Magický kontrakt

(Where Your Loyalties Lie)

„Děvčátko.“

Minerva nejdřív nereagovala. Takhle ji nikdo neoslovil už desítky let: už dávno odvykla. Pak si uvědomila, že kromě ní přece v ředitelně nikdo jiný není. Tak proč ji automaticky napadlo, že to oslovení musí být určené slečně Grangerové? Snad že se s ní (a s Potterem a Weasleym) před chvilkou setkala dole v chodbě, poblíž rozbitého chrliče. Minervu sem přilákal ten zvláštní hluk, něco jako potlesk nebo padající kamení, ale co tu dělali ti tři? Nicméně ať už s tím hlukem měli nebo neměli společného cokoliv, skončilo to dřív, než sem stihla doběhnout, a i oni jsou teď už pryč: minuli ji bez povšimnutí a buď se vrátili do Velké síně a dál oslavují, nebo, pokud mají aspoň trošku rozumu, šli konečně spát. Ředitelna je prázdná.

„Děvčátko. Jistěže vy, kdo jiný. Neodcházejte. Ještě jsme neskončili.“

Zastavila se. Levou rukou se unaveně opřela o rám dveří. Neskončili? Co ještě? Ale jistě, je tam ta myslánka. Viděla jsem ji, samozřejmě, a všimla jsem si, že je plná. Ale dnes už ne, teď už ne. Ať je v ní co chce, podívám se na to až zítra. Až se vyspím. Potter tu zřejmě byl, Potter to zřejmě viděl, a i když je dost rozčilující, že ho ani nenapadne mi něco říct, nechám to teď být. Myslánce se tu nic nestane. Snape je mrtvý, do ředitelny mám přístup já a vzpomínky neutečou. Zavřu dveře, udělám něco s tím chrličem, změním heslo...

Zvedla ruku s hůlkou.

Za jejími zády se někdo nesouhlasně nadechnul a někdo jiný tiše uchechtl.

Minerva se přece jen otočila.

Všechny obrazy bývalých ředitelů byly plně probuzené, sledovaly ji desítky očí.

„Myslíte si, že se tváříte kdovíjak přísně, ale doopravdy vypadáte jenom k smrti unavená.“

Minerva stiskla rty a chystala se něco pádného odseknout, ale nic ji nenapadalo. Phineas Nigellus to vystihl přesně. Byla k smrti unavená.

„Pojďte přece dovnitř. Zavřete dveře. Posaďte se.“

Neměla ani sílu ani náladu se hádat. Poslechla.

„Rozhlédněte se.“

„Počkej, Phineo. Sám sis všiml, jak na tom je. Objednáme jí aspoň čaj a sendvič. Nebo máte k čaji raději sušenky, Minervo?“

„Sušenky. Zázvorové.“ A po chvíli: „Děkuji, Dilys.“

„Však byste nám nebyla nic platná, kdybyste se teď zhroutila,“ ozval se Dexter Fortescue. Dilys se pousmála a zmizela.

Minerva se naježila. „Nechápu, o co vám jde. Celou noc jsem nespala, no a co. Máte pro mě nějakou zprávu? Proč ty okolky? Kam tím míříte, Dextere? Jakým právem mě chcete kritizovat? Znám svoje povinnosti. Škola je zabezpečená, aspoň do jaké míry je to v současném stavu možné. Mladší studenty jsme evakuovali ještě před začátkem bitvy. Většina Smrtijedů je mrtvá nebo zajatá. Na pozemcích školy a v Hogsmeade hlídkují členové Řádu a bystrozoři. O raněné je postarané: právě dorazili další dva léčitelé. Mrtvé jsme posbírali a slušně uložili. Vím, že máme hodně ztrát a že je hrad hodně poničený, že mě čeká ještě hodně práce, než bude všechno zase v pořádku, ale pro dnešek...“

Dilys se vrátila. Ozvalo se lupnutí a na stole se objevil čaj a sušenky.

Minerva si unaveně promnula oči.

„Ale na druhou stranu... tohle je od vás milé.“

„Hlavně si dej pozor, ať se neopaříš, děvče moje,“ řekl známý hlas a známé oči zamžouraly přes půlměsíčkové brýle.

Obrazy začaly syčet.

„Ty už mlč!“

„Ty už se neodvažuj!“

„Ty odtud raději zmiz! Ještě pořád ti to nestačilo?!“

„Ty už jsi tím svým vměšováním nadělal škody až dost!“

„Ale prosím vás...“ Minerva, zaskočená tak otevřeným nepřátelstvím, nasadila svůj nejpřísnější tón – a vzápětí uviděla, koho to kárá, a zakoktala se. Ještě nikdy nezažila, že by obrazy byly tak aktivní, tak... živé, a k Dumbledoreovi se vždycky chovaly s úctou. Ale teď z nich sálalo odhodlání a rozhořčení, člověk mohl skoro hmatatelně cítit tu sílu a moc, kterou mrtví ředitelé zaživa měli: teď bylo zřetelně vidět, že jeden každý z nich byl ve své době svrchovanou autoritou. Minervu až šokovalo, jak málo má v porovnání s nimi ona sama nad situací kontroly. Co se to děje?

„Nic takového! Žádné schovávání, žádné utíkání! Jenom ať tu Albus pěkně zůstane,“ rozkřikl se ostře Phineas. „Že si za svého života dělal z nás ze všech soukromé poslíčky, dobrá: k tomu ho tehdy opravňoval jeho úřad a nás vázala naše povinnost. Ale že si dělal ambice vládnout tu i po smrti, prostřednictvím mladého Severa, a že se teď snaží hrát tu samou špinavou hru i tady s Minervou, právě teď, kolegové, to už překračuje všechny meze. Až se vnucuje otázka, jestli Albus zase nemá nějaké nekalé postranní úmysly! Jeho averze k mojí koleji je dostatečně známá. Myslím, že by si Albus měl velice rychle připamatovat, jaký máme úkol a jak zní ta smlouva, kterou každý z nás při svém nástupu sem uzavřel. Jen ať zůstane. Ať se dívá. Ať se konečně naučí, kde je teď jeho místo!“

Minerva se zaraženě a nevěřícně podívala nejdřív na Phineův a pak na Albův portrét. Vázáni povinností? Smlouva? Vládnout i po smrti? Nekalé postranní úmysly? Albus?! O čem to ten věčný buřič Phineas Nigellus mluví?! Albus mi přece jenom ve vší slušnosti popřál... Proč z toho ten Slytherin dělá takové drama? Potřásla hlavou a s pevně stisknutými rty se znovu otočila na Alba. Pro vysvětlení.

Ale Albus si jí nevšímal. Mračil se na Phineu a modré oči mu za skly brýlí hněvivě blýskaly. Už už otvíral ústa, že odpoví, když ho přerušil Dexter Fortescue.

„Co na to chceš říct, Albe? Že jsi výjimečný a běžná pravidla se na tebe nevztahují? Tohle nám chceš říct? Nám? Kolego?!? Anebo vytáhneš ten otřepaný argument, že je to pro větší dobro nás všech?“

Minerva vytřeštila oči. Teď už jí souvislosti unikaly úplně. Začínala si připadat jako dítě, které se náhodně připletlo k rozhovoru dospělých. Přešla ke stolu, automaticky si vyčarovala svoji oblíbenou židli a s bolestivou grimasou se posadila.

„Phineas má pravdu, Albe,“ navázal rozvážně Armando Dippet. I on se soustředil na spor: umlčoval možné Albovy protesty zdviženou dlaní. Minervu ignoroval, jako by tam nebyla. „Phineas má naprostou pravdu. Mrtví ředitelé mají živým sloužit, ne jim vládnout. Tak zní ta smlouva. Každý z nás měl zaživa svůj čas, a ten vypršel. Naprosto ho nelze nastavovat tímto způsobem. Jsme mrtví, Albe: naše moc pominula, naše úloha je teď jiná. Vzpomeň si, že ani já jsem ti do tvého rozhodování nemluvil, když jsi mě tu nahradil, a ne že by mi byly tvoje činy a slova vždycky po chuti. Tehdy byl tvůj čas, Albe. Ale teď už není! Vzpamatuj se: mrtví nesmějí rozhodovat o bytí živých! Tvůj čas minul.“

Minerva seděla bez hnutí, bolestně vzpřímená, těkala očima z jednoho obrazu na druhý. I když se bývalí ředitelé obraceli k Albovi, měla zvláštní dojem, že doopravdy jsou ta slova určená jí. Ale proč tolik rozhořčení? Ona přece svoje povinnosti plnila... A přesto se teď cítila vinná za něco, čemu nerozuměla. Jistota, se kterou řídila bitvu a zařizovala nezbytnosti bezprostředně po ní, samozřejmost, se kterou pokládala tuhle ředitelnu po Snapeově útěku právem za svoji, celý ten pocit patřičnosti, to všechno bylo pryč. Její těkající pohled se bezděčně zastavil u Dumbledorea, pak sklouzl k prázdnému křeslu pod ním... a ona najednou zjistila, že sedí před stolem. „Mohli byste mi, prosím, vysvětlit...“ začala, a znělo to právě tak nejistě, jak se cítila: ne nastupující ředitelka, ale malý zlobivý žáček, kterého přivedli do ředitelny na kobereček.

Nechápala proč. Nebyla si vědomá ničeho, zač by si zasloužila pokárání.

Stařičký Everard nahoře u stropu si odkašlal.

„Děsíte Minervu,“ napomenula ostatní Dilys. „Phineo, máš samozřejmě pravdu a všichni tvoje rozčilení sdílíme, ale takhle se nikam nedostaneme. Minervo, neblázněte a vezměte si čaj a sušenku. Řekla bych, že jste dobře od oběda neměla v ústech, děvče. To není zdravé, takhle se zanedbávat, to od vás není rozumné.“ Dilys se zamračila a odmítavě zavrtěla hlavou, až jí prstýnky šedivých vlasů zavířily kolem obličeje. „A ty, Albe,“ promluvila o poznání přísněji, „ty už raději opravdu mlč. Armando to řekl dobře. Zůstaň tu a poslouchej, jestli musíš, ale pokud nedokážeš dělat to, co máš, tak se nám aspoň do ničeho nepleť.“

Albus si posunul brýle, trochu se odvrátil a udělal ublížený obličej.

Phineas Nigellus ostře přikývl, opřel se o svůj rám a založil ruce na prsou. Minervě tím gestem neobyčejně připomněl Snapea. V tu chvíli se Albus zarazil, sklopil oči k zemi a najednou vypadal, jako by se za něco skoro styděl.

Bylo ticho. Venku za okny šedivě svítalo. Po obloze se převalovaly mraky plné deště, zachmuřené, nevlídné. Stříbrné přístrojky v místnosti se nekonečně otáčely, cvakaly a vypouštěly páru, lhostejné k plynutí času. Na okenním parapetu se usadil kos, načechral si peříčka a začal zpívat.

Minerva si rozpačitě nalila čaj. Konvice jí připadala nepříjemně těžká. Poslušně snědla pár sušenek. Zvedla šálek a ruce se jí roztřásly tak silně, že se nedokázala napít. Napětí, povzdechla si. Únava. Vyčerpání. Hádka s Alecto a Amykem. Souboj se Snapeem. Pár ohavných momentů v bitvě, kdy se její štít pod náporem kleteb málem rozsypal. Voldemort. Potter a jeho nesmyslná prohlášení. Strašné tušení, že to, co Potter plival Voldemortovi do obličeje, by nemusely být jenom obyčejné urážky: že by ten chlapec mohl mít ohledně Snapea pravdu. Hryzavý pocit viny, že toho muže jen pár hodin předtím osobně donutila vyskočit z věže, de facto přímo Voldemortovi do rukou, a ještě si z toho dělala legraci.

Vytřeštila oči. Vždyť ty máš, děvče, Snapea na svědomí docela stejně, jako měl on před rokem Dumbledorea! Jaký je mezi vámi rozdíl? Že jsi nevyslovila zakázanou kletbu? Žes to nechala na Voldemortovi?

Obrazy pořád mlčely. Kos pořád zpíval. Minerva položila hrneček na talířek, až zarachtal. Podívala se na vlastní dlaně, jako by čekala, že na nich uvidí krev. Ale byly čisté jako obvykle, jen snad o trochu vrásčitější, o trochu průsvitnější, a prsty na pravé ruce křečovitě zkroucené.

„Hm, ten imperius... Neprominutelné kletby člověka poznamenají,“ prohodil Armando Dippet, ředitel Dippet, její ředitel Dippet, a díval se soustrastně na Minerviny třesoucí se ruce. A Minerva se celá schoulila. Žádný, vůbec žádný rozdíl! A to sis před chvilinkou myslela, že není nic, zač by tě měli pokárat!

„No tak, děvče, vzpamatujte se. Soudit se bude až nakonec a bude se muset hodně odpouštět, na obou stranách. Uklidněte se. Jste jenom člověk. Každý děláme chyby. Nejste jediná, kdo se kdy v zápalu boje zapomněl.“

Teď se před nimi opravdu cítila jako děvčátko, jako tenkrát, když ředitel Dippet ještě sedával v čele profesorského stolu, mocný, vzdálený a nedostupný, když profesor Dumbledore ještě učil a ona k němu na každé hodině vzhlížela a toužila být jako on, když... Merline, tihle všichni, jejich zkušenosti, jejich znalosti, jejich... poznání... a ona si troufá s nimi jednat jako se sobě rovnými? Ona si myslí, že se mezi ně někdy právem zařadí? Ona? Odpouštět, říkal ředitel Dippet, ale je na světě tolik odpuštění?

„Děkuju vám, pane řediteli...“ zamumlala tiše.

Byla unavená, unavená až k smrti, jak říkal Phineas, tělo žebronilo o spánek, hlava vypovídala službu. Opojný pocit z vítězství, který ji držel na nohou poslední hodiny, se rozplynul: byla zoufalá. Ale pořád ještě tu bylo něco: povinnost. Byla zástupkyně ředitele a ředitel byl mrtvý: měla zodpovědnost. Zodpovědnost za školu, za studenty, za ostatní učitele. Myslela si, že udělala všechno správně: teď vidí, že ne. Myslela si, že zařídila všechno, co bylo potřeba, ale zřejmě taky ne, zřejmě ještě něco zbývalo...

Vzala do ruky poslední sušenku a začala ji drobit na talířek. „Ještě jsme neskončili...“ šeptala si.

Stařičký Everard se nahoře ve stínech nepatrně pousmál.

Minerva si smetla z bolavých prstů drobky sušenky. Ne kvůli mně. Kvůli škole.

Dopila čaj. Rozhlédla se.

Phineas Nigellus ji pozorně sledoval. Opíral se o rám obrazu, mlčel, mračil se a netrpělivě blýskal očima, tak velice podobný Snapeovi, až to bolelo. Phineas, který poučoval Alba o povinnosti... a loajalitě... ke škole...

Kos za oknem přeletěl na druhou stranu parapetu, načepýřil se a pokračoval ve zpěvu.

Co jsem přehlédla? Co mám udělat?

V ředitelně bylo ticho. Jen Phineas naklonil hlavu mírně na stranu a zvedl jedno obočí.

„Nevím,“ hlesla Minerva vyčerpaně a připadala si znovu jako prvňáček, který nedokáže přeměnit zápalku na jehlu a prosí učitele o pomoc. „Chápu, že jsem něco opomněla, ale... opravdu nevím.“

„Rozhlédněte se,“ zopakoval Phineas svou původní radu. „Dívejte se po něčem, co tu není.“

Znovu se rozhlédla. Ta rada jí připadala absurdní. Za Albových časů sem chodívala docela pravidelně, ale za Snapea tu byla jenom jednou, hned první den, když mu chtěla dát protestní výpověď. A on ji nepřijal. Přinutil ji ve škole zůstat. Byla to tehdy ošklivá hádka, padala nepěkná slova a ona se mu potom raději vyhýbala. Jak má vědět, co tu není, když se tu od září prakticky neukázala?

Celý rok se bála, že kdyby měla příležitost v té hádce pokračovat, skončí to takovou ravenclawskou věží...

„Vzchopte se, Minervo,“ řekl podivně naléhavě, ale velice jemně Dexter Fortescue. Znělo to jako pohlazení. „Nesmíte zklamat.“

Bolestně se pousmála. „Kvůli škole, viďte.“

Everard, skrytý ve stínech a nepovšimnutý, sousředěně přikývl. Dilys se zatřpytily oči a ona je hned skryla v šedivých kudrnkách. A Albus si začal něco nezřetelného pobrukovat do vousů.

Phineas se po něm podíval koutkem oka a zajel si prstem pod límec, jako by mu byl příliš těsný. Albus zmlkl.

Minerva vstala, otevřela okno. Vysypala zbytky sušenek na parapet.

Musím se snažit.

Nesmím se nechat strhnout vlastní slabostí.

Soustředěně procházela místností. Došla zpátky ke stolu a sedla si.

Co tu není?

Tak především tu nebyl Fawkes ani jeho bidýlko. To dávalo smysl. Fawkes patřil k Dumbledoreovi a po jeho smrti odletěl. Proč by tu měl Snape nechávat bidýlko pro fénixe, který se nechtěl vrátit? Jinak... Stříbrné přístrojky byly jinak. Snape jich jednu část uložil do prosklené skříně a druhou část shromáždil na jediný stolek; ten postavil tam, kde bývalo Fawkesovo místo. Moudrý klobouk tu chyběl: sama viděla, co se s ním stalo. Godrikův meč: pravděpodobně pořád ještě položený na stole před Nevillem Longbottomem, který se ho každou chvíli dotýká, aby se ujistil o skutečnosti. Ne. To není ono. To není nic, co by musela hledat právě tady.

Pracovní stůl byl jiný. Pořád tetnýž, samozřejmě, ale nezvykle čistý a prázdný. Uprostřed myslánka: plná. Vedle lahvička. Kdo to tu nechal, Snape? Potter? Potter a jeho šílená tvrzení o Snapeově pravé loajalitě... Odkud měl ten chlapec takové informace? Sám by si to těžko vymyslel, ani jako zbraň ne, i když to tak použil: přesně cílené urážky, jakoby vypočítané na efekt, házel ta slova Voldemortovi do očí jako kameny, byly to výmysly? Pravda?

Plná myslánka... a Snapeova mramorová souprava na psaní: kalamář, perořízek, kolíbka, krabička s práškem, pemza. Brky. Všechno pečlivě srovnané na kamenné podložce, aby se nešpinil stůl. Snape si svoje psací potřeby vždycky takhle rovnával a tu soupravu měl, co Minerva pamatovala. Ale kromě toho nebylo v celé místnosti jeho osobního nic, ani plechovka sladkostí, ani hrneček, ani knížka. Nic. Vůbec nic osobního.

Jako by tu byl jenom host. Jako by tu nebyl doma.

Minerva zalapala po dechu. Celý ten rok, celý ten příšerný rok! Ty strašné, nesnesitelné porady ve sborovně, kdy všichni mlčeli a on jim chladně oznamoval, co se děje, co se chystá, co má ministerstvo v plánu a jak na to bude škola reagovat, vydával zákazy a příkazy, tak přísné, jak Minerva nikdy z dřívějška nepamatovala. A s každou novinkou nový strach, konkrétní strach s přesnými obrysy: o děti, o jejich vlastní rodiny. Flitwickova panika při každé zmínce o nečisté krvi. A za každou hrůzou, za každou zprávou, za každým Snapeovým slovem viselo ve vzduchu nevyslovené, nevyslovitelné jméno: Voldemort. A Carrowovi, věčně trochu stranou od ostatních, ale věčně přítomní, oči jako biče. A ona jen seděla, mlčela a kousala se zevnitř do tváří, protože nemohla vyskočit a řvát, vyřvat mu do očí tu zlobu, vztek, pohrdání... bezmoc... protože tu byly děti, jak jí suše a vážně připomněl ten první den, tehdy, když nepřijal její rezignaci. Osobní zájmy a hrdost musely jít stranou: byly tu děti a bylo potřeba je chránit... Jak ho za tu jeho chladnou ironii nenáviděla! Jak jím pohrdala, že se dal tak snadno koupit, za lesklou cetku, za příslib moci! A přitom tu byla tahle ředitelna, jeho ředitelna, symbol jeho triumfu, celou tu dobu takhle sterilní, takhle prázdná, takhle neosobní...? Jako by se tu ani nechtěl zabydlovat, jako by čekal, že odtud může být kdykoli donucen odejít, že může kdykoli zemřít, být zabit... a sem že pak přijdou cizí lidi, jemu nepřátelští, kterým rozhodně nechtěl nechat napospas nic, na čem mu skutečně záleželo, ani kousek svého srdce...?

Prázdná neosobní místnost. Prázdný naleštěný stůl. Prázdné chladné oči...

Oklumence. Nitrobrana.

Poprvé pocítila, jak asi celý ten rok muselo být jemu.

Myslánka. Plná.

Minerva sáhla pro hůlku.

„To nepotřebujete,“ zarazil ji Phineas. „Ještě jednou. Podívejte se pozorně. Podívejte se na zdi, Minervo. Podívejte se na nás.“

Přeběhla očima po obrazech. Podruhé. Potřetí. A uvědomila si: toto byla jeho společnost po celý ten rok. Jedině jim důvěřoval. Mrtví lidé vázaní magickým kontraktem věrnosti. K žijícímu řediteli. Ke škole. Na celou věčnost.

Tak jako on.

Merline! Nepotřebovala se dívat do myslánky. Teď už nepochybovala, že jsou v ní jeho vlastní vzpomínky. Nepochybovala, že je Potter viděl. A nepochybovala už ani o všech těch šílených tvrzeních, kterými Potter pálil při souboji po Voldemortovi: nebyla to žádná taktika, jen čistá pravda. Jestliže se Snape dostal... jestliže Severus právoplatně získal přístup sem do ředitelny – a Umbridgeová ho tehdy neměla! – jestliže měl Severus důvěru a věrnost mrtvých ředitelů... pak to znamená, že i on uzavřel ten kontrakt, za krátkou chvíli moci a slávy slíbil celou věčnost služby svým následovníkům. To byla ta cena za ředitelské křeslo! Kdepak Voldemort!

Očima rozzářenýma poznáním přejížděla z obrazu na obraz a mrtví ředitelé jí pohled opláceli. Phineas Nigellus s rukama znovu založenýma na hrudi, v typicky snapeovské póze. Dilys Derwentová s jemným úsměvem uprostřed šedivých kudrlinek. Dexter Fortescue napjatý a plný úzkosti. Armando Dippet s pochopením a nadějí. Mlčenlivý Everard Proudfoot, vážný a pozorný. A další a další, obraz za obrazem. Jen Albus, na svém čestném místě nad stolem, měl hlavu hluboce a kajícně skloněnou a oči zabořené do země.

A tehdy uviděla, co chybí. Co tu není.

Portrét Severa Snapea!

„Ale... Severus přece byl právoplatný ředitel, ne? Mám na mysli kontrakt věrnosti a všechno s tím spojené. Ne jako Umbridgeová. Přestože ho dosadil Voldemort. Stejně jako,“ dodala tišeji, protože tahle myšlenka byla nezvyklá a ona si nebyla příliš jistá, „stejně jako byl na naší straně... i když jsme to neviděli...“ Hlas se jí třásl. Únavou? Pláčem?

„Nebyl,“ řekl Phineas.

„Cože?“

„Použila jste špatný čas. Ne byl,“ zdůraznil Phineas. „Je.“

„Severus... žije? Ale Voldemort říkal... a Potter...“ tápala Minerva. „Ale... ale kde je?“

„To je správná otázka.“

Únava se neúprosně hlásila. Příliš mnoho zvratů. Příliš mnoho překvapení. Příliš mnoho bolesti.

Phineas netrpělivě mlaskl.

„Teď si nemůžete zoufat, Minervo,“ naléhala Dilys.

„Musíte Severovi splatit všechno, co udělal,“ mračil se přísně Armando.

„Dlužíte mu to,“ nadzvedl se na svém křesle Dexter.

„Škola mu dluží,“ otevřel ústa mlčenlivý Everard. „A za celou školu jste tady vy.“

Škola...? Ale ano, uvědomila si. Celý ten rok, kdy lidi mizeli beze stop, a on udržel všechny, studenty i profesory, naživu. Ve srovnání se světem za branami školy v bezpečí. Když se Longbottom s dalšími horkými hlavami vloupali sem do ředitelny a snažili se krást artefakty použitelné ve válce, uklidil ta pitomá děcka na pár dní do Zapovězeného lesa k Hagridovi. Když Carrowovi začali se svým cruciatem, objevil se perfektně zásobený sklad léčivých lektvarů. A když se rozšířila zpráva o plánovaných únosech dětí z mudlovských a jinak nepohodlných rodin, najednou kdekdo ve škole stejným dechem mluvil i o Komnatě nejvyšší potřeby... a ze školního účtu začaly odcházet pravidelné částky na účet hospody U prasečí hlavy.

Vzpomněla si, jak mu sem posledního srpna, těsně předtím než měli přijet studenti, přišla pyšně hodit na stůl výpověď – a on jen zvedl obočí: Co tví studenti, Minervo? Tví vzácní malí Gryffindoři? Jistě jsi na ně myslela. Máš nějaký návrh, komu bych měl svěřit vedení tvojí koleje, až odejdeš? A když jen stála, mlčela a zahlížela na něj, zlýma, zúženýma očima, řekl tiše: Bellatrix?

A ona sebrala ten pergamen z jeho stolu, roztrhala ho na malé kousky a hodila do krbu. Nemyslela jsem si, že tu... Ty-Víš-Kdo... nechá pracovat člena Fénixova řádu, Snape, odsekla mu tehdy zlostně.

Temný pán mi důvěřuje, ušklíbl se.

A ona slyšela: ředitel Dumbledore mi důvěřuje, pronesené tolikrát a tak pevným a hrdým hlasem, a podívala se z okna na bílou hrobku – a zalila ji žíravá vlna nenávisti, za tu větu, za ty roky přetvářky a lží, za tu zradu, za to, jak snadno dokázal zaměnit Dumbledorea... za Voldemorta.

Tehdy. Tehdy ho nenáviděla, čistě a jasně. Tehdy pro ni byl jenom zbabělec, zrádce a nepřítel. Ještě před pár hodinami v ravenclawské věži si byla jistá.

Ale teď... Stojí u téhož okna, drobky jsou sezobané, kos odletěl, dole v trávě svítí tatáž bílá hrobka... a jí zní v uších Potterova slova: Dumbledoreův člověk skrz naskrz... a sama vidí... všechno se posunulo, všechno je jinak a už nemůže soudit tak snadno, její vlastní smysl pro spravedlnost jí nedovolí... ale přesto...

„Škola... Studenti... Ano. Ale, Armando, co ta vražda? Albus?“

„Tak se ho zeptejte, toho našeho svatouška,“ praštil do opěradla Dexter Fortescue. „Jak si z vlastní hlouposti upálil ruku a pak žebral a vydíral tak dlouho, dokud mu Severus neslíbil, že mu pomůže umřít dřív, než – “

„Dextere,“ sykla tiše a varovně Dilys. „To byl Albův čas!“

Dexter zaťal zuby a násilím se ovládl. „Ano. Jistě. Promiň, Albe. Promiňte, kolegové. Omlouvám se, Minervo.“

Minerva došla zpátky ke stolu. Opřela se o Severovo křeslo. „Albe...?“

Albus vzhlédl. První, co přes Minervino rameno uviděl, byl Phineas Nigellus, kterému se nějakým zázrakem podařilo napodobit Severovu vrásku mezi obočím a nešťastný pohled zklamaného dítěte. V Albových očích se objevilo zoufalství a bolest.

Přikývl.

A schoval obličej do dlaní.

„Takže on opravdu nikdy nezradil,“ šeptala nevěřícně Minerva.

A nelhal. Nikdy nelhal. Jenom jsem mu nerozuměla.

A já dnes v noci, v ravenclawské věži...!

Měli pravdu. Dlužila mu.

K čertu s únavou.

Stiskla rty. Narovnala bolavá ramena.

„Výborně. Teď poslouchejte. Nemáme už moc času.“ Phineas Nigellus ji propaloval očima. „Čekal to. Věděl, že se ho Voldemort pokusí zabít. Říkal, že pokud to bude avada, nic s tím nenadělá, ale tomu hadovi že šanci nedá.“

„Připravil si protijed,“ zareagoval na Minervin zamyšlený pohled okamžitě Dexter Fortescue. „Přesné složení vás nezajímá. Co vás bude zajímat, je, že ten protijed má dvě složky. První mimo jiné zpomalí metabolismus. Detaily vás opět nezajímají. Doufáme, že tuto dávku Severus dokázal vypít, než došlo k útoku. Od té chvíle mu běží čas. Osm hodin. Pak nenávratně zkolabuje. Musíte ho najít, a rychle. Musíte mu dát druhou dávku.“

„Ale kde je, Dextere? Phineo, kde je? Jak ho mám najít?“

„Nevím,“ ztratil nervy Phineas. „Nevím! Strávil jsem půlku dne a skoro celou noc v té zatracené kabelce té mudlov... – chci říci malé Grangerové, ale ona ji ani jednou neotevřela! Nevím!“

Minerva nechápala souvislost mezi kabelkou Hermiony Grangerové a Phineovým zoufalstvím, ale ostatní zřejmě věděli, oč jde. Nebyl čas se ptát. Může se později zeptat slečny Grangerové... nebo Phiney... nebo třeba i Severa... totiž pokud, jestli... až...

„Přemýšlejte! Přemýšlejte s námi, Minervo!“ Teď už začala zvyšovat hlas i mírná Dilys Derwentová. „Musí to být někde blízko školy, ale přitom tam, kam odtud nevidíme.“

„Ten chlapec, co tak rád hází věcmi,“ přidal se Armando Dippet. Albus vzhlédl. Phineas se ušklíbl koutkem úst a Albus znovu sklopil oči k zemi. „Ten Potter. Přišel sem těsně poté, co Voldemort přerušil bitvu a umožnil nám sebrat mrtvé.“

„To už byla tma,“ počítal Dexter.

„Kolem půlnoci, řekl bych,“ souhlasil Armando. „Chlapec přinesl tohle,“ ukázal směrem k myslánce. „Mumlal něco, z čeho jsme pochopili, že je to přímo od Severa. Že viděl, jak na něj Voldemort poštval toho svého hada, a že s ním pak ještě mluvil. Hned poté, co Voldemort odešel.“

„Já jsem tomu rozuměla tak, že se to celé odehrálo někde uvnitř. Voldemort vyšel ven a začal řečnit, a Potter přiběhl k Severovi,“ upřesňovala Dilys naléhavě.

„A když Voldemort držel tu svou řeč, znělo to, jako by byl někde na kraji Hogsmeade,“ doplňoval Dexter Fortescue. „Ale jako by o Potterovi vůbec nevěděl. Jako by se s ním těsně minul.“

„Dům na kraji Hogsmeade, který má dva vchody,“ shrnula si Minerva. „Nebo do kterého ústí tajná chodba. To jsou tak tři, čtyři místa, co mě jenom teď napadají...“

Podívala se z okna. Bylo šero. Mrholilo. Čas se nedal odhadnout.

Phineas se zoufale mračil. Pak zaťal zuby a netrpělivě si odhodil z čela pramen vlasů, další důvěrně známé a velmi záměrně provedené Severovo gesto.

„Sir Cadogan viděl Harryho přibíhat z druhé strany, z louky,“ zamumlal tiše Albus Dumbledore. „Od Vrby mlátivé.“

Minerva vyskočila. „Chroptící chýše,“ vykřikla. „Ale ten protijed...?“

„ ... má Severus v kapse,“ řekl pevně Phineas Nigellus. „Zelená lahvička. Ještě dopoledne si to kontroloval a schválně mi ji ukazoval. Zelená lahvička se stříbrným uzávěrem.“

Minerva přikývla. Přešla znovu k oknu a rázně ho zavřela. Pak sklouzla očima k myslánce. „A co tohle? To by neměl vidět kde kdo. Musím to tu bezpečně zamknout. Musím změnit heslo...“

„Nemusíte. Nemůžete. Neposlechne vás to. Nechte dveře bez hesla, jak je nastavil ráno Severus. My se už postaráme, aby se sem nikdo nežádoucí nedostal.“

Minerva znovu přikývla. Došla ke dveřím. Nakratičko se opřela o veřeje. „Phineo... vy jste byli se Severem domluvení, že?“

„Výslovně nám všem nařídil, abychom udělali, co dokážeme.“

„No to bych řekla.“ Minerva se krátce a uznale usmála.

„A taky abychom za ním za žádnou cenu neposílali nepřítele,“ dodal suše Everard. „Najdete ho v bezvědomí.“

Minerva lapla po dechu a nakročila. Pak, obrácená už do místnosti zády a napůl za prahem, položila poslední otázku: „Jestli nemáte Albovi za zlé to, co dělal ve svém čase... co přesně proti němu máte? Snad si nemyslíte, že... chtěl nechat Severa...?“

„Dneska jste pochopila hodně věcí, Minervo,“ odpověděl Everard. „Musím říct, že bych byl velice rád, kdybyste byla mladší než Severus a my tak měli šanci, že se tu po čase budeme vídat s vámi. Rozumíte mi.“

Rozuměla. Narovnala se. Najednou vůbec nebyla unavená.

„Albus taky něco pochopil. Aspoň doufám.“ Phineas Nigellus se usmál. Albus Dumbledore mu úsměv trochu nejistě oplatil. Phineas povolil snapeovskou pózu.

„Utíkejte, děvčátko.“

____________________________________