NENÁVIST HOŘKÁ AŽ ZA HROB

valis2

Severus Snape se z Blackovy smrti neměl radovat dlouho.

Když se vracel na Grimmauldovo náměstí poprvé, cítil se neskutečně šťastný. Práh domu překračoval s nadšením. Náladu mu nemohla pokazit ani Blackova matka. Lupinovi věnoval ohavný vítězný úsměšek a vešel do kuchyně.

Ostatní členové Řádu vypadali během schůzky sklíčeně. Severus jim sděloval, jak konkrétně si Temný pán představuje, že znovu získá kontrolu nad situací, a přitom si užíval, že tam není žádný Black, který by se na něj mračil přes stůl.

Pak začal vysvětlovat Moody, jak plánují držet Smrtijedy ve vězení bez pomoci mozkomorů.

A tehdy to pocítil.

Nože byly vzteklé. Rachotily v zásuvce. Nenáviděly ho, chtěly ho zaživa sedřít z kůže, vyříznout mu z těla játra a srdce naporcovat na plátky.

Minerva poznamenala, že je nějaký pobledlý, a ten pocit zmizel.

Při další návštěvě to byla trollí noha, mumlala si pod nos ohavné kletby o lámání kostí.

Pak závěsy. Chtěly ho oběsit, ústa mu zacpat prachem, rozcupovat ho a roztrhat na kousky.

V noci se mu zdálo, že se na něj sypou sklenice, jako velká vlna, jako nekonečný mořský příboj, zelený, zářivý, dusivý. Zdálo se mu, že se mu schody pod nohama prohnuly, protočily se a uvěznily ho v sobě. Zdálo se mu, že všechny obrazy jsou prázdné, žádný Black, žádný Lupin, žádný Potter, že blikotají a otvírají se před ním, zachytávají jeho hábit, vtahují ho dovnitř, škrtí.

Uprostřed noci se vykradl k Blackovu hrobu.

„Ty zatracený mizero,“ vybuchl. „Tak dobrá. Je mi to líto.“

Na další schůzce jen mlčky seděl. Otupěle zaregistroval konvičku na mléko, jak se tiše chichotá.

_____________________