on jí ho vrátil. „Máte pro mě něco ke čtení do příští lekce?“ zeptala se. „Knížky, co mi dáváte, se mi moc líbí.“
Pan Lupin se přestal usmívat a sklopil oči k podlaze. „Doro, musím s tebou o něčem promluvit. Dole jsem o tom mluvil s tvou mamkou…“
„O čem?“
„Doro, já…“ Vzal znovu do ruky její papíry a bezmyšlenkovitě jimi listoval, pak je zase položil a podíval se na ni. „Doro, už ti dál nebudu moct dávat hodiny.“
„Co? Jak to myslíte?“
„Myslím to tak,…že už sem nebudu moct každý týden chodit, abych tě učil latinu. Mám nové místo. Na plný úvazek. Někde jinde.“
Dora párkrát zamrkala a připadalo jí, že cítí někde vevnitř třas a mravenčení, jako když ji taťka doma houpal na houpačce a ona klesala z té výšky dolů, až na to, že tahle houpačka se nezastavila. Pořád klesala, a nikdo ji nechytil a nevyhoupnul znovu nahoru. Kousek jejího vědomí jen čekal, počítal s tím, že se pan Lupin zasměje a řekne, že si jen udělal legraci, ale on se nezasmál. Jen tam seděl, tvářil se utrápeně a kousal si rty.
Mrkala dál.
„Doro, je ti dobře?“ zeptal se.
Mluv. Řekni něco.
Dora Tonksová mohla mluvit úplně kdykoliv. Mamka říkala, že už když přišla na svět, něco brebentila a ani jí nevadilo, že tomu nikdo nerozumí. Taťka tvrdil, že to bylo převážně „Grugly, grugly, grugly, škyt,“ a že pořád pracuje na překladu.
Ale teď se nedalo říct nic.
Pan Lupin se zdvihnul a obešel stůl, kleknul si a položil jí ruce na ramena. „Doro?“
„Ale…“ zašeptala, když nakonec našla hlas. „Ale já jsem ten úkol udělala. Všechny úkoly. A nějaké navíc.“
Pan Lupin ji zdvihnul ze židle a pevně ji k sobě přitiskl. Sednul si a usadil si ji na klín. „Doro, holčičko,“ řekl, „o tvůj úkol nejde. Ach, bože…přestat tě učit – to je na tom nejhorší. Budeš mi chybět.“
„Tak proč?“
„Profesor Brumbál…pamatuješ se na profesora Brumbála?“
„Ne.“
„Sehnal mi stálé místo učitele ve Walesu. V MIŠi. Na škole.“
„Nemám ho ráda. Ani MIŠ.“
„Doro…“
Sklouzla z jeho klína a přešla k oknu. Na druhé straně se rozcházely poslední zbytky průvodu. Chlapec v Dořině věku vyskočil do vzduchu a udělal salto a někdo zatleskal.
„Chtěla bys, abych odešel, Doro?“ zeptal se pan Lupin. Neobrátila se. „Aby sis mohla popovídat s mamkou a taťkou?“
„Ne.“
„A co bys chtěla?“
Dora neodpověděla.
Na rameno se jí snesla ruka. „Doro?“
„Pořád někdo odchází!“
„Já vím…“
„Babička Tonksová odešla. Hořelo a pak odešla a už se nemůže vrátit a pak jsme museli odejít my - “
„Doro, já vím. Ale tady jste ve větším bezpečí, bystrozoři můžou dávat líp pozor – “
„- a už jsem nikdy neviděla Bitsy od sousedů, co jsme se kamarádily, a všichni kolem jsou šťastní a –„
„Doro.“ Otočil ji k sobě.
„ – pan Pettigrew odešel kvůli Siriovi a ten je teď taky pryč a čí Dora budu teď?“
Pan Lupin zavřel oči, ruce zlehka spočívaly na jejích pažích. Čelisti měl zaťaté a tvář bledou.
Chovej se k panu Lupinovi hezky.
Jako by Doře něco spadlo krkem až do žaludku a po cestě za sebou sypalo hemžící se nepokojné broučky.
„Promiňte,“ řekla. Jako by měla v krku knedlík. „Nemyslela jsem to tak. Prosím, nechoďte pryč. Omlouvám se.“
Pustil její ramena a zdvihnul ji v pevném objetí, které vyzařovalo teplo a pohodu a pana Lupina. Dora mu dala ruce kolem krku a taky ho obejmula.
„Nemusíš se omlouvat,“ řekl. „Ať tě ani nenapadne se nějak obviňovat.“
„Ale taťka říkal, že se k vám mám chovat hezky.“
Pan Lupin si sednul na stoličku, pak ji chytil za obě ruce a stisknul je. „Tvůj taťka je dobrý člověk. Ty a tvoje máma máte štěstí, že je s vámi.“
„Taťka je báječný.“
„Ale tys mu neřekla, jak moc špatně se cítíš, že ne? Když všichni odcházejí?“
Dora se kousla do rtu. Dřív se hodně ptala „Proč?“ a plakala kvůli panu Pettigrewovi a babičce Tonksové, ale taťka vypadal taky tak děsně smutně a bylo moc děsivé na to myslet. Nebylo to správné. Tak se vždycky snažila být veselá, když byli spolu.
Potřásla hlavou.
„Mluvilas s mamkou?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Víte, po tom požáru mamka říkala, že bychom měly být na taťku obzvlášť hodné. A když umřel pan Pettigrew – a Sirius…“ Ztěžka polkla. „Taťka řekl, že bychom měli být obzvlášť hodní na mamku.“
„A chovat se hezky k panu Lupinovi.“
Dora kývla.
„Pojď sem. Řeknu ti tajemství.“
Dora k němu popošla blíž.
Věnoval jí smutný, unavený úsměv a prohlásil: „Pan Lupin vydrží daleko víc, než se zdá.“
„Stejně mě to mrzí,“ řekla. „Nechtěla jsem, abyste byl kvůli mně smutný.“
„Nejsem. Jsem smutný kvůli věcem, co se dějí ve světě. Ne kvůli tobě.“
„Tak proč už nechcete být můj učitel?“
„O to nejde, Doro. Prostě…potřebuji odejít z Londýna, to je všechno.“
„Kvůli tomu, co se stalo?“
„Ano. A profesor Brumbál mi našel místo. Je to dobrá příležitost – učit hodně dětí najednou. To je věc, která mě těší. Rozumíš?“
Dora ztrápeně přikývla a trochu se jí stahoval a zvedal žaludek. „Uvidím vás ještě někdy?“
„Myslím, že ano. Nemusíš být tak smutná. Slibuju, že tě někdy přijdu navštívit.“
„Kdy?“
„Hm…to nevím přesně.“
„Co třeba v neděli?“ zeptala se Dora. „Mohl byste přijít v neděli?“
„Tuhle neděli?“
„Každou neděli.“ Dora se usmála tomu úžasnému nápadu, co jí vyklíčil v hlavě, když nad tím uvažovala. „Mamka říká, že si na nedělní oběd můžu pozvat kamaráda. A taky na vánoce. Mohl byste přijít na vánoce.“
Pan Lupin zamrkal, jako by si nebyl jistý, co odpovědět, a pak řekl: „Nechtěla bys radši pozvat nějakého svého kamaráda?“
„A nemohl byste být můj kamarád vy?Mám vás celkem hodně ráda.“
„No…víš…já tě mám taky celkem hodně rád, Doro, ale – “
„Tak to byste mohl být můj kamarád. Byla bych vaše Dora.“
Strnul. „Co tím myslíš, Doro?“
„Nepamatujete si? Siri - “ Zmlkla.
„Sirius,“ řekl pan Lupin pevně.
„Dobře.“ Dora kývla. „Říkával, že jsem jeho Dora a nikdo jiný takovou Doru nemá a tak. Ale nakonec se nezachoval moc hezky a mamka kvůli němu plakala a já už radši jeho Dora nebudu. Napadlo mě, že bych místo toho mohla být vaše Dora.“
Pan Lupin byl dlouhou dobu tiše, pak vstal a vzal ji za ruku.
„Pojď sem,“ řekl.
Dovedl ji k mudlovskému zrcadlu, které taťka pověsil na stěnu. Byl to jediný předmět po babičce Tonksové, který přežil požár víceméně vcelku a měl na sobě velké rozmazané skvrny od kouře. Jedna z nich teď byla přímo u Dořiny tváře.
Pan Lupin si k ní přiklekl. „Podívej se na sebe, Doro,“ řekl. „Co vidíš?“
„Zrovna teď?“
„Ano, zrovna teď.“
Pokrčila rameny. „Jen sebe. Jsem stejná jako…no, jsem stejná jako většinu času. Minulý měsíc jsem si chtěla udělat prsa, ale moc to nefungovalo a mamka mi řekla, že takhle se budu moct měnit, teprve až budu mít prsa doopravdy, a já nevím, proč bych si je potom měla dělat, když už tam budou.“ Zamračila se. „Vlastně byla trochu nepohodlná.“
Kdovíproč se pan Lupin rozesmál. Když přestal, pořád se usmíval a oči mu jiskřily. Dora byla ráda, že ho tak vidí, a usmála se taky. „To bylo trochu víc, než jsem potřeboval vědět,“ řekl a cuchal jí přitom rukou vlasy.
„Ach. Promiňte. Mamka říká, že to dělám často.“
„To je v pořádku. Jsem zvyklý. Chtěl jsem, abys viděla, víš – na celém světě není nikdo jiný takový jako Dora Tonksová.“
„Existují jiní metamorfomágové…vážně, četla jsem o nich.“
„Jen pár. Ale tak jsem to nemyslel.“
„Tak jak?“
„Prostě jsi velmi zvláštní holčička. Já si myslím, že jsi velmi svá Dora.“
Dora se zamračila a podívala se na sebe do zrcadla. „To zní strašně osaměle.“
„Myslím tím jen, že patříš sama sobě.“
„Aha. No, to samozřejmě ano.“ Usmála se. „Mohla bych být vaše kamarádka Dora, ne?“
„Myslím, že by se to dalo zařídit.“
„A vy byste byl můj kamarád pan Lupin.“
Svraštil obočí. „Víš, Doro, když už nejsem tvůj učitel, můžeš mi říkat Remusi, jestli chceš.“
Dora se odhodlávala to vyslovit, ale nějak jí to nechtělo z pusy. „Budu se muset zeptat mamky, jestli je to tak v pořádku,“ řekla. „Nejsem moc zvyklá říkat dospělým křestními jmény.“
„No dobře.“ Zdvihnul ji a posadil zpátky do křesla. „Tak pojď. Ještě musíme zvládnout lekci.“
Během následujících tří hodin zvládli její cvičení z latiny a pan Lupin s ní prošel zbytek učebnice, aby jí ukázal, jak má dělat jednotlivé lekce. „Mamka ti může pomoct, kdyby ses zasekla,“ řekl. „A pokračuj a každých pár týdnů mi pošli svá cvičení. Zkontroluju ti je.“
„Nebo byste to mohl udělat, až přijdete na neděli.“
Protočil oči a potřásl hlavou a pak se vrátil ke knize. Když měli hotovo, povídali si o Proměnách a on ji požádal, aby mu napsala, kdyby si vzpomněla na příběhy, které se jí kromě Dafné obzvlášť líbily. Než skončili, zapadlo slunce a oknem pronikalo mihotavé světlo plynových lamp z Příčné ulice. Pan Lupin přičaroval na stůl svíčku.
„Už jste to vy dva zvládli?“ zeptala se mamka ode dveří.
Pan Lupin urovnal hromádku Dořiných papírů a kývnul. „Řekl bych, že ano. Co myslíš ty, Doro? Je ti všechno jasné?“
„Ano.“ Napadlo ji – jen na okamžik – že řekne ne, aby věděla, jestli zůstane ještě chvíli, ale to by nebylo hezké. Byl dobrý učitel a všechno jí vysvětlil a nebylo by správné říct, že ne.
Mamka se trošku usmála. „Zůstaneš na večeři, Reme?“
„Pokud byste chtěli…“
„Samozřejmě, že ano.“
Dora kývla. „A bude k nám chodit taky na neděli!“ řekla. „Na oběd. Bude můj kamarád na oběd.“
„Doro…“
„Doro, tys k tomu pana Lupina donutila?“
„Ne. Říkalas, že můžu mít kamaráda.“
Mamka potřásla hlavou. „Reme, rádi tě tu uvidíme, kdykoliv budeš chtít přijít, ale nenech se od Dory k ničemu nutit.“
„Rád bych se tu zastavil,“ řekl. „Líbí se mi tu.“
„Každou neděli?“ zeptala se Dora.
„Možná ne každou.“
„Tak každou druhou neděli?“
„Uvidíme…“
„Prosím? A kdybyste nemohl…dopis nebo tak? Taky vám napíšu.“
Remus se podíval na mamku. „Co říkáš, Andromedo? Chcete mě každých pár týdnů na návštěvu jako hosta?“
„Ach, budeš velice vítaný. Ale myslím, že budeš Dořin host.“
Dora zatleskala. „Tak ujednáno!“ řekla. „Každou druhou neděli. Dokud nepůjdu do školy!“
„A v tom případě budeš pak zas můj host,“ řekla mamka.
Pan Lupin neříkal nic. Vypadal spíš, jako by nevěděl co říct.
Za mamkou se objevil taťka a opřel si jí bradu o rameno. „Takže Remus zůstane na večeři?“
Mamka kývla. „Remus se u nás odteď občas staví.“
„Dora mě pozvala na nedělní obědy,“ vysvětlil pan Lupin.
„Á, výborně. Bude dobře, když budeme v kontaktu.“
„A na vánoce,“ řekla Dora. „Musíte přijít taky na vánoce.“
„Pan Lupin má určitě na vánoce nějaké vlastní plány,“ řekla mamka a pak se zamračila. „Že ano, Reme?“
Povzdechnul si a potřásl hlavou.
„No, tak teď už máš,“ řekl taťka.
„Jste si jistí?“
Mamka přikývla. „Ve světě je příliš mnoho prázdných míst, Reme. Tak ať nevzniknou žádná další.“
Dořiny věci na učení nechali na stole v obýváku, zatímco jedli a dospělí mluvili o práci a ministerstvu a profesoru Brumbálovi. Na chviličku mluvili o tom, jaké je to v Bradavicích, ale zdálo se, že je to všechny rozesmutnilo. Pan Lupin se Dory zeptal, jestli chce být Nebelvír nebo Mrzimor, a pak s mamkou předstírali, jak jsou uražení, když řekla, že raději ten Mrzák, protože taťka mluvil o úžasných večírcích ve společenské místnosti daleko víc než mamka.
Když skončili, pan Lupin si sbalil svoje věci a jemně objal mamku a taťkovi potřásl rukou. Dora ho obejmula jak nejvíc mohla, pro případ, že by zapomněl přijít příští neděli.
Zatahal ji za vlasy. „Snaž se vyhýbat průšvihům, Doro.“
„To není legrace.“
Usmál se a štípnul ji do nosu. „Zas se brzy uvidíme.“
„Napíšu vám do Walesu,“ slíbila.
„To budu rád.“
A pak sešel ze schodů a vklouznul do davu na ulici – v téhle večerní době ještě víc opilého a o něco sprostšího. Dora ho pozorovala ze svého okna, dokud si nebyla jistá, že skrz ten zástup bezpečně prošel.
Remus Lupin nebydlel ve spartánské ubytovně Motácké integrační školy ve velšském Llanfairu PG ani dva dny, když se za jeho oknem objevila sova pálená a zaťukala. Na noze měla přivázaný docela velký dopis.
Otevřel okno a sova vletěla dovnitř. Dopis upustila na stůl a vyčkávavě ho pozorovala. Remus nalil na podšálek trochu pomerančového džusu a pták do něj ponořil zobák.
Dopis byl celkem tlustý, s adresou nadepsanou Dořiným pečlivým, soustředěným písmem. Vždycky mu připadalo, že se k ní nehodí – byl si celkem jistý, že až se dostane do Bradavic, změní se v bezstarostnou nečitelnou škrábanici – ale zatím v písmu převažovala její snaživost nad impulsivností.
Usmál se. Po tom, co den dva učil vzdorovité třináctileté puberťáky, přesvědčené, že nemůžou od života už nic čekat – snažil se je nějak zaujmout, ale nebyl tady ještě tak dlouho, aby s nimi aspoň navázal kontakt – byla Dora jako dotek slunečního paprsku. Rozlomil pečeť na dopisu a otevřel ho. Kus pergamenu vyklouznul ven a přistál mu na stole. Podíval se na něj, široce se zazubil a ponořil se do čtení.
Milý pane Lupine, psala. Mamka říká, že Vám můžu říkat „Remusi“, když jste řekl, že je to v pořádku, ale myslím, že si to budu potřebovat trochu natrénovat, až v neděli přijdete. Párkrát jsem to zkusila napsat, ale připadalo mi to divné. Nebude Vám vadit, když budete můj kamarád pan Lupin, že ne?
Taťka mě včera vzal do knihkupectví a hodně jsem se dozvěděla o MIŠ a o Walesu, když tam teď jste. Jak se ukázalo, nemá to nic společného s „myšmi“, i když to zní stejně. Víte? Stejně jsem Vám namalovala obrázek myšíi - je u dopisu, doufám – a vypadaly docela vesele, tak jsem Vám je stejně poslala, i když vím, že tam vlastně nejsou. Poprosila jsem mamku, ať ten obrázek začaruje tak, aby vás rozveselil. Líbí se Vám?
Mamka mi ukázala mapu. Wales není nijak moc daleko – jenom kousek nahoru a pak doleva. Byl odtamtud Merlin, jenom mu říkali „Myrddin“, což vypadá dost divně, ale zní stejně, skoro. Měl křišťálovou jeskyni. Kdybych za Vámi přijela do Walesu na návštěvu, tak bychom se na ni možná mohli jít podívat. Chtěla bych vidět nějaké místo, kde byl Merlin. Je to můj nejoblíbenější čaroděj v dějinách. Korunoval krále Artuše. Věděl jste, že ho znají dokonce i mudlové?
Mohla bych napsat daleko víc – dokonce znám celé jméno města, kde bydlíte, i když ho neumím vyslovit!ii- ale mamka tvrdí, že máte dost písemek na zkontrolování i beze mě a mého psaní, tak Vám to prostě řeknu, až v neděli přijdete.
Jak se Vám ve Walesu líbí? Baví Vás učit hodně dětí najednou? Jste moc, moc, MOC dobrý učitel. Vsadím se, že Vás všichni mají rádi a Vaše hodiny si ohromně užívají. Já rozhodně.
Když jste odešel, šla jsem s taťkou do magické menažérie. Myslela jsem, že si koupím maguárku, ale už byla prodaná. Místo toho jsme si všichni tři udělali výlet do mudlovského Londýna – mamka a taťka si oblékli legrační šaty a mamka mi dovolila, abych vypadala jak chci, tak jsem se proměnila, abych byla blonďatá a tlustá, přesně jako pan Pettigrew – a šli jsme na takové místo, kde zachraňují malá zvířátka. Bylo tam naprosto úžasné koťátko. Vzala jsem si ho domů a jmenuje se Bábi. Bude se Vám líbit, až přijedete. V neděli.
Mamka říká, že jsem hrozně otravná s tím, jak Vás mořím, abyste chodil v neděli a o vánocích na návštěvu, i když já jsem na nějaké moření už úplně zapomněla, a že Vám mám říct, že nemusíte. Ale PROSÍM!!!!!!!!!
Stejně si myslím, že jste možná trochu osamělý, když máte kolem sebe samé nové lidi. Možná byste si měl taky pořídit koťátko. Ale zatím Vás možná potěší dopis
a mnoho pozdravů
od velmi své a Vaší
Dory
Dvě překladatelské poznámky:
V angličtině FernWithy použila stejně znějící „whales“ (velryby) a „Wales“. Ošvindlovala jsem to, jak jsem zvládla nejlíp, ale návrhy na lepší převod vřele uvítám. Na konci originálu najdete i krásný velrybí obrázek od autorky, úžasný myší "překlad" od NoRuthin na http://uloz.to/992180/misi.jpg. Dořiny vlasy ze nepodařilo zachovat z důvodu mé počítačově-grafické nedostatečnosti.
Pan Lupin bydlel v obci s nejdelším jménem na světě, jak mi sdělila Wikipedie.