Je podzim. Barevné listí padá na zem vytvářeje obrazce nejrůznějších barev a tvarů. Rudé, žluté, oranžové… Pastva pro oči. Dlouhá cesta je posypaná listím, drobnými větvičkami stromů a obletována lesními tvory. Tady jsme to milovali. Všude byl příjemný klid. Občas nějaký ten ptáček zacvrlikal, občas nějaká ta srnka přiběhla. Ale už rok, přesně rok, je tu nepříjemný klid, naprosté ticho a prázdno. Jako kdyby si to uvědomovali…

Tenkrát to bylo poprvé, co jsme se tu sešli. Byla to naprostá náhoda, já jsem se doma pohádal s otcem a on… Ani nevím, co tu dělal. Odůvodnil to tak, že se prostě potřeboval projít. Pravda, v tu dobu byl vážně sám. Bylo to pro něho těžké období. Ti jeho kamarádíčci tokali pro sebe a ostatním bylo jedno, co dělá, kde se nachází. Ale mě neustále přitahoval k sobě. Byl pro mě takové tajemství, které se nabízí k objevení. A jelikož už byl poslední rok, a tím pádem poslední možnost, nijak mě nerozčílilo, že jsem ho potkal. Právě naopak.

„Co tady děláš?“ slyšel jsem za zády a trhl sebou.
„TY?“ vydechl jsem. Hlavou se mi honili myšlenky zvláštního rázu. Zkoumal jsem jeho přirozeně rozcuchané vlasy a musel jsem uznat, že je to vážně sexy. Když už jsem byl u vlasů, mrknul jsem i na hrudník. Bože, to jeho tělo! Měl na sobě jen přiléhavý svetr, v takové zimě! Zřejmě si ale všiml, že si ho prohlížím, jelikož ruce zkřížil na hrudníku – grr – a podezíravě přimhouřil oči. Zelené, krásné, hluboké oči… Už jsem pochopil, co mě to k němu táhlo… Kouzlo, jeho kouzlo, jeho magie, jeho aura…
„Co ti je? Jseš ok?“ přerušil to ticho.
„Jsi,“ opravil jsem ho automaticky. Zvyk od otce.
„Cože?“
„Opravuji tě. Neříká se jseš, ale jsi. Mimochodem, ano, jsem,“ usmál jsem se. Poprvé jsem se upřímně usmál, byl to pěkný pocit. Bohužel on jen zmateně zamrkal, ale tak co, vychutnal jsem si alespoň ty rozpaky.
„Aha. Tak co tady chceš?“ vybafl na mě. Tentokrát jsem zamrkal zmateně já.
„Na to bych se mohl optat i já tebe. I nu, dobrá. Potřeboval jsem se projít, pročistit hlavu a tak.“
„Nápodobně,“ odpověděl mi. Tohle jsem vážně nečekal. Prostě mi ledabyle odpověděl, sedl si a zády se opřel o strom.
„To je kvůli otci? Myslím tvému.“ Hm, hochu, ty mě jenom překvapuješ. Pomyslel jsem si a rozhodl se hrát s ním jeho hru. Sedl jsem si k němu.
„Jo. Je to tak vidět?“
„Vidět? Ne. Ale nenapadá mě jiný důvod,“ usmál se. Sakra, málem jsem roztál. Určitě si neuvědomoval, jak moc byl smyslný při každém svém gestu, natož úsměvu.
„A ty? Už tě nebaví hrát si na hrdinu?“ Možná jsem trošku přestřelil, ale zeptat jsem se musel.
„Nikdy mě to nebavilo a nehraji si na něho. Jen lidi mě tak berou, za to já nemohu.“
„Štve tě, že jsi sám? Myslím jako, že ta šme… že tví kamarádíčci si tě už nevšímají.“
„Ne neštve,“ odfrkl jsem si při té odpovědi, „mrzí mě to.“ Dodal a podíval se na mě. V očích se mu leskly slzy a jeho tvář nesla výraz nevinného štěněte. V tu chvíli jsem poznal, že se všechno změnilo o 180 stupňů.

Směji se. Tohle byla dost nezvyklá, ale přesto přelomová situace. Měla své kouzlo. Kouzlo jaké míval on… jen on. Při té náhlé nostalgii koukám, že už budu skoro na konci. Tam je to nejdůležitější v mém životě. Bylo, je a stále bude. Nejde to jen tak vypustit, protože on je všude. Jeho vůně, jeho smích, jeho oči… Je ve všem kolem nás a to jediné mi dává sílu být šťastný. Šťastný… jak pomíjivé slovo. Stejně tak pomíjivé jako láska.

Došel jsem k našemu stromu. Jsou na něm vyryté naše iniciály orámované srdcem. Po tváři mi stéká slza. Tehdy jsme si byli jistý, že to nikdy neskončí…

„Pojď ke mně,“ řekl jsem mu a on přiběhl. Usmíval se jako sluníčko, které se odráželo od jeho snědé pokožky. V tu chvíli mě napadlo, že jsme jako Jing a Jang, tmavý a bílý, dobrý a zlý. Muselo to být a bylo to jen na mně. A právě tento den, jsem se měl rozhodnout. Přál jsem si, aby pochopil, že musím být ten zlý, jen tak jsem ho mohl zachránit. Přitulil se tedy ke mně, hlavu si opřel o rameno a díval se před sebe do prázdna. Snil? To já nevím, jen se potulně usmíval. Ztěžoval mi to. Vidět ho šťastného bylo krásné. Zasloužil si štěstí, lásku, klid. A já mu měl říct, že budu na druhé straně? Proti němu? Oh, Bože! Jak moc, ale moc těžké to pro mě bylo. Uvažoval jsem o tom každou částečkou těla, než se zvedl, posadil se mi na klín a ruce jemně opřel o můj hrudník. Vůbec jsem nevěděl, co chce dělat. Jistě, scházeli jsme se, ale to bylo o povídání, až posledně jsme se schoulili do svých náručí. Usmál se. Tak sladce. Teď bych mu dovolil asi všechno na světě; prolétlo mi hlavou. Naklonil se ke mně blíž a políbil mě. Náš první polibek… byl úžasný. Trošku se protáhl, než měl asi v úmyslu, ale když on tak perfektně líbal. Co líbal, ale jeho rty… Jenže pak se odtáhl, podíval se mi dlouze do očí a nečekaně promluvil:
„Miluji tě.“ Tím mi zatraceně vyrazil dech. Jasně, už dlouho jsem věděl, že já bych se kvůli němu třeba i zabil, ale on byl tak plachý, myslel jsem… Ale ne, ne, ne! Začal panikařit, blázínek můj. Pevně jsem ho chytil okolo pasu a přitáhl jsem si ho k sobě. Podíval jsem se mu do očí.
„Já tě miluji víc,“ řekl jsem a políbil ho. Byla to nádherná chvíle a důležitá chvíle. Nebo spíš nejdůležitější. Měl jsem pocit, že jsem se znovu narodil, že život je přeci jenom fajn.

Musím si odfrknout a hystericky se zasmát. Sám sobě. Brouzdám stále listím a utápím se ve svých vzpomínkách, ve svých chybách. Jak hloupý jsem byl! Zapomněl jsem mu cokoliv říct ohledně mého rozhodnutí. Jakou chybu jsem si dovolil udělat! Já Malfoy! Byl strašně zklamaný, když se dozvěděl, že nejsem na jeho straně. Myslel si, že mu lžu ve všem. Nenechal si vysvětlit, že to bylo pro jeho dobro.

Po tvářích už mi tečou slzy proudem. Nezasloužil si to. Zasloužil si být šťastný, ne se trápit a trpět.

Do války zbýval týden. Týden hádek, samoty a smutku. Týden, který měl strávit ve společnosti lidí, které má rád. Ale nestrávil. Když nastal ten osudný den, ten den, kdy zkoprněl, jakmile mě uviděl po boku Pána zla, všechno se ve mně zlomilo. Plakal. Zatraceně moc plakal a v jeho slzách se odrážela láska, beznaděj, smutek, ale i zklamání a bolest. Byla to dlouhá bitva, pro něho zatím vítězná. V nitru jsem se bál okamžiku, kdy stanou před sebou. Všichni věděli, že Pán Zla zná víc zaklínadel, že není všechno vyhráno.
Boj kolem ustal, přítomní hleděli na zrůdu a chlapce, který přežil, jak stojí naproti sobě se vztyčenými hůlkami. Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Viděl jsem jen, jak vyslovuje cizím jazykem – možná latinsky, nevím – nějaké zaklínadlo a s hůlkou namířenou na Pána zla padá na kolena. Z něho, vážně přímo z jeho těla, začalo proudit nafialovělé světlo. Tak neuvěřitelně intenzivní, že jsem si musel zakrýt oči. Když jsem se podíval znovu, Pán zla ležel mrtvý na zemi a on těžce oddechoval. Přiběhl jsem k němu a vzal do náručí.
„Miluji tě. Moc tě miluji, miluji, slyšíš?! Musel jsem, jinak by tě zabili, musel, rozumíš?! Odpusť! ODPUSŤ!“ křičel jsem, jelikož jsem cítil, jak upadá do bezvědomí. Ležel mi v náruči, hlavu položenou na mém rameni. Kolébal jsem ho a šeptal slůvka lásky, jen aby mi odpustil a pochopil, proč jsem ho zradil. Náhle mě ale strhl pod sebe a jeho zasáhla kletba mého otce. Kletba, která měla patřit mně. Z jeho boku začala tryskat krev a já jen vyděšeně koukal, jak zbylí členové Fénixova řádu přiskakují na pomoc. Ale on je odstrčil a schoulil se ke mně. Pochopil jsem. Brečel jsem jak želva, moje duše se trhala na kousky. Pamatuji si, že přiletěl Fénix a slétl k němu. Začal zpívat a on konečně promluvil:
„Chci, abys věděl, že tě miluji, moc tě miluji. Dal jsi mému životu cíl, dal jsi mi sílu bojovat. S tebou jsem se cítil opravdu šťastný a v bezpečí. Jen díky tobě jsem splnil svoji povinnost. Jsi báječný člověk, netrap se, prosím. Žij dál, kvůli mně. Prosíí… „ začal mít strašné bolesti a všichni se zhrozili. Už nemohl pořádně mluvit, musel křičet. A Fénix ztichl.
„Odpouštím ti. Jsi ta nejčistší bytost, co znám. Miluji tě, jak nejvíce jsem schopen. Ty jsi to jediné, kvůli čemu se nebojím smrti.
Políbil mě a silně mě objal. Podíval se na členy řádu a poděkoval jim. Pak mě zase políbil a zašeptal:
„Odpusť mi mou slabost. Ale ty musíš žít dál. Slib mi to!“ kývl jsem a on mi padl, s úlevou ve tváři, přímo do rukou. Fénixův hlas se znovu rozezněl a moje duše se roztrhala na kousky. Byl podzim a já ztratil svou jedinou lásku…

Nyní je to přesně rok a já stojím u něho, tam kde to on miloval. Tam, kde začala a skončila naše láska. Tam, kde se jeho statečnost a odvaha bude ctít ještě dlouhá léta. Bílá mramorová deska, po stranách lemována andělíčky, se zlatým nápisem:

„Harry James Potter“

Dnes je den, kdy si beru Alici. Přál si, abych žil dál, abych byl šťastný, a já se pokusím jeho přání splnit. Musím to udělat, slíbil jsem to. Musím vynahradit ten čas, jenž měl strávit se mnou a nestrávil. Musím – dal za mě svůj život. Budu tedy šťastný!

Přesto budu vždycky patřit Tobě, má lásko, mé srdce odešlo s Tebou. Miluji tě. Těším se na naše opětovné setkání, můj milovaný Harry…