„Dobré ráno, pane profesore.“

Lůžko bylo čerstvě přestlané. Otevřeným oknem proudil dovnitř příjemný vzduch: konečně přestalo pršet a z lesa se pařilo. Místnost byla lehce provoněná mátou a šalvějí: to reagovaly rostliny na parapetu na to, jak se jich dotýkal závěs. Snape napůl seděl, obložený polštáři, aby mu bylo pohodlně, a četl si v Janeciových poznámkách. Trochu mhouřil oči. Nevzhlédl od čtení, jen maličko kývl.

Ach, Merline, jestli je naštvaný, že jsem tu zrovna já...

Neville si nevěděl rady: co říct? Co dělat? Došel si pro vodu a zalil rostliny. A dál ho nenapadalo naprosto nic. Sednout si k učení? Beze slova? Nemožné. Promluvit na Snapea? Jak? Bezradně postával u okna a snažil se nedívat se nikam. Horečně přemýšlel: co by udělal Janecius? Nejspíš by něco řekl, tím svým milým a svrchovaně zdvořilým způsobem... možná něco o té kaši. Nevilla napadlo několik variant, ale ani jedna mu nepřišla použitelná. Byl čím dál rozpačitější.

„Včera vám nečinilo potíže tu pracovat, Longbottome,“ ozval se Snape, aniž vzhlédl od čtení.

„No... ehm... já nevím...“

„To je očividné.“

Ach, Merline. Je naštvaný. A já odtud nesmím. Ach, Merline...

„Dostal jste nějaké instrukce,“ řekl po chvíli Snape, nepříliš vstřícně.

„No... ano, pane...“

Ticho. Zvenku bylo slyšet, jak lidi vyklízejí trosky. Neville jasně rozeznával pisklavý hlas profesora Flitwicka, který úklid řídil, a měl dojem, že poznává i hlasy několika přátel, většinou z Dumbledoreovy armády. Nad jednotvárný pracovní hukot najednou vyniklo staccato kamenů hrnutých kouzlem po nádvoří, stříbrné zacinkání střepů a smích. Pak bylo slyšet, jak profesor Flitwick něco namítá, a hluk se ztišil na předchozí, téměř uklidňující úroveň. Neville zalitoval, že nešel raději pomáhat tam. Ale to by byl zase příliš daleko od... od lidí z laboratoře.

„Pokud si vybavuju správně, tvrdil jste, že si poradíte.“ Snape ještě pořád mluvil trochu chrčivě. Sice už zdaleka nechraptěl tak namáhavě jako včera večer, ale i tak měl jeho hlas do obvyklé nebezpečné hedvábné jemnosti ještě daleko.

Neville k němu nešťastně vzhlédl. Čekal, že se setká s obvyklým upřeným pohledem chladně odsuzujících černých očí, čekal úsměšek na rtech, ze kterého by mohl vyčíst „jsi nula a já to vím“, ale profesor se jen dál klidně díval do Janeciova sešitu. Neville skoro nedýchal.

„Longbottome,“ odložil najednou Snape neohrabaně sešit na pokrývku. „Toto je maximum, čeho jsou v současné době moje svaly schopny. Nejste tu pro legraci. Pokud situaci nezvládáte, odejděte.“

Neville překvapeně zamžikal. Cože? Tak strašně málo? A Snape navíc přiznává, že víc nemůže? Chvíli nevěřícně kmital očima mezi sešitem a Snapeovýma rukama, pak z něj vyletělo skoro proti jeho vůli: „Jakto?“

„Jeden z účinků toho jedu,“ zúžil oči profesor.

„Aha...“ Neville polkl nasucho. „Promiňte... Nedošlo mi to... Nevěděl jsem...“

„O tom nepochybuji.“ Snape namáhavě šátral rukou po pokrývce, snažil se zvednout sešit tak, aby si mohl dál číst.

Neville k němu nejistě přišel a dal mu sešit do rukou. Pak rychle ustoupil.

„„Longbottome,“ povzdechl si Snape. „Přestaňte se chovat jako dětina. Když ta kaše vychladne, bude nechutná. Nehledě na to, že rýžovou kaši jako snídani obecně nepreferuji.“ Pustil znovu sešit na pokrývku. „Budete si muset sednout,“ ukázal drobným pohybem vedle sebe.

Neville chvilku váhal, pak si neochotně a opatrně sedl. Pomalu a loudavě vzal do ruky misku. Zkusil si pomoct stejnou představou jako včera: že krmí tátu... ale nefungovalo to.

„Mistr Janecius nebude potěšen, když mu umažete jeho zápisky,“ zavřel unaveně oči Snape.

„...co? Aha. Jo. Jasně. Chci říct, ano, pane...“

Snape se mírně ušklíbl. Oči neotevřel.

Neville odložil Janeciův sešit na noční stolek.

„Povedete mi ruku,“ poručil Snape.

„Promiňte?“

„Rozuměl jste správně. Jakákoli fyzická aktivita je žádoucí. Povedete mi ruku.“

Neville vzal ze stolku lžíci, dal ji Snapeovi do ruky. Přemýšlel, jak se chce profesor najíst se zavřenýma očima. Snapeova ruka byla suchá, teplejší než Nevillova, ale zdaleka ne tak horká jako včera. Neville si vzpomněl, jak mu včera vyměňoval obklady. Jak Snape zavrněl, když ucítil jídlo. Jak se otáčel tváří k umyvadlu s mátovou vodou, aby se mu líp dýchalo. Jak zanaříkal, když Neville zavadil o spáleninu na levé ruce.

A najednou to šlo. Ztuha a váhavě, ale šlo. Ani si nemusel představovat tátu.

Ani mu nevadilo, že Snape oči otevřel.

Dojedli kaši. „Odneste to vedle a běžte se učit,“ řekl Snape.

„Ehm... Chcete si číst, pane?“

„Ne.“

„Chcete se napít?“

„Ano.“

Pomohl mu. Všiml si, že je tam k pití mátový čaj s medem. Lidská varianta té citrónové hrůzy, vzpomněl si na Janeciova slova – a na to, jak léčitel včera se Snapeem žertoval. Neville by to nedokázal. Ani teď ne. Nechápal, jak to vůbec někdo dokáže.

Snape se trochu sesunul po polštářích dolů.

„Můžu udělat ještě něco, pane?“

„Nechte mě spát. Běžte se učit.“

Nevillovi blesklo hlavou, jak včera madam Pomfreyová upravovala polštáře, aby se Snapeovi dobře leželo. Zkusil ji napodobit. Snape zabručel a ještě se maličko pohnul, jako by se chtěl stočit do klubíčka.

Konečně si Neville sedl ke stolku. (Tentokrát si otočil křeslo tak, aby Snapeovi sice viděl do obličeje, ale nemusel na něj zírat přímo.) Znovu se začetl do seznamu otázek na obranu. Včera se mu povedlo si v nesourodé sbírce učebnic vyhledat a založit skoro všechny otázky, teď už mu zbývaly jen poslední čtyři. Jak se víc a víc ponořoval do práce, postupně si zase začal polohlasně mumlat. Když dohledal poslední téma, začal si do seznamu otázek pečlivě vpisovat za každou otázku tituly a stránky: kdyby mu náhodou lístečky z knih vypadly, nebude muset přetrpět celé pracné vyhledávání znovu. Zároveň získával přehled, kolik toho může čerpat ze které knihy. Jak očekával, Vindictus mu nebyl skoro k ničemu: zvlášť v porovnání se zkušenostmi z posledního roku to byly všechno jenom neškodné hlouposti a hříčky. Slinkhardově Teorii obranných kouzel nevěřil: z celého srdce souhlasil s tím, co o téhle knize tvrdila Hermiona. Starý Trimble byl příliš jednoduchý. Sice se z něj učilo dobře, ale témata na OVCE výrazně přesahovala poněkud omezený rozsah této učebnice. Ne že by to Nevilla překvapilo, přece jen to byla kniha určená pro první stupeň, ale zamrzelo ho to. Měl Trimbleovu Příručku sebeobrany rád: výklad byl jasný, jazyk jednoduchý a autor uváděl velké množství aplikací a příkladů z praxe. Vzestup a pád černé magie byl použitelný jen pro jedinou otázku (historie): to se dalo čekat. Co Nevilla překvapilo hodně nemile, bylo, že kniha, kterou si pořídil podle Harryho, Praktická obranná kouzla, nebyla tak užitečná, jak si myslel: obsahovala příliš mnoho praktických návodů a příliš málo teorie. Dalo se z ní čerpat, když se člověk chtěl naučit nějaké ty štíty, protikouzla a podobně, to byla nedostižná, dalo se v ní najít základní vysvětlení, proč a jak co funguje, ale podrobný výklad obecných principů, který Neville potřeboval na teoretickou část zkoušky především, se v ní najít nedal.

Takže se nakonec ukázalo, že nejužitečnější je Jak čelit hrozbě bez tváře, kterou jim pro šestý ročník předepsal Snape. Kniha psaná nesmírně obtížným jazykem. Neville si musel kolikrát číst jeden odstavec třikrát, než pochopil, o čem je řeč.

„Do prdele práce!“ zaklel a prásknul seznamem otázek o stůl.

Zašustily pokrývky. „Nevadí mi, když se učíte nahlas, Longbottome, dokud jste schopen se přitom zdržet vulgarit.“

Snape! Neville málem zaklel podruhé. Ponořil se do práce tak hluboce, že úplně zapomněl, že není v místnosti sám. „Promiňte, pane profesore...“

„Co se učíte?“

„Obranu... pane.“

„Ale? Čekal bych, že si budete spíš číst v bylinkářství.“

„To už umím. Poslední část jsem se doučil včera večer,“ povzdechl si Neville a vzhlédl. Snape se opíral o loket a pozoroval ho svýma tmavýma očima.

„Mohu vědět, co konkrétně způsobilo vaši... nelibost?“ Černé oči se blyštily zájmem.

„No... vyhledávám si otázky a... jak to mám říct, ty učebnice jsou...“

„Poněkud nesourodého charakteru?“

„Mhm. Jo.“

Snape se ušklíbl. Nebo pousmál? Těžko soudit. Tak nebo tak, Neville měl snad poprvé v životě dojem, že to není namířeno osobně proti němu. Nejistě se pousmál taky a sklopil oči.

„Mohl byste být konkrétnější?“

„No... v Trimbleovi toho moc není... Slinkhardovi nevěřím... a Hrozba je strašně těžká a nesrozumitelná...“

Tentokrát si byl Neville skoro jistý, že se Snape opravdu pousmál.

„Starý dobrý Trimble, ano. Osvědčený text. Užíváte jej ovšem od prvního ročníku, že? Doufám, že jste vzal v úvahu, že se teď učíte na závěrečné zkoušky, Longbottome. Tedy že se od vás očekává poměrně vysoká úroveň pokročilosti?“ Profesor povytáhl obočí. Neville mlčel. Už dávno zjistil, že pokud Snape nevyžaduje přímou odpověď, je mlčení obvykle nejjistější reakce.

„Pokud jde o Slinkharda,“ pokračoval profesor po chvilce, „jeho základní teze, totiž že většinu způsobů, jak se bránit proti černé magii, lze rovněž kvalifikovat jako černou magii, je v podstatě správná. Pochybný je jen závěr, který Slinkhard z této teze vyvozuje.“ Snape si všiml, že Neville zírá prakticky s otevřenou pusou, a pobaveně zvedl obočí. „Je to snad formulované příliš složitě, pane Longbottome?“

Tentokrát se už odpovědi vyhnout nemohl. „Ehm... no... Hermiona říkala, že nebránit se proti černé magii jenom proto, že by ta obrana náhodou mohla připomínat černou magii, je blbost.“

„Jsem rád, že si i přes výrazné rozdíly ve formulacích alespoň minimálně rozumíme. Ovšem vynechal jste poměrně důležitou informaci. Jde o princip, který lze vysledovat i v jiných oborech, například v léčitelství. Similia similibus curantur. Lék je podobné podstaty jako samotný neduh. Teď už chápete?“

Neville ještě chvíli nevěřícně zíral, pak chvilku přemýšlel a nakonec přikývnul.

„Dobrá. Nu a Whitemoon, tedy, jak říkáte, ta... těžká učebnice,“ blesklo Snapeovi v očích, „paradoxně bych vám pro zjednodušení práce s ní doporučil tři tituly, které považuji za ještě obtížnější. Všechny najdete ve školní knihovně, v oddělení s omezeným přístupem. Mám konkrétně na mysli jistá dvě kompendia a jeden výkladový slovník. Samozřejmě pouze pokud máte zájem.“

„Proč by mi to mělo zjednodušit něco, co je ještě těžší, pane?“

Zase ten téměř spokojený poloviční úsměv. Pravděpodobně úsměv. Neville to odhadoval jenom podle toho, že Snape mírně přivřel oči. „Dva z těch titulů jsou v poměrně archaické angličtině, to vás přinutí přeformulovat si věty po svém. Tentýž přístup se vám osvědčí i při snaze o pochopení toho učebního textu, který vám činí potíže. Třetí titul je mimořádně obsažný výkladový slovník. Pracovat s takovým pramenem je sice obtížné a časově náročné, ale bývá to velice užitečné.“

„Aha... takže bude stačit, když se pokusím si Hrozbu prostě přeložit do srozumitelné angličtiny? A proto jste neměl rád, když Hermiona odříkávala texty z učebnice slovo od slova?“

„Jak gryffindorský přístup,“ ušklíbl se Snape, tentokrát zřetelně nespokojeně. „Ano. Papouškovat naučený text neznamená nutně rozumět, ani být schopen informace aplikovat. Ostatně se domnívám, že člověk věci doopravdy neporozumí, dokud k problému nezačne přistupovat kreativně, na základě vlastního poznání.“ Unaveně zavřel oči a lehl si pohodlněji. „Slečna Grangerová vám svým napovídáním prokazovala velice... medvědí službu.“ Poslední slova už zase zachraptěl.

„Promiňte, pane,“ zareagoval hned Neville, „promiňte, já... nezlobte se, já si nevšiml... já zapomněl...“

„To není nic nového.“ Snape se bezúspěšně pokusil otočit se k Nevillovi zády.

Neville položil brk, který až dosud mimoděk ocumlával, a napružil se. „Můžu... můžu vám nějak pomoct? Pane?“

„Ne,“ odmítl ostře Snape a zarazil se uprostřed dalšího pokusu o pohyb. Zůstal ležet na zádech, jako by to byla přesně ta poloha, o kterou původně usiloval. „Věnujte se svému studiu, Longbottome.“ Chvilku ležel klidně, snad sbíral síly, a pak se mu přece jen povedlo se s maximálním vypětím přetočit na druhý bok.

Neville pokrčil rameny a začal vypracovávat první otázku. Stránky šustily, brk skřípal. Snape dýchal tak tiše, že nebylo možné poznat, jestli usnul, nebo jestli jen nechce dělat hluk. Zvenku bylo otevřeným oknem slyšet, jak práce na vyklízení trosek pokračují: příjemný, uklidňující, téměř rytmický zvuk procházejících lidí, krátké, ne vždy srozumitelné útržky vět a lehké ťukání kamenů o sebe, občas proložené cinknutím drobnějších kousků. Po počátečním pokusu o legraci, který jim Flitwick zakázal jako příliš destruktivní (a příliš hlučný: Flitwick si, na rozdíl od studentů, uvědomoval, že se pohybují pod okny ošetřovny), už zřejmě větší kameny levitovali jednotlivě a drobnější suť a střepy přepravovali v nějakých nádobách.

Neville se rozhodl přece jenom občas nahlédnout i do Slinkharda. Není to úplně špatně, jenom závěry jsou uhozené: premisy si z prstu nevycucal, přeložil si Snapeovu lekci. I tak se učební texty navzájem hodně rozcházely. Když se to stalo, Neville tu divnou tendenční učebnici jednoduše ignoroval.

Práce šla pomalu. Doplňovat k otázkám praktické aplikace bylo po zkušenostech s Dumbledoreovou armádou a s Carrowovými relativně snadné, ale to bylo taky to jediné, co na tom bylo snadné.

Někde v polovině třetí otázky si Neville uvědomil, že má žízeň. Došel si vedle pro skleničku a chtěl si nalít ze Snapeova džbánu, jako včera. Obešel lůžko, aby se dostal k nočnímu stolku, a zjistil, že Snape nespí.

„Nemáte žízeň, pane?“

Snape přikývl. Nechal si pomoct do polosedu, nalít čaj a přidržet skleničku u úst.

„Proč jste se vůbec rozhodl být tady, Longbottome? Chtěl jste vypadat užitečně a zároveň mít dobré podmínky ke studiu?“ zeptal se pak, a tón kupodivu nebyl nijak výrazně ofenzivní.

„Ne, to ne... Když to je těžko říct, pane...“ Neville věděl, že jenom zdržuje. Věděl, že nezná odpověď... nebo že si ji nechce připustit... nebo aspoň ne nahlas a před Snapeem. Věděl, že ho Snape nenechá zdržovat dlouho a že z něj tu odpověď tak jako tak dostane, ale stejně si nemohl pomoct.

„Longbottome.“

„Já nevím...“

„Víte, jaký mám názor na odpovědi tohoto druhu.“

„No jo... ano, pane. Ale já vážně nevím, pane.“

„Longbottome. Takový idiot zase nejste.“

„Já myslel, že si myslíte, že jsem.“

„Nikdy jsem neplýtval svým časem na lidi, které považuji za opravdu beznadějné idioty, Longbottome. Odpovězte mi. Proč jste tady? Proč nevyklízíte trosky s profesorem Flitwickem? Nebo proč nejste, řekněme, ve skleníku?“

„To je vážně... No dobře. Ale já sám nemám...“ Snape se na něj zaškaredil. „No jo... No, teda, řekl bych, asi kvůli Hannah. Teda, asi hlavně. Ne, já fakt nevím, pane...“

Snape se mračil... a čekal.

„No to máte tak,“ snažil se Neville. „Hannah se tu včera dopoledne zastavila, zeptala se, co je potřeba, pak jsme si trochu popovídali spolu, no a pak jsem ji přivedl do... tamté laboratoře. Víte, jak to myslím, že, pane.“

Snape se zamračil ještě víc a tázavě povytáhl levé obočí.

„Ale ne... nemyslete si... vy si zas myslíte... Já si to přece pamatuju: desítka, nevynášejte informace, nevystavujte kolegy nebezpečí, a jedenáctka, nový člověk může být do laboratoře uveden pouze na základě konsensu všech stávajících uživatelů laboratoře. Nejsem přece blázen. Vždyť to víte, pane. Pro Merlina, vždyť v Komnatě nejvyšší potřeby se ke konci ukrývalo nějakých dvacet, třicet lidí – a Dumbledoreova armáda – a... tamta laboratoř – a já mezi nimi všemi dělal prostředníka! S Hannah to bylo tak podobně, jako když tam Ernie přivedl Melissu... teda, jasně že Hannah není moje sestra... no ale... no, rozumíte mi, ne? Prostě... Hannah si stěžovala, že kdyby nebyl v Komnatě nejvyšší potřeby ten požár, mohla by tam vařit lektvary pro ošetřovnu. Že ošetřovat lidi by nezvládla, ale vařit lektvary ano. A mě napadlo, že žádná Komnata není potřeba, když přece máme... tamtu laboratoř. Tak jsem tam zašel, řekl jim, co chce Hannah dělat, oni prohlásili, že to je skvělý nápad, já se zeptal, jestli by se teda Hannah nemohla přidat, zaručil jsem se za ni, shodli jsme se, že ji vezmem, a připsali jsme ji na tu listinu. Já pak šel na oběd, tam jsem Hannah vyzvedl a přivedl ji do laboratoře. Normální standardní způsob. Akorát vás jsme se nemohli zeptat, pane, když nikdo nevěděl, kde jste a co s váma je...“

Snape přivřel oči, zvedl jeden koutek a téměř neznatelně přikývl. „Nemám námitky.“

Neville si oddechl: Hannah by nevěřila, jak moc ho tenhle detail trápil a jak moc se mu teď ulevilo.

„No... no a já... ono to vypadalo, že bych jim tam nebyl k ničemu... tak jsem se odpoledne vrátil sem a řekl madam Pomfreyové, že chci pomáhat tady.“

„Slečna Abbottová ovšem nikdy nedosáhla takové úrovně jako, řekněme, většina ostatních uživatelů té laboratoře,“ řekl přemýšlivě Snape. „Pochopil jsem, že dělá svým způsobem poslíčka. To jste mohl dělat i vy. Nebo jste se bál, že se lektvar zkazí jen tím, že se ho dotknete?“ Obočí vyletělo nahoru – a v koutcích očí se objevil nepatrný náznak vrásek.

Neville se velice kraťounce uchechtl. „No, ono to totiž nejdřív vypadalo, že bude vařit, ale nakonec se to ustálilo tak, že se střídají se Stephenem při přípravě ingrediencí.“

„To byla přece vždycky vaše práce.“

„Ano, pane, byla. No, měli jsme to se Stephenem rozdělené trochu jinak, než to mají teď, já rostliny pěstoval a sklízel, on je preparoval, ale v zásadě... ano. Byla to moje práce.“

„Tak proč jste tady? Proč jste neusiloval o to, dělat dál svoji práci?“

„No, prostě to tak vyšlo, pane.“

„Longbottome. Vy nejste Hufflepuff. A z toho vašeho sebepodceňování je mi už zle. Za poslední dva roky jsem začal nabývat dojmu, že jste konečně na nejlepší cestě z tohoto zlozvyku vyrůst. Nechtějte, abych svoje mínění přehodnotil.“

Neville se překvapeně podrbal za uchem, pak odevzdaně pokrčil rameny. „Já vážně nevím, jak vám to vysvětlit, pane.“

„Věděl jste, že budete tady? Tady,“ zdůraznil Snape.

Neville se znovu uchechtl. „Ne. To jsem nevěděl. Kdybych to byl věděl, byl bych... asi bych utekl.“

„Byl byste utekl?“ protáhl Snape skoro zklamaně. „Proč jste tu tedy zůstal?“

Neville mlčel. No vážně, proč tu zůstal? Kvůli tomu, aby se mohl vídat s Hannah? Aby si o něm nemyslela, že je zbabělec? Aby ho obdivovala, že se odváží dělat něco, co ona přiznala, že nezvládne?

Nebo kvůli Janeciovi?

Nebo kvůli... tamté listině? Kvůli těm jménům na ní?

Snape čekal.

„Protože to jinak nešlo.“

Snape pořád čekal. Znovu se pracně pootočil tak, aby se díval přímo na Nevilla; oči měl matné, bez výrazu, hluboké jako dvě díry do nicoty, jen kdesi nesmírně daleko od povrchu se v nich pomalu otáčely drobné, skoro nezřetelné jiskřičky. S takovým pohledem se Neville obvykle setkával, když se mu podařilo zkazit lektvar nějakým výjimečně exemplárním způsobem a Snape se snažil přijít na to, co přesně se v kotlíku a okolí před výbuchem odehrávalo. Ale dnes bylo něco jinak. Má snad Snape potíže zaostřit?

„Protože...“ Neville si vzpomněl, jak Janecius včera říkal, že ošetřovat učitele a ošetřovat rodiče je skoro totéž. Ta scéna se mu vybavila s přízračnou přesností: světlo filtrované žlutými závěsy, šedivé kameny stěn, bělost prostěradel, smolně černé Snapeovy vlasy zmuchlané na polštáři, dusný vzduch, vlastní šok z toho, že se bude starat zrovna o Snapea, štípání masti proti popáleninám na hlavě, tíha tašky s učebnicemi, kroky na nádvoří, pach lektvarů a kávy z vedlejší místnosti... Knedlík v krku, když odkládal tašku a přistupoval k lůžku. Radost, když na něj léčitel pochvalně kývl. Pocit, že konečně dělá něco užitečného. Něco, co má smysl. Co bude mít efekt. Ne jako když se u Munga doopravdy staral o tátu. Mám tátu rád, myslí si (a vzpomínka na Janeciova slova se rozplývá, slova rezonují v mlze: nelze jim rozumět), mám tátu vážně rád, ale vím, že tam... není naděje. A Snape ji včera měl, a já to... věděl? Tušil... Ale tohle vysvětlovat, a právě Snapeovi? Ne, to je příliš... osobní. O to se nepodělím. „Ne, pane. To byste nepochopil.“

„Oceňuji, jak vysoké máte mínění o mé... inteligenci, Longbottome,“ zavrčel nespokojeně Snape.

Tentokrát se zaškaredil Neville. Ten výraz byl na jeho kulatém, dobromyslném obličeji mimořádně nezvyklý a velice překvapující. „Jak vám to mám vysvětlit, když tomu sám pořádně nerozumím? To je spousta věcí dohromady. Proč vás to vlastně zajímá?“

Snape zaťal zuby, jako by bojoval s bolestí. „Nepokládejte mi otázky, na které nechcete slyšet odpověď, Longbottome! A neurážejte mě tak hloupými a triviálními dotazy. Proč mě zajímá, co tu děláte? To je snad zřejmé, ne? Je mi dostatečně známo, jak rád pobýváte v... mojí přítomnosti. Lupin se nikdy netajil... jistými detaily z praktické části výuky obrany ve vaší třídě. Abych byl přesný, bavil tím celou sborovnu.“ Snape ty věty drtil mezi zuby, jako by mluvil jen s velkým sebezapřením, nebo dokonce proti svojí vůli.

Profesor Lupin bavil celou sborovnu tím, že Nevillův bubák má podobu profesora Snapea?!? Neville zíral, neschopen slova. Tohle by do toho hodného a usměvavého učitele nikdy neřekl. Vždyť přece to, jakou má podobu bubák a Patron, to jsou stejně intimní informace, jako jakou má člověk hůlku nebo... a podobně! Když to kouzelník o sobě zveřejní sám, je to v pořádku, ale aby to udělal někdo druhý a ke všemu jemu za zády?!? Jeho vlastní učitel?!? Něco tak podlého a hnusného by Neville očekával leda snad od Snapea, a ani to ne. I Snape měl... hranice. Úroveň.

A odpověď na svou otázku si rozhodně zasloužil. Ať to bylo Nevillovi sebenepříjemnější. Za tohle. Tohle se stát nemělo. Neville se opravdu poctivě zamyslel.

„No... jednak kvůli Hannah, jak jsem vám říkal.“

„Prosím?“

„Chtěl jste vědět, proč jsem tady. Jednak kvůli Hannah. Jednak kvůli... tomu seznamu na té listině na dveřích... v laboratoři. No, jak se tam píše kolegové... a jak tam jsou pak dole jména. A jednak kvůli léčiteli Janeciovi.“

„Mistru Janeciovi,“ opravil ho Snape.

„Promiňte, pane?“

„Pro vás vždycky mistr Janecius. Dokud vám nedovolí, abyste mu tykal. Pak to bude mistr Anzelm. Nikdy nic jiného. Alespoň dokud se nepropracujete na jeho úroveň.“

Aha, tak proto mistr Severus, uvědomil si Neville. „Ano, pane.“

Zvenku se ozval náraz, skoro melodické zařinčení sypajícího se skla, nějaké to ostré slovo a pak jemné cinkání, jak rozsypané střepy pršely zpět do krabice. Drobné klapnutí dveří z chodby v tom hluku úplně zaniklo: nezachytily ho ani citlivé Snapeovy uši, vycvičené roky učení... a té druhé práce.

„Pokračujte,“ požadoval.

„Kvůli... mistru Janeciovi, když myslíte, pane. Kdyby mi nebyl včera řekl... řekl... že... víte...“ A stejně to nešlo vyslovit. Neville zavřel oči a zaťal pěsti. Profesor Snape si zasloužil pravdu, i kdyby jen jako kompenzaci za to, co provedl profesor Lupin. „No... podívejte, já nevěděl, že tu jste zrovna vy... já myslel, že jste mrtvý. Harry říkal... a na listinu se taky dopisuje ručně, takže to, že tam vaše jméno ještě je, nic nevypovídalo... a tak. No a když jsem teda pak vešel tamhle do dveří... kdyby za mnou nestál... mistr Janecius, pane, já bych byl vážně utekl. Ale on potom... řekl... řekl... Nesmíte se mi smát, pane!“

„Nebudu.“

Neville se podíval Snapeovi přímo do očí. Zářily z té nepřirozeně bledé, pohublé a propadlé tváře jako dvě chladivé studny v poušti. Po těch zvláštních pátravých jiskřičkách uprostřed nicoty nebylo ani stopy. Chlapec se odhodlaně nadechl. „Řekl, že starat se o učitele je skoro totéž jako starat se o rodiče.“

Snape překvapeně mrkl. Těžce polkl. „Merline!“ zašeptal a sklopil pohled ke svým rukám.

Neville cítil, jak se mu zatínají svaly na ramenou, jak se mu sešklebuje obličej do téže grimasy, kterou předevčítem viděl Voldemort, jak se jeho ruka zvedá prakticky sama od sebe, jak letí dolů – na poslední chvíli ji odklonil od Snapeovy hlavy. Prásk! dopadla pěst na rám postele. „Vy to VÍTE!!! JAK to víte!?!“

„Všichni členové profesorského sboru to vědí.“ Snape mluvil téměř bezvýrazně, téměř neslyšně. „Všichni stálí členové,“ opravil se. Vzhlédl k Nevillovi, oči plné nevýslovné bolesti. „Opravdu si myslíte, že bychom vás tu mohli mít sedm let na starosti, aniž bychom se zajímali o vaši rodinu?“ S nesmírnou námahou natáhl ruku tak daleko k chlapci, jak dokázal. Dlaní nahoru.

Neville zatínal pěsti. Nemohl, nemohl, nemohl do té ruky udeřit. Viděl, jak se chvěje. On sám se třásl. Postupně mu docházelo, co Snape řekl. Věděli to, celou dobu. A nikdo mu to ani slůvkem nenaznačil.

„Proč? Proč jste nikdy nic neřekli? Proč jste vy sám...?“

Ano, proč se mu Snape nikdy nevysmál na účet jeho rodičů, umučených Smrtijedy?

„Rozhodl jste se to nezveřejňovat. Respektovali jsme vaše rozhodnutí.“ Snape položil ruku na pokrývku. Jeho hlas zněl velice unaveně. „A pokud jde o mě osobně? I kdybych se omylem domníval, že to je slušné, Longbottome, jak bych mohl, před třídou, ve které byly dětičky Smrtijedů, tak ochotné referovat doma o všem, co... viděly a slyšely? Máte nějakou konkrétní představu?“

Neměl. Z pěstí se znovu staly lidské ruce. Sesunul se do křesla.

„Považujete stále moji povědomost o té záležitosti... a moje mlčení o ní... za nepřiměřené?“

Neville překvapeně polkl. Snape vztahuje... tamta pravidla i sám na sebe?! Je zakázáno napadat kolegy. Považuje-li kolega vaše chování za nepřiměřené... „Ne, pane. Naprosto ne. Promiňte, pane.“

„Z mého pohledu je právě tak i vaše chování... pochopitelné a zcela omluvitelné, Longbottome.“

Tentokrát klapnutí dveří z chodby zaslechli. Vzápětí uslyšeli Janecia a nějaký druhý hlas. Cinkání lahviček ukládaných do skříně.

„To není slečna Abbottová,“ řekl tiše Snape.

„Ne. Hannah šla spát. To bude nejspíš Stephen Cornfoot,“ odpověděl stejně tiše Neville.

Snape přikývl. „Běžte tam. Řekněte mu, že potřebuju ty zápisky, které leží na mém stole v laboratoři. Ať je předá vám nebo mistru Janeciovi. Jasné?“

„Ano, pane.“

„A ať dole v laboratoři pozdravuje. Ať jim vyřídí, že jestli začnou oslavovat beze mě, do konce života jim to neodpustím.“

Neville se pousmál. „Jasné.“

Snape přimhouřil oči a mírně zvlnil rty. „Ta oslava se samozřejmě týká i vás, Longbottome.“

Co tím myslí? To mě zve? Nebo mi nechce odpustit, že jsem už slavil – ve Velké síni? Neville se rozhodl, že nad tím bude přemýšlet později. Teď mu nesmí utéct Stephen.

Rychle prošel dveřmi – a vycvičený celým rokem skrývání je za sebou automaticky přivřel. Aby nebylo dovnitř vidět, ale aby Snape slyšel.

V přední místnosti se mu naskytl přesně ten obrázek, který čekal: Janecius ukládající lektvary do skříně, Stephen odškrtávající položky na seznamu. Vyřídil vzkaz. Stephenovi blesklo v očích radostí.

„Tak mu to přece vyšlo. On říkal, že má tak desetiprocentní šanci. Pětiprocentní, pokud se stane něco, co nečekal. To je paráda, chlape!“ A praštil Nevilla do ramene. „Jasně. Letím. Letím, chlape!“ A hodil seznam na stůl a vyběhl ven.

Anzelm se zasněně usmíval. Vzpomínal, jak on sám takhle běhával, kdykoli po něm něco chtěla jeho mistryně lektvarů, Brigitta z Narviku, nebo starý mistr léčitel, Mistr gdaňský, nebo kterýkoli jiný z mistrů, které ctil a respektoval. Kéž by mi tak dovolil pracovat pod svým vedením mistr Severus! Kéž bych mohl strávit poslední rok praxe v jeho laboratoři! Kéž bys dala, Paní! Ale to těžko. Oponenta mi dělal, to pro něj ovšem znamenalo maximálně dva dny a nic víc. Na konferencích se potkáváme a bavíme a naučil jsem se tak od něj hodně, ale to pořád ještě není nic než drobky od stolu. Být vedoucím mé mistrovské práce... nechat mě rok nebo víc pracovat ve své laboratoři... nechat mě do detailu odpozorovat svoje vlastní postupy... to těžko. Bylo by to úžasné, ale je to prakticky nereálné.

Pokud mi to sám nenabídne, ani to po něm nesmím žádat. Zvlášť v téhle situaci ne. Kdybych sem přišel tak, jak jsem chtěl, na zdvořilostní návštěvu – pak bych se mohl zeptat. Ale teď, teď by si myslel, že po něm chci, aby mi splatil, že jsem se o něj staral... to ne.

Léčitel znovu obrátil pozornost k čerstvé várce lektvarů. „Vezměte si seznam, Longbottome, a vyhledejte a odškrtejte na něm položky, které vám budu diktovat, buďte tak laskav.“

Seznam byl velmi jednoduchý a přehledný: za každým jménem lektvaru a objemem běžné dávky řada čárek, některé přeškrtnuté, jiné ještě ne. Když skončili s ukládáním hotových věcí, vzal si Anzelm pergamen a doplnil další čárky, dopsal dva nové lektvary a uložil arch do krabice, kam mezitím chlapec bez říkání naskládal umyté prázdné lahvičky.

Anzelm se smutně pousmál. Chlapec umí pracovat v týmu. Tahle studentská laboratoř... tohle těsné spojení herbologů a výrobců lektvarů... oni si ani neumějí uvědomit, jak úžasná životní lekce to je. Jak ojedinělý projekt...

Jak rád bych se účastnil...

„Děkuji za pomoc. Posaďte se na chvíli.“

Neville si sedl. Anzelm nalil oběma kávu a přisedl si k němu. „Longbottome. Ráno jste slyšel, že ministerští panáci chtějí vyslýchat pacienty, a slyšel jste, co si o tom myslím. Důrazně vám připomínám, že se nesmíte mistra Severa ptát na žádné osobní věci. Je vám to jasné?“

Chlapec koukal trochu zmateně. „Já přece vím, že se to nesluší, pane.“

„Víc než to. Mistr Severus má v sobě tak silnou koncentraci jedu a protijedu, že je efekt podobný účinkům Veritaséra. Sice jde v tomto případě o jiné látky, než obsahuje Veritasérum, ale při takové koncentraci už na tom nezáleží. Nemůže si pomoct a na otázky vám musí odpovědět i proti svojí vůli. Pravdivě. Chápete?“

Chlapec nakrčil čelo a zamyslel se. Snad si připamatovával nějakou lekci. (Neville opravdu vzpomínal: jak Umbridgeová po Snapeovi tehdy chtěla, aby jí přinesl Veritasérum nebo jakoukoli jinou podobnou látku, a jak jí Snape řekl, že silný jed by snad působil stejně, ale pak by jí naneštěstí vyslýchaný umřel nepohodlně rychle: nestihla by si vyslechnout odpovědi – a taky na to, jak měl dojem, že Snapea dnes mluvení občas bolí, a jak se chvílemi divil, že je profesor tak necharakteristicky sdílný.) Pak konečně nejistě přikývl.

„Mistr Severus si to uvědomuje, Longbottome. Tím je to celé ještě horší. Nekomplikujte mu život. Neptejte se na věci, které nepotřebujete nutně vědět k aktuální péči o jeho pohodlí. Buďte taktní. Kdybych tu jen mohl trávit trochu víc času...“ Anzelm si povzdechl. Točil hrnkem v rukou. Situace byla nepříjemná. Chlapec není léčitel. Správně by u mistra Severa vůbec neměl být. Nezná etiku toho povolání. Nesložil přísahy...

Na druhou stranu, podílí se na tom projektu studentské laboratoře. Přivedla ho sem paní Poppy, která na rozdíl ode mě místní situaci rozumí. Tatáž paní Poppy, která rozhodla, že mistra Severa uložíme v jejích soukromých prostorách – a já vím, jak moc si každý léčitel cení soukromí: místa, kde může nerušeně spát, místa, kde může dát najevo únavu, zoufalství... A krom toho, chlapec se osvědčuje. Je sice trochu nejistý, ale má v rukou cit pro život. A je ochotný se učit.

„Já tomu rozumím, pane. Mně je jasné, že tu máme polní podmínky. Že jste na roztrhání. Nedělejte si starosti. Nebudu se ptát.“

Polní podmínky. Přesně řečeno. Anzelm se hořce ušklíbl. Tři léčitelé a tři nekvalifikovaní pomocníci na dvaapadesát těžce raněných, laboratoř bez přímého dohledu mistra lektvarů, to všechno za situace, kdy ošetřovna záměrně nerozlišuje, ke které straně se který pacient v boji přidal (díky Bohyni za plenty), a kdy se kolem potulují ti zatracení auroři. Ještě že je aspoň profesorka McGonagallová natolik lidská, že dokázala naše stanovisko pochopit a podpořit, a co víc, že je natolik silná, že jí můžu důvěřovat, že ty ministerské šašky, kteří by chtěli zatahovat svoje malicherné spory sem, na území Paní vlků, udrží na uzdě. „Za všech okolností se budete snažit zachovávat soukromí a lidskou důstojnost svých pacientů. Nebudete nikomu zvenčí sdělovat nic, co jste zaslechl od lidí v deliriu, v bolestech, pod vlivem lektvarů, kleteb, ve spánku, ve stavu euforie, deprese a ve všech ostatních stavech, kdy člověk není schopen plně posoudit, co říká nebo dělá,“ začal Longbottomovi spontánně recitovat jednu část závěrečných poučení, čtených obvykle těsně před složením přísahy. „Ať uslyšíte nebo uvidíte cokoli, pokud to není důležité pro péči o vašeho pacienta, není to pro vás důležité vůbec. Nesmíte zneužít...“

„Důvěrných informací,“ přerušil ho chlapec. „Když se vám lidi svěří s něčím, co je bolí. Důvěry lidí. Já tomu opravdu rozumím, pane. Nevěděl jsem to s tím protijedem, ale teď už tomu rozumím.“

Anzelm se na něj chvíli upřeně díval a vážil, jak moc může věřit hloubce toho porozumění a upřímnosti toho slibu. „Dobře,“ rozhodl se. „Jsem rád, že se ve vás paní Poppy nezmýlila, Longbottome.“ Vzal ze stolu prázdné hrnky a šel je umýt. „Buďte tak hodný, počkejte, až sem pan Cornfoot přinese, co mistr Severus chtěl, a pak nám skočte pro něco k jídlu. Pro mistra Severa vezměte silný masový vývar, může být s trochou zeleniny, a čerstvý chléb. Ne tousty. Já se jdu podívat vedle.“

„Profesor Snape říkal, že to Stephen může dát mně nebo vám: tak proč chcete, abych tu čekal nutně já, pane? Mohl bych jít pro to jídlo hned.“

Anzelm se opřel rukou o veřeje. Váhal. „Předpokládám, že jde o poznámky o tom protijedu,“ řekl tiše. „Neměl bych to dostat do rukou. Pro péči o mého pacienta mi stačí ty informace, které už mám.“ Odmlčel se. Ne, rozhodně bych neměl. Zvlášť když ještě nemám vymyšlené téma mistrovské práce, zachvěl se v duchu. Zvlášť když se chci taky specializovat na protijedy... Ach, Paní vlků, proč se to muselo takhle zvrtnout. Pak znovu promluvil, skoro šeptem: „Pochopte, mně by to stačilo přečíst jednou, abych si to zapamatoval. Je to jeho objev. Možná to bude chtít publikovat. Ne, neměl bych to dostat do rukou dřív a v jiné podobě, než bude on sám chtít.“

Chlapec zase chvilku přemýšlel. Pak stejně tiše namítl: „On si ty vaše záznamy čte.“

„Já vím. Požádal mě, abych mu je půjčil. Ochotně mu je přenechám úplně. Je to jeho experiment. On za něj málem zaplatil životem.“

Léčitel otevřel spojovací dveře a vešel dovnitř. Přivřel je za sebou na škvíru tak, jak je předtím nechal chlapec. Neville zvědavě naslouchal, jak si Janecius poradí s tím, s čím se on sám ráno nedokázal vypořádat. A ano, probíhalo to zhruba tak, jak si to ráno představoval: tak, jak toho sám prostě nebyl schopen. „Dobré poledne, mistře Severe. Vy tu ale máte příjemně. Za chvíli bude čas na oběd, nechtěl byste se předtím trochu projít?“ V Janeciově podání to vypadalo směšně jednoduché. Neville slyšel, jak Snape něco tiše odpovídá... a pak přestal poslouchat.

Dokud k němu nedolehlo Anzelmovo ostré: „Přece víte, že vám teď ještě nemůžu dát žádný lektvar! Ani proti bolesti, ani dokrvovací! Mistře Severe, prosím vás!“

Co se tam děje? Snape přece nekrvácí... Rána na krku se zatáhla už včera a žádnou další otevřenou ránu nemá. Co ho bolí? Ta spálenina na ruce? Nebo... nebo jsem to s těma otázkama přehnal a bolí ho tohle, nějak? Neville se cítil trochu provinile. Měl sto chutí otevřít dveře a jít dovnitř, nebo aspoň otevřít pořádně ty dveře... ale netroufal si. Jednak se styděl, že se nechoval slušně. Jednak proto, že včera večer viděl ty jizvy po cruciatu. Neměl chuť přivádět profesora Snapea do takové situace ještě jednou. Nebude strkat nos, kam nemá. Pokud budou chtít, aby tam byl, zavolají ho. Když bude potřeba, aby něco věděl, Janecius mu to řekne. Mistr Janecius...

Že by se mohl sám zeptat, že by mu třeba Janecius i rád odpověděl, to ho ještě nenapadlo.

„Anzelme, pochop, že to je jediná možnost! A musí se to udělat rychle, dokud mám v krvi dost vysokou hladinu toho protijedu. Znovu si ho už nemůžu vzít, to by nevydrželo srdce!“

Ouvej. Snape zvýšil hlas. Tak to je průšvih. Merline, co se tam děje?

„Ale to bude muset být zaživa!“

„Já vím! Myslíš, že z toho mám zvláštní radost? Ale podívej, když už to takhle vyšlo... Anzelme. Prosím.“

Neville uslyšel, jak někdo běží po chodbě, a vzápětí vrazil dovnitř Stephen.

„No čau. Trháš rekordy v běhu do schodů, nebo teprve trénuješ?“ zeptal se Neville trochu hlasitěji, než bylo nezbytné.

„Ty si ještě dělej srandu!!! Ti blázni vyškrabali každou čokoládovou žabku. Já jim říkal, že možná nebude čokoládu smět a že si nikdy čokoládu k čaji nedal a že konkrétně žabky považuje za nechutně dětinský a že nás za to zabije, tebe nejdřív a nás hned potom... a Merlin ví kolik dalších rozumných věcí, ale myslíš, že mě poslouchali? Šílenci jsou to, to ti povídám. Ty lektvary jim vlezly na mozek. No, tady to máš. Tohle jsou ty poznámky, tady nějaký čistý pergameny, tady inkoust a brk, tady Linda našla olůvko, kdyby nemohl vstát, tak aby si nezaprasil inkoustem postel... no a v týhle krabici jsou ty zatracený žaby. Já se z nich pominu!“

Neville se složil smíchy.

„No jasně, brácho. Užij si to, dlouho to trvat nebude,“ poplácal ho po zádech Stephen. „A vůbec, tvoje chyba, žes nikdy nezůstal na čaj. To by ses teprve dusil.“

„Prvotřídně otrávenej,“ chechtal se Neville.

„No jasně. Ajo, tys nikdy nezjistil, co to znamená, vlastně. To ti chtěli říct, že tam má přijít taky profesor Snape.“

„To si děláš srandu? Jeremy mi ten svůj otrávenej čaj nabízel pomalu při každý příležitosti! Já myslel, že je to nějakej jeho osobní žertík.“

„Ne, nedělám si srandu. Profesor Snape s tebou chtěl mluvit. Vzkazoval ti nejmíň dvacetkrát. No nic, přežili jsme to i tak. Hele, kámo, jak na tom je?“

„Jo... jo, docela dobrej...“ Neville byl mírně vyvedený z míry. Snape že s ním chtěl mluvit?

„Podle normální definice toho slova, nebo podle páně profesorovy osobní – ještě naživu?“

„Něco mezi. Lepší než včera.“

Stephen kývl. „Jsem fakt rád. Po tom, co blábolil Potter – sorry, já vím, že je z tvojí koleje, ale já jsem to líčení tý scény s tím hadem nemohl poslouchat. A ty nadšený oslavný ódy, člověče, z toho mně bylo zle. Když si vzpomenu, jak celejch šest let zuřil, pěnil, podezíral... vytahoval se... pak si na rok zmizí, my to tu oddřem, on si zas přifrčí a dělá hrdinu... Sorry. Potter mi leží v žaludku. Už mlčím. Nechal jsem tady někde tu transportní krabici.“

Neville mu ji podal. „Harry zas není takovej idiot. Má svoje mouchy, ale jde vydržet.“

„Dík. Hele, fakt se omlouvám. Pottera nebudem řešit, jo? Nechci se hádat. Potter je od vás, ty jseš v pořádku... kvůli tobě přežiju na týhle škole i Pottera. Snapeův bod provozního řádu číslo šest: je zakázáno rozbíjet laboratoř kvůli interkolejním nesrovnalostem. Jo, sakra, Snapeův provozní řád... chlape, zeptej se ho, jestli nemá námitky proti Hannah.“

„Nemá. Ptal jsem se.“

„Ne? Príma.“

„Ty, a vy jste všichni v pohodě? Hannah byla ráno dost nadšená...“

„Jo, my jsme v pohodě. Podle běžný definice toho slova. A myslíš Hannah? Jo, s ní se pracuje dobře, žádný potíže. Děláš si starosti, že ses za ni zaručil, co?“ Stephen se zasmál. „Ne, je to dobrý. Máme to spolu ve skleníku rozdělený trochu jinak, děláme oba dva prakticky totéž, ne jako jsme to měli ty a já. Ty, ale ty sis během roku vyhrál, co? Úplně jsem koukal, co všechno se dá v... tamtom skleníku najít. Dobrá práce, kámo.“

Neville se začervenal. „Nojo... no, dík.“ Tak Stephena ani nenapadne hrát na notu my hodné děti z Hufflepuff, ani mu nepřijde, že by se Hannah mohlo zdát divné, že se dá bez potíží pracovat pohromadě s Ravenclawem a Slytherinem, uvědomil si. Tak moc je to pro nás už přirozené... Škoda že tu Hannah celý rok nebyla.

„Hele, když mluvíme o našich lidech, nemáš tušení, co je s Erniem?“

„Nevím... Nějak se mi v bitvě ztratil. Mrtvýho jsem ho neviděl.“ Neville se otřásl. Ne, není škoda, že byla v bezpečí doma. Kdyby byla tady, byla by spíš v Dumbledoreově armádě – a s největší pravděpodobností by se nakonec skrývala v Komnatě. Jako Ernie. „Ty, Stephene,“ vzpomněl si náhle na ranní návštěvu profesorky McGonagallové, „dejte si bacha, Shacklebolt slídí a tahá informace nelegální cestou.“

„A sakra,“ zarazil se Stephen. „Díky. Dáme. Ten by nemusel mít pochopení pro takový experimenty jako je ten stan první pomoci, co? Jo, ty to vlastně nevíš, když jsi nemluvil s profesorem Snapeem... No nic, už je po všem. Kdo přežil, přežil. Jo a profesoru Snapeovi vyřiď, že na něho rozhodně s oslavama počkáme, protože se máme příliš rádi, než abychom riskovali byť jenom stín jeho rozhořčení.“

„Co, Snapeovi? Ty, Stephene, to mu přece nemůžu říct!“

„Ale můžeš.“ Stephen se ušklíbl nezaměnitelně snapeovským způsobem. „Stejně tě už zabije za ty žaby, takže to máš jedno. Dvakrát tě zabít nemůže. Tak čau.“

Neville se pousmál. „No na to bych nevsázel. Tak je pozdravuj. A tentokrát na ten otrávenej čaj přijdu. Teda, jestli se dožiju skrz ty žaby.“

„Aspoň budem konečně komplet,“ kývl Stephen, vzal dřevěnou krabici s prázdnými flakónky a seznam a odešel.

Neville čekal. Počítal. Nepřítomně přitom zíral na krabičku plnou čokoládových žabek.

„Pane profesore?“ zavolal po chvíli, když si byl jistý, že je Stephen už dost daleko a že ho neuslyší.

„Doneste to sem,“ odpověděl okamžitě Snape. „Všechno.“

Anzelm měl ruku před ústy a třásla se mu ramena. Neville se na něj zkoumavě podíval a téměř mimoděk zvedl obočí a koutek úst. Anzelm vybuchl smíchy.

„Brk a inkoust mi dejte do nočního stolku, Logbottome, opravdu bych si nechtěl... zašpinit lůžko,“ řekl Snape. V očích mu blýskalo. „Čisté pergameny také. Olůvko nechte nahoře. Čokoláda... hm... obávám se, že některé z flavonoidů by nepříjemně kolidovaly s tím koktejlem, co jsem si vzal. Smutné, ale nikoli beznadějné. Nechte to nahoře. Poznámky mi dejte do ruky.“ Rychle prolétl svazek pergamenů. „Anzelme. Pro tvoji informaci: odhadl jsi všechno, kromě drobného časovače. Nástup účinnosti první dávky protijedu byl zpomalen, z jistých důvodů jsem potřeboval, aby se protijed dal užít preventivně: časovač se začal radikálně odbourávat až působením hadího jedu. Žádnou další funkci ve směsi neměl, kromě toho, že byl jenom k vzteku: piplal jsem se s ním přes tři měsíce. A kromě toho, že nám jeho použití teď umožnilo ten... zamýšlený zákrok. Na základě tvých záznamů se domnívám, že mám v těle výrazně víc protijedu než jedu. Což je druhá věc, která ten zákrok činí možným. Chci, aby sis přečetl tohle. Můj způsob zápisu znáš. Jestli ti něco nebude jasné, zeptáš se mě. Longbottom by mohl mezitím zajít do kuchyně, jak jsi po něm chtěl.“

Anzelm se rázem přestal smát. Oči se mu zaleskly. „Opravdu? Mistře Severe...?“

Snape vážně přikývl.

„Děkuji...“ Anzelm si vzal Snapeovy poznámky. Posadil se ke stolu a začal číst.

„Longbottome. Běžte a udělejte, co vám nařídil mistr Janecius.“

Anzelm se pousmál, ale oči od čtení nezvedl.

Neville se konsternovaně otočil na patě a šel do kuchyně pro oběd.

Když se vrátil s obřím tácem plným sendvičů, polévky, chleba, salátu, zákusků, džusu a horkého kakaa, Snape a Janecius tiše diskutovali. Neville opatrně dolevitoval tác na pracovní stůl a právě chtěl zaklepat na spojovací dveře, když uslyšel svoje jméno. Ze Snapeových úst.

„Longbottom to zvládne. Dělá vám zle pohled na krev, Longbottome?“

„Nevím, pane. Asi ne. Chcete se najíst?“

„Později. Dejte na to nějaké kouzlo na udržení teploty a pojďte sem.“

Neville nevycházel z úžasu. Opsal hůlkou složitou křivku – enthermio – a mírně se pousmál. Tak formule jsou prý k ničemu? Ještě že ho profesorka McGonagallová tehdy přesvědčila, aby si je zapsal! Poctivě po sobě práci zkontroloval a šel dozadu.

Stolek byl uklizený, knihy a pergameny odsunuté na okno. Na stolku stálo měděné umyvadlo plné nějaké kouřící vody, ve které plavaly květy a listy bylin. Neville zběžně zahlédl květ třezalky, list jitrocele, květ vratiče, list vraního oka a květ měsíčku, uprostřed mísy trůnil jediný květ echinacey. Celá směs působila velice živým a barevným dojmem. Vedle byla připravená menší prázdná měděná miska, stříbrný nůž, gáza a chomáče vaty. To už tak vesele nevypadalo.

Polštáře zpod Snapeových zad ležely na křesle, stejně tak pokrývka. Merline, ten je ale hubený, zarazil se Neville. Pohled na Snapea v nemocniční košili, s levým rukávem vyhrnutým až k rameni, ležícího na holém lůžku (a blýskajícího černýma očima) byl z nějakého zvláštního, nepochopitelného důvodu ještě depresivnější, než pohled na Snapea v bezvědomí.

„Pojďte sem,“ dožadoval se Snape. „Můžete zavřít oči, jestli by se vám mělo dělat zle. Budete mě držet. Nesmím se pohnout. Jasné?“

Neville beze slov přikývl. Dvakrát, jako dítě. Zavřel za sebou dveře.

„Umyjte si ruce v umyvadle,“ řekl tiše a klidně Janecius. Upravoval tlustou vrstvu gázy pod Snapeovou rukou. „Až po lokty,“ upřesnil, aniž vzhlédl od práce. Na rozdíl od Snapea vypadal jakoby ztracený sám v sobě, nepřítomný. Neville si vyhrnul rukávy hábitu až k ramenům a ponořil ruce do umyvadla. Voda byla zvláštní na dotek, palčivá, plná ohně.

„Tak pojďte, začneme,“ oznámil Janecius do prázdna. „Neville, prosím. Z druhé strany.“

Neville přešel ke vzdálenější straně lůžka. Položil ruce Snapeovi na ramena. „Celým předloktím,“ řekl Janecius, a ani teď se na něj nepodíval. Neville poslechl. Snapeův obličej se ocitl jen na dvě pídě od jeho. Naposledy byl Snapeovi takhle blízko zhruba před čtyřmi lety, když na něj profesor syčel v učebně. Chlapec si najednou nedokázal vybavit, oč tehdy přesně šlo. Ano, a ještě včera, když se Snape probral z bezvědomí. To se teď taky zdálo roky daleko.

„Je to dobré, pane?“

„Čeká se od tebe excelentní ukázka vaší proklamované gryffindorské kuráže.“

„Jo. Jasně.“

Anzelm vzal do ruky nůž. Nasadil ostří těsně pod odchlipující se okraj spáleniny na Snapeově předloktí. Snape se zachvěl. Neville ho přitiskl pevně k lůžku – a zavřel oči.

Nekřičel. Neville nechápal, jak to dokázal. Kdyby někdo řezal kusy živého masa jemu, řval by na celý hrad. Snape nekřičel, jen tiše, tlumeně sténal. Jeho šlachy ale křičely. Prohýbal se jako luk. Neville ho držel celým tělem, a pořád se zdálo, že to nestačí. Pak napětí povolilo a Snape se znovu jenom třásl a rychle, bolestně dýchal. Neville otevřel oči. Profesorův pohled bezcílně těkal z místa na místo, vyděšeně, jako zvíře zahnané do kouta. Pak Snape zaregistroval, že se na něj chlapec dívá, zaostřil a trochu se ušklíbl levým koutkem.

„Ještě jednou,“ řekl Anzelm bezvýrazně.

Snape se nadechl a skousl. Neville sklonil hlavu ke svým rukám, čekal. Nepotřeboval vidět, jak Anzelm pracuje nožem: každý řez, každý dotek, všechno se odráželo v napětí Snapeových svalů. Nevillovi najednou hořely dlaně, tak jako když se umýval v umyvadle s květinovou vodou. Zdálo se mu, že tu děsivou, tichou křeč v ramenech, která svírá, teplem svých dlaní zmírňuje. A znovu uvolnění, třas, rychlý dech. Snapeovy oči a v nich bolest, pochopení, důvěra. Neville si nepamatoval, že by v těch očích kdy viděl tolik emocí.

„Opatrně s tou magií, chlapče,“ napomenul ho Anzelm, pořád tak odtažitý. „Naposledy.“ Snape pevně zaťal zuby.

Neville drobně pohladil to kostnaté rameno. A znovu: napětí, zmítání, skučení, teplo v dlaních. Neville se snaží najít rovnováhu mezi energií, kterou cítí ve svých rukách (a kterou zřetelně předává Snapeovi, proč by ho jinak Janecius varoval), a mezi napětím svých vlastních svalů. A daří se mu to: ta síla ho začíná poslouchat stejně dobře jako jeho svaly. Snapeův obličej je zkřivený bolestí, profesor otevírá oči, Neville se do nich dívá, upřeně. Vydrž, bude to dobré, myslí si, vydrž, bude to dobré, myslí si síla v jeho rukou, Snape se mu dívá do očí. Poslední řez, nádech, křečovité zadržení dechu, zasténání.

„Hotovo,“ říká Anzelm. Neville někde za sebou cítí šlehnutí magie a vzápětí, jak se pálí maso. Pevně zaboří prsty do Snapeových paží, ale ten nereaguje tak, jako předtím: co to tedy bylo? Ostře a sladce páchne krev. Vůně bylin a květů v míse zintenzivněla, ozývá se cinkání. Léčitel umývá nůž. Neville cítí, jak se Snapeovo prudce bušící srdce uklidňuje, dech se prohlubuje. Ssst – sběračka květinové vody na rozpálené měděné misce. Pach mokrého popela. Čísi ruka na zádech, Janeciova? „Děkuji za pomoc, to je všechno,“ říká léčitel. Neville pomalu uvolňuje sevření, narovnává se. Snape si navlhčuje rty jazykem.

„Vynikající,“ říká unaveně. A pak, stejně namáhavě a přerývaně, jako mluvil včera s madam Pomfreyovou: „Jestli se nemýlím, dostáváte ode mě toto... hodnocení za celou svou kariéru... poprvé, pane Longbottome.“

Neville se zkoumavě dívá na vlastní dlaně.

„Ano, to je to, co mám... na mysli,“ přisvědčuje chraptivě Snape. „Jak to... vypadá, Anzelme?“

„Začíná se to zatahovat.“

„Přesně jak jsem ti říkal.“ I v tom chraptivém unaveném hlase byl znát triumf. A Snape zavírá oči a usíná.

A tehdy Neville udělal chybu: podíval se na ránu.

Černá seškvařená kůže zmizela, místo ní je otevřená krvavá rána: cévy jako by se samy spojovaly zpátky, svaly a šlachy jako by se vracely na svoje místo a scelovaly, přízračně pomalu, jako když se pohybují kořeny rostlin ve slepé tmě hlíny. Rána už skoro nekrvácí. Přetáhla se přes ni slabá růžová blanka, která se snad časem stane kůží: teď je ale průhledná... Neville cítí v ústech zvláštní chuť, spoustu slin, má hlavu nepřirozeně lehkou. Bude zvracet. Rychle si dává ruku před ústa, vyskakuje a utíká ke dveřím. „Tamhle je to blíž!“ namíří Anzelm hůlku na dveře malé koupelničky. Otevřou se. Neville změní směr, šťastně dopadá na kolena před záchodovou mísu a zvrací.

Někdo mu drží čelo a týl.

„Opláchni si obličej.“

„Ano, mistře Janecie,“ odpovídá Neville slabě.

„To nic, to je v pořádku,“ podpírá ho léčitel. „Vedl sis velice dobře.“

Neville se opřel jednou rukou o umyvadlo, druhou o léčitelovu paži a posmrkává. Odvrací obličej. Tolik se stydí! Proč jenom musí být tak slabý...

„To nic,“ konejší ho Anzelm. „Nemáš se zač stydět. Taky nemám tuhle řezničinu rád, a to jsem zvyklý... A tys odvedl obrovský kus práce, Neville. Pojď, sedneš si, trochu se vydýcháš a pak se najíme.“

Neville kýve a schovává obličej do ručníku. „To ta... divná blanka... a jak se svíjely ty cévy... Promiňte, pane... jsem nemožný...“

„Nejsi. Není to hezký pohled. Mudlové to prý snášejí líp, snad že nemají přístup k magii. Zato se jim pak rány hůř hojí. Všechno má svoje. Ještě se ti točí hlava?“

„Už ne,“ šeptá Neville zahanbeně.

„Mám tě tu nechat chvilku samotného? Nalij si vodu i na krk a na hlavu, uleví se ti. Vyčerpal ses tou magií bez hůlky, chlapče...“

„Ano, mistře Janecie...“ Neville odložil ručník a pustil si poslušně vodu. „Promiňte. Já nevěděl, co to dělám. Já jsem mu jenom chtěl pomoct...“

Anzelm se mírně usmál. „Uvažoval jsi někdy o tom, že bys chtěl být léčitelem, Neville?“

„Ne, pane...?“ Chlapec opatrně vzhlédl. Anzelm souhlasně přikývl a nechal ho o samotě.

Neville si vzpomněl, jak si mistr Janecius včera večer šplíchal na hlavu studenou vodu a frkal u toho jako kůň, a napodobil ho. Možná, že léčitel včera viděl nebo prováděl podobný zákrok? Madam Pomfreyová se zarazila, když mluvila o nějaké práci, co měl mistr Janecius zrovna v sále... bylo to něco takového? Nebo snad ještě horší? Ta fialová voda... a ty puchýřky...

Já a léčitel? Copak já vím, jestli bych to dokázal?

Myslel jsem, že mi praxe u táty a mámy stačí... tohle jsem si představit neuměl.

Ale zase... když mě pochválil i Snape, poprvé v životě...?

Radši nebudu hloupě dumat a pokusím se být ještě nějak užitečný, rozhodl se nakonec a vrátil se do místnosti.

Polštáře a pokrývka byly zpět. Snape pořád spal. Ležel na boku, schoulený do klubíčka; ruku měl lehce ovázanou a tiskl si ji druhou rukou k tělu, jako když dítě ve spánku chová plyšovou hračku. Janecius stál u okna a rozhlížel se po okolí.

„Poraďte mi, Neville, kde je tu nějaká neplodná půda? Támhleto by potřebovalo zakopat,“ kývl k hromádce popela na malé měděné misce.

„Hm... na břehu jezera je hřbitov. Všiml jste si té bílé hrobky? Tak tam.“

„Kudy se tam dostanu?“

Neville si stoupl vedle Anzelma. „Vidíte ty dveře tamhle dole? Tamty, kterými vynášejí ty trosky. Tak ty jsou na konci chodby naproti Velké síni...“ Vysvětloval, ukazoval.

„To je šílené bludiště,“ postěžoval si nakonec Anzelm. „No dobrá. Děkuji. Snad budu zpět v nějakém rozumném čase.“

„Jenom hrad je takhle komplikovaný, venku je to o něco přehlednější. Jestli chcete, pane, mohl bych jít s vámi. Nebo bych to vůbec mohl udělat já?“

„Ne, nemůžete, to není práce pro vás, Neville. Rád bych měl jako průvodce někoho místního, ale nemůžu tu nechat mistra Severa samotného. Běžte se vedle najíst. Mistr Severus se taky bude chtít naobědvat, ale nebuďte ho, počkejte, až se probudí sám.“ Anzelm vzal do rukou mísu s květinovou vodou a misku s popelem. Náklad byl nestejnoměrný a zřetelně se mu to neslo špatně. Neville se podivil, proč se mistr Janecius nerozhodl obě mísy levitovat.

„Vedle je ten tác, co na něm nosím jídlo, pane,“ nabídl.

„Ne, děkuji, to naneštěstí nemůžu použít,“ odmítl Anzelm. „Musím se dotýkat kovu holou rukou – a čím míň magie v průběhu transportu použiju, tím líp.“ Zapřel si mísu s vodou o bok a nespokojeně se ušklíbl. „Někdy je prostě jednoduchý způsob ten nejhorší možný.“

Když mu Neville otvíral dveře, zjistil, že v přední místnosti sedí madam Pomfreyová. Tázavě se po něm podívala a vypadala, že chce něco namítat stran zavírání dveří, ale vtom se v nich objevil Anzelm s oběma nádobami. Zarazila se a zamračila. „Bylo tohle nutné?“

Anzelm přikývnul.

„Mohl jste mi dát vědět,“ zaškaredila se a střelila očima po Nevillovi.

„Nebylo třeba. Kdybyste tu chvilku počkala, paní Poppy, šli bychom to uklidit.“

Na hřbitově se taky pracovalo, připravovaly se čerstvé hroby. Neville zašel za profesorkou Sproutovou a chvíli se jí vyptával. Pak se vrátil k Anzelmovi.

„Co myslíte, bude to lepší hodit k Voldemortovi, nebo k Nagini? Ten první je ten, co tu ránu způsobil, ta druhá je ten had, co profesora Snapea uštknul.“

„Vyhrabeme důlek nad hadem,“ rozhodl Anzelm. „To mi přijde bezpečnější než rušit kosti vašeho místního temného pána.“ Nechal si přesně ukázat to místo, položil obě nádoby a obešel čerstvý kopeček hlíny s hůlkou v ruce. Něco si přitom mumlal. Pak spojil ruce, něco tichounce zazpíval, klekl si a začal hrabat v ještě nesesednuté hlíně.

Neville měl najednou příšernou vizi, že se had léčiteli pod rukama probudí a vyleze z hrobu. Vyjekl, nacpal si pěst do úst a začal couvat. Anzelm hrabal důlek holýma rukama, ruce mu mizely v hlíně až po zápěstí. Neville konsternovaně zíral a pořád po malých krůčcích couval: teď, teď se z jamky vynoří hlava a kousne! Anzelm vzal misku s popelem, vysypal ho do jamky, přihrnul trochu hlíny a znovu zpíval jakési neznámé zaříkávání, pak jamku zalil květinovou vodou a zahrnul zbylou hlínou. Neville ucítil, jak se něco dotklo jeho zad: ostrý, drsný dotek. Vyděsil se ještě víc, nekontrolovatelně se roztřásl, ale nebyl schopen se ohlédnout. Anzelm znovu obešel celé místo s hůlkou v ruce. Pak si ještě klekl o kousek dál, položil ruce na zem, poklonil se, nabral do obou hrstí čistou hlínu a vytřel jí mísy. Když byl hotov i s očistou, vstal a rozhlížel se, kde je chlapec.

„Co se děje, Neville?“

„Ten had...“ drkotal zuby chlapec a tisknul se zády ke kamenné zdi. „Já ho zabil...“

Neuměl to vysvětlit. Ta hrůza, ta představa byla příliš iracionální.

„Škoda že je už zakopaný, rád bych si ho prohlédl,“ řekl klidně léčitel, smetl si drobek hlíny z hábitu, přehodil si obě mísy do jedné ruky a druhou dal chlapci kolem ramen. „Pojďme zpátky. Už mám vážně hlad.“

„Já ho nechci vidět, už nikdy v životě,“ zamumlal Neville a odlepil záda od zdi. „Mně to teda jednou úplně stačilo.“

Tušil, že se mu to přání nesplní. Že se mu bude o Nagini ještě přinejmenším pár měsíců zdát.

Anzelm mu jemně stiskl rameno a odváděl ho zpět do hradu. Uklonil se směrem k profesorce Sproutové, ta jim přátelsky pokývla na odpověď.

Kdyby se byl někdo z nich podíval nahoru, mohl by za oknem uvidět pozornou tvář profesorky McGonagallové, ale ani jednoho to nenapadlo.

Zpátky na ošetřovně zašli nejdřív do umývárny: mistr Janecius Nevilla přiměl, aby si znovu umyl ruce až po lokty a vetřel si do kůže na dlaních nějaký lehce (a nepovědomě) vonící olej. „Člověk nikdy neví,“ komentoval svou činnost, když pak sám dělal totéž. „Raději budeme přehnaně opatrní.“

„To není z.. tamté laboratoře, že, pane?“

„Ne. Ten je můj.“ Mistr Janecius vypadal, že se o celé věci nechce dál bavit.

Neville zapřemýšlel, jestli byl i profesor Snape na svou práci vždycky tak žárlivý. Těžko říct. Ty postupy, které si Neville opisoval od Hermiony, se od těch v učebnici lišily, někdy jen v drobnostech, někdy dost podstatně. Byly to Snapeovy vlastní? Asi ano. Na druhou stranu, oni byli Snapeovi studenti: profesor Snape měl důvod jim dávat vlastní postupy, zejména pokud se domníval, že jsou lepší. Naopak podle toho, co Neville vyrozuměl z loňských hádek Harryho s Hermionou, profesor Slughorn postupoval přesně podle učebnice. Harry měl nějakou vylepšenou verzi: pokud Neville pochopil správně, patřívala kdysi ta stará učebnice někomu z rodiny Princeů, a tudíž snad dokonce i samotnému Snapeovi – a byly v ní opravy, podobné opraveným postupům, které si opisovali z tabule od Snapea. Když to Neville zjistil, poprvé ho zamrzelo, že on sám byl v lektvarech tak neschopný. Harrymu sice kotlíky nevybuchovaly, ale taky nad věcmi příliš nepřemýšlel: dokud mu to fungovalo, byl spokojený, když ne, obracel se automaticky na Hermionu. Hermiona byla hodně chytrá a uměla spoustu věcí, ale zase příliš věřila schváleným textům: byly pro ni prakticky svaté. Kdyby se taková opravená učebnice dostala do rukou mně, myslel si Neville, nedal bych si pokoj, dokud bych tomu nepřišel na kloub.

Ale jestli dával profesor Snape svoje vylepšené postupy (a objevy, zřejmě) k dispozici i někomu jinému než vlastním studentům... Podle toho, jak překvapený byl mistr Janecius, když mu profesor umožnil si přečíst svoje zápisky – podle toho, že to naprosto neočekával, přestože se i on svým způsobem za Snapeova žáka považoval a učil se od něj, kdykoli měl tu možnost – no, asi ne. Asi jedině tak, že to veřejně publikoval: v časopise, na konferenci, snad i knižně. Asi si mistři lektvarů svoji práci opravdu dost hlídají.

Není divu, oponuje vzápětí Neville sám sobě: pokud byl Harry schopen dosahovat jenom díky opravené verzi učebnice mnohem lepších výsledků než pilná a poctivá Hermiona... a to aniž by rozuměl, proč má věci dělat jinak, což Hermionu hrozně štvalo... tak na takových opravách a objevech bude hodně.

Od toho okamžiku, kdy jsem odmítl uvařit podle jeho pokynů ten nálev z máty a šalvěje, mi mistr Janecius nevysvětlil jediný postup u žádného z lektvarů, a že jich tu byla použita pěkná řada: v podstatě mi jenom objasnil to s tím protijedem, aby se ujistil, že neudělám chybu – a ani tehdy neřekl víc než „silná koncentrace“. Ale pokud jde o léčení, tam mi na otázky odpovídá: ukazuje a říká mi daleko víc, než bych nutně potřeboval.

Neville si s úžasem uvědomil, že ho mistr Janecius nejspíš začal učit.

„... mě hladem má nějaký terapeutický účel, nebo je to jenom čirá zlomyslnost? Ptám se pouze z akademického zájmu, pochopitelně.“

Neville automaticky mírně couvl a položil si prst na rty: pšššt. Anzelm se usmál, zavrtěl hlavou, záměrně hlasitě zabouchl dveře a začal pořádně dupat a cinkat měděnými mísami. Neville udělal polekaný obličej, proplížil se po špičkách ke stolu a ukázal na mísu s polévkou: bude chtít mistr Janecius nalít? „Ale prosím vás, Neville,“ řekl Anzelm normálně nahlas, a dodal šeptem: „On o nás už stejně ví, a jestli zvednete pokličku z té mísy, bude vědět naprosto přesně, co děláte: má skvělý sluch, protože je učitel, a ještě lepší čich, protože je mistr lektvarů.“ Přešel sám ke stolu, nalil oběma a začal jíst.

„Slibuju ti, že pokud to jenom trochu půjde, večeři už dostaneš normální, Severe,“ uslyšeli odpovídat madam Pomfreyovou. „Ale ta čokoláda tu nemá co dělat.“

„Ta tady zůstane. O tom odmítám diskutovat.“

Neville udělal další vyplašený obličej a sotva slyšitelně zašeptal: „Jestli jsme si vyposlechli za dveřma něco, co nechtěl, budem toho litovat do konce života.“

„To pochybuju,“ ušklíbl se Anzelm.

„To ho neznáte.“

„O tom bych si taky dovolil pochybovat,“ ušklíbl se Anzelm znovu. „Především je tu jistý etický kodex a mistr Severus ho dobře zná. Za další, mistr Severus nepochybně věděl, že už jsme tady. Jsou tu polní podmínky, Neville, sám jste to říkal. My všichni se s tím musíme vyrovnávat, jak nejlíp dokážeme.“ Dojedl, uklidil po sobě a zvedl se. „Jdu zase do sálu, paní Poppy,“ zavolal.

„Běžte za těmi šesti, Anzelme, buďte tak hodný, Daria vás tam potřebuje,“ vyšla madam Pomfreyová za nimi. „Myslela si, jestli by pro toho chlapce nepřipadal v úvahu Doušek klidu.“ Přidala do Anzelmova škopku s bublajícími mydlinkami i prázdný talíř a lžíci, co přinesla ze zadní místnosti. „Sám na tom vůbec není dobře, a stejně celou noc nespal: pořád jen hlídá ji,“ dodala tiše.

„Možná,“ zamyslel se Anzelm. „Co myslíte, neměli bychom ho raději propustit?“

„Ne,“ usekla madam Pomfreyová. „Kvůli zdejší zcela nezajímavé politické situaci, jak jste to ráno výmluvně nazval. Necháme ho tu ležet, jak dlouho to jenom půjde.“

„Chápu,“ povzdechl si Anzelm. „Těžko soudit, co je pro něj horší. Donesu mu trochu okořeněné kakao. Jestli jste dojedl, Neville, měl byste se jít věnovat mistru Severovi.“ Nalil do hrnku kakao, otevřel svou dřevěnou truhličku, vybral jeden flakónek – a zarazil se. „Neville, sejměte z toho ještě to ohřívací kouzlo, prosím. Nerad to říkám, paní Poppy, ale moje železná zásoba už je skoro vyčerpaná. Až přijde další zásilka z laboratoře, musíme požádat o nějaké uklidňující lektvary. Rád bych věděl, jaké konkrétně mají v repertoáru.“ Počkal, až Neville provede finite incantatem, a nakapal do hrnku deset kapek.

„Zeptejte se profesora Snapea, ten to ví naprosto přesně.“

Anzelm pokýval hlavou, mrkl povzbudivě na Nevilla a vyšel ven.

„Já jsem slyšel něco o stanu první pomoci,“ odvážil se Neville prohodit, když už byla madam Pomfreyová málem na odchodu.

„No jistě, to vysvětluje, proč včera přežilo venku tolik lidí s tak vážnými zraněními tak pozdě do noci. Všiml jste si, že jsme dnes už žádné další příjmy neměli, že?“

Neville přikývl. „A jsou na tom hodně zle? Ti poslední?“

„Zatím všichni žijí. Věřte mi, že víc vědět nechcete. Ještě pořád,“ dala důraz na poslední slovo a zamračila se, „nemáte představu.“ Vypláchla si hrneček a nalila si kakao.

„Pomáhají vám další dva studenti...“

„A vy si vážně myslíte, že je pustíme k někomu, kde by si nedokázali poradit nebo se složili, Longbottome?“ zavrtěla madam Pomfreyová nevěřícně hlavou. Zastavila se v půlce kroku, vzala z police další dva hrnečky a nalila kakao i do nich. „Říkám, že ještě pořád nemáte představu.“ Došla ke dveřím, otevřela si loktem a prohodila přes rameno: „Vy jste z nich ze všech viděl nejvíc. Léčitel Janecius vám dost důvěřuje.“

A odešla.

„Mistr Janecius,“ zašeptal si pro sebe Neville a zaklepal na spojovací dveře.

A mezi dvojím zaklepáním mu najednou došlo, že přiznávat Janeciovi titul mistr a zároveň upírat Snapeovi titul profesor jednoduše nedává smysl.