V noci Harryho nečekaně probudilo klepání na okno. Za sklem v mrtvolném šeru počínajícího úsvitu uviděl havrana, který držel v zobáku smotanou roličku pergamenu. Nebyla to sice obvyklá sova, ale to nebylo úplně rozhodující. Když havran uviděl, že si získal Harryho pozornost, kráknul a drcnul do otevřeného okna. Vsunul hlavu s dlouhým zobákem dovnitř, znovu zakráknul a hodil pergamenovou roličku na podlahu a odlétl.

Harry se vykulil z postele a rozvinul pergamen.

Pán Zla teď sídlí ve Vojslavicích v Polsku u Jakuba Vandrovce.

Podpis na dopise chyběl, dokonce ani obvyklý ‚přítel‘. Jak kratičký text četl, cítil, že v něm nezadržitelně stoupá vztek. Nezabýval se příliš přemýšlením nad tím, kdo a proč právě jemu poslal informaci, po které už skoro měsíc marně pátrá řada bystrozorů.

Rychle na sebe naházel obnošené mudlovské oblečení. Rozhlížel se, z jakého předmětu by si vyrobil přenášedlo a ani nepomyslel na to, jak na neregistrované zareaguje Ministerstvo kouzel. Kus dubové větve, na které nedávno v parku zcela nečekaně našel kůroleza, se mu jevil jako dobré řešení.

„Portus Vandrovec - Vojslavice Polonia!“ přikázal.

Klacek se otřásl, nazelenale se rozzářil a zase pohasl. Do tašky přes rameno hodil Harry několik dělbuchů od Weasleyových, pár věcí k jídlu a láhev vody. Nemínil se na místě dlouho zdržet, jen pár lidí možná zabije…

„Raz, dva tři…“ pronesl s přenášedlem v ruce. Po obvyklých nepříjemných pocitech trhání těla na milion kousků se octnul kdesi, kdesi…

Na nepopsatelném místě, proti němuž příjemně zmatené a rozpadající se ‚Doupě‘ rodiny Weasleyových bylo pomalu královským palácem. Přenášedlo odložil do tašky a znovu se rozhlédl.

„Visus verere!“ přikázal s hůlkou obrácenou směrem k pravému oku.

Pravdivé vidění stav chajdy rozhodně neovlivnilo k lepšímu. Ukázalo ale nečekaně mocně zřetelné linie magických sil z ratejny vycházejících. Podle toho, co Harry viděl, se tu provozovala magie naveliko a bez ohledu na ‚zabarvení‘.

Z ratejny vyšel stařec. Na sebe si vzal blůzu, která tak před šedesáti lety možná byla černá nebo tmavě šedá, tepláky s vytahanými koleny a vysoké gumáky. Překvapivá byla v letním vedu ušanka přikrývající skoro holou hlavu. Měl široký, upřímný slovanský obličej, ale jeho oči vypadaly trochu prázdné, jakoby kuličky z modrého porcelánu. Když uviděl Harryho, zastavil se.

„Vy jste Jakub Vandrovec? Bydlí tady Tom Raddle nebo Voldemort?“ teprve teď si mladý Potter uvědomil trapnost své situace. Jak bude přesně vyjednávat a co bude dělat?

Když staroch uslyšel cizí řeč, náhle v ruce držel pistoli a kráčel nečekaně rychlým krokem směrem k Harrymu.

„Expeliarmus!“

Pistoli kouzlo sice staříkovi vyrazilo z ruky, ten ale přesto nezpomaloval. Jeho oči už dávno nepřipomínaly porcelánové kuličky, naopak teď nebezpečně blýskaly.

„Mdloby na tebe!“ zkusil Harry omračovací kletbu.

Stařec byl ale rychlejší a kletba se odrazila od jakéhosi lesklého předmětu, který držel v ruce. Pak už se o svá práva přihlásilo bezvědomí.

*

K vědomí Harryho přivedlo vědro studené vody a bolest v rukou. Když přišel dost k sobě, zjistil, že sedí u sloupku ve sklepní místnosti a ruce má svázané za zády.

-Nemusíš se namáhat pokoušet se to rozvázat nebo přebrousit,- ozvalo se mu náhle v hlavě. -Tohle je brzdové lanko od kola, to nepřetrhneš a jen si víc zrasuješ ruce.-

Stařec klečel proti němu a upřeně mu zíral do očí. Pocit kontaktu myslí byl dokonce silnější, než při boji s Voldemortem. Z jeho dechu bylo výrazně cítit alkohol.

-Takže, kdopak jseš a kdo tě sem poslal?- začal staroch. -Že já jsem Jakub Vandrovec, to už víš. Teď by se slušelo se představit.-

-Harry Potter,- zkusil odpovědět stejnou cestou myšlenkami.

-Takže Harry Potter, gut. A co chceš tady a kdo tě poslal chlapečku?!- kupodivu se nezdálo, že by to oslovení myslel stejně urážlivě, jako před časem Lestrangeová. Z hlediska skoro neurčitelného věku se mu musel jako ´chlapeček´ asi jevit každý. Harryho překvapilo, že stařík jej očividně nezná, stejně jako mu nic neříkalo jméno lorda Voldemorta.

-Dostal jsem dopis, že u vás bydli lord Voldemort. Přišel jsem ho chytit nebo raději zabít.-

-Aha, nějaký lord že bydlí v téhle ratejně?!- opsal rukou kruh okolo sebe. -Ty se s přemýšlením moc nenadřeš, že?! A kdo to vůbec je, tenhle lord Voldemort?-

-Čaroděj, který před lety zabil mé rodiče a několik přátel. Pokusil se zabít i mne.-

-Mhm.- zavrčení v mysli bylo docela věrné. -A ten dopis, ten ti poslal někdo věrohodný, kdo se určitě nemohl zmýlit…-

-Havran přinesl dopis, že je u vás.-

-Podepsaný kým?-

-Nepodepsaný.-

-Takže moment. Tobě přijde anonymní dopis od ňákýho havrana a ty sem vtrhneš jako kavalérie a jdeš mě otravovat?! To je buď příznak sebevražedné tuposti nejvyššího řádu, nebo nějaké kletby. Co to máš vlastně tady za jizvu?- zeptal se a ohmatával Harryho jizvu ve tvaru blesku na čele.

-To je od Voldemorta, když se mě pokusil zabít. Nepovedlo se mu to. Bolí, když je blízko nebo chce zabíjet nebo se raduje.-

-Takže mi chceš říct, že si zblbnul po úrazu hlavy? Hmm…- chvíli ještě jizvu prohmatával. -Je to živé. Kdyby mě zavolali hned, jak se ti to udělalo, měl bys teď pokoj. Teď to dokážu jen trochu oslabit, takže by ti to nemělo bránit v přemýšlení, jak jsi blbej…-

Stařec vstal a odešel něco kutit někam pryč. Harry dostal příležitost prohlédnout si své vězení. Byla to sklepní místnost bez oken. Nedaleko pobublával destilátor, který vzduch plnil všudypřítomným odérem levného alkoholu.

Po chvíli se Vandrovec vrátil. Před Harryho vysypal skoro všechny jeho věci. Ani příliš nepřekvapilo, že chybí peníze a hůlka. Tu totiž stařík držel v ruce a v levačce něco naopak skrýval.

-Takže tohle je kouzelná hůlka, co?! A co umí?- zeptal se.

-No, kouzla přeci…-

Jakub se ušklíbl: -To by němej neřek, kdyby mu hubu roztrh. Všim jsem si, že mi to vyrazilo pistoli z ruky a když si mně chtěl oddělat, tak tě to uspalo.-

-To byla omračovací kletba,- pokoušel se hájit Harry.

-Dobře…-

„Zdochni!” vykřikl najednou polsky a namířil hůlku na okolo pobíhajícího potkana. Z hůlky vyrazil paprsek zeleného světla jako při kletbě Avada Kedavra a potkan ve skoku opravdu umřel.

-Tohle by to dělat nemělo,- pomyslel Harry s očima rozšířenýma strachem. -Nemělo by to takhle snadno zabíjet.-

-Víš mladej, já už možná zabil víc lidí, než tys jich vůbec stihnul poznat. Většina udělala tu chybu, že chtěli zabít mne. Zabít někoho mi problémy nedělá. Teď přemýšlím o důvodu, kvůli kterému bych tě nechal naživu.-

-Stačí omluva?- zeptal se Harry.

-To sice ne, ale je to dobrý první krok. Teď si trochu zalistuju tvojí pamětí, jestli mi tu nekecáš. Při telepatii je sice obtížné lhát, ale jde to.-

Harry pocítil nápor ve své mysli, který byl nesrovnatelně silnější i neurvalejší, než když s ním Snape zkoušel Nitrozpyt a Nitrobranu. Pokoušel se hájit nedotknutelnost své mysli, ale staříka to rozladilo.

-Takhle by to nešlo, nemám na tebe tolik času, běží mi tu várka samohonky,- konstatoval. -Když nechceš po dobrým, zkusíme to jinak.-

Namířil na Harryho jeho vlastní hůlku. Ten pocítil strach svírající útroby. Přeci jen se mu nechtělo umřít a zvlášť ne takhle hloupě.

„Alkoholismus!" pronesl nečekaně Jakub Vandrovec.

Harry cítil, jak se mu zvyšuje teplota a jak mu tělem proudí spousta alkoholu, který přitom nevypil. Za chvíli dokázal sotva malátně sledovat, jak se k němu sklánějí dva Vandrovcové a synchronizovaně pokyvují hlavami.

-Jo, máš jí jako z praku,- ve staříkových myšlenkách bylo znát jisté uspokojení. -Zajímalo by mne, jestli budeš mít po tomhle i kocovinu.-

Pak začala divoká jízda Harryho vzpomínkami, kterou sotva stíhal sledovat. Občas naopak probleskly nějaké vzpomínky Jakuba Vandrovce, které byly nanejvýš zneklidňující. Bylo zřejmé, že se zabíjením otálel méně, než lord Voldemort, ale vesměs to byli divně nepříjemní lidé nebo v mladších vzpomínkách lidé v německých unformách, hlavně v černých uniformách SS. Na rozdíl od Voldemorta se v tom Jakub asi nevyžíval, ale rozhodně se tomu nijak nebránil. Pak tu byly zvláštní vzpomínky na spousty vykopaných hrobů, kdy mrtvým urážel hlavy rýčem a svazoval přelámané končetiny drátem. Ten osikový kůl do srdce…Tohle je exorcista, nejspíš mimo jiného. Pocit smutku spojený s náhrobky popsanými hebrejským písmem a prchavá myšlenka na židovskou manželku zabitou okupanty a pak opakovaně mstěnou jedním partyzánem. Asi nejzvláštnější vzpomínka, která Harrymu utkvěla v paměti byla podivná místnost, kde stařík v odrbané beranici zarážel pod dohledem několika důstojníků s pěticípými rudými hvězdami na čepicích dřevěný kolík do hrudi probouzející se mrtvoly muže ve skleněné rakvi. Muž se nápadně pdobal fotografiím Lenina z učebnice dějepisu… Tak tohle je opravdu zajímavé. Harryho napadlo, že by bylo legrační kdyby se s Vandrovcem potkal Zlatoslav Lockhart. Nejspíš by teď ležel někde v okolí v neoznačeném hrobě s osikovým kolíkem v srdci, tak čistě pro jistotu…

Probralo ho další vědro se studenou vodou.

-Dobře kluku,- Jakub byl hotov docela rychle. -Nechám tě žít. Musím přiznat, že některé věci byly působivé, třeba ta hadí potvora v podzemí, to byla slušná práce. O job tvoju… Máš pár lidí, které by chtělo zabít. Ne jen chytit, ale opravdu zabít na místě. Nevím, jak to funguje v Anglii, ale tady se můžu spolehnout, že soud zavře mne, ale toho grázla, kterého bych jim předal, tak nechá běžet.-

-Tam to funguje skoro stejně. Lucius Malfoy byl mockrát chycený, teď je sice v Azkabanu, ale nejspíš ho buď pustí, nebo uteče.-

-No to není moje starost. Teď se dohodnem. Já tě nechám žít a odejít domů. Tvojí hůlku a těch pár divnejch mincí, cos měl po kapsách, si nechám jako kořist, účet za konzultaci nebo daň za tvou blbost, můžeš si vybrat. Hodinky ti nechám, to mám sám lepší, než takový křáp.-

-Tu hůlku potřebuju… Vy s ní stejně neumíte zacházet, nechodil jste do žádné čarodějné školy.-

-Viděl jsem v tvých vzpomínkách ten krám i ten trezor. Máš dost prachů, aby sis koupil novou, tak nekecej. Na to abych uměl s tou tvojí hůlkou mi stačí trocha představivosti a pár kouzel k uřknutí, co mě kdysi naučil čaroděj Karwowski. Abys neřek, že jsem šmejd, zkusím něco udělat s tou tvojí jizvou.-

S tím Harryho odvázal a vlekl do vedlejší sklepní místnosti, rovněž bez oken.

Do podlahy tu byly zapuštěné půldruhapalcové ocelové háky. Ke čtyřem exorcista uvázal jeho roztažené ruce a nohy a nijak se neohlížel na chabé pokusy o obranu. V pohybu mu nebránila jen přetrvávající opilost, ale i starochova nečekaná síla.

Když Harryho uvázal, na chvíli odešel. Při návratu vypustil do místnosti bílou slepici. Začal Harryho obcházet proti směru hodinových ručiček.

„Nefet, hafat, gahem opet!“ vesnický exorcista začal vykřikovat. „Odejdi duchu zla! Přejdi do zvířete a očisti duši chlapce od svého jedu. Šilgana čilgana. Přikazuji ti to. Mehcet Nyva. Aser befer mubet! Vyslyš můj hlas, já jsem Jakub Vandrovec, vědoucí.“

„Teď to možná bude chvilku bolet…“ ušklíbl se. „Víš, že rodiče pankáčů dají za vymítání i tři sta dolarů?“

Harrymu to připomínalo spíš kletbu Cruciatus, než nějaké léčení, protože po těle začal cítit bodavou bolest. Ta se po chvíli soustředila na obvyklém místě v jizvě. Po chvíli ucítil, jak se jizva rozvírá a něco klouže ven. Koutkem oka zahlédl stříbřitého kouřového hádka, který vzápětí zmizel ve slepici.

-Gut,- Jakub Harryho odvázal a ukázal mu slípku. Pak z kouta přinesl sekeru a jedním rychlým máchnutím jí usekl hlavu. Se stříkající krví vylétl i kouřový hádek.

-Tohle je jen část vašeho vzájemného pouta,- vysvětloval exorcista. -Víc by šlo udělat, když by byl ten Voldemort po smrti a ty bys to přežil…-

Hádek se chvíli svíjel na podlaze, ale Jakub ho rychle probodl postříbřeným nožem. Hádek se potom rozplynul.

-Postříbřený bajonet z kalašnikova, moc užitečná věcička, vřele doporučuji,- teď po vymítání měl stařík zdá se příznivou a trochu upovídanou náladu. –Tohle dokáže zabít i vlkodlaka. Jen nechápu, jak můžete toho tvýho známýho vlkodlaka nechat běhat navolno… Ještě si zapamatuj, že zabít bez varování můžeš jen toho Voldemorta, toho mrňavýho skrčka, co zradil tvou rodinu a tu ženskou, co zabila tvého kmotra. Ostatní můžeš zabít jen, pokud by oni chtěli zabít tebe. Chtělo by to pro ně nějaké překvapení. Doporučoval bych zbraň, kterou nečekají. Nejlepší by byl perkusní revolver. K tomu máš odlévací kleště na kulky. Kulky můžeš odlít nejlépe ze stříbra… To by mělo zabít to, co by mělo být dávno mrtvé a furt to nechce chcípnout.-

-Mohl bych vás o něco poprosit?- zkusil to Harry.

-Možná,- vymítač byl opatrný.

-Vrátíte mi prosím mou hůlku?-

-Ne. Ta už je moje. Ale dal jsem ti dost rad a udělal jsem dost, abys nemusel litovat. Ale udělám trochu víc. Totiž, jestli sem ten tvůj Voldemort přijde, poznám ho podle vzhledu, cos měl ve vzpomínkách a zabiju ho. Myslím, že já to dokážu. Nemyslím, že by chtěl cestovat zrovna do takové světa řiti, jako jsou Vojslavice, támhle za Bugem je už Ukrajina,- ukázal jedním směrem do zdi. -Náhoda je ale blbec. Já jsem ochránce tohohle kraje a když sem páchne takovej zmetek, neměl by to přežít… Ještě něco, dáš si pečenou slepici?-

-Myslím, že už spíš raději půjdu,- Harry se bez hůlky cítil podivně nejistý, skoro nahý.

Došli zpět do místnosti. Harry dal věci zpátky do tašky, jen několik dělbuchů oddělil a podal je exorcistovi.

-To jsou kouzelnické dělbuchy, odpalují se hůlkou a kouzlem Ignitio,- vysvětloval.

-Mám vlastní,- vytáhnul Vandrovec z kapsy ruční granát, ale neodmítnul.

Harry vzal do rukou klacek – přenášedlo a řekl jen:

„Domů, jedna, dva, tři.”

Podivný pocit tahu za vnitřnosti ho doprovodil spolu se svištěním větru až do jeho ložnice v Kvikálkově, která ale vůbec nebyla prázdná.

*

Proto neviděl, jak Jakub otevřel tlusté železné dveře do vedlejší místnosti. Na podlaze tam leželo šest spoutaných postav a povalovaly se tam jejich kápě. Šest bulharských Smrtijedů od vedením Karkarova si tu připravovalo past na Harryho Pottera, ale na stařičkého lovce upírů vzpomínali jen jako na místní kuriozitu. Tři už o své chybě referovali v pekle. Vandrovce mrzelo jen to, že nezískal hůlku žádného z těch, těch… Jo Smrtojedi si říkaj, pěkně pitomé označení, jen co je pravda. V jeho rukou ale hůlky vybuchovaly a vydržela až ta, kterou vzal tomu klukovi. Řekl si, že tomu klukovi možná trochu pomůže…

„Tak to vy jste poslali tomu klukovi dopis, že je někdo tady?!”

Kývnutí spojené ze zasténáním bylo odpovědí. Vyndal vůdci zbědované skupiny roubík.

„Ten váš Pán Zla, to je Voldemórt?!” zeptal se. Mluvil církevní staroslověnštinou, které bulharští čarodějové rozuměli.

„Ano.”

“Kde ho najdu,” zeptal se ještě.

„Toho nenajdeš,” ušklíbnul se Karkarov. „Nikdo z nás ho nenajde…”

Exorcistův úsměv byl v tu ránu ještě širší a upřímněji slovanský, až Smrtijedy zamrazilo…

„No tak to už vás nepotřebuju,” uzavřel rozhovor Vandrovec a odešel.

Znovu přišel po chvíli, v rukou trofejní samopal Schmeisser.

„Pozdravujte Solferna, nejspíš si mě ještě pamatuje,” prohlásil a natáhnul závěr…