Kapitola 3) Na Příčnou!

V Harryho ložnici pomalu nebylo k hnutí. Kromě Moodyho, kterého Harry očekával, tam stál i Williamson a dokonce Brumbál.

„Kde jsi prosím tě byl?!” vyjádřil za všechny dotaz Moody.

Harry třesoucí se rukou ukázal kousek pergamenu na stole.

„Jo, to už jsme viděli,” odfrknul si. „Nečekal bych, že se na tak jednoduchou kletbu necháš nachytat.”

„Nebyla tak jednoduchá, Pošuku,” odporoval Williamson. „Málem bych tam byl odstartoval sám. Posiluje to už existující nenávist natolik, že člověk přestává soudně uvažovat.”

„Jo, tos řekl hezky přesně,” zavrčel Moody. „Harry se nezastavil ani na pět minut, aby si srovnal myšlenky.”

„Mluvils s tím Jakubem Vandrovcem?” zeptal se polohlasem Brumbál. Jeho otázka vyvolala utišení a nový upřený zájem o Harryho osobu.

„Mluvil. Někdo mě určitě chtěl zabít, když mě za ním poslal. Má mou hůlku a nechce ji vrátit, budu muset k Ollivanderovi pro novou.”

„To nebude tak jednoduché, Harry,” namítnul Brumbál. „Musíš mít svou původní hůlku, jinak to bude při slyšení podezřelé. Taky nesmí najednou zmizet nějak moc peněz z tvého trezoru u Gringottů. Podle nových zákonů musí Gringottovi vydat Starostolci účty čaroděje podezřelého ze závažného zločinu nebo spojení se Smrtijedy."

Brumbál si vzal z Harryho neuklizeného stolu kousek svíčky, který tam ležel od nedávné bouřky, kterou zkusil Harry s úspěchem použít jako krytí pro pokusy s čarováním. Blesk bohužel vyhodil pojistky… Harry si nebyl jistý, jestli to nebylo kvůli zkoušenému kouzlu, ale očekávaná sova z Ministerstva nedorazila.

Svíčku zapálil hůlkou a do plamenů šeptl jméno: „Fawkesi, přijď sem prosím."

Nádherný Brumbálův fénix vzápětí poletoval po Harryho pokoji. Nejprve usednul na Brumbálovo rameno a nechal se posadit k Harrymu, který ho lehce podrbal. Přitom mu Fawkes projel chvostem rukou a nechal mu tam jeden brk.

„Fawkes s mým plánem souhlasí," kývnul spokojeně Brumbál. „Ollivander by měl mít ještě kus dřeva stejné cesmíny, kterou použil na tvou hůlku Harry. Teď si prosím představ, že ten brk je hotová hůlka, se kterou jsi už udělal pár kouzel. Asi na to zavři oči a soustřeď se jen na ten dojem…"

S těmi slovy mu položil ruku s dlouhými prsty na hlavu a druhou podržel Harryho prsty na fénixově brku.

Brk začal slabounce žhnout a svítit, po chvíli se zklidnil.

„Podej mi ho prosím, Harry," požádal. „Až ho Ollivander dodělá, nikdo krom nejlepších výrobců nepozná, že to není tvá první hůlka."

S těmi slovy zabalil brk do pergamenu a uschoval jej ve vnitřní kapse. Harrymu podal dubovou hůlku.

„Než budeš mít novou vlastní, půjčím ti náhradní," vysvětloval. „Na nejzákladnější obranu a pár jednoduchých kouzel bude stačit…"

Najednou Pošuk vyskočil a s napřaženou hůlkou prudce otevřel dveře do Harryho ložnice. Za dveřmi stál bratranec Dudley a třásl se jako sulc.

„Hele buřtíku," oslovil ho Moody 'laskavě'. „Skoč mi do kuchyně pro kus alobalu a přiveď svýho taťku nebo mamku, jo!" s těmi slovy ho zas vyexpedoval za dveře.

„Co tu ten tlusťoch chtěl?" zeptal se Pošuk Harryho.

„Nejspíš vyřídit, že si tetička nebo strýček vymysleli nějakou stupidní práci, kterou by mne mohli pověřit," odpověděl a pozoroval, jak všem tuhnou rysy ve snaze se nerozesmát.

To už dorazil Vernon Dudley a měl náladu jako bouřkový mrak.

„Ten váš spolek úchyláků se mi zas cpe do baráku?!"

„Poslyš Harry," promluvil nečekaně Williamson. „Tvůj strýc má vždycky ten dar uhodit hlavičkou o hřebíček?"

To se už smáli všichni, pochopitelně vyjma strýce Vernona.

„Asi bych se měl představit. Dosud jsme neměli tu čest, byť jste už ode mne dostal dopis a nejspíš jste o mně slyšel od Hagrida. Já jsem Albus Brumbál, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích," přdstavil se Brumbál s lehkou úklonou, při které dosáhl téměř stejné výšky s panem Dursleyem, který byl skoro o dvě hlavy nižší.

„Dete si vodvýst Harryho?!" řekl Vernon Dudley se směsicí nechuti, strachu, nenávisti a naděje v hlase.

„Ano, na chvíli bych ho s sebou potřeboval odvést, tak během dvou tří dnů se sem ještě na čas vrátí."

„Hej, buřtíku," zavolal na Dudleyho procházejícího opatrně kolem Pošuk Moody. „Už mi neseš ten alobal?!"

Dudley vyjeknul, jako by ho někdo píchnul a odběhnul do přízemí do kuchyně. Vernon Dudley ho bez pozdravu následoval.

„Na co potřebuješ alobal Alastore?" nevydržel zvědavost Harry.

„Zabalím do něj ten dopis a pokusím se určit autora. Nejdřív ale zkusím pohovořit s Jakubem Vandrovcem, jestli by nevrátil tu tvou původní hůlku… Třeba si dá říct."

„Vem s sebou pár lahví ohnivé whisky," poradil Brumbál. „Třeba pak bude přístupnější rozhovoru. Ale nezkoušej ho přepít, podle toho, co jsem slyšel, nemáš šanci."

„Ještě Harry," začal Brumbál. „Jak to bylo s Jakubem Vandrovcem, ať víme, co můžeme čekat?"

„Mám to převyprávět?" zeptal se Harry a očima ukázal na Williamsona.

„Jistě Harry, právě se díváš na jednoho z nových členů Fénixova řádu. Když přišel Voldemort osobně na Ministerstvo, pro někoho to byl rozhodující argument, aby se chtěl přidat na mou stranu," řekl Brumbál.

Když jim Harry vše převyprávěl, Brumbál mu podal pergamen a brk:

„Honem sepiš, co dělal při tom exorcismu. Mysleli jsme, že tenhle rituál je už řadu staletí ztracený, udělej jednu kopii popisu pro profesora Binnse, ten se z toho zblázní radostí."

„Ještě Harry," Moody se připravoval k odchodu. „Dej mi prosím to přenášedlo k Jakubovi Vandrovcovi."

Když uviděli hrubý dubový klacek, všichni zvedli obočí. Pošuk ho zastrčil pod plášť a přemístil se pryč, nejspíš dokoupit před cestou tu ohnivou whisky.

„No a my půjdeme k Ollivanderovi, jen co pustíš Hedviku proletět se," dodal Brumbál a vytáhnul zpod pláště čajovou konvici. „Portus!"

Přenášedlo je přeneslo do zadní místnosti za obchodem. Ollivander tam na ně už čekal a chvíli sledoval Harryho svýma zvláštníma stříbřitýma očima.

„Takže vaši hůlku má teď exorcista Jakub Vandrovec?" zeptal se.

Pak pokrčil rameny:

„Nedá se nic dělat. Máte fénixův brk? Skvěle. Našel jsem kus dřeva z té správné cesmíny… Tady mladý pan Potter je skutečně neobyčejně náročný zákazník. Nejdřív mu žádná hůlka nepasuje, pak se musí dělat na míru nová, která přitom vypadá jako ta stará…"

Když převzal brk, dodal ještě: „Bude to za dvacet galeonů. V tom je příplatek za urychlení práce, za zvláštní úpravy a za pečlivé doladění hůlky. Pak ta váha, co používají u bezpečnostní služby nebo bystrozorové, nic nepozná. Přijďte zítra ráno mezi devátou a desátou. Uděláme poslední doladění a budete si moci hůlku odnést."

„Dobře Harry, teď se přeneseme do Krucánek a kaňourů. Tam čeká Hagrid, aby ti tu dělal stráž. Já se neviditelný porozhlédnu a dám ti vědět. Přespat bys měl raději u Waesleyových v Kratochvilných Kejklích, možná tě nechají. Nedej se moc vidět a vůbec ne u Ollivandera. Musíme zakrýt všechny stopy."

Přenášedlo posloužilo pro cestu do zadního výklenku knihkupectví Krucánky a kaňoury. Nedaleko postával Hagrid, který si Harryho s Brumbálem všimnul a přesunul se tak, že je nebylo vidět.

„Já se tu trochu porozhlédnu," zkonstatoval Brumbál a přestalo ho být vidět. Zavlnění vzduchu jen nevýrazně prozradilo, že se protáhnul východem.

„Tak fajn, Harry," obr se sklonil, až málem Harryho pošimral svými vousy. „Prej si něco vyved. Pudem k bráchům Weasleyovejm. To sou takový raubíři, že tě k nim můžu klidně strčit. Voni to unesou."

Když vycházeli z krámu, Hagrid posloužil přesně tak, jak měl. Většinu pozornosti na sebe vázala jeho mohutná postava, vedle které si Harryho Pottera nevšimnul snad nikdo.

„Ty Harry, kde maj ten svůj krámek?" zeptal se, když byli venku v méně hustém davu.

„Je to Příčná ulice 93 - Kratochvilné Kejkle," odpověděl. "Mělo by to být k poznání."

Také bylo. Krámek byl nevelký, ale na tabuli bylo kromě čísla a jména krámu také logo BWKK, tedy Bratři Weasleyové, Kratochvilné Kejkle a obrázek postaršího, důstojně vyhlížejícího čaroděje, kterému vybuchla rachejtle za zády. Obličej vyjadřoval směs zděšení a rozzuření, tělo bylo jakoby ztuhlé v podivné taneční figuře.

Když vešli dovnitř, očekávala je sprcha tekutiny do tchoříčků.

„A sakra, tohle Tesák nerozdejchá," zahartusil Hagrid.

„Harry, Hagride, skvělé, že vás vidíme, pojďte dál."

„Co potřebuješ Harry? Další dělbuchy na oslavu narozenin?" zeptal se George nebo Fred, nedalo se to poznat.

„To snad ani ne," bránil se Harry. „Potřebuju hlavně někde přespat, kde se nepíšou záznamy a nikdo se neptá na podrobnosti nebo jména…"

„Jo, to by šlo, co myslíš Frede," řeklo jedno z dvojčat.

„Jasně Frede," odpovědělo mu druhé. „My se přece ptát nemusíme, my o Harrym Potterovi vímě dost."

„Pojďte se na něco podívat," dodal ten první a zval je dozadu za krám.

„Tak schválně Harry, co vidíš tady," ukázalo druhé dvojče.

„No přeci zeď," odpověděl Harry.

„Podívej se pořádně."

„Visus verere!" prohlásil a ukázal si na pravé oko.

Vzápětí se obraz dveří výrazně změnil. Nahoře vyčnívalo oko, zatímco dole se objevila ústa.

„Jméno a důvod návštěvy?" ozvaly se dveře.

„Harry Potter, k přenocování," odpověděl Harry.

„Heslo?" další dotaz.

„Je to 'Fawkes' podle Brumbálova fénixe, poradil mu jeden z Weasleyů.

„Fawkes," vyslovil Harry.

Dveře se otevřely a ukázaly celkem nezajímavou místnost za sebou.

Po Harrym vešla i obě Weasleyovic dvojčata. Když vstoupil i Hagrid, zeď vzadu trochu uhnula, aby bylo v místnosti dost prostoru pro všechny.

„Harry, tohle je nouzové útočiště pro Fénixův řád," vysvětlovali George s Fredem. „Teď už si tě Oko zapamatuje a bude mu stačit heslo 'Fawkes', aby tě pustilo dál. Támhle máš skříňku," ukázal na nevelkou truhlici z tmavého dřeva se štítkem 'Harry James Potter'.

Když ji Harry otevřel, našel pyžamo a věci pro osobní hygienu. Truhlice byla zevnitř větší, než zvenčí, ale na to byl už v kouzelnickém světě zvyklý.

„Já přeci nejsem ještě členem Řádu," vykoktal Harry.

„No, tak jsme s tebou počítali s předstihem. Zkus si tuhle bundu," hodil mu jeden z bratrů bundu z dračí kůže, stejnou, jako měl na sobě sám.

V tom bude vedro, napadlo Harryho a nemýlil se.

„A teď se podívej do zrcadla," Hagridovi padala čelist údivem, když to radil.

Harry se podíval. Ze zrcadla se na něj šklebila tvář George nebo Freda Weasleyových, ale bylo poměrně zřetelně vidět i jeho jizvu, kterou rezavé kadeře nedokázaly zakrýt.

„Sakra, na tu jizvu jsme zapomněli, Georgi," poznamenal Fred smutně. „Ještě si s tím musíme trochu vyhrát. mimochodem, Harry, proč máš cizí hůlku? Ta tvoje byla světlejší, ne?!"

Harry požádal všechny o zachování tajemství a pak převyprávěl svou polskou anabázi. Chvilkami všichni vybuchovali v smích, ke kterému se teď přidával i sám Harry.

„Máš vážně víc štěstí, než rozumu, kamaráde," konstatoval jeden z Weasleyů. „Kdyby tě tam někde zahrabal, už tě nikdo nikdy nenajde."

„Co myslíš Frede, napíšeme Vandrovcovi dopis a pošleme mu katalog kratochvilných kejklů?"

„Možná Frede," odpovědělo druhé dvojče. Už znovu využívali oba bratři toho, že je nikdo od sebe nerozezná.

„No Harry, já bych si zašel do Děravýho kotle pro trochu tekutý nálady, všichni čekaj, že mě tam uviděj, když jsem na Příčný. Tady budeš v bezpečí a nudit se tu asi taky nebudeš," rozloučil se Hagrid a vyšel ven.

„Ještě něco bych potřeboval," řekl Harry, když se za Hagridem zavřely dveře. „Potřebuju si něco objednat od Mundunguse Fletchera."

Oba bratři najednou zvážněli.

„Co potřebuješ od toho šejdíře? Třeba ti to opatříme taky a spolehlivěji."

„Potřebuju perkusní revolver, střelný prach, perkusní zápalky, stříbro a odlévací kleště na kulky."

Oba bratři se na sebe zaraženě podívali.

„Ty se chceš stát lovcem vlkodlaků nebo nájemným vrahem Harry?" zeptal se jeden opatrně.

„Ne, ale to co říkal Jakub Vandrovec mělo hlavu a patu. Voldemort může být možná stejně dobře mrtvý po kletbě jako po bodnutí nožem nebo zastřelení stříbrnou kulkou. Třeba je lepší v kouzlech, ale pak by ho mudlovský způsob mohl překvapit…"

Oba bratři se na sebe podívali trochu se zděšením promíšeným s jistou úctou.

„Tohle se opravdu nesmí nikdo dozvědět."

„Jestli se to povede takhle," vysvětloval Harry, „tak bych jeho mrtvolu přesunul právě k Vandrovcovi. Ten by zajistil, aby se Voldemort už nikdy nevrátil. Prý to co má zdechnout nemá co lézt po světě a obtěžovat slušné lidi…"

Tomu se ušklíbli všichni.

„Řekl bych, že je správný čas na oběd," poznamenal jeden Weasley. „Když nefunguje ta bunda, třeba bude fungovat něco jiného…"

S tímto zvláštním prohlášením se odporoučel do krámu, ze kterého přinesl dvoje kulaté brýle, podobné Harryho vlastním. Když si je oba Weasleyovic bratři nasadili, jejich vzhled se změnil na dokonalé Harryho kopie.

„Tak tady máme slavné trio Harry Potterova nejsvětější trojice," prohlásil a otočil cedulku na krámu do polohy 'Zavřeno'.

„Docela dobře se prodávají, takže se nediv, když někdy budeš mít pocit, jako když se koukáš do zrcadla. Navíc Ty-víš-kdo z toho bude pěkně nakrknutej…"

V restauraci je považovali za bláznivé čarodějnické turisty a okázale ignorovali jejich vzhled, čímž bylo dosaženo žádoucího účinku.

Večer Harry zjistil, že pracovna Fénixova řádu v Kratochvilkých kejklích je vybavená i palandami, takže po dalším kole rozhovorů mohl přespat na místě.

Ollivander ráno trochu překvapeně zazíral, když do jeho obchodu vpadli čtyři Harry Potterové, protože nápad s brýlemi se líbil i Brumbálovi a hned si jedny přečaroval, aby měly stejná skla, jako jeho vlastní půlměsíčkovité. Rychle se ale rozkoukal a hůlku podal tomu správnému Potterovi a nikomu neřekl, jak ho poznal. Pak k Harrymu přistoupil zezadu a přidržel mu prsty na hůlce.

„Poslední doladění prosím…" s tím vypustila hůlka smršť červených jisker a Harry měl konečně stejný pocit, jako když měl svou vlastní hůlku.

„Půjdeme ještě do místnosti Řádu," rozhodnul Brumbál.

Hůlku vrátit nechtěl, naopak Harrymu doporučil, ať ji uloží do své skříňky 'pro strýčka Příhodu'. Po krátkém rozloučení se spolu s Brumbálem se přenesli přenášedlem zpátky ke strýci a tetě, zatímco Weasleyovi se vrátili k 'obvyklému' prodeji svého neobvyklého zboží.

Strýc Vernon vyhlížel opět jako bouřkový mrak, když viděl, že Harry je zas doma, ale nic neříkal.