(Aquila)
Zastírací kouzlo pomalu vyprchávalo. Runcorn se rozhlédl okolo sebe Obrtlou ulicí. Fasády domů byly viditelně poničené zubem času i ne právě laskavými kouzly použitými zde během dlouhých let vzájemného vyřizování si účtů jednotlivých band z čarodějského podsvětí. Náladu se nezdál vylepšovat ani rychle houstnoucí soumrak pokročilého podzimu a uschlé listí, které sem vítr přeci jen nějak přivál. Navzdory tomu všemu ulička vypadala čistší, než si ji pamatoval, ale to nevadí. Bylo příjemné to tady znovu vidět a dýchat čistý vzduch, rozhodně víc, než vnitřek cely v Azkabanu a všudypřítomný místní zápach. V náprsní kapse trochu těsného kradeného hábitu ho příjemně tížila hůlka. Její původní majitel, azkabanský strážný, ji už nepotřeboval. Rozhodně ne od té chvíle, kdy mu Runcorn podřezal krk střepem z rozbitého 'nerozbitného' skla…
Yaxley, který prchal s ním, zůstal někde ležet se šipkou ze samostřílu v játrech. Měl holt trochu větší pech a pomalejší reakce. Bez Voldemortova velení se teď každý staral v první řadě sám o sebe, o společníky až teprve, když mohli být užiteční…
Teď je tedy po letech zase tady. Na své ministerské pracoviště se neodvážil, byť některé ze skrýší nemuselo nové vedení najít. Pro zlato si radši přišel sem. Určitě tu najde někoho, kdo mu finančně vypomůže. Ještě rád, aby si uprchlý Smrtijed náhodou raději moc nevzpomínal a nedostal tak v současnosti ‘poctivého‘ obchodníka do obtíží a do řečí. Na někoho by možná věděl dost i na Azkaban, když by na to přišlo, pomyslel si ještě…
*
„Kdyby se tu objevil, chytnem ho a dáme vám vědět,“ loučil se Dawlish s Williamsonem, zatímco ukládal ministerské letáky s Runcornovo podobiznou, aby je pak nechal vylepit.
Od té doby, co byl Dawlish od bystrozorů 'odešen', se zdálo, že si spíš polepšil, přinejmenším finančně. Na Příčné i Obrtlé ulici se totiž po Voldemortově pádu najednou vyrojilo nečekané množství malých kriminálníků a zlodějíčků. Ti byli před tím většinou někde zalezlí a snažili se, aby nebyli moc na očích. Bývalý bystrozor dal dohromady některé z kolegů, které změna na ministerském postu rovněž ‘postihla‘ a začal prodávat trochu neobvyklé zboží, po kterém byla přitom dost velká poptávka – veřejnou bezpečnost.
Pastorkovo vedení sice nikoho z bystrozorů pracujících pro Smrtijedy nedalo přímo zavřít, ale velkou část zaměstnanců Odboru pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů vyhodilo jako nezpůsobilé. V Dawlishově případě to byla možná i pravda, pokud se uváží jeho citlivost na matoucí kouzlo, pomyslel si Williamson.
Dawlish si teď na zvyknul nosit obou rukou trochu moc nápadné a masivní prsteny, s velkými, špičatě se čnícími kameny. Při sevření ruky v pěst ale utvořily celkem úctyhodný boxer, schopný někomu vyrazit z úst dobrou polovinu zubů jediným úderem. O jeho soukromé ochrance se (šeptem a po straně) mluvilo jako o gangsterech, kteří chytání zlodějů jen zneužívají nebo se v něm vyžívají, ale většina obchodníků jim platila celkem dobrovolně, přinejmenším po prvním požáru svého krámku…
Williamson zvlášť nepříjemně pociťoval skutečnost, že těmhle pologangsterům Ministerstvo Kouzel za ledasco vděčilo. Jedno z nejvíce střežených (a přitom víceméně veřejných) tajemství Odboru pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů byla zoufalá neschopnost jeho současných pracovníků. Bylo jich málo a navzdory veškeré snaze nového ministra neměli u lidí už ani stín své někdejší reputace. Pár opotřebovaných veteránů, mnozí s duševní silou pošramocenou pobytem v Azkabanu, pár takových, co se snažili být nenápadní natolik, že byli až bezbarví a nezkušení nováčci. Někteří zaměstnanci byli, řečeno mudlovským fotbalovým slovníkem, dobří tak s bídou do přeboru hrabství. Jisté štěstí bylo snad možné spatřovat jen v tom, že i pro pomyslnou druhou stranu 'tenké modré linie pořádku a zákona' zafungovala bitva o Bradavice jako genocida. I řady zločineckých mágů dost prořídly a nejčaromocnější jedinci mezi zločinci byli buď po smrti, nebo hnili v Azkabanu. Několika se ale bohužel podařilo uprchnout a dělat potíže. Oproti dřívějšku byly alespoň tyto útěky vcelku včas hlášeny čarodějům. Strážní v kouzelnické věznici sice měli povolení vězně na útěku zabít, ale častěji byli sami zabiti…
Jeden z mála zbylých schopných čarodějů byl sám ministr Pastorek, ale nikdo z bystrozorů neměl odvahu nabídnout mu, jestli by si nechtěl 'střihnout' nějaké to zatčení. Žádný z nich si neuvědomil, že se ministr při papírování a pergamenování šíleně nudí…
Bulharský ministr kouzel navrhnul, aby byla Británie prohlášena za mezinárodní protektorát a jen skutečnost, že se čarodějové nedokázali sejít v dostatečném počtu a dohodnout se na konkrétním postupu dávala Britům ještě čas vyřešit si své problémy vlastními silami.
Některé zločiny pro Odbor pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů teď prozatím vyšetřovali očarovaní detektivové ze Scotland Yardu, kteří řešili magické problémy stejně, jako obyčejné delikty a pak jim v paměti zůstaly jen vzpomínky na příjemnou dovolenou.
Williamson se s neupřímným úsměvem rozloučil s bývalým kolegou a s parťákem v závěsu se vrátili do kanceláře. Jonathan Dashiel by před válkou mohl o kariéře bystrozora stěží snít. Zaučoval se a jeho veškerá kvalifikace byla, že během bitvy o Bradavice bojoval na té správné straně a přežil to. Odvahu a čestnost mu asi nebylo možné upřít, ale schopnost naučit se pracovat se všemi potřebnými kouzly mu chyběla a bylo asi jen otázkou času, kdy jeho jméno napíší na náhrobek, proto samostatnou práci zatím nedostal…
*
George Weasley zamknul dveře 'Kratochvilných Kouzelnických Kejklí' a napůl nepřítomně se pozdravil s asistentkou. Od bratrovy smrti obchod zanedbával, nedostávalo se mu nějak nových nápadů a mnohé z upoutávek ve výloze byly buď okoukané, nebo rozbité. Dawlishovo sebranka se na něj neodvážila, nebyli to idioti a přeci jen dokázali poznat, kdy a s kým by si případně ukousli příliš velké sousto. Občas mu sice vypomáhal bratr Ron, ale ten neměl v poslední době čas, teď když Hermiona čekala první dítě…
George v zamyšlení kráčel, jen co noha nohu mine, a to ne ke vhodnému místu k přemístění, ale směrem k Obrtlé. Najednou se zastavil a pak zavětřil jako bloodhound. Podle pachu tipoval, že přinatrefil buď na dobře odleželého bezdomovce, což je nepravděpodobné, nebo na někoho, kdo je na útěku před spravedlností a neměl moc příležitostí zajistit si minimální hygienu. Po vyvraždění ne právě zanedbatelné části čarodějné populace zůstalo mnoho začarovaných domů a bytů osiřelých a většinou nebylo drahé se nastěhovat…
Nemohl uvěřit vlastním očím, když viděl rozplývat se zastírací kouzlo. Runcorn byl jeden z těch, kdo měli svou vinu na Fredově smrti, byť ve zmatku boje nebyl konkrétní pachatel jistý. George sáhnul do jedné z vedlejších kapes, ve které měl hůlku, ukořistěnou v boji od jakéhosi Smrtijeda.
„Sectumsempra!“ kouzlo vržené zezadu Rucornovi useklo pravé ucho. Georgeovi bolestivě zaškubalo ve vlastní jizvě po stejném kouzle.
Smrtijed se reflexivním pohybem chytil za poraněné místo. To se ukázalo být chybou, protože opakované kouzlo ho rovněž zasáhlo. Snažil se tedy ignorovat bolest i proudy stékající krve a popadl hůlku, aby za sebe naslepo vrhnul kletbu.
„Avada Kedavra!“
Kletba Smrti útočníka nezasáhla a odrazila jen kus omítky ze zdi. George se zelenému paprsku celkem snadno vyhnul a kontroval:
„Crucio!“ George se v zápalu boje dvakrát nerozmýšlel a odpověděl rovněž kletbou ze zapovězeného arzenálu.
Runcorn se v bolesti zkroutil a konečně uviděl útočníka. Byl to zrzek, kterého si pamatoval z bitvy o Bradavice. V rozcuchaných vlasech bylo vidět, že mu chybí jedno ucho, i tak měl ale pořád ještě o ucho víc, než Runcorn.
George si pomalu uvědomoval, jak moc se mu rozjetý boj líbí. Kletbou rozdrtil levé Smrtijedovo koleno a oddělil při tom spodní část nohy. Tanečním krokem pak pozpátku ustoupil z cesty případné odvetné kletbě. Při tom zakopl a hůlka mu vypadla z ruky.
Krvácející Runcorn pochopil, že má ještě jednu poslední šanci zůstat naživu. Ignoroval tedy krev protékající mu mezi prsty a namířil na ryšavce hůlku.
Vtom dostal zásah do zad druhou kletbou Cruciatus. Když pominuly nejhorší záškuby bolesti, ohlédl se po novém útočníkovi. Překvapením zalapal po dechu. Vypadal stejně, jako první, jen měl obě uši a připomínal svou vlastní černobílou fotografie. Runcorn sice nebyl z nejbystřejších, ale o tom, že Fred Weasley je po smrti, věděl, koneckonců byl sám při tom…
George Weasley nahmátl hůlku a narovnal se natolik, aby ji namířil na uprchlého Smrtijeda. Přitom zahlédl druhou osobu a zalapal po dechu stejně překvapeně jako Runcorn. Překvapením ztuhl a jen utrpěná zranění Smrtijedovi zabránila ho zabít.
„To je dost, brácho, že sis vzpomněl, jak si něco pořádně užít,“ ušklíbl se Fred na své pořád dost překvapené dvojče. „Ještě nám tu zbývá nějaké smetí k odklizení. Incendio!“ obrátil se k Runcornovi a zapálil na něm oděv.
Runcorn se neartikulovaně rozeřval.
„To se nedá poslouchat, chcípni už konečně, ale potichu, ty dobytku!“ konstatoval George a rozmáchl se hůlkou. „Sectumsempra!“ kletba spolu s rozmachem hůlky zapůsobila na Runcornův krk lépe, než gilotina. Jeho hlava se odkulila kus stranou, kde poslední pohyby rtů zanikly v kaluži krve.
„Tak dem, brácho!“ prohlásil Fred a pomohl Georgeovi vstát.
Přeživší Weasley teprve teď zjistil, že si při pádu vymknul kotník.
„Musíme odsud co nejrychlejc zmizet,“ zkonstatoval. „Za chvíli tu budou ti šášulové z Odboru pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů a budou mít plno námitek a jiných keců.“
Fred bratra podepřel a společně došli ke krámku 'Kratochvilných Kouzelnických Kejklů'. Netušili ale, že měli svědka, vlastně svědkyni…
*
Angelina Johnsonová po Fredovi truchlila zhruba stejně dlouho, jako George. Teď dospěla k závěru, že truchlit dál už nemá smysl, George by ho mohl skoro nahradit a klidně by mohli jednak vzpomínat, jednak dál žít. Proto se teď vypravila do 'Kratochvilných Kouzelnických Kejklí'.
Uviděla dvě postavy, které si to trochu jako opilé šněrovaly ke krámku. Když se dostaly pod světlo, poznala, kdo to byl. Nezdržovala se lapáním po dechu, zvlášť když zjistila, že za oběma zůstávají krvavé šlápoty vedoucí od Obrtlé ulice. Vytáhla hůlku a začala s jejich odstraňováním.
Došla až k ležící mrtvole. Očekávala přiměřeně krvavou záležitost, ale ne zas až tak drastickou řezničinu. Na chvíli zavřela oči. Když potlačila nutkání ke zvracení, znovu si místo prohlédla a zamyslela se.
Celé scéně se zdálo něco chybět.
ZŮSTAŇTE V AZKABANU, NEBO CHCÍPNĚTE, ZATRACENÍ SMRTIJEDI! dopsala Angelina na zeď za tělem. Místo křídy použila Runcornovu krev, kterou zvedla hůlkou do vzduchu.
Ještě jednou se rozhlédla, jestli nezůstala nějaká stopa, vedoucí k pachatelům. A pak se s potutelným úsměvem vrátila ke 'Kratochvilným Kouzelnickým Kejklím'. Během přátelství s Fredem se dobře seznámila s bezpečnostními opatřeními krámku, navíc ji Fred 'představil' hlídacímu kouzlu a zajistil jí volný vstup. Zaposlouchala se do zvuků v domě, pak se vydala do pokoje, odkud slyšela rozhovor dvou stejných hlasů…
*
„Jak to, že si tady?“ nechápal George. „Viděl sem tě přece umřít…“
„Taky sem umřel, brácho,“ odpověděl stále ještě černobílý Fred. „Jenže sme dvojčata, většinu věcí sme vždycky dělali spolu a nemoh sem tě jen tak opustit.“
„A jak to, že sem tě nikdy neviděl dřív?“ hleděl pořád udiveně George, kterého bratr usadil do odrbaného křesla.
„Dycky sme se spolu skvěle bavili a vymýšleli plno vopičáren. Pak sis místo bavení se a vymýšlení nových věcí truchlil a depresil, takže sem neměl sílu se k tobě dostat,“ vysvětloval Fred. „V takovou chvíli se k tobě nedokážu dostat. Nemám tělo, jen takový ty spirituální 'voloviny', a ty nejsou moc trvanlivý. Taky už tu moc dlouho nevydržim. Eště ti dám dohromady tu nohu a uklidim tu hůlku, stejně není tvoje.“
Sebral Georgeovi z ruky hůlku, přiložil ji ke zdi a zasunul ji dovnitř, aniž by na povrchu byl zřetelný nějaký otvor. Pak poklekl k bratrově poraněné noze, přiložil hůlku a nonverbálním kouzlem ji vyléčil. S pozdviženým obočím odstranil z jeho bot krev a smazal krvavé šlápoty z podlahy. Pak přistoupil k velkému zrcadlu na zdi. Přiložil k němu hůlku a 'prolnul' se do něj. V zrcadle už byl vidět alespoň barevně, byť v nepřirozeně tlumených tónech.
„Georgíku, měl bys eště smáznout ty krvavý šlápoty cestou sem,“ dodal už ze zrcadla. „Já už se musím uklidit, došla síla.“
„To už nebude zapotřebí,“ ozvala se s jistou veselostí v hlase ode dveří Angelina. „Ty jsem už uklidila sama.“
„Angelino?!“ George se zatvářil tak nechápavě, až se Fred v zrcadle rozesmál. „Co tu děláš?!“
„Co asi, ty troubo,“ vysvětloval svému dvojčeti. „Zachraňuje nás. Měl bys jí požádat o ruku, tenhle podnik potřebuje nové řízení jako sůl,“ doporučil ještě.
To už zavřeštění poplašného kouzla ohlásilo přítomnost nezvaných hostů v krámku. Angelina zavěsila přes zrcadlo s Fredem obraz se dvěma vzpínajícími se jednorožci, dosud opřený v koutě o zeď. George se s hůlkou v pohotovosti vydal do krámu.
*
Williamson se mračil na ležící ostatky hledaného Smrtijeda i na Ritu Holoubkovou, která se k mrtvole i se svým obtloustlým fotografem dostala dřív, než bystrozorové.
„Kdo to asi mohl udělat?“ zeptala se novinářka.
„Těžko říct,“ odpověděl. „Tak tři čtvtiny žijících čarodějů by to rády udělaly. Jestli tu ale zbyly po pachateli nějaké stopy, tak jste je už rozšmajdali!“ zamračil se. „Jestli pro nás chcete něco udělat, zveřejněte v tom vašem plátku fotografii toho nápisu na zdi. Aspoň budeme moct ukázat zbývajícím vězňům, jak dopadnou, když utečou.“
Jonathan Dashiel počkal, dokud novináři 'nevyčichli'. Oba společně zkontrolovali celé okolí, jestli se tam 'neplacatí' nějaký brouk, v chladném počasí podezřelejší, než jindy. Anonymní dopis s informací, že je Rita Holoubková neregistrovaný zvěromág, na Odbor dorazil čirou shodou okolností přesně dva dny poté, co Denní Věštec otiskl sžíravý (a výjimečně spravedlivý) hanopis na rodinu Malfoyových. Sice nebyly k dispozici žádné důkazy, ale i tak bystrozorové pochytali a občas i zabili nezanedbatelný počet brouků, kromě jisté vzdálené shody s popisem Ritiny zvěromágské podoby zcela nevinných…
„Ptal jsem se všech okolo, jestli něco neviděli, ale nikdo nic neviděl, ani neslyšel. Někteří velmi usilovně, řekl bych,“ konstatoval.
„Dobře, nech ho odnést a vypucovat to tady, myslím, že tuším, kdo to udělal. Sice mu to nejspíš nikdy nedokážem, ale aspoň ho trochu vyvedeme z míry…“
*
„Co tu chcete?!“ obořil se George na oba bystrozory.
„Pane Weasley, rád bych vám ukázal pár fotografií. Vyšetřujeme vraždu a domníváme se, že byste nám s tímto vyšetřování mohl pomoci,“ prohlásil Williamson.
„Ano?!“ zeptala se Angelina, která vešla za Georgem do krámku. „A kdy k tomu mělo dojít a kdo měl umřít?“
„Jde o Runcorna, uprchlého vězně z Azkabanu. Někdo ho před necelou hodinou doslova naporcoval na Obrtlé ulici,“ odpověděl Jonathan Dashiel.
„Není, tedy nebyl to náhodou uprchlý vrah?!“ zeptala se Angelina.
„To sice ano, slečno Johnsonová,“ opáčil Williamson. „Kdybych našel jeho mrtvolu v lepším, úhledném a použitelném stavu, zasadil bych se o to, aby ten, kdo ho ulovil, dostal odměnu z Ministerstva. Takhle ale jen těžko. Mohl bych si prosím vypůjčit na chvíli vaši hůlku, pane Weasley?“
„Jistě, pane Willimsone,“ usmál se George a podal mu ji.
„Pokud k vraždě Runcorna došlo opravdu před hodinou, nemohl ji George spáchat,“ prohlásila Angelina. „Jsem tu s ním už nejméně dvě hodiny a tak nápadné jednání bych určitě nepřehlédla.“
„A co tu vlastně děláte?!“ zeptal se trochu neomaleně Dashiel.
„George mě požádal o ruku a já jsem souhlasila, můžete nám gratulovat,“ uculila se černá dívka. „Svatbu plánujeme příští měsíc,“ zjevně ho nechtěla nechat nějak se vykroutit.
„Blahopřeji, slečno Johnsonová,“ Williamson se jí trochu prkenně uklonil. „Promiňte, že jsme vás při tom vyrušili.“
Když vracel Georgeovi hůlku, ucedil šeptem: „Příště nám dodejte úhlednou mrtvolu a já se zasadím o to, abyste svou odměnu dostal, ale takhle to opravdu nejde…“
*
Když oba bystrozorové zas odešli, Angelina se postavila doprostřed místnosti, dříve obvykle plné nakupujících zákazníků. Dala ruce v bok a rozhlédla se po zaprášených regálech.
„Něco bude potřeba vyhodit, část půjde prodat v akci 'dvě za cenu jedné' a budem potřebovat nové zboží, nějaké nové nápady,“ zablýskala na George očima. „Já vlastně dostanu taky dva za cenu jednoho,“ dodala polohlasem, když zrzek zmizel ve vedlejší místnosti s kouzelným zrcadlem…
*
„Hele mladej,“ oslovil Williamson Jonathana Dashiela. „Zajdi na Ministerstvo a udělej z toho dneška zprávu. A nedávej tam nic, co jsme probírali u George Weasleyho. Jestli se dočtu v Denním Věštci, že by mohl být pachatelem, postarám se, abys dostal padáka.“
„Ale, vždyť si sám myslíte, že to udělal…“ namítl nováček trochu nervózně.
„Ale jednak mu to nemohu dokázat, navíc kvůli takovému zatracenému vrahounovi nehodlám dovolit, aby Holoubková psala něco o švagrovi Harryho Pottera,“ ušklíbl se Williamson. „Když to teď dobře použiju, možná se už nebudeme muset napříště v ulicích tolik bát a budou se naopak bát jiní – nás. Pan Potter by nám mohl být nápomocen při vyšetřování.“
„Co prosím?!“ zatvářil se Dashiel nechápavě, pak mu ale obličej 'roztál'. „To je výborný nápad, šéfe,“ dodal a Přemístil se na Ministerstvo.
*
Opravený dům v Godrikově Dole zas hostil rodinu Potterových. Na Ginny už bylo dost výrazně znát pokročilé těhotenství. Zrovna s manželem dojídali večeři, když se rozezněl magický alarm, že někdo vešel do zahrady. Párkrát před tím měl Harry dojem, že slyší náběh varovného kouzla, ale nespustilo se. S připravenou hůlkou vyšel ven. Po chvíli přivedl dovnitř Williamsona, ale hůlku v ruce držel pořád.
„Co potřebujete, pane Williamsone?!“ zeptal se a tónem hlasu dával najevo, že by bylo lepší, kdyby se rozhodl nepotřebovat nic.
„Vyšetřujeme teď jedno zabití a domníváme se, že byste nám mohl pomoci při vyšetřování. Kromě toho vám mohu důvěrně sdělit, že váš bratr, paní Potterová, George Weasley, se bude ženit. Můžete začít vymýšlet svatební dar. Ještě bych vás poprosil, paní Potterová, jestli byste nás mohla nechat o samotě. Fotografie, které bych potřeboval vašemu manželovi ukázat, nejsou zrovna z těch příjemných a byl bych velmi nerad, kdyby se stalo něco vám nebo dítěti. V příštích letech bude každé magicky nadané dítě velmi cenné a to vaše má naději na mocné vlohy. A zítra si raději odpusťte pohled do Denního Věštce.“
„Ginny, prosím…“ trochu vylekaný tón Harryho slov ji zarazil, zrovna když se začala zlobně nadechovat. „Já ti to pak převyprávím, pokud to půjde.“
Dost neochotně se zvedla od stolu a nasupeně se podívala na všechny přítomné, než zmizela nahoře ve dveřích vedoucích do dalšího patra.
„Tak ukažte, ať to máme za sebou.“ ušklíbl se Harry na bystrozora.
Williamson rozložil na stole několik fotografií. Harry při pohledu na rozporcovanou mrtvolu přeci jen trochu pobledl.
„Přijde mi trochu povědomý,“ připustil.
„Ovšem,“ pokýval hlavou Williamson a ukázal na výtisk Denního Věštce, ležící na stole. „Je to Runcorn, uprchlý Smrtijed a vrah. Smrt si docela určitě zasloužil, ale ta si tady dala trochu moc načas.“
„A máte představu, kdo ho zabil?“ pokrčil Harry rameny. „Jsem si jistý, že já to nebyl, ale vy se tváříte, jako bych za to snad mohl.“
„Jsem si téměř jistý, že ho zabil George Weasley,“ odtušil bystrozor. „Patrně to nepůjde dokázat, ale kdyby se toho podezření chytla Rita Holoubková, kdoví, co v tom svém plátku sesmolí. To víte, na personál Odboru pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů se teď dá jen těžko spolehnout, je nás tam jak do mariáše a leckdo tam je nemožný neschopný lempl.“
„Takže je to tu zas,“ zatvářil se Harry rezignovaně. „Chcete, abych se stal bystrozorem a všechno tam za vás oddřel. Já si ale svoje už odbojoval…“
„No, berte to takhle: Vím, že zaměstnání nepotřebujete, rodiče vám nechali peněz dost. Jenže, je tu taková drobnost. Vaše žena čeká první dítě. Představte si, že vaše dítě bude muset vyrůstat v tomhle bordelu. Nebo nám pomůžete vyčistit čarodějný svět a postavit ho aspoň trochu do latě. Tady je koncept vašeho prohlášení pro tisk, v podstatě varování zbylým Smrtijedům. Potřebujeme některé ne dost hodné nebo chytré čaroděje nějak zastrašit. Za sedm let snad budeme mít nové študáky po Bradavicích, kteří budou použitelní jako bystrozoři. Za dvacet let je dost slušná šance, že doplníme stav a udržíme pořádek, pokud se neobjeví žádný adept na nového lorda Voldemorta. Ale my nemáme těch sedm nebo dvacet let možnost nechat všechno plavat, to už by se pořádek nepodařilo obnovit nikdy. A nebo za cenu, že nás obsadí Francouzi a Bulhaři a vyhlásí tu protektorát. Ale jak by britský magický svět vypadal po tom, to nechci vidět…“
„Dobrá,“ ustoupil Harry. „Ještě se o tom v rodině poradíme. Jestli ale přijmu vaší nabídku, chci, aby Dolores Umbridgeová skončila v Azkabanu.“
„Klidně,“ uchechtl se Williamson. „Může to být váš první případ v nové pozici, dát dohromady dostatek důkazů, aby dal takhle vlivnou byrokratku Starostolec zavřít. Proč ne…“
S tím se odporoučel a venku se Přemístil pryč.
*
Harry převyprávěl Ginny značně zkrácenou a zcenzurovanou verzi celé záležitosti a nechal jí přečíst koncept svého tiskového prohlášení. Pak se Přemístil na Příčnou ulici, kde si odbyl půlhodinový rozhovor mezi čtyřma očima se Georgem. Příští den se u Potterů sešli ještě s Ronem a Hermionou, aby věc znovu probrali.
O dva dny později četli překvapení čtenáři Denního Věštce:
Když jsem si odbyl souboj s Tomem Radlem, kterého většina z vás zná jako lorda Voldemorta nebo Vy-Víte-Koho, případně jistí z vás taky jako Pána Zla, domníval jsem se, asi trochu bláhově, že dál se o pořádek a spravedlnost v kouzelnickém světě už dokážou postarat jiní. Jenže vidím, že se Smrtijedi rozhodli považovat milosrdenství, se kterým jim bylo dovoleno dožít své bídné životy v Azkabanu, místo aby byli po zásluze zabiti, za projev slabosti. Personál Odboru pro Uplatňování Kouzelnických Zákonů Ministerstva Kouzel se ukázal neschopný zajistit tak obyčejnou věc, jako je bezpečí a klid pro slušné lidi. V situaci, kdy z Azkabanu každou chvíli někdo uprchne a vraždí nevinné spoluobčany, ať už čaroděje, nebo mudly, je vcelku pochopitelné, že někdo podlehne tlaku a takového uprchlíka usmrtí až příliš krutým způsobem. Události posledních dní mi bohužel nedávají na vybranou. Musel jsem znovu zvážit svůj názor, že jsem toho pro kouzelnický svět už udělal dost a budu si nadále užívat klidu. Klidu mi ale není dopřáno, proto mi nezbývá, než nastoupit do pozice bystrozora a ten klid si zařídit sám. Co si člověk neudělá sám, to nemá. Proto dávám první a poslední varování, pro Smrtijedy je jediné bezpečné místo, a tím je Azkaban. Vím, že některým se podařilo uniknout, někteří třeba spoléhají na nedostatek důkazů. Těm bych rád vzkázal – přiznání je polehčující okolnost a tomu, kdo se vzdá, se dostane spravedlivého soudu.
Podepsán Harry Potter
Draco Malfoy leknutím upustil noviny, když si vyjádření přečetl. Bázlivě se podíval za záda, jako by tam už číhal Harry Potter s hůlkou a pouty.
Dolores Umbridgeová ve vzteklém, až hysterickém záchvatu rozbila o zeď svůj oblíbený hrneček s kotětem honícím mašli.
Z oken některých cel Azkabanu se pak podle svědectví vězeňských dozorců ozýval nelidský řev, když vězeňská zpráva dodala všem gramotným vězňům zdarma výtisk Denního Věštce pro 'vylepšení chuti' ke snídani
K*O*N*E*C